Předmět se zabývá možnostmi a limity využití spirituálního posouzení při posouzení životní situace klienta. Východiskem spirituálního posouzení (spiritual assessment) je předpoklad, že spiritualita je antropologická konstanta, tzn., že každý člověk má určitou spiritualitu, které je zdrojem jeho hodnot a motivací. V procesu sociální práce pak mohou hodnoty a motivace klienta jak podporovat při hledání řešení jeho životní situace, tak vést i k jejímu zhoršování. Spirituální posouzení proto sociálnímu pracovníkovi umožňuje, identifikovat hlavní prvky klientovy spirituality a posoudit, jaký má vliv na jeho životní situaci: Zda může být využita jako "opěrný systém" při jejím řešení, nebo je pro klienta naopak riziková a řešení jeho životní situace ohrožuje. Spirituální posouzení není nijak podmíněno mírou spirituality a religiozity ve společnosti. Přesto bude vzhledem ke specifickému pojetí religiozity a spirituality v českém prostředí kladen důraz na taková pojetí spirituálního posouzení, která se zaměřují na postmoderní spiritualitu a difusní religiozitu a/nebo spiritualitu, které bývají označovány jako spiritualita holistického spektra. V předmětu proto půjde o taková pojetí spirituálního posouzení, která využívají prvků etnografických metodologických přístupů: Klient je chápán jako "kulturní průvodce", který učí a provádí sociálního pracovníka svým "světem" a svou "subkulturou", resp. svou spiritualitou. Sociální pracovník se proto v rámci spirituálního posouzení ptá na komplexní otázky, věnuje pozornost kulturně podmíněným specifickým významům obecných pojmů a v dialogu s klientem hledá jejich objasnění. Posouzení životní situace klienta je úzce spojeno s intervencí sociálního pracovníka. Proto bude i v rámci předmětu spirituální posouzení chápáno jako úzce spojené s následnou intervencí, která z něj bude vycházet.