Problematika komunikace s lidmi s pohybovým postižením

Problematika tělesného postižení a komunikace s postiženým závisí na způsobu vzniku poruchy tělesného aparátu. Pokud tělesné postižení vzniklo na základě poruchy některých mozkových funkcí nebo koordinace svalstva, dochází často k narušení řečových schopností. Nejčastěji je problematika komunikace a tělesného aparátu spojena s dětskou mozkovou obrnou (dále jen DMO) nebo u pacientů po prodělaných cévních mozkových příhodách. V obou případech se setkáváme s tzv. dysartrií, neboli poruchou artikulace, projevující se neobratností ve výslovnosti, která může činit řeč až nesrozumitelnou. Dysartrie je způsobena obrnou či narušením koordinace artikulačního svalstva (jazyka, obličejových svalů, měkkého patra, hrtanu, hltanu) a někdy bývá spojena i s problematikou polykání. Řeč je v tomto případě nekoordinovaná, s namáhavou výslovností a s povrchním dýcháním, které ztěžuje správnou tvorbu hlasu. S tím se pojí i tzv. huhňavost, která je způsobená tím že proud vzduchu uniká nosem.

Dalším problémem v komunikaci, který sledujeme u problematiky tělesného postižení je tzv. afázie. Afázie je narušení či ztráta již rozvinuté schopnosti porozumění a produkce řeči. V problematice tělesného postižení vzniká afázie nejčastěji po cévních mozkových příhodách, po úrazech hlavy nebo po nádorech mozku. Problematika afázie je však komplikovanější, neboť se v mnoha případech nejedná jen o poruchu tvorby řeči, ale i o celkové porozumění řeči. Podle typu afázie může být narušena pouze schopnost mluvit (expresivní, motorická), schopnost rozumět (impresivní, senzorická) nebo obě současně (totální).

Vzhledem k šířce problematiky komunikace u osob s tělesným postižením je proto třeba vždy přistupovat individuálně k danému člověku, neboť velmi často je problematika poruchy tvorby řeči spojována s domněnkou, že lidé s problematickou komunikací nerozumí sdělení nebo mají nižší intelekt (tzv. haló efekt).

SLOWÍK, Josef (2010) Komunikace s lidmi s postižením, Praha, Portál, 160 s., ISBN 978-80-7367-691-9

DESATERO komunikace s osobami s pohybovým postižením dle NRZP:

1. Zdravotnický pracovník komunikuje při zjišťování anamnézy zásadně s pacientem s pohybovým postižením a nikoliv s jeho případným doprovodem.
2. Při nezbytné manipulaci s pacientem (uložení na lůžko aj.) mu vysvětlíme, co konkrétně potřebujeme, a požádáme jej, aby nám říkal, jak máme postupovat. Většina pacientů přesně popíše způsob manipulace.
3. Dbáme na to, aby měl pacient s pohybovým postižením ve svém dosahu nezbytné kompenzační pomůcky. Tím zvyšujeme jeho jistotu a pocit soběstačnosti.
4. Pokud potřebujeme vykonat zdravotnický úkon (odběr krve, aplikace injekce apod.), požádáme pacienta, aby si sám – pokud je to možné – zvolil místo vpichu či jiného zákroku. Pacient obvyklé ví, které místo je nejvhodnější.
5. Zásadně dbáme na to, aby pacientovi s pohybovým postižením byly sanitním vozem současně dopravovány i nezbytné kompenzační pomůcky. Zajistíme, aby „vozíčkář“ měl ve zdravotnickém zařízení k dispozici svůj vozík.
6. Při delším pobytu ve zdravotnickém zařízení zjistíme, které bariéry v pokoji a jeho okolí brání relativně samostatnému pohybu pacienta a snažíme se je odstranit.
7. Maximálně se snažíme, aby pacient nebyl trvale upoután na lůžko, pokud to není nutné.
8. Jen v nejkrajnějším případě používáme takové pomůcky jako je permanentní močový katetr apod. Je to  pro všechny pacienty velmi ponižující.
9. Při podávání stravy se vždy informujeme, zda pacient je schopen se najíst, nakrájet si jídlo apod.
10. Zvláště při delších vyšetřeních dbáme na časový prostor na použití WC.