2. Obecné zásady komunikace


Komunikace s osobou s problematikou zraku vychází z míry zrakové ztráty. U osob slabozrakých se často setkáváme s obtížemi nízké zrakové ostrosti, což je spojeno se čtením, rozlišováním drobných předmětů a poznáváním lidí. Zároveň taková osoba často mívá zúžené zorné pole, což má za následek sníženou orientaci v prostoru. V souvislostech se slabozrakostí se často objevuje zvýšená citlivost na sílu a intenzitu osvětlení. Je proto vhodné být pozornější, když slabozraký vychází na sluncem zalitou ulici nebo když vstupuje do špatně osvětleného domu či obchodu. Dále je vhodné přizpůsobit osvětlení dle aktuální situace a potřeby. V dobře známém prostoru se osoby s touto mírou zrakové ztráty pohybují zpravidla bez potíží a bezpečně. V novém, neznámém prostředí se mohou objevovat problémy v orientaci. Z tohoto důvodu i lidé s mírnou či středně těžkou ztrátou zraku využívají v neznámém prostředí postupů a pomůcek typických pro nevidomé: tmavé brýle, bílou hůl. V souvislostech s komunikací je též důležitá vzdálenost, a proto umožňujeme těmto osobám přistoupit blíž k informačním tabulím, ke zboží v obchodě a k dalším prohlíženým předmětům. Vhodné je, mohou-li si věci vzít do ruky. Dále je podstatný čas, který při komunikaci těmto osobám věnujeme, neboli poskytujeme více času na rozpoznání objektů či komunikačních partnerů. V neposlední řadě odstraňujeme architektonické a informační bariéry a dáváme přednost velkému tiskacímu písmu (bez zbytečných okras) před písmem psacím. U osob se čtvrtým a pátým stupněm zrakové ztráty se největší problémy objevují v orientaci v prostoru, v problematice kontrastu a nedostatku času pro rozpoznání předmětů, prostředí i komunikačních partnerů.

 

DESATERO komunikace s osobami se zrakovým postižením dle Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP):

  1. Při kontaktu s pacientem je nutné s ním jednat tak, aby se necítil ponížen. Není možné spoléhat na nějaký jiný, zvlášť rozvinutý způsob vnímání zrakově postiženého, například dobrý hmat či sluch.
  2. S nevidomým je nutno jednat přirozeně a přímo, nikoliv přes jeho průvodce. Ten nevidomého pouze doprovází. Věty typu: „Paní, chce si pán sednout?", jsou nevhodné.
  3. Osoba jednající s nevidomým zdraví jako první. Pozdrav s vlastním představením je důležité spojit s oslovením typu: „Dobrý den pane Nováku, jsem pan Novotný", aby nevidomý věděl, že pozdrav patří jemu. Při odchodu z místnosti je vhodné nevidomého upozornit na to, že dotyčná osoba opouští místnost.
  4. Podání ruky na pozdrav nahrazuje nevidomému vizuální kontakt. Při setkání stačí nevidomému oznámit "podávám Vám ruku". Při rozhovoru je velmi důležitý oční kontakt s nevidomým. Není tedy vhodné odvracet při rozhovoru tvář, protože to nevidomí obvykle poznají.
  5. Při vyšetření je nezbytné pacientům vysvětlit, co se bude dít, při instrumentálním vyšetření je třeba stručně popsat jak použité přístroje, tak vlastní činnost. Pro nevidomého pacienta jsou informace typu „teď to píchne, teď to bude tlačit, teď vás to bude trochu pálit" nezbytné.
  6. Dveře do místností by měly zůstávat buď zcela otevřené, nebo zcela zavřené.
  7. Věci nevidomého by měly zůstat na svém místě. S věcmi nevidomého je dobré nemanipulovat bez jeho vědomí.
  8. Při komunikaci s nevidomým lze bez obav použít slov: vidět, kouknout se, mrknout, prohlédnout si. Tato slova používají nevidomí k vyjádření způsobu vnímání: cítit, hmatat, dotýkat se.
  9. Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup do zdravotnických zařízení. Na vodícího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho nebo na něj mluvit bez vědomí majitele.
  10. Při jednání by měl být nevidomý objednán na určitou hodinu. Tu je vhodné dodržet, aby se předešlo jeho nervozitě v neznámém prostředí. Je vstřícné nevidomému pacientovi v čekárně sdělit, že o něm víme.