Problematika komunikace s osobou se sluchovým postižením

Komunikace u osob se sluchovým postižením vychází ze stupně sluchové ztráty, což následně ovlivňuje způsoby komunikace. WHO člení stupně sluchové ztráty na:

Normální sluch  0 - 25 dB

Lehká porucha 26 - 40 dB

Střední porucha 41 - 60 dB

Těžká porucha 61 - 80 dB

Velmi těžká porucha 81 a více

Komunikace u osob s postižením vychází z míry sluchové ztráty. Za normální sluch je považován takový, kdy míra sluchové ztráty nepřesáhla 25dB. Za mírné sluchové postižení je považováno takové, kdy došlo ke sluchové ztrátě větší než 25dB, resp. od 26 dB do 40dB. U osob s mírnou ztrátou sluchu se můžete setkat s problémy ve sledování řeči, a to zejména v hlučném prostředí. Střední sluchové postižení je charakteristické sluchovou ztrátou v rozmezí 41-60dB. U těchto lidí se objevují problémy se sledováním řeči v běžném prostředí. Na druhé straně je u této skupiny ztráta sluchu do určité míry kompenzována sluchadlem, což umožňuje běžnou mluvenou komunikaci. Těžké sluchové postižení je charakteristické sluchovou ztrátou v rozmezí 61-80dB. U těchto lidí dochází k výrazným problémům v oblasti mluvené řeči. Sluchadla, popř. implantát, do určité míry sluchovou ztrátu kompenzují, ale doplňují jej další mechanismy podporující komunikaci. Velmi těžké sluchové postižení je charakteristické sluchovou ztrátou větší než 81dB. U této skupiny osob je hlavní způsob komunikace postaven na zrakovém kontaktu. Pro zahájení komunikace je tak třeba navázat zrakový kontakt, přičemž pro získání pozornosti je možné využít několik způsobů: zvuk, dotyk, vibrace, pohyb, světlo. Osoby s tímto stupněm postižení mohou komunikovat za pomoci odezírání ze rtů nebo znakového jazyka.

Pro srovnání hluku v prostředí Potměšil (2003) uvádí[1]:

50 dB     - úroveň konverzační řeči (40-60 dB)

60 dB     - pračka

70 dB     - bouchnutí dveřmi

90 dB     - pouliční doprava          

110 dB  - rockový koncert           

120 dB  - hlasité hřmění              

130 dB  - motorová sbíječka

Sluchová ztráta je nejčastěji kompenzována za pomoci zraku. Z tohoto důvodu je v komunikaci s osobou se sluchovým postižením důležité vytvořit při komunikaci takové podmínky, které umožní komunikaci zrakovou cestou. Předně se jedná o navázání očního kontaktu. To znamená, že než začneme mluvit, je třeba navázat oční kontakt. Možností pro navázání očního kontaktu je celá řada, ale nejvhodnější způsob je poklepání na rameno. Dále je třeba hovořit celou dobu tak, aby neslyšící dobře viděl na ústa a tím mohl odezírat. Není proto vhodné se při komunikaci otáčet (stranou, zády), žvýkat nebo zakrývat ústa. Je důležité si uvědomit, že odezírání je velmi náročná dovednost, kterou se daný člověk musí naučit, proto nemluvte příliš rychle a dlouho, ale také se nesnažte slabikovat či příliš artikulovat. Není vhodné zvyšovat hlas ani křičet. Mluvte přirozeně. Používejte všeobecně známá slova, jednoduché věty, ale také nemluvte v ironii. 

DESATERO komunikace s osobami se sluchovým postižením dle Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP):

1. Komunikace „přes papír“ s neslyšícími je většinou neúčinná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku, nemají dostatečnou slovní zásobu, takže psaný projev pro ně neznamená úlevu.
2. S neslyšícím je třeba mluvit přirozeně, pomaleji, čelem a s „prázdnými ústy“. Při mluvení by jednající osoba neměla jíst, pít, kouřit, žvýkat, podpírat si bradu či dávat si ruce před ústa. Je vhodné udržovat pomalejší rytmus řeči a nezvyšovat hlas.
3. Pro komunikaci s neslyšícím je dobré využívat výrazy obličeje a gesta rukou. Přijímání zpráv je pro neslyšícího stejně důležité jako jejich předávání.
4. Odezírání nepředstavuje pro neslyšící úlevu. Je zjištěno, že odezírání je pro neslyšící zřetelné pouze z 30-40 %.
5. Pokud jednající osoba neslyšícímu nerozumí, je vhodné požádat neslyšícího, aby zpomalil nebo větu zopakoval.
6. Zná-li osoba jednající s neslyšícím základy znakového jazyka či prstové abecedy, měla by je používat.
7. Při konverzaci ve skupině je třeba říci neslyšícímu téma rozhovoru tak, aby se necítil vyčleněn.
8. Kontakt s neslyšícím je zapotřebí udržovat přímým pohledem z očí do očí.
9. Při komunikaci s neslyšícím je žádoucí vypnout všechny rušivé zvuky (mobil, rádio, televize apod.).
10. Pokud chceme získat zpětnou vazbu a ujištění, že neslyšící našemu sdělení skutečně porozuměl, není dobré ptát se, zda porozuměl, ale položit otázku „Co jste mi rozuměl?“.

