Základní principy potřeb komunikace v sociálních službách

Účel sociálních služeb

Sociální služby jsou zahrnuty do širší kategorie tzv. veřejných služeb. Veřejné služby jsou poskytované pro občany v zájmu veřejnosti. Tyto služby jsou financované ze státního rozpočtu, jejich přesné vymezení je definované právními předpisy a tato skutečnost jim dává jistou závislost na politickém rozhodování státu, krajů i obcí, avšak na základě obchodního kontraktu mezi poskytovatelem a uživatelem se stávají službou komerční.

Sociální služby se poskytují lidem společensky znevýhodněným, s cílem zlepšit kvalitu jejich života, případně je začlenit do společnosti nebo chránit společnost před hrozbami, které tito lidé s sebou nesou. Sociální služby zohledňují osobu, jeho rodinu či skupinu, ve které se pohybuje.

Sociální služby v České republice nejsou v působnosti pouze jednoho subjektu. Sociální služby spadají do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Léčebny dlouhodobě nemocných jsou řízeny Ministerstvem zdravotnictví. Výchovné ústavy pro děti a mládež spadají pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Probační a mediační služba spadá do působnosti Ministerstva spravedlnosti.

Základní rámec podpory znevýhodněným bližním je uznán v základních lidských právech. Tato práva jsou uznána ve velkých novodobých revolucích, kdy se měnila monarchie na národní státy. Ve všech státech se postupně prosadila demokracie postavená na třech základních pilířích. Prvním pilířem je výkonná moc, čili vláda. Druhým pilířem je zákonodárná moc, tedy parlament a posledním třetím pilířem je moc soudní. V rámci každé revoluce se uplatňovala hesla směřující k rovnoprávnosti všech. Všichni si rovni být nemohou. Každý má jiné nadání a jiný zdravotní stav, jiný sociální kapitál. Znevýhodněným je třeba jejich šance na společenské uplatnění vyrovnat, aby mohli v rámci společnosti fungovat.

Na počátku dvacátého století se začala formulovat speciální část lidských práv nazvaná práva sociální. Jedná se o souhrnná práva dávající lidem právo na vzdělání, přiměřené pracovní podmínky, na životní úroveň, na rodinu a systémovou ochranu při sociálních událostech, která jsou souhrnně označovaná za sociální zabezpečení.

Potřeba vyčlenit v právním systému oblast sociálního zabezpečení spočívá v potlačování závažných konfliktů, které by mohly vzniknout ze sociální nerovnováhy ve státě a mohly by vústit až k destabilizaci celé společnosti. Stát se snaží chránit práva některých občanů tím, že sociálně znevýhodněným poskytuje něco navíc.

V rámci sociálního státu byly vytvořeny i jiné způsoby sociální ochrany znevýhodněným občanům, než je přímé poskytování sociálních služeb. Prvním principem je povinné pojištění pro případ sociálních událostí. Druhým způsobem je poskytování dávek od státu v situacích, na které se občan nepojistil, ale stát o nich soudí, že jsou nezbytné a žádoucí.

Sociální politika by měla být podle potřeby efektivně uplatňovaná a slaďována. Jedná se o propojování různých služeb a dávek. Tato činnost je efektivnější než poskytovat jednotlivé služby či dávky zvlášť.

V České republice jsou sociální služby v pojetí státního systému sociálního zabezpečení. Legislativní ukotvení je v oblasti sociální pomoci. Sociální pomoc zahrnuje, kromě sociálních služeb, finanční a věcné dávky a právně ukotvené sociální pojištění a státní sociální podporu.

Sociální služby chrání občana. Ať se jedná o služby poskytované veřejnoprávními institucemi či soukromou osobou, vždy je garantem stát, který dohlíží na dodržování základních lidských práv. Stát je povinen tuto skutečnost prověřovat formou periodických kontrol a přidělováním licencí.