Problematika komunikace s jedincem se zrakovým znevýhodněním

Dospělí lidé se zrakovým postižením většinou nemají problémy při mluvené komunikaci, i když i tam se mohou objevit drobné odchylky, a to zejména při popisu předmětů. Nicméně zásadní problém v komunikaci u této skupiny osob najdeme ve vizuální podobě, tedy při získávání informací prostřednictvím zraku. V současné době již existuje množství pomůcek a nástrojů, jak tyto problémy eliminovat. Jedním z tradičních komunikačních systémů je Braillovo písmo. Braillovo písmo (viz obrázek) funguje na principu plastických bodů vyražených do papíru, nebo jiného vhodného materiálu, které čtenář vnímá hmatem (Tyflokabinet[1]).

Celkově jsou tak při mluvené komunikaci lidé se zrakovým postižením stejní jako osoby bez zrakového postižení, proto není nutné komunikovat odlišným způsobem. V oblasti mluvené komunikace tak vycházíme z obecných zásad (viz výše). Existuje však specifická komunikace při průvodcování neboli v momentě, kdy se osoba se zrakovým postižením  potřebuje přemístit v neznámém prostředí. V takovém případě dodržujeme následující zásady (Finková 2001[2]):

- Nejprve se zeptáme, zda chce daná osoba doprovodit.

- Zeptáme se, jakou paži pro průvodcování nabídnout, aby se nás daná osoba mohla držet.

- Nevidomý půjde z bezpečnostních důvodů o zhruba půl kroku za námi a bude se nás držet nad loktem jedné ruky.

- Daný člověk není pasivní, ale reaguje na případné pokyny ze strany průvodce.

- Nevidomého vedeme na bezpečnější straně a můžeme ho tedy vyzvat, aby přešel na bezpečnější stranu a chytil se za druhou paži.

- Při chůzi v terénu upozorňujeme na překážky v trase, např. při procházení úzkými dveřmi dáme ruku více dozadu; u schodů se zastavíme a upozorníme na počet schodů.

Dále se můžeme setkat s osobou, která má vodícího psa. V takovém případě dodržujeme takové zásady, abychom nezavinili, že nevidomý člověk ztratí orientaci na základě nepozornosti psa (tj. nevyrušujeme psa při práci, nedožadujeme se jeho pozornosti, bez vědomí majitele na psa nesaháme).