Rozum
Rozum je další poznávací schopností, kterou člověk vedle smyslů má. Smyslové poznání se týká konkrétních jednotlivin, rozumové poznání se zabývá obecným. Zatímco smysly sdílí s jinými živočichy, rozumem se odlišuje ode všech ostatních bytostí žijících na této zemi. V otázce rozumu existují v podstatě tři základní názorové proudy (promysli jejich souvislost s různými chápáními vztahu duše a těla).
1. Rozum je pokládán za materiální poznávací schopnost, tedy vlastně za cosi, co je jen vyšší úrovní smyslového poznání. Za orgán rozumu bývá pak považován mozek. Tento směr je velmi častý v některých proudech současné analytické filosofii mysli. Tuto odpověď by zastávali bezpochyby materialisté, pro které je rozdíl mezi rozumovým a nerozumový tvorem pouze ve stupni dokonalosti hmotného uspořádání (kvantitativní změny jsou příčinou změn kvalitativních). Teze tohoto druhu jsou např. úvahy o „zrodu“ rozumu zvětšováním mozku (tak velký, tak či onak rýhovaný mozek myslet dokáže, tak a tak zase nikoli atd.). V dějinách filosofie se s takovým pohledem setkáváme již u starořeckých atomistů, Epikúra apod.
2. Rozum je pokládán za nemateriální a neorganickou poznávací schopnost, která nemá s tělesností nic společného. Slovem „neorganickou“ se zde myslí nezávislost na orgánu, na tělesném životě. S rozdělením organický – anorganický, které se používá v chemii, nemá toto označení nic společného. Mezi filosofy, kteří zastávali teorii o naprosté nezávislosti rozumu na těle patří např. R. Descartes. Tato pozice popisuje tělo a rozum jako naprosto oddělené a nezávislé věci. Někdy bývá posměšně označována jako „strašidlo ve stroji“. Myslí se tím ryze duchovní rozum ukrytý jakoby v krabici tvořené tělem. Tělo je potom naprosto nezávislý stroj. Tato teorie mimo jiné vede k zásadnímu podcenění jiných živých tvorů než je člověk. Zvířata jsou podle ní pouhé stroje, které nemají žádný psychický život.
3. Rozum je pokládán za nemateriální a neorganickou poznávací schopnost, která je ovšem ve své činnosti závislá na smyslovém poznání. Tato pozice se vyhýbá problémům, které přináší pozice první i druhá. Nemateriálnímu charakteru rozumu napovídá již zmíněná potřeba absence poznávaného v poznávaném. Jak bylo řečeno v souvislosti se smyslovým poznáním, kdyby byl v uchu zvuk, nemohlo by přijímat žádné zvuky z vnějšku. U rozumu je tomu podobně. Náš rozum je ze své povahy zaměřen k poznání sice obecnému, ale přece jen poznání materiálního světa. Jak se liší od smyslů? Každý ze smyslů nepoznává „materiální těleso“, ale jen některý jeho aspekt. Materiální tělesa jsou jako taková poznávána rozumem. Jestliže má rozum poznávat materiální věci, musí být rozum prostý jakékoli materiálnosti. Jiným důvodem proč pokládat rozum za neorganický a nemateriální je fakt, že zatímco u smyslů je poměrně snadné poukázat na tělesný orgán jednotlivých smyslových schopností, u rozumu to tak snadné není. Nejčastěji bývá za orgán rozumu považován mozek. To je ale dáno již jmenovaným zmatením vnitřních smyslů a emocí s rozumem. Různou stimulací mozku se daří navodit smyslové prožitky a afekty, ale nikoli abstraktní úkon rozumového myšlení. Slabinou druhé pozice je to, že pokud rozum a tělo spolu nijak nekomunikují a nemají nic společného, pak musí být rozum soběstačný v získávání svých myšlenek. Popsat způsob takového získávání idejí je velmi obtížné a všechny teorie, které se v dějinách filosofie vyskytly, trpí spoustou slabin. Další komplikací je popsat soulad dvou naprosto nesouvisejících věcí, totiž rozumu a těla. Tento soulad vnímáme velmi silně a zažíváme natolik silnou spojitost činností těla a duše, že teorie tvrdící jejich nesouvislost přímo vyžaduje vysvětlení rozporu mezi teorií a vnitřním prožitkem. Předkládaná vysvětlení jsou do značné míry problematická. Aristotelská pozice stojí před úkolem popsat tento vztah tělesných smyslů k netělesnému rozumu. Lze tušit, že tento popis nebude snadnou záležitostí.
Myšlení je pojmové poznání. Pojem není pouhé slovo, pojem je
mentální entita, kterou si rozum vytváří. Je to jakýsi významový obsah, kterým
myslíme nějaké objekty. Pojem je právě to v mysli, co označuje řečový akt –
slovo. Pojmy jsou vytvářeny abstrakční činností rozumu, protože při vytváření
pojmu si rozum odmýšlí, odtahuje se od některých skutečností. (traho znamená latinský táhnout, abs-traho pak „odtahovat se od“). Pokud
si rozum odmyslí (abstrahuje) individualitu od lidských jednotlivců, vytváří si
obecný pojem člověka. Věc, kterou pojem reprezentuje, je naopak konkrétní. Toto
slovo je odvozeno do latinského con-cresco,
což znamená srůstat dohromady. Konkrétní je něco srostlého, komplexně se vším
všudy vzatého.
Několik důležitých rozlišení:
Rozum a intelekt
Často
se používají obě slova ve významech, kdy zahrnují jedno i druhé, ale
pokud se uvádí přesně, je rozdíl mezi nimi následující: Rozum (lat. ratio, řec. dianoia) znamená diskursivní rozum, tedy rozum postupující krok (cursus) po kroku. Je to tedy schopnost rozumově uvažovat, vyvozovat, dokazovat. Naproti tomu intelekt (intellectus, nús)
znamená intuitivní rozum, což je přímý rozumový vhled bez jakéhokoli
postupu. Je pokládán za nejvyšší stupeň rozumového poznání.
Činný a trpný rozum
Jde
o rozlišení typické pro aristotelské směry. Jsou to dvě síly jednoho
lidského rozumu, kde činný rozum je aktivní silou, zatímco trpný rozum
(někdy též "možný rozum") představuje pasivní sílu. Podle aristotelského
chápání je činný rozum jakýmsi světlem, které aktivně pomocí představ
(toho, co pochází ze smyslů) působí na trpný rozum, kde pak probíhá
poznání (spočívající v tom, co činný rozum pomocí představ do trpného
rozumu jaksi zaznamená).
Teoretický a praktický rozum
Jde
o jeden a týž rozum, ale rozlišuje se zde to, čemu se rozum věnuje.
Jde-li o poznání v oblasti toho, jak věci jsou, jde o teoretické