Dítě se sluchovým postižením je vystaveno především informačním a komunikačním bariérám. Nedostatek podnětů a omezená možnost se vyjádřit může vést k tomu, že dítě rezignuje na komunikaci a uzavře se do svého světa, popřípadě se bude naopak projevovat agresivitou a výbuchy vzteku (Motejzíková 2016[1]). Pokud dítě již od raného věku neslyší, mohou se objevovat u těchto dětí rozdíly. „Zatímco v jednom roce věku je průměrný rozdíl aktivní slovní zásoby slyšících a neslyšících dětí jedno slovo, ve dvou letech je to již sto až dvě stě slov. Schopnost vnímat a užívat jazyk jsou zcela nezbytné k tomu, aby se u malého dítěte mohlo rozvíjet myšlení. Pokud neznáme pojmy pro barvy, budeme je schopni zrakem rozlišit, ale nemůžeme s pojmem barvy jakkoli „mentálně“ pracovat. Pokud nebudeme znát pojmy pro čísla, nebudeme schopni s nimi provádět matematické operace. Pokud nebudeme mít osvojeny abstraktní pojmy vyjadřující smutek, hněv, lítost, stud, bude naše vlastní vnímání omezeno pouze na nejzákladnější fyzické pocity. Nebudeme-li mít výraz pro popis minulosti a budoucnosti, jen těžko můžeme v těchto kategoriích přemýšlet.“ (Jungwirthová 2009[2], s. 35–36)

Pokud je dítě se sluchovým postižením klientem, se kterým pracujeme, mělo by se vždy vycházet ze způsobů, jak dítě komunikuje se svými rodiči. Nicméně v případě, že není přítomen rodič nebo sám rodič neví, jak s dítětem komunikovat, je potřeba, aby komunikace neprobíhala jen mluvenou řečí (to zejména v případěch úplné ztráty sluchu). V případě, že je narušena sluchová cesta, je zapotřebí, aby naše komunikace probíhala primárně zrakem. Dítě by tedy vše mělo vidět, a to zejména v případech, kdy dítě čekají nějaké změny (např. chirurgický zákrok, léčba v nemocnici). Předně je tedy při komunikaci s dítětem se sluchovým postižením třeba oční kontakt. Komunikujeme tedy s dítětem na krátkou vzdálenost, využíváme dotyk pro upozornění nebo upoutání pozornosti, klademe důraz na neverbální výrazové projevy (ideálně výrazná pozitivní mimika). Dále pro komunikaci užíváme přirozená gesta a znaky. Pokud dítě ovládá znakový jazyk, využíváme jej (např. prostřednictvím tlumočníka). Používáme obrázky nebo pomůcky pro ilustraci sdělovaného. Snažíme se mluvit klidně, zřetelně a za dobrého osvětlení. Není vhodné redukovat řeč na jednotlivá slova. Naopak mluvíme v úplných, ale krátkých větách. Celkově tedy kombinujeme mluvenou řeč, při které zdůrazňujeme mimiku a využíváme obrázky a znázornění uzpůsobená věku dítěte a vždy se ujišťujeme, že dítě správně porozumělo našemu sdělení (Motejzíková 2016).

"Hlavním kritériem, podle kterého dělíme osoby se sluchovým postižením do různých skupin, je velikost ztráty sluchu. Podle toho se dělí na nedoslýchavé a neslyšící. Jednoduše se dá říci, že nedoslýchavý člověk má oproti slyšícím lidem nějaké zhoršení sluchu. Má však vždy nějaké zbytky sluchu, které může za pomoci sluchadel  pro vnímání mluvené řeči využít. Neslyšící člověk je člověk, který ani s technickými pomůckami (sluchadly) neslyší nic nebo slyší jen velice omezeně. Zvuky, které slyší, nemůže využít pro vnímání a porozumění mluvené řeči. V této skupině je nejvíce lidí, kteří jsou uživateli kochleárního implantátu. Neslyšících lidí je ve srovnání s lidmi nedoslýchavými jen velmi málo. Zejména u lidí nedoslýchavých je však namístě rozlišovat, jak velká je jejich ztráta sluchu. Nedoslýchavost zahrnuje jen lehké postižení sluchu i velmi těžké poškození sluchu. Důležité je, že nedoslýchavost lze do různé míry kompenzovat technickými pomůckami, sluchadly a podobně. Při menších ztrátách sluchu může člověk dokonce telefonovat, při těžké ztrátě sluchu mohou sluchadla člověku pomoci při odezírání." (Motejzíková 2016[1])

