Zásady komunikace s dítětem ve zdravotnictví
Základní informace o tématu
„Různí lidé vytvářejí různé vztahy. Každý vztah, který je také profesionální, je dobrý nebo špatný do té míry, co z něho konkrétní lidé udělají." (Henriksen, Vetlesen, s. 77, 2000)
Ve většině pracovních činností je člověk obklopen lidmi, které si zpravidla sám nevybírá. Přestože zastávají různé pracovní pozice a mají odlišné osobnostní charakteristiky, měli by spolu vycházet a pracovat. V práci sestry a lékaře to platí dvojnásobně, protože v centru jejich zájmu je lidská bytost.
Vztahy mezi zdravotnickým personálem, především mezi lékaři a sestrami, jsou významným prvkem v poskytování zdravotní péče. Pokud má organizace dostatečný počet pracovníků, vhodné složení personálu a existuje efektivní komunikace a spolupráce mezi zdravotníky, má to významný vliv na kvalitu poskytování zdravotní péče a tím také na spokojenost pacienta. Vztah mezi sestrami a lékaři je jedním z významných a důležitých aspektů celkové atmosféry na pracovišti, a proto vyžaduje mnohostranný přístup.
1. Obecné zásady komunikace
Komunikací obecně rozumíme způsob, jakým lidé navazují vzájemný kontakt, oznamují své myšlenky, pocity, postoje. Původ slova je v latině (communicare).
Komunikace ve zdravotnictví je především předávání a získávání vědomostí týkající se podpory zdraví a záchrany života. Slouží k navázání a rozvíjení kontaktu s pacientem. Účinná komunikace je základem vzniku vztahu sestra – dětský pacient a jeho rodina. Oblasti komunikace v pediatrickém ošetřovatelství zahrnuje: komunikaci s dětským pacientem a jeho okolím (s rodiči a blízkými, komunikaci s dětmi se specifickými potřebami) a komunikaci se zdravotníky (kolegy, nadřízenými, jinými odborníky, s institucemi).
Zdravotnická praxe rozlišuje 3 druhy profesionální komunikace:
- Sociální komunikace (neplánovaná, neformální, běžný hovor s pacientem)
- Specifická komunikace (plánovaná, sdělování informací, motivace pacienta, edukace)
- Terapeutická komunikace (léčebná, rozhovor s pacientem zaměřený na podporu ve specifických situacích zdravotní péče)
Komunikaci dělíme na verbální a neverbální. Verbální komunikace znamená dorozumívání se pomocí slov nebo jinými znakovými symboly. Verbální komunikaci spoluvytváří následující činitelé: situační kontext (situace, kdy ve které komunikace probíhá), vnitřní dispozice jedince (individualita jedince, vliv rodiny na komunikaci dítěte), motivace komunikovat.
Verbální komunikace zahrnuje složky: rychlost řeči, hlasitost, pomlky nebo přerušení hovoru, výšky hlasu, přítomnost slovních parazitů, délka projevu, intonace. Aby byla verbální komunikace úspěšná, musí jednoduchá, stručná, zřetelná, vhodně načasovaná, přizpůsobivá.
Neverbální komunikace je druh sdělení, při kterém nepoužíváme slova tzv. řeč těla. Zahrnuje sdělování přiblížením či oddálením (proxemika), sdělování dotykem (haptika), sdělování výrazem obličeje (mimika), sdělování gesty (gestika), postoj a držení těla (posturologie), pohyb těla (kinetika), pohled.
Komunikační proces v pediatrii
- Komunikátor (vysílač) – dětská sestra
- Proces kódování – forma sdělení
- Proces dekódování – interpretace zprávy dítětem
- Zpráva (komuniké) – forma verbální nebo neverbální
- Komunikační kanál – hlasový kanál, zrakový kanál, čichový kanál a hmatový kanál
- Příjemce (komunikant)- dítě v různém vývojovém období
- Zpětná vazba
- Komunikační šum (Plevová, Slowik, 2010).