Problematika komunikace osob s intelektovým postižením

Problematika komunikace u osob s intelektovým postižením vychází ze míry snížení inteligenčních schopností.

Členění stupňů postižení na základě inteligenčního kvocientu dle WHO:

Lehká mentální postižení (IQ 50–69)

Střední mentální postižení (IQ 35–49)

Těžká mentální postižení (IQ 20–34)

Hluboká mentální postižení (IQ pod 20)

Jiná mentální postižení

Neurčená mentální postižení

Pro představu o problematice intelektového postižení shlédněte následující videa

Osoby s intelektovým postižením jsou vystaveny celé řadě problémů, které ovlivňují jejich komunikaci. V prvé řadě se jedná o předsudky, které se s tímto typem postižení objevují. Člověk s intelektovým postižením má právo, aby k němu bylo přistupováno s respektem. Z tohoto důvodu vnímejte při komunikaci člověka s intelektovým postižením jako všechny ostatní osoby, neboť si zaslouží stejnou úctu a respekt. S tím se pojí i zachování pravidel společenského chování. Osobám s intelektovým postižením netykáme, pokud se předem na tykání nedomluvíme, chováme se profesionálně, partnersky a nedirektivně. Základními prvky v komunikaci s člověkem s intelektovým postižením jsou neverbální projevy, jako např. úsměv, gesta přátelství a pozornosti. Nezbytná je trpělivost a tolerance. V tomto směru je důležité, že tyto osoby zpracovávají informace jiným způsobem než většinová společnost, a proto je třeba mít dostatek času pro předání informace a ujištění se o porozumění sdělení. Významné je v komunikaci též množství informací. Osobám s intelektovým postižením předáváme informace jasně, stručně, pomalu a postupně, a to na základě jejich vlastních schopností a potřeb. Osoby s intelektovým postižením nezahlcujeme (tj. předáváme podstatné informace), poskytujeme pravdivé informace (tj. neupravujeme) a vyhýbáme se ironii a sarkasmu.

Pro celistvost je vytvořeno desatero komunikace s osobou s intelektovým postižením inspirované organizací Rytmus, která dlouhodobě pracuje s lidmi s tímto typem postižení a na základě letité zkušenosti vytvořila strukturu podmínek pro úspěšnou komunikaci s osobami s intelektovým postižením.

DESATERO komunikace s osobami s intelektovým postižením dle organizace Rytmus a Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením (SPMP):

1. Pokud mluvíte s dospělým člověkem s mentálním postižením, vykejte mu, nebo se domluvte na vzájemném tykání. Pokud jednáte s dospělými lidmi, oslovujte je „paní/pane“ a příjmením. Před intenzivnějším kontaktem se představte a podejte člověku s mentálním postižením ruku.

2. Pokud sdělujete informace, ověřte si, jestli Vás člověk s intelektovým postižením dobře vidí a slyší.

3. Vždy předem vysvětlete, o čem budete mluvit a co se bude dít. Postupujte po malých krocích a snažte se vše vysvětlovat.

4. Mluvte v první řadě s nimi, oni jsou Vašimi partnery v jednání. Jejich průvodci je mají podporovat, ne za ně vše vyřizovat a rozhodovat. V některých případech mohou jejich průvodci fungovat jako tlumočníci, ale i v takovýchto případech se obracejte nejdříve na člověka s intelektovým postižením.

5. Mluvte srozumitelně a pomalu. Dostatek času a trpělivost jsou pro ně důležité. Co nejvíce se přizpůsobte tempu daného člověka, lépe se pak soustředí.

6. Nepoužívejte cizí slova ani dlouhá souvětí. Vše, co je možné, názorně ukažte. Dávejte jednoduché a srozumitelné otázky.

7. Při různých administrativních úkonech nebo jiných aktivitách pomozte lidem s mentálním postižením v tom, aby věci zvládali sami. Počkejte vždy na odpověď – neodpovídejte za ně, či nedoplňujte svými domněnkami.

