Problematika komunikace s jedincem se zrakovým znevýhodněním

V období stáří se často objevuje pomalé zhoršování zraku, které někdy končí i úplnou slepotou. U seniorů se nejčastěji setkáváme s následujícími zrakovými vadami:

• Šedý zákal - je velmi rozšířené onemocnění. Dochází při něm k postupnému zakalení čočky. Dotyčný má pocit, jako by se díval přes matnou záclonu. Tuto vadu lze vyřešit implantací čočky.
• Zelený zákal (glaukom) – při glaukomu dochází ke zvyšování nitroočního tlaku, následně zhoršenému vidění a pokud není tato vada včas diagnostikována a léčena, může dojít až k úplnému odumření zrakového nervu či odchlípnutí sítnice. Zde je nutná pravidelná kontrola nitroočního tlaku, který lze snížit pomocí očních kapek či chirurgického zákroku.
• Dalekozrakost – jsou problémy se zaostřením do blízka.

I když některé zrakové vady již lze dnes odstranit, objevují se tyto problémy u seniorů poměrně často a ne vždy jsou včas zachyceny. V následujících řádcích se proto budeme zabývat problematikou seniorů, kteří ztratili či ztrácejí zrak v průběhu stáří, a tudíž nemají osvojené speciální dovednosti, jakými jsou např. chůze s bílou holí, práce s kompenzačními pomůckami či sebeobsluha. V případě práce se seniorem, který již zrakové postižení měl dříve, vycházíme ze zásad, které jsou charakteristické pro dospělý věk (Kavalírová 2014[1]).

Zrakové postižení ve stáří s sebou přináší především izolaci, zejména pokud žije senior osaměle, a to v izolaci nejen od lidí, ale také s nedostatkem informací. Pro instruktory specifických dovedností nebývá snadné staré lidi motivovat k učení se novým postupům. Řada seniorů se domnívá, „že už to nestojí za to“, mnohým chybí dostatek sebedůvěry. Obávají se, že novou činnost nezvládnou (práce s elektronickými pomůckami). Překážkou mohou být i obavy rodiny ze vstupu cizí osoby (např. sociálního pracovníka a instruktora) do prostředí seniora a jeho rodiny. Dalším faktorem ovlivňujícím práci se zrakově postiženými seniory jsou přidružená onemocnění, zejména pak ta, která se týkají mobility. Potřebuje-li starý člověk při chůzi používat opěrnou hůl, bude pro něj obtížné a možná i nemožné používat zároveň orientační bílou hůl pro nevidomé. V současné době jsou k dispozici bílé opěrné hole, které sice nepomáhají zrakově postiženému seniorovi při orientaci, neboť plní pouze opěrnou funkci při chůzi, svou bílou barvou však signalizují okolí, že chodec s holí špatně vidí. To je životně důležité při přecházení vozovky a také jako upozornění na možnou potřebu pomoci v obtížnějších situacích. Ztráta zraku přináší mnohdy také ztrátu koníčků. Některé lze dále provozovat díky kompenzačním pomůckám. Mnoho seniorů rádo čte, zabývá se ručními pracemi či podobnými činnostmi, k nimž je zapotřebí zrak. Pro kompenzaci jeho oslabení lze využívat optické pomůcky. Práce s lupou nebývá pro starého člověka tolik náročná jako např. práce s kamerovou televizní lupou. Navíc ji může mít stále při sobě. Někteří senioři využívají služby Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana, kde si mohou půjčovat knihy namluvené. Stačí pak, aby se naučili obsluhovat MP3 přehrávač. Zrakově postižený senior se také může naučit využívat pomůcky pro domácnost a sebeobsluhu a osvojit si některé specifické postupy. V tom mu mohou pomoci instruktoři sebeobsluhy (pracovníci Tyfloservisu, o. p. s.).Spolu s instruktorem se nevidomý klient naučí, jak si připravit oběd bez zraku, jak využívat nejrůznější pomůcky – indikátor hladiny, mluvící váhu, různé hmatové odměrky, mluvící hodiny a budíky. Pomůcek, které mohou usnadnit život i v pozdním věku je celá řada. Jejich obsluha bývá poměrně snadná.

Velkým problémem, nejen zrakově postižených seniorů, je osamělost. Minulostí jsou doby, kdy bylo běžné vícegenerační soužití, a tak si mnohdy senioři musí poradit sami. I zde jim mohou pomoci některé organizace poskytující sociální služby. V současné terminologii zákona o sociálních službách jsou na pomoc k důstojnému a aktivnímu stáří například určeny sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Lidově řečeno, pro seniory pořádají různí poskytovatelé sociálních služeb různé kluby, kroužky i kurzy, které nabízejí možnosti setkávat se s jinými, udržovat se v kondici a třeba se i naučit něco praktického, co pomůže v kontaktu s vnoučaty, jako je využívání počítače.“ (Kavalírová 2014)