Při práci s dospělým člověkem se sluchovým postižením je důležitá též doba, kdy ke ztrátě sluchu došlo, neboť od toho se odvíjí i možný způsob komunikace, kterou daný člověk zvládá. Lidé, kteří přišli o sluch až poté, co si osvojili mluvenou řeč (tzv. postlingvální neslyšící), mohou komunikovat prostřednictvím mluvené řeči v kombinaci s odezíráním. Oproti tomu lidé, kteří se se sluchovým postižením narodili nebo ztratili sluch před osvojením mluvené řeči (cca do 6 let) (tzv. prelingvální neslyšící), se mohou mluvenou řeč cíleně naučit,  jedná se však spíše o výuku cizího jazyka než jejich přirozeného jazyka. Za přirozený jazyk je u prelingválně neslyšících považován znakový jazyk. Dospělý člověk tak v takovém případě jako způsob komunikace volí znakový jazyk. Výjimkou mohou však být lidé, kteří v raném věku získali kochleární implantát. V takovém případě však tyto osoby upřednostňují mluvenou řeč.

V České republice je zhruba 0,5 milionu nedoslýchavých a neslyšících lidí. Z nich převážnou část tvoří nedoslýchaví, jejichž sluch se zhoršil z důvodu věku. Zhruba 15 000 nedoslýchavých a neslyšících lidí se s vadou sluchu narodilo nebo jejich vada vznikla už v dětství (Helpnet). S přibývajícím věkem se tedy zvyšuje počet lidí se sluchovým postižením a v seniorském věku jich rapidně přibývá. Senioři, kteří přišli o sluch, tak preferují jiný způsob komunikace, než je tomu u lidí, kteří se se sluchovým postižením narodili. Znakový jazyk používá a ovládá zhruba 7 až 10 tisíc osob, přičemž pro většinu z těchto lidí se jedná o mateřský jazyk. Z toho vyplývá, že většina lidí s poškozením sluchu znakový jazyk nevyužívá a je tedy třeba hledat jiné cesty komunikace. U lidí, kteří přišli o sluch v průběhu věku (postlingválně) je tedy mateřským jazykem v českém prostředí český jazyk. Tito lidé se tak nejčastěji dorozumívají za pomoci odezírání nebo formou simultánního přepisu mluvené řeči. Zároveň klademe důraz na další kompenzační pomůcky, jako jsou sluchadla (v ČR se předpokládá, že jich využívá 180 tisíc lidí).

V roce 2008 vstoupil v platnost zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých, který uvádí 10 systémů, prostřednictvím kterých mohou osoby se sluchovým postižením komunikovat. Primárně je lze rozdělit do dvou skupin, a to zda vycházejí z českého znakového jazyka nebo zda vycházejí z českého jazyka:

1. Český znakový jazyk:

• je základním komunikačním systémem těch neslyšících osob v České republice, které jej samy považují za hlavní formu své komunikace.
• je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.
• může být využíván jako komunikační systém hluchoslepých osob v taktilní formě, která spočívá ve vnímání jeho výrazových prostředků prostřednictvím hmatu.

2. Komunikační systéy vycházející z českého jazyka:

• znakovaná čeština - využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány jednotlivé znaky, převzaté z českého znakového jazyka. Znakovaná čeština v taktilní formě může být využívána jako komunikační systém hluchoslepých osob, které ovládají český jazyk.
• prstová abeceda - využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky nebo prstů a dlaní obou rukou k zobrazování jednotlivých písmen české abecedy. Prstová abeceda je využívána zejména k odhláskování cizích slov, odborných termínů, případně dalších pojmů. Prstová abeceda v taktilní formě může být využívána jako komunikační systém hluchoslepých osob.
• vizualizace mluvené češtiny - je zřetelná artikulace jednotlivých českých slov ústy tak, aby bylo umožněno nebo usnadněno odezírání mluveného projevu osobami, které ovládají český jazyk a odezírání preferují jako prostředek své komunikace.
• písemný záznam mluvené řeči - je převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase. Pro potřeby hluchoslepých se písemný záznam provádí zvětšeným písmem nebo Braillovým písmem.
• Lormova abeceda - je dotyková dlaňová abeceda, při které se jednotlivá písmena vyznačují pomocí ustálených pohybů a dotyků prováděných na dlani a prstech ruky příjemce sdělení.
• daktylografika - je vpisování velkých tiskacích písmen zpravidla do dlaně ruky příjemce sdělení.
• Braillovou písmo s využitím taktilní formy - umožňuje zobrazovat písmena abecedy ustálenými dotyky na dvou prstech jedné ruky nebo více prstech obou rukou příjemce sdělení s využitím kódového systému Braillova písma.
• taktilní odezírání - je založeno na vnímání mluvené řeči pomocí odhmatávání vibrací hlasivek mluvčího.
• vibrační metoda Tadoma - je založena na vnímání mluvené řeči pomocí odhmatávání vibrací hlasivek, pohybů dolní čelisti, rtů a tváří mluvčího.