8. Zbytečně lidi s mentálním postižením nezahlcujte informacemi.

9. Vyhněte se ironii a dvojsmyslům – mohou vést ke zbytečným nedorozuměním.

10. Průběžně si ověřujte, jestli Vám člověk s mentálním postižením dobře rozuměl.

Matulay (1994) uvádí, že 80 až 85 procent dětí s intelektovým postižením trpí poruchami řeči. Řeč bývá u těchto dětí postižena jak z hlediska formálního, tak i obsahového. Typicky může být u jedinců s intelektovým postižením patrná nižší schopnost porozumět i běžnému verbálnímu sdělení. To je způsobeno jednak omezenější slovní zásobou, jednak potížemi v pochopení celkového kontextu. Složitější slovní obraty či ironie nebo žert nejsou často schopny postihnout (Šiška 2016[1]).

Děti s lehkým stupněm postižení zvládnou běžné konkrétní pojmy a základní slovní obraty. U dětí se závažnějším stupněm postižení se verbální schopnosti nerozvíjejí. Pro komunikaci s těmito dětmi volíme některou z alternativních metod a způsobů komunikace. Při komunikaci s dítětem s intelektovým postižením je třeba respektovat určitá specifika řečového projevu, jako je méně přesná výslovnost, jazyková necitlivost, případně jednoduchost vyjadřování (Šiška 2016).

V současné době definuje dospělost mnoho definic. Tyto definice je těžké sjednotit, protože je třeba rozlišovat dospělost biologickou a dospělost duševní a přitom respektovat sociokulturní a právní faktory (Šiška 2005). U lidí s intelektovým postižením se obtížnost definice dospělosti komplikuje, a to zejména v definicích duševní, sociokulturní a právní dospělosti. Z tohoto důvodu je vhodné při práci s lidmi s intelektovým postižením vycházet z biologické dospělosti. V oblasti komunikace tedy s dospělým člověkem s intelektovým postižením mluvíme jako s dospělým (vyvarujme se stylu komunikace, který aplikujeme u dětí). Dospělí lidé s intelektovým postižením jsou v rozhovoru rovnocenní aktéři. Jediným rozdílem je jednoznačnost v předávání informací. Nepoužíváme tedy dvojsmysly nebo sarkasmy, nepoužíváme zdrobněliny (není-li to pro rozhovor žádoucí) a nemluvíme v komplikovaných větách. Naopak se snažíme komunikaci zjednodušit na krátké, jednoznačné a srozumitelné věty, při předávání informací používáme názornost úměrnou věku a vždy se ujistíme, že daný člověk sdělení porozuměl.

Inspirujte se na projektu "Getting It Right"

V souvislosti s věkem probíhají tělesné a psychické změny. To se nevyhýbá ani seniorům s intelektovým postižením. V souvislostech komunikace je důležité zachovat důstojnost člověka. U lidí s intelektovým postižením je možné sledovat zhoršení dosavadního stavu. Postižení se tak kumulují a umocňují. O to více je třeba klást důraz na zachování desatera komunikace s osobou s intelektovým postižením.

Senioři s intelektovým postižením jsou velmi vnímaví na emoční nastavení komunikačního partnera. Z tohoto důvodu je třeba vždy komunikovat tak, aby byla zachována důstojnost daného člověka, s čímž souvisí předávání pravdivých informací v bezpečném prostředí.

Pokud pracujeme se seniorem s intelektovým postižením, vždy ho oslovíme uctivým způsobem a v případě intenzivního kontaktu nebo změny vždy nejprve vysvětlíme, co se bude dít.

U této skupiny osob informace sdělujeme v krátkých a srozumitelných větách a následně si ověříme, že nás daný člověk správně pochopil.

Vzhledem ke změnám, které u daného člověka probíhají v období stáří, klademe důraz na dostatek času při sdělování informací.

V případě, že je přítomen doprovod, mluvíme v prvé řadě s klientem - navazujeme oční kontakt s klientem, mluvíme směrem ke klientovi atd. Vždy se též ujistíme, že nás daný člověk dobře vidí a slyší.

Nezapomínejme, že senioři s intelektovým postižením jsou velmi ovlivnitelní a zranitelní. Dbáme proto na vlídný přístup, dostatek času a názornost v komunikaci a dodržování všech zásad v desateru komunikace s osobou s intelektovým postižením.