Indická estetika je obor s úctyhodně starými kořeny s přibližně půldruhého tisíciletí trvající tradicí učené reflexe uměleckého díla. Za takové dílo par excelence bylo ve staré Indii považováno především drama a tak se indická estetika vyvinula zejména z teoretické reflexe dramatu (nátjašástra: věda o divadle). Jelikož lze ale téměř veškerou dějovou literaturu, zejména epické básně, považovat za svého druhu "drama", odehrané při četbě v čtenářově/posluchačově mysli, rozšiřuje se působnost divadelní estetiky téměř na celou krásnou literaturu. Odborné pojednání tance a tanečních pozic má zase estetické přesahy do výtvarného umění. Staroindické učení o dramatu (nátjašástra) obsahuje též kapitoly z teoretické reflexe literárních děl (základ pozdější teoretické reflexe básnického umění, tzv. alamkárašástra) , muzikologie, architektury a mnohých dalších oborů. Přiblížení základních konceptů a teoretických východisek tohoto starobylého, leč stále vlivného oboru je cílem přednášky.