Již od knihy E. Panofského o raně nizozemském umění je pozdní středověk nahlížen jako hledání nové "reality" v evropském malířství. Iluze proto-realistického znázornění a prostoru v průběhu 14. a 15. století se vyvíjí postupně v italském, nizozemském, francouzském i německém a českém malířství, přičemž vývoj je obvykle chápán na základě různorodých faktorů: měnící se percepce přírody a objektivního světa, komunikace náboženských myšlenek, společenské proměny patronátu, zjev uměleckých individualit, reflexe antických textů a vliv Itálie. Předmět sleduje mimetické mody zobrazování reality od antiky až do 16. století, od antického iluzionismu přes realistické elementy v obrazech 14. století a nové konstrukce prostoru v Itálii a střední Evropě až po objev krajiny a naturalismu. Studenti se seznámí s teoriemi mimese a nápodoby, příslušnými prameny a vybranými příklady. Sami vypracují práci na zadané téma, v níž musí zohlednit českou i cizí literaturu a budou rovněž pracovat s texty.