Vnější a vnitřní smysly

Smyslový život je život projevující se nejen vegetativním stupněm, ale také smyslově. Tento stupeň života se týká zvířat a lidí. O přítomnosti smyslů u člověka nám svědčí naše vlastní sebe-sama-vědomí. O smyslovém životě zvířat se přesvědčujeme jednak z podobnosti smyslových orgánů našich a zvířecích, z existence analogicky uspořádaného nervového systému a z podobných reakcí na patřičné podněty. Principem tohoto smyslového života je speciální typ substanciální formy, které se říká sensitivní (smyslová) duše. Že tato duše nepřežívá zánik živočicha je zjevné z toho, že se činnosti smyslové duše plně realizují pouze a jen v souvislosti s tělesným životem. Duše se tedy zcela vyčerpává v tělesných aktech, které bez těla postrádají jakýkoli základ a možnost samostatného projevu.

Smyslové poznání je organické poznání, tzn. takové poznání, které potřebuje určité tělesné orgány. Je tedy různým způsobem závislé na materiální skutečnosti. Někdy se proto smyslovému poznání říká materiální poznání. Oblast smyslovosti bývá rozlišována na tři oblasti. Jsou to:

–       vnější smysly

–       vnitřní smysly

–       smyslové žádosti (apetitivní síly)

Nejprve se soustřeďme na vnější a vnitřní smysly. Je namístě upozornit na určité nedorozumění, s nímž se lze setkat i v odborné literatuře. Jedná se o to, že do oblasti smyslů se často zařazují pouze vnější smysly, a to, co patří vnitřním smyslům a žádostivosti, se posouvá do oblasti myšlení. Takový přístup je nepřesný a matoucí. Proto bude třeba nejprve rozlišit vnitřní a vnější smysly a vymezit pole jejich působnosti a jejich vzájemný vztah. Rozdíl mezi vnějšími a vnitřními smysly spočívá v tom, že vnější smysly se dotýkají svých objektů bezprostředně, kdežto vnitřní smysly zprostředkovaně. Vnější smysly poznávají díky podráždění vnějších smyslových čidel, které pochází od ryze vnějších objektů. Přesnější pochopení ukáže výčet a komentář obvykle uváděných vnitřních a vnějších smyslů.

Důležitým bodem, na který upozornil už Aristotelés, je postřeh, že poznávací schopnost musí být prosta toho, co má poznávat. Kdyby byla na jazyku hořkost (jak tomu někdy při nemocích bývá), nemohla by chuť správně rozlišovat. Kdyby byl v uchu zvuk (např. když někomu jak se říká „zvoní v uších“), nemůže správně rozlišit sluchový vjem zvonění apod. Tato myšlenka bude důležitá níže při argumentaci o nemateriálnosti rozumu.

 

Vnější smysly

Vnější smysly jsou – jak je zřejmé z běžné řeči – zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Proč mluvíme zrovna o pěti vnějších smyslech? Současná psychologie a fyziologie může rozlišovat smysly ještě detailněji. Částečně to dělali už staří filosofové, když upozorňovali, že hmat není jedním smyslem, ale dvěma smysly, které se obvykle nerozlišují; nemají totiž nějaký speciální orgán, ale jsou rozptýleny po celém povrchu těla). Hmat totiž vnímá jednak teplotu, jednak odpor, které předměty při ohmatávání kladou. Dnes se někdy mluví o smyslu pro vlhkost nebo pro rovnováhu, jindy se zase upozorňuje na skutečnost, že v kůži jsou jiné receptory pro teplo a jiné pro chlad apod. Taková rozlišení jsou možná důležitá pro psychologii nebo fyziologii, ale filosoficky příliš významná nejsou. Vjem vlhkosti je totiž složený vjem. Můžeme ho analyzovat jako kombinaci vjemu teploty a hmatového vjemu odporu. Detailní zkoumání fyziologie smyslových receptorů také nepřináší nic nového k chápání toho, co je to poznání. Medicínsky významné zjištění, že teplo a chlad mají různé receptory je filosoficky významné asi tolik, jako poznatek, že v oku máme sítnici, čočku, rohovku apod. – tedy nepříliš. Obecně vzato lze ale vytvářet různá jiná rozdělení, které budou pitvat vnější smyslové poznání na detailnější složky. Na tématice smyslového poznání jako takového to však příliš mnoho nezmění. Obvyklé rozlišení pěti vnějších smyslů nebo šesti, chceme-li, odpovídá naší běžné zkušenosti a používání slova „smysly“, a proto se zdá být dostačující a neproblematické zůstat při něm.

Podle čeho se smysly rozlišují? Jednoduše lze říci, že podle svého předmětu a činnosti. To lze u vnějších smyslů jednoduše popsat následující tabulkou. Za povšimnutí stojí, že ne všechny schopnosti nebo objekty mají své jednoslovné české pojmenování. Nejsou natolik předmětem běžné mluvy, aby došlo k vytvoření příslušných termínů.

 

 

 

schopnost	Zrak	sluch	čich	chuť	hmat
orgán	Oko	ucho	nos	ústní dutina	celý povrch těla
činnost	Vidění	slyšení	čichání	chuťové vnímání	hmatání	zkoušení teploty
předmět	Barvy	zvuky	pachy	chuti	tvary kladoucí odpor	teplota

 

Mezi jednotlivými smysly existuje jednak určitá spojitost, jednak jakási hierarchie. Za nejvyšší smysly bývají pokládány zrak a sluch. Jejich poznání je ryze objektivní. S poznávanou věcí člověk nemusí mít žádný kontakt, poznávaná věc se při poznání nijak nemění, poznávané věci přímo kauzálně nepůsobí v receptorech. Například v případě zraku se nejedná o to, že by poznávaný předmět nějakým způsobem kauzálně působil na receptor. Zrakem například nepoznáváme kauzální působení viděných věcí. Ani sluchem tuto kauzalitu nepoznáváme (pouze přírodovědným dokazováním nabýváme znalosti o působení vlnění na zrak nebo sluch). U ostatních smyslů (čich, chuť a hmat, který se dělí na smysl vnímající rezistenci a smysl vnímající teplotu) není poznání ryze objektivní, ale je i jistým způsobem subjektivní. Hmatem, chutí i čichem totiž přímo vnímám kauzální působení poznávané věci.

Vnější smysly zcela nevyčerpávají oblast smyslovosti. Kdyby bylo poznání omezeno jen na vnější smysly, znamenalo by to, že subjekt např. nepoznává jablko, ale bez vzájemných souvislostí paralelní přítomnost barevných skvrn, libých pachů a chutí. Navíc, jakmile by jablko zmizelo z dosahu vnějších smyslů, bylo by nenávratně pryč i jakékoli poznání. Proto je třeba zamyslet se nad smysly vnitřními, které umožňují skutečné smyslové poznání věcí, jakožto i uchovávání tohoto poznání.

 

Vnitřní smysly

1.     Prvním z vnitřních smyslů je tzv. sjednocující nebo spojovací smysl (latinsky označovaný jako sensus communis - pozor, neplést s anglickým výrazem common sense, který znamená zdravý rozum), který shrnuje a sjednocuje poznání jednotlivých smyslů dohromady do uceleného smyslového obrazu. Jde o to, že při smyslovém poznání nevnímáme (neuvědomujeme si) zvlášť zvuky, zvlášť obrazy atd., ale pozorujeme (tzn. vidíme, slyšíme apod.) nějakou věc, nějaký projev věci. Je to vlastně poznávací schopnost, kterou člověk poznává, že smyslově poznává. To, že existuje takový smysl poznáváme úvahou nad tím, že naše smyslové poznání není „rozsekáno“ do jednotlivých percepcí nebo do jednotlivých kvalit (zvuky, obrazy atd.), ale že poznáváme jakoby jeden složený a komplexní smyslový obraz okolní reality. A protože zrak má za objekt pouze viditelné, sluch pouze slyšitelné, čich pouze cítitelné a jednotlivé smysly nemohou poznávat mimo oblast svého předmětu, musí existovat nějaká jiná poznávací schopnost, která tyto jednotlivé složky integruje do jediného smyslového komplexního vjemu.

2.     Dalším z vnitřních smyslů je představivost, obrazotvornost neboli fantazie, která je vnitřním smyslem odlišným od společného smyslu. Je to zpřítomnění vnímaných objektů, které nejsou přímo aktuální. Fantazie si například „domýšlí“, že pozorovaný objekt (např. člověk) vypadá určitým způsobem ze strany, která není vidět. Náš bezprostřední vjem totiž neukazuje těleso ze všech stran, ale jen z jedné. Přesto ho vnímáme jako trojrozměrné a jsme přesvědčeni i o smysluplné existenci toho, co je smyslům aktuálně skryto. Podobně nás snadno nezmate perspektiva při pohledu na sbíhající se koleje. Jiný příklad je prohlížení si obrazu. Bezprostřední vjem se týká vždy jen úzkého výseku zobrazení. Až díky fantazii lze mít vjem obrazu jako celku, přestože ho nemůžeme nikdy jako celek zrakem přehlédnout. Fantazie dokáže doplnit chybějící informaci a uvést naše poznání do správných mezí. Fantazie nejen zpřítomňuje, ale i kombinuje, takže může vytvářet obrazy věcí, které jsme jako takové (tak a tak složené a uspořádané) nikdy neviděli, neslyšeli atd.

3.     Instinkt je vrozená schopnost jednat se zřetelem k nějakému cíli, vrozené puzení k některým úkonům v určitých situacích. Z vnitřních smyslů je ten nejzáhadnější a nejobdivuhodnější. Zvířata mají tento vnitřní smysl mnohem dokonalejší než člověk. Obecně se dá říci, že rozlišování dobrého a zlého, které zvířatům tento smysl umožňuje, má lidem poskytovat především rozum. Čím má člověk blíž k přírodě, tím jsou u něj vyvinutější instinkty, a tím méně pronikavěji používá svůj rozum. Problém je ale v tom, že zvířata se užívání svých instinktů nemohou dobrovolně zříkat, což chybující lidé s rozumem dělají často.

4.     Smyslová paměť je vnitřní smysl, kterým poznáváme minulé jakožto minulé. Jde o vyvolání poznaného jakožto poznaného.

Podobně jako vnější smysly mají své orgány, i vnitřní smysly mají svůj orgán, kterým je mozek, resp. různé jeho části. Podobně jako je možné různými stimulacemi vnějších orgánů způsobit vnější smyslové vjemy, je možné dosáhnout stimulací určitých mozkových center projevů vnitřních smyslů. Pokud současná filosofie mysli v řadě případů tvrdí, že mozek je sídlem mysli, je to pravda do té míry, do se jaké pod slovem „mysl“ v této filosofii skrývají i vnitřní smysly. Na to je třeba brát zřetel, neboť to, co se klasicky označuje jako mysl (nús, intellectus, mens, apod.), to se dnes chápe jinak, totiž jako rozum a vnitřní smysly, afekty apod. Toto rozlišení nebo naopak konfúzi je v diskusi s analytickou filosofií mysli třeba mít na zřeteli.