3. Problematika komunikace osob se zrakovým postižením v dětském věku


Děti se zrakovým postižením zažívají četná omezení. Předně se jedná o informační deficit, schopnost pohybu a kontrolu prostředí. Informační deficit se pojí se senzorickou deprivací. Člověk získává informace převážně zrakem. V současné době se odborníci domnívají, že 80 - 90 % informací je získáváno prostřednictvím zraku (Šumníková 2016[1]). To znamená, že děti, které od raného věku mají problémy se zrakem, mají též méně senzorických podnětů, které přinášejí informace. Vliv senzorické deprivace ovlivňuje samotný psychomotorický vývoj dítěte. Z tohoto důvodu je třeba zajistit dostatek informací jinými smysly. Zrakové postižení však přináší i omezení v oblasti pohybu. Dítě se zrakovým postižením potřebuje pro svůj rozvoj  zvýšenou stimulaci pro správný pschomotorický vývoj, který se pojí i s možností vlastního pohybu v prostoru. S tím se pojí i další omezení, a to omezení v oblasti kontroly prostředí a umístění vlastní osoby v prostředí (Šumníková 2016).

Samostatné bariéry v oblasti komunikace se tak úzce pojí k výše zmíněným třem omezením. Děti, které nemají dostatek senzorických stimulů, zažívají problémy v psychomotorickém vývoji a v sociálních kontaktech. Pokud je dítě klientem, se kterým pracujeme, musíme prvně zajistit dostatek smyslových podnětů, aby se dítě jednak zorientovalo v prostředí, ale též aby se mohlo následně vyvíjet. Při komunikaci s dítětem se zrakovým postižením proto vždy vše dostatečně slovně doprovázíme. Komunikujeme tak, aby si dítě mohlo věci dobře představit. Pokud je to možné, využíváme názornosti a zapojujeme i další smysly (zejména hmat). V případě, že jsou zachovány zbytky zraku, snažíme se text, obrázky atd. zvětšit natolik, aby je dítě rozpoznalo. Dbáme na to, aby se s dítětem zacházelo vždy tak, aby vědělo, co bude následovat. Například při přesunu z místnosti do místnosti nejprve dítěti vysvětlíme přesun a poté jej podpoříme v přesunu správným vedením.