Úvod do problematiky komunikace s klientem s postižením

V oblasti přístupu k lidem s postižením vycházíme primárně z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (dále jen MKF). Ke správnému pochopení vztahu mezi prostředím a daným člověkem s postižením je však třeba znát jednotlivé pojmy, které jsou pro daný vztah klíčové. Jsou jimi:

• Blaho/životní pohoda (Well-being) - obecný pojem, obsahující celé univerzum domén lidského života, zahrnující fyzické, mentální a sociální aspekty, které tvoří to, co může být nazýváno dobrý život (good life). Zdravotní problémy jsou podskupiny domén, které tvoří celé univerzum lidského života.

• Zdravotní problém - zastřešující pojem pro nemoc (akutní nebo chronickou), postižení, nehodu nebo úraz.
• Funkční schopnost - zastřešující pojem pro funkce těla, tělesné struktury, aktivity a participaci (osobní účast v daném dění). Označuje pozitivní aspekty interakce mezi jedincem (se zdravotním problémem) a spolupůsobícími faktory daného jedince (faktory prostředí a faktory osobní).
• Postižení (disabilita) - zastřešující pojem pro poruchy, hranice aktivit a omezení participace. Označuje negativní hlediska interakce mezi jedincem (se zdravotním problémem) a spolupůsobícími faktory daného jedince (faktory prostředí a faktory osobní).
• Tělesné funkce - fyziologické funkce tělesných systémů, vč. funkcí psychických. Tělo představuje lidský organizmus jako celek a ten obsahuje i mozek. Proto jsou mentální funkce zařazeny pod tělesné funkce.
• Tělesné struktury - jsou strukturální nebo anatomické části těla, jako orgány, končetiny a jejich komponenty klasifikované podle tělesných systémů.
• Porucha (impairment) - ztráta nebo abnormalita tělesné struktury nebo fyziologické funkce (vč. funkcí mentálních). Abnormalita je zde striktně chápána jako signifikantní odchylka od statisticky stanovených norem a může být používána jen v tomto smyslu.
• Participace - zapojení se do životní situace. Představuje společenskou perspektivu funkční schopnosti.
• Omezení participace - problémy, které člověk může prožívat, když se zapojuje do životních situací. Přítomnost omezené participace je určována srovnáním participace jedince s tím, co se očekává od jedince bez překážek v téže kultuře nebo společnosti.
• Faktory prostředí - tvoří komponentu MKF a referují o všech aspektech vnějšího nebo vnitřního světa, které vytvářejí spojitosti života jedince a jako takové mají vliv na funkční schopnost osoby. Faktory prostředí obsahují fyzický svět a jeho rysy, člověkem vytvořený hmotný svět, ostatní lidi v různých vztazích a rolích, postoje a hodnoty, sociální systémy a služby, a principy řízení, pravidla a zákony.
• Osobní faktory - spolupůsobící faktory, které se vztahují k jedinci, jako jsou věk, pohlaví, společenský stav, životní zkušenosti a další.
• Facilitátory - faktory prostředí člověka, které zlepšují funkční schopnost a zmenšují překážky. Obsahují hlediska jako fyzické prostředí, které je přístupné, výběr vhodné technologie a pozitivní postoje lidí vzhledem k postižení, jako služby, systémy a principy řízení, jejichž cílem je zvětšovat zapojení všech lidí se zdravotním problémem do všech oblastí života.
• Bariéry - faktory v prostředí člověka, které při absenci nebo naopak přítomnosti limitují funkční schopnost a tvoří překážku.

Komunikace osob s postižením je velice široká problematika, která vyplývá zejména ze specifik daného postižení. Z tohoto důvodu je třeba jednoznačně rozlišovat komunikaci dle typu postižení. Termín postižení definuje Mezinárodní klasifikace funkčních schopností disability a zdraví. Pro tuto klasifikace je postižení (v AJ disability) zastřešující pojem pro poruchy, hranice aktivit a omezeni participace. „Označuje negativní hlediska interakce mezi jedincem (se zdravotním problémem) a spolupůsobícími faktory daného jedince (faktory prostředí a faktory osobní).“ (MKF str. 221) Postižení je tedy snížení funkčních schopností jedince, které vzniká, když se člověk se svým zdravotním stavem setkává s bariérami prostředí. Problémy v oblasti komunikace je tedy možné rozlišovat dle typu postižení, neboť typ postižení do určité míry koresponduje s bariérami, se kterými se daný jedinec nejčastěji setkává. Specifické problémy a následný přístup k těmto osobám v komunikaci tedy budeme dále rozlišovat na:

• postižení na základě zraku – zrakové postižení
• postižení na základě sluchu – sluchové postižení
• postižení na základě intelektu – intelektové postižení
• postižení na základě tělesného schématu – pohybové postižení

Typ postižení odráží bariéry, se kterými se daný člověk v komunikaci potýká, nicméně dalším důležitým hlediskem je míra, resp. stupeň daného postižení, a to zejména v oblasti smyslového postižení (zrakové a sluchové postižení), ale též v oblasti intelektu či problematiky v oblasti tělesného schématu. Jednotlivé stupně závažnosti postižení se v českém prostředí určují podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů - desátá revize (MKN-10). Zásady komunikace s lidmi s postižením vycházejí tedy z typu a míry závažnosti postižení.

Následující kapitoly jsou členěny dle typu postižení. Nejprve jsou popsány základní informace o tématu, tedy definice daného postižení a členění míry postižení dle MKN. Dále jsou popsány obecné zásady komunikace osob s daným typem postižení. V neposlední řadě je problematika komunikace osob s daným typem postižení konkretizována z hlediska vývojového období, tedy na specifika komunikace s dítětem, dospělým a seniorem s daným typem postižení.