Problematika komunikace s jedincem se zrakovým znevýhodněním

Zrakový orgán je složen ze tří částí (Čákiová, Komůrková 2014)[1]:

1. receptor (zevní oko)
2. dráha spojující oko s centrem - oční nerv
3. zrakové centrum v mozku.

V každé z těchto částí může dojít k poškození s charakteristickými následky pro vidění. Viděním rozumíme schopnost zrakově vnímat, rozlišovat a představovat si prostředí. Rozlišujeme vidění centrální, kterým vnímáme detaily a barvy, a vidění periferní, které umožňuje vnímat prostor a orientovat se v něm. Jak je patrné, vidění je velice složitý proces, ve kterém může dojít k různým druhům a typům poškození. Proto, pokud mluvíme o lidech se zrakovým postižením, je třeba si uvědomit, že se jedná o velice heterogenní skupinu osob s různým typem a stupněm snížených zrakových schopností. Z tohoto důvodu se termínem osoba se zrakovým postižením rozumí taková, u které poškození zraku nějak ovlivňuje činnosti v běžném životě a u které běžná optická korekce nepostačuje. Pro zdůraznění rozdílu mluvíme též o těžkém zrakovém postižení. Tím máme na mysli skupinu osob se zrakovým postižením, u nichž zraková ztráta zasahuje do běžného života a u nichž běžná brýlová korekce nepostačuje k plnému ("normálnímu") vidění. Světová zdravotnická organizace rozlišuje míru zrakové ztráty do pěti stupňů (viz tabulka)

Tab. Klasifikace zrakového postižení dle WHO.

Problémy osob se zrakovým postižením vyvstávají ze závažnosti zrakové ztráty. Z tohoto důvodu nás proto v oblasti komunikace zajímá předně to, jak míra zrakového postižení ovlivňuje běžný život klienta, neboli které úkony zvládá, které zvládá s obtížemi a které vůbec ne. Z toho vychází i náš způsob komunikace k této skupině osob.

Komunikace s osobou s problematikou zraku vychází z míry zrakové ztráty. U osob slabozrakých se často setkáváme s obtížemi nízké zrakové ostrosti, což je spojeno se čtením, rozlišováním drobných předmětů a poznáváním lidí. Zároveň taková osoba často mívá zúžené zorné pole, což má za následek sníženou orientaci v prostoru. V souvislostech se slabozrakostí se často objevuje zvýšená citlivost na sílu a intenzitu osvětlení. Je proto vhodné být pozornější, když slabozraký vychází na sluncem zalitou ulici nebo když vstupuje do špatně osvětleného domu či obchodu. Dále je vhodné přizpůsobit osvětlení dle aktuální situace a potřeby. V dobře známém prostoru se osoby s touto mírou zrakové ztráty pohybují zpravidla bez potíží a bezpečně. V novém, neznámém prostředí se mohou objevovat problémy v orientaci. Z tohoto důvodu i lidé s mírnou či středně těžkou ztrátou zraku využívají v neznámém prostředí postupů a pomůcek typických pro nevidomé: tmavé brýle, bílou hůl. V souvislostech s komunikací je též důležitá vzdálenost, a proto umožňujeme těmto osobám přistoupit blíž k informačním tabulím, ke zboží v obchodě a k dalším prohlíženým předmětům. Vhodné je, mohou-li si věci vzít do ruky. Dále je podstatný čas, který při komunikaci těmto osobám věnujeme, neboli poskytujeme více času na rozpoznání objektů či komunikačních partnerů. V neposlední řadě odstraňujeme architektonické a informační bariéry a dáváme přednost velkému tiskacímu písmu (bez zbytečných okras) před písmem psacím. U osob se čtvrtým a pátým stupněm zrakové ztráty se největší problémy objevují v orientaci v prostoru, v problematice kontrastu a nedostatku času pro rozpoznání předmětů, prostředí i komunikačních partnerů.

DESATERO komunikace s osobami se zrakovým postižením dle Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP):

1. Při kontaktu s pacientem je nutné s ním jednat tak, aby se necítil ponížen. Není možné spoléhat na nějaký jiný, zvlášť rozvinutý způsob vnímání zrakově postiženého, například dobrý hmat či sluch.
2. S nevidomým je nutno jednat přirozeně a přímo, nikoliv přes jeho průvodce. Ten nevidomého pouze doprovází. Věty typu: „Paní, chce si pán sednout?", jsou nevhodné.
3. Osoba jednající s nevidomým zdraví jako první. Pozdrav s vlastním představením je důležité spojit s oslovením typu: „Dobrý den pane Nováku, jsem pan Novotný", aby nevidomý věděl, že pozdrav patří jemu. Při odchodu z místnosti je vhodné nevidomého upozornit na to, že dotyčná osoba opouští místnost.
4. Podání ruky na pozdrav nahrazuje nevidomému vizuální kontakt. Při setkání stačí nevidomému oznámit "podávám Vám ruku". Při rozhovoru je velmi důležitý oční kontakt s nevidomým. Není tedy vhodné odvracet při rozhovoru tvář, protože to nevidomí obvykle poznají.
5. Při vyšetření je nezbytné pacientům vysvětlit, co se bude dít, při instrumentálním vyšetření je třeba stručně popsat jak použité přístroje, tak vlastní činnost. Pro nevidomého pacienta jsou informace typu „teď to píchne, teď to bude tlačit, teď vás to bude trochu pálit" nezbytné.
6. Dveře do místností by měly zůstávat buď zcela otevřené, nebo zcela zavřené.
7. Věci nevidomého by měly zůstat na svém místě. S věcmi nevidomého je dobré nemanipulovat bez jeho vědomí.
8. Při komunikaci s nevidomým lze bez obav použít slov: vidět, kouknout se, mrknout, prohlédnout si. Tato slova používají nevidomí k vyjádření způsobu vnímání: cítit, hmatat, dotýkat se.
9. Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup do zdravotnických zařízení. Na vodícího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho nebo na něj mluvit bez vědomí majitele.
10. Při jednání by měl být nevidomý objednán na určitou hodinu. Tu je vhodné dodržet, aby se předešlo jeho nervozitě v neznámém prostředí. Je vstřícné nevidomému pacientovi v čekárně sdělit, že o něm víme.

Děti se zrakovým postižením zažívají četná omezení. Předně se jedná o informační deficit, schopnost pohybu a kontrolu prostředí. Informační deficit se pojí se senzorickou deprivací. Člověk získává informace převážně zrakem. V současné době se odborníci domnívají, že 80 - 90 % informací je získáváno prostřednictvím zraku (Šumníková 2016[1]). To znamená, že děti, které od raného věku mají problémy se zrakem, mají též méně senzorických podnětů, které přinášejí informace. Vliv senzorické deprivace ovlivňuje samotný psychomotorický vývoj dítěte. Z tohoto důvodu je třeba zajistit dostatek informací jinými smysly. Zrakové postižení však přináší i omezení v oblasti pohybu. Dítě se zrakovým postižením potřebuje pro svůj rozvoj  zvýšenou stimulaci pro správný pschomotorický vývoj, který se pojí i s možností vlastního pohybu v prostoru. S tím se pojí i další omezení, a to omezení v oblasti kontroly prostředí a umístění vlastní osoby v prostředí (Šumníková 2016).

Samostatné bariéry v oblasti komunikace se tak úzce pojí k výše zmíněným třem omezením. Děti, které nemají dostatek senzorických stimulů, zažívají problémy v psychomotorickém vývoji a v sociálních kontaktech. Pokud je dítě klientem, se kterým pracujeme, musíme prvně zajistit dostatek smyslových podnětů, aby se dítě jednak zorientovalo v prostředí, ale též aby se mohlo následně vyvíjet. Při komunikaci s dítětem se zrakovým postižením proto vždy vše dostatečně slovně doprovázíme. Komunikujeme tak, aby si dítě mohlo věci dobře představit. Pokud je to možné, využíváme názornosti a zapojujeme i další smysly (zejména hmat). V případě, že jsou zachovány zbytky zraku, snažíme se text, obrázky atd. zvětšit natolik, aby je dítě rozpoznalo. Dbáme na to, aby se s dítětem zacházelo vždy tak, aby vědělo, co bude následovat. Například při přesunu z místnosti do místnosti nejprve dítěti vysvětlíme přesun a poté jej podpoříme v přesunu správným vedením.

Dospělí lidé se zrakovým postižením většinou nemají problémy při mluvené komunikaci, i když i tam se mohou objevit drobné odchylky, a to zejména při popisu předmětů. Nicméně zásadní problém v komunikaci u této skupiny osob najdeme ve vizuální podobě, tedy při získávání informací prostřednictvím zraku. V současné době již existuje množství pomůcek a nástrojů, jak tyto problémy eliminovat. Jedním z tradičních komunikačních systémů je Braillovo písmo. Braillovo písmo (viz obrázek) funguje na principu plastických bodů vyražených do papíru, nebo jiného vhodného materiálu, které čtenář vnímá hmatem (Tyflokabinet[1]).

Celkově jsou tak při mluvené komunikaci lidé se zrakovým postižením stejní jako osoby bez zrakového postižení, proto není nutné komunikovat odlišným způsobem. V oblasti mluvené komunikace tak vycházíme z obecných zásad (viz výše). Existuje však specifická komunikace při průvodcování neboli v momentě, kdy se osoba se zrakovým postižením  potřebuje přemístit v neznámém prostředí. V takovém případě dodržujeme následující zásady (Finková 2001[2]):

- Nejprve se zeptáme, zda chce daná osoba doprovodit.

- Zeptáme se, jakou paži pro průvodcování nabídnout, aby se nás daná osoba mohla držet.

- Nevidomý půjde z bezpečnostních důvodů o zhruba půl kroku za námi a bude se nás držet nad loktem jedné ruky.

- Daný člověk není pasivní, ale reaguje na případné pokyny ze strany průvodce.

- Nevidomého vedeme na bezpečnější straně a můžeme ho tedy vyzvat, aby přešel na bezpečnější stranu a chytil se za druhou paži.

- Při chůzi v terénu upozorňujeme na překážky v trase, např. při procházení úzkými dveřmi dáme ruku více dozadu; u schodů se zastavíme a upozorníme na počet schodů.

Dále se můžeme setkat s osobou, která má vodícího psa. V takovém případě dodržujeme takové zásady, abychom nezavinili, že nevidomý člověk ztratí orientaci na základě nepozornosti psa (tj. nevyrušujeme psa při práci, nedožadujeme se jeho pozornosti, bez vědomí majitele na psa nesaháme).

V období stáří se často objevuje pomalé zhoršování zraku, které někdy končí i úplnou slepotou. U seniorů se nejčastěji setkáváme s následujícími zrakovými vadami:

• Šedý zákal - je velmi rozšířené onemocnění. Dochází při něm k postupnému zakalení čočky. Dotyčný má pocit, jako by se díval přes matnou záclonu. Tuto vadu lze vyřešit implantací čočky.
• Zelený zákal (glaukom) – při glaukomu dochází ke zvyšování nitroočního tlaku, následně zhoršenému vidění a pokud není tato vada včas diagnostikována a léčena, může dojít až k úplnému odumření zrakového nervu či odchlípnutí sítnice. Zde je nutná pravidelná kontrola nitroočního tlaku, který lze snížit pomocí očních kapek či chirurgického zákroku.
• Dalekozrakost – jsou problémy se zaostřením do blízka.

I když některé zrakové vady již lze dnes odstranit, objevují se tyto problémy u seniorů poměrně často a ne vždy jsou včas zachyceny. V následujících řádcích se proto budeme zabývat problematikou seniorů, kteří ztratili či ztrácejí zrak v průběhu stáří, a tudíž nemají osvojené speciální dovednosti, jakými jsou např. chůze s bílou holí, práce s kompenzačními pomůckami či sebeobsluha. V případě práce se seniorem, který již zrakové postižení měl dříve, vycházíme ze zásad, které jsou charakteristické pro dospělý věk (Kavalírová 2014[1]).

Zrakové postižení ve stáří s sebou přináší především izolaci, zejména pokud žije senior osaměle, a to v izolaci nejen od lidí, ale také s nedostatkem informací. Pro instruktory specifických dovedností nebývá snadné staré lidi motivovat k učení se novým postupům. Řada seniorů se domnívá, „že už to nestojí za to“, mnohým chybí dostatek sebedůvěry. Obávají se, že novou činnost nezvládnou (práce s elektronickými pomůckami). Překážkou mohou být i obavy rodiny ze vstupu cizí osoby (např. sociálního pracovníka a instruktora) do prostředí seniora a jeho rodiny. Dalším faktorem ovlivňujícím práci se zrakově postiženými seniory jsou přidružená onemocnění, zejména pak ta, která se týkají mobility. Potřebuje-li starý člověk při chůzi používat opěrnou hůl, bude pro něj obtížné a možná i nemožné používat zároveň orientační bílou hůl pro nevidomé. V současné době jsou k dispozici bílé opěrné hole, které sice nepomáhají zrakově postiženému seniorovi při orientaci, neboť plní pouze opěrnou funkci při chůzi, svou bílou barvou však signalizují okolí, že chodec s holí špatně vidí. To je životně důležité při přecházení vozovky a také jako upozornění na možnou potřebu pomoci v obtížnějších situacích. Ztráta zraku přináší mnohdy také ztrátu koníčků. Některé lze dále provozovat díky kompenzačním pomůckám. Mnoho seniorů rádo čte, zabývá se ručními pracemi či podobnými činnostmi, k nimž je zapotřebí zrak. Pro kompenzaci jeho oslabení lze využívat optické pomůcky. Práce s lupou nebývá pro starého člověka tolik náročná jako např. práce s kamerovou televizní lupou. Navíc ji může mít stále při sobě. Někteří senioři využívají služby Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana, kde si mohou půjčovat knihy namluvené. Stačí pak, aby se naučili obsluhovat MP3 přehrávač. Zrakově postižený senior se také může naučit využívat pomůcky pro domácnost a sebeobsluhu a osvojit si některé specifické postupy. V tom mu mohou pomoci instruktoři sebeobsluhy (pracovníci Tyfloservisu, o. p. s.).Spolu s instruktorem se nevidomý klient naučí, jak si připravit oběd bez zraku, jak využívat nejrůznější pomůcky – indikátor hladiny, mluvící váhu, různé hmatové odměrky, mluvící hodiny a budíky. Pomůcek, které mohou usnadnit život i v pozdním věku je celá řada. Jejich obsluha bývá poměrně snadná.

Velkým problémem, nejen zrakově postižených seniorů, je osamělost. Minulostí jsou doby, kdy bylo běžné vícegenerační soužití, a tak si mnohdy senioři musí poradit sami. I zde jim mohou pomoci některé organizace poskytující sociální služby. V současné terminologii zákona o sociálních službách jsou na pomoc k důstojnému a aktivnímu stáří například určeny sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Lidově řečeno, pro seniory pořádají různí poskytovatelé sociálních služeb různé kluby, kroužky i kurzy, které nabízejí možnosti setkávat se s jinými, udržovat se v kondici a třeba se i naučit něco praktického, co pomůže v kontaktu s vnoučaty, jako je využívání počítače.“ (Kavalírová 2014)