Úvod do komunikace s dospělým

Komunikace má mnoho definic. Lze ji stručně popsat jako vzájemnou výměnu informací. Sociální komunikací rozumíme výměnu informací mezi lidmi. Ona samotná je ovlivňována mnoha proměnnými a závislá na nespočetném množství faktorů.  Mezi ně patří například, jakým způsobem informujeme příjemce o pocitech, očekáváních, cílech ošetřovatelských postupů, motivech konkrétních intervencí, požadavcích kladených na pacienta a o našich přáních.

V případě , že klademe důraz na spolupráci pacienta v ošetřovatelském procesu, je důležité zjistit jeho očekávání. Nasloucháním, pozorováním a následnou analýzou získaných zkušeností  nejdeme společně s pacientem společný cíl.

Základní dělení komunikace je následující:

  1. verbální komunikace – komunikace slovy
  2. neverbální – bez použití slov, pomocí těla 
  3. paralingvistika - přechod mezi neverbální a verbální komunikací.

V komunikaci zaujímá verbální komunikace 7 %, paralingvistika 38 % a neverbální komunikace 55 %.

Do verbální komunikace patří složky komunikačního procesu . První aktérem je mluvčí. Mluvčím je označována osoba/sestra, pacient/rodinný příslušník, od kterých informace vychází. Mluvčí chce informaci předat,  interpretovat  příjemci. Příjemce/pacient, sestra, lékař informaci zpracovává na základě svého aktuálního stavu.  Ten může být ovlivněn řadou okolností, např.  srozumitelností sdělení, prostředím, ve kterém se oba aktéři komunikačního procesu nacházejí, časovou dostupností nebo i naléhavostí.  Komuniké neboli zpráva, která je mluvčím vysílána, má obsah. Obsah sdělení může být zjevný – jasný nebo skrytý.  Zjevným obsahem zprávy je například: "Potřebuji napít".  Skrytým obsahem můžeme označit: "Nemohu spát". Opravdu je problém pouze ve spánku, nebo nespavost zapříčinil zítřejší plánovaný intervenční výkon? Aby byla verbální komunikace srozumitelná, je nutné si předem připravit  CO chceme říci a hlavně JAK zprávu sdělit. 

CO chci říci: 

- fakta

- souvislosti

- vlastní názor

- doplnění informací k již řečenému.


JAK to říci:

- srozumitelně

-stručně

- jasně


Jsou určitá doporučení pro to, aby byla verbální komunikace efektivní:

1. Je nutné pacienta nejen poslouchat, ale i mu naslouchat.

2. Dávat najevo, že nás zajímá, co povídá.

3. Jestliže pacient neví, jak se má vyjádřit, snažit se mu pomoci formulovat větu/obsah. Nenutit ho!!

4. Být pozitivní.

5. Povzbuzovat pacienta k hovoru.

6. Je nutné brát přání pacienta s respektem.

7. Mluvit málo, spíše naslouchat.


Neverbální komunikace:

Tato komunikace je chápána jako komunikace beze slov.  V některých případech může zcela nahradit verbální komunikaci. Jak se říká: "Není třeba slov." 

Do této komunikace řadíme:

- mimiku - výraz obličeje

- proxemiku - vzdálenost

- pohled

- haptiku - doteky

- posturiku - postoj

- gestiku -  pohyb hlavně s končetinami

- kineziku - všeobecně pohyby

- úpravu zevnějšku

- a dalo by se říci i paralingvistiku - tón řeči, síla hlasu...

Pro sestru je velmi důležité, aby se naučila dobře "číst" neverbální komunikaci. Velmi často se stává, že vyřčená slova neodpovídají tomu, co pacient cítí, prožívá. 


Nyní se dostáváme konkrétně k rozhovoru. Ten lze rozdělit do několika částí:

Úvod - zahájení rozhovoru. pozdrav, představení se, sdělení účelu rozhovoru, soukromí

Vzestup a pokračování - začít obecnějšími otázkami, parafrázování, objasněníptát se věcnějasná a zřetelná výslovnost, nepovolit zabíhavost od tématu, rozvláčnost...

Vrchol a rozuzlení - podaří se odkrýt jádro rozhovoru

Závěr - vhodně rozhovor ukončit, 

Při rozhovru je vhodné používat techniky aktivního naslouchání:

povzbuzení - řekněte mi víc

zrcadlení - vidím, že máte problém, trápí vás to...

parafrázování - shrnete svými slovy to, co řekl pacient

objasňování - doplnění pomocí otázek

shrnutí - na čem se pacient a sestra dohodli

ocenění - pochvala