Abschnittsübersicht

  • Vyučuje: Mgr. Karel Šimr, Ph.D.

    Osnova tématu (dílčí témata)

    1. Diakonie jako jeden z prvků realizace církve

    2. Historické utváření diakonátu

    3. Diakonát jako most mezi církví a společností

    Komentář

    Ve 20. stol. se v ekumenické šíři prosazuje pastorálně teologická teorie tří (ev. čtyř) prvků, jimiž se církev uskutečňuje: martyrie (svědectví), liturgie (bohoslužba) a diakonie (služba potřebným), případně koinonie (společenství). Kromě zmíněných neformálních či organizovaných podob je diakonie spojena v církevní tradici také s institutem diakonátu. Zmínky o této službě najdeme již v novozákonních textech, od 2. stol je doloženo triadické pojetí církevního úřadu biskupů, presbyterů a diakonů. Diakon vystupuje jako pomocník a pověřenec biskupa jako jeho „oko a ucho“ pro potřeby v okolí křesťanského společenství a spojuje ve své osobě liturgickou a charitativní funkci. Od 4. stol. ustupuje specifická funkce tohoto úřadu do pozadí, diakonát se stává pouhým předstupněm kněžství a charitativní úkoly církve přebírají zejména kláštery. K novodobým pokusům o obnovu diakonátu dochází nejprve v 16. stol. ve švýcarské větvi reformace u Kalvína a Bucera a zejména pak v 19. stol. U J.H. Wicherna a Th. Fliednera, který v roce 1836 zakládá „mateřinec“ diakonek - žen, které se vzdaly vlastní rodiny a věnují se z křesťanského přesvědčení obětavě profesionální ošetřovatelské službě. V současném německy mluvícím evangelickém prostředí existují diakoni jako odborní pracovníci s  dvojí kvalifikací (teologickou a sociální, pedagogickou apod.) a církevním pověřením. V římskokatolické církvi došlo k obnovení institutu trvalých diakonů, otevřeného i ženatým mužům, na 2. vatikánském koncilu. Teologická diskuse o funkci diakonátu v katolickém i evangelickém prostředí je stále otevřená. V praxi je možné sledovat katolickou inklinaci spíše k liturgickému pojetí, v evangelickém spíše k charitativnímu. Pokud vyjdeme z významu pojmu diakonie jako budování mostů mezi církví a společností s důrazem na diakonii, pak by se tento rozměr měl odrazit také v praxi diakonů.

    Studijní materiály k povinnému prostudování

    • Ctirad Václav POSPÍŠIL, Deus caritas est a diakoni, in: Teologické texty 2006/4 (https://www.teologicketexty.cz/casopis/2006-4/Deus-caritas-est-a-diakoni.html)

    • Karel ŠIMR, Diakon – církevní sociální pracovník, výpomocný duchovní nebo „networker“, in: Teologická reflexe 2/2017, s. 156 – 168

    • Michael MARTINEK a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, Praha 2008; kapitola 5

    • II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, s. 173-265. 1995.

    • BENEDIKT XVI., Deus caritas est: Encyklika o křesťanské lásce z 25. 12. 2005.


    Studijní materiály k lepšímu porozumění

    • Mezinárodní teologická komise, Diakonát, vývoj a perspektivy, Praha: Krystal OP, 2008

    • Michal OPATRNÝ, Místo diakonie v životě Božího lidu, in Pastoračná činnosť vo farnosti a diecéze, ed. Michal Baláž – Zdeno Pupík – Peter Švec, Žilina, ICM, 2011, s. 25-37.



    Kontrolní otázky a úkoly

    1. Co znamená diakonia v kontextu realizačních forem církve?

    2. Popište čtyři konstitutivní prvky církve a vysvětlete, co mají vyjadřovat

    3. Proč pomoc potřebným vzájemně propojuje církev a společnost?

    4. Jak se vyvíjel diakonát?

    5. Jaké jsou hlavní současné příspěvky k diskusi o funkci diakonátu?

    6. Jaký je význam diakonátu pro ostatní formy charitativní práce?