Způsoby života

• život rozkoše,
  
• život rozumový a
  
• život smíšený.[1]
  

Samotný život rozkoše, který by byl takříkajíc nekontaminovaný rozumem, by nepředstavoval dostatečnou radost a potěšení, protože by si to člověk plně neuvědomoval. Prožíval by sice jakousi okamžitou slast, ale neuměl by ji prožít jako člověk, který k plnosti prožitku potřebuje vědět, že se jedná o prožitek a že ho pravdivě poznává. Život čistě rozumový, který by byl bez jakékoli rozkoše a radosti, se také nejeví příliš přijatelně. Proto Platón dává přednost životu smíšenému. Z obou částí však určuje jako důležitější a přednější část rozumovou.

Aristotelés rozlišuje tři způsoby života jinak než Platón.[2] Mluví o životě rozkoše, životě činném  (společenském) a životě kontemplativním (nazíravém). Máme-li toto rozlišení pochopit správně, je třeba si uvědomit, že se úzce váže k Aristotelovu učení o lidské přirozenosti. Máme-li určitou přirozenost a z té vychází nějaké sklony typické pro náš druh, pak musíme říci, že lidem je vlastní hledání pravdy a starost o bližního. Lidmi nás totiž činí rozumová stránka naší přirozenosti. Jsme samozřejmě také trojrozměrná hmotná tělesa, jsme i živočichové, ale to, co je vlastní jen a jen člověku, je rozum. Když tedy Aristotelés rozlišil tři typy života, označil život rozkoše jako nedůstojný člověka. Užívat si příjemných stránek života, včetně těch, které přinášejí smyslové blaho, není samozřejmě nic špatného. Špatné je, když se stanou tím hlavním cílem naší existence. V takovém případě se totiž stavíme na roveň zvířatům. Člověk je ale něco víc než zvíře, takže jeho hlavní cíl a jemu odpovídající hlavní činnosti musíme vidět v oblasti rozumové.[3]

Život tedy může být zaměřenna dobra smyslová, nebo na dobra rozumová. Druhý typ se pak dále dělí na život sledující dobra teoretického rozumu a život sledující dobra praktického rozumu. Rozlišujeme tedy:[4]

• život rozkoše (poživačný)
• život činný neboli společenský (politický)
• život kontemplativní neboli nazíravý (teoretický)

Podle Aristotelova názoru si většina lidí volí život dobytka, ačkoli pravá blaženost spočívá v činnosti rozumu, protože ten je v nás nejušlechtilejší a bohu nejbližší.[5] Rozumové rozjímání je nejhodnotnější činností, protože je to činnost nejvyšší schopnosti člověka a inteligibilní předměty jsou nejhodnotnější z toho, co lze poznávat. Mezi přednosti rozjímání patří také to, že je možné prakticky kdykoli, bez větší závislosti na vnějších podmínkách. Vedle toho jde o činnost soběstačnou, protože rozkoš, stejně jako konání společenských ctností, potřebuje vnější podněty.[6]

Shrneme-li ve stručnosti antické dědictví v otázce druhů lidského života, pak je třeba říci, že  vyniká život rozumový, a v jeho rámci pak život kontemplativní, kterému se říká také teoretický či rozjímavý.[7] Jde víceméně o tentýž význam, protože řecké theoria znamená rozumový vhled do skutečnosti. Odpovídá tedy latinskému contemplatio, které pak překládáme jako rozjímání (nad pravdou či o pravdě) nebo kontemplace.

Slovo „kontemplace“ je v určitém ohledu spojeno s tématem modlitby, nicméně neomezuje se na něj. Jako v celé řadě jiných oblastí, i zde platí zádada, že „věci nadpřirozené předpokládají věci přirozené“. Termín „kontemplace“ má svůj přirozený základ ve filosofickém vhledu rozumu do pravdy, případně umělecký vhled do krásy. Tento vhled pak může mít své nadpřirozené rozvinutí, které vposledku dospívá až k vlitému daru nejhlubší modlitby. Antika se samozřejmě soustřeďovala hlavně na první, přirozený význam kontemplace. U některých autorů však tento pojem zřetelně dosahuje až náboženské roviny, například u Plótina.

V případě „kontemplativního života“ tedy nejde primárně o klášterní spiritualitu zaměřenou na modlitbu. Jde o obecnější význam kontemplace jako cesty k nazření pravdy. Kontemplativní život je na přirozeně rovině životem studia, rozjímání, nebo přímo řečeno filosofického uvažování. Pravda se však nevyčerpává na přirozené rovině, ale vede nás ke svému zdroji, kterým je Bůh coby Pravda sama. Aristotelés chápe Boha přirozeně, tedy jako příčinu světa, takže kontemplace Boha je pro něj stále přirozenou, filosofickou činností.

Postoupíme-li v čase do křesťanského starověku, pak je třeba zmínit v první řadě nejvýznamnějšího autora západní patristiky, Augustinana, který v rámci svého promýšlení vztahu pozemské a nebeské obce[8] vysvětluje a komentuje koncepci druhů života, kterou předložil Marcus Terentius Varro při hledání posledního cíle lidského života. Po čtyřech věcech prý lidé touží jaksi přirozeným způsobem, aniž by se to museli od někoho učit. Jsou to:

• rozkoš (smyslová slast)
• klid (nepřítomnost tělesné strasti)
• rozkoš spojená s klidem (přítomnost slasti a nepřítomnost strasti)[9]
• prvotní přirozené dary[10] (tělesná a duševní integrita)

Každá z těchto věcí může být buď podřízená ctnosti, nadřazená ctnosti, nebo nezávislá na ctnosti. To znamená, že buď ctnosti slouží, nebo slouží ctnost jí, nebo jsou vzájemně nezávislé. Aplikujeme-li tyto tři možnosti na zmíněné čtyři lidské touhy, dostáváme se ke dvanácti způsobům života. Každý z těchto dvanácti způsobů života lze ještě rozdělit na dva podle toho, zda se soustřeďujeme jen na sebe, nebo i na druhé lidi. Dostáváme tak čtyřiadvacet způsobů života a ani zde se nemusíme zastavit. Každou z variant můžeme vzít buď jako jisté, nebo jako pravděpodobnostní poznání. Agustin pokračuje podle Varrona a postupně rozlišuje 288 způsobů života, z nichž některé lze najít v existujících filosofických a společenských směrech, některé jsou pouze možné, ale dosud nerealizované. Takový počet je ale pro rozumnou diskusi neudržitelný. Navíc mnohé z výše uvedených diferencí se netýkají skutečného cíle života, ale věcí vedlejších a z hlediska posledního cíle nevýznamných. Proto nakonec rozlišuje Augustin tři základní podoby života, a to život:[11]

• kontemplativní (hledání pravdy)
• činný (péče o věci lidské)
• smíšený

Ve všech těchto případech je jeden poslední cíl života, což je blaženost, a tři způsoby života jsou jen různé cesty k tomuto cíli. Tyto tři způsoby života mohou být ovšem žité i bez jasné volby posledního cíle. Sama kontemplace nebo činnost tedy není nutně spojena s volbou posledního cíle; ten si musíme na samotném počátku vyjasnit a teprve následně můžeme smysluplně řešit otázku způsobů života jakožto cesty k tomuto cíli.

Rozlišení jednotlivých způsobů života se zakládá na pojetí lidské přirozenosti, podobně jako u Aristotela.[12] Člověk se skládá z těla a duše, přičemž duše má přednost před tělem. Člověk však není pouhá duše. Proto je třeba hledat nejvyšší dobro člověka ve spojení dobra duše a těla. Blažený život je tedy život ctnostný, v němž člověku nechybí tělesná ani duševní integrita. Vedle toho jsou i jiné hodnoty, které pro blaženost nejsou nutné, ale rozhojňují ji.