Problematika komunikace s osobou se sluchovým postižením

Dítě se sluchovým postižením je vystaveno především informačním a komunikačním bariérám. Nedostatek podnětů a omezená možnost se vyjádřit může vést k tomu, že dítě rezignuje na komunikaci a uzavře se do svého světa, popřípadě se bude naopak projevovat agresivitou a výbuchy vzteku (Motejzíková 2016[1]). Pokud dítě již od raného věku neslyší, mohou se objevovat u těchto dětí rozdíly. „Zatímco v jednom roce věku je průměrný rozdíl aktivní slovní zásoby slyšících a neslyšících dětí jedno slovo, ve dvou letech je to již sto až dvě stě slov. Schopnost vnímat a užívat jazyk jsou zcela nezbytné k tomu, aby se u malého dítěte mohlo rozvíjet myšlení. Pokud neznáme pojmy pro barvy, budeme je schopni zrakem rozlišit, ale nemůžeme s pojmem barvy jakkoli „mentálně“ pracovat. Pokud nebudeme znát pojmy pro čísla, nebudeme schopni s nimi provádět matematické operace. Pokud nebudeme mít osvojeny abstraktní pojmy vyjadřující smutek, hněv, lítost, stud, bude naše vlastní vnímání omezeno pouze na nejzákladnější fyzické pocity. Nebudeme-li mít výraz pro popis minulosti a budoucnosti, jen těžko můžeme v těchto kategoriích přemýšlet.“ (Jungwirthová 2009[2], s. 35–36)

Pokud je dítě se sluchovým postižením klientem, se kterým pracujeme, mělo by se vždy vycházet ze způsobů, jak dítě komunikuje se svými rodiči. Nicméně v případě, že není přítomen rodič nebo sám rodič neví, jak s dítětem komunikovat, je potřeba, aby komunikace neprobíhala jen mluvenou řečí (to zejména v případěch úplné ztráty sluchu). V případě, že je narušena sluchová cesta, je zapotřebí, aby naše komunikace probíhala primárně zrakem. Dítě by tedy vše mělo vidět, a to zejména v případech, kdy dítě čekají nějaké změny (např. chirurgický zákrok, léčba v nemocnici). Předně je tedy při komunikaci s dítětem se sluchovým postižením třeba oční kontakt. Komunikujeme tedy s dítětem na krátkou vzdálenost, využíváme dotyk pro upozornění nebo upoutání pozornosti, klademe důraz na neverbální výrazové projevy (ideálně výrazná pozitivní mimika). Dále pro komunikaci užíváme přirozená gesta a znaky. Pokud dítě ovládá znakový jazyk, využíváme jej (např. prostřednictvím tlumočníka). Používáme obrázky nebo pomůcky pro ilustraci sdělovaného. Snažíme se mluvit klidně, zřetelně a za dobrého osvětlení. Není vhodné redukovat řeč na jednotlivá slova. Naopak mluvíme v úplných, ale krátkých větách. Celkově tedy kombinujeme mluvenou řeč, při které zdůrazňujeme mimiku a využíváme obrázky a znázornění uzpůsobená věku dítěte a vždy se ujišťujeme, že dítě správně porozumělo našemu sdělení (Motejzíková 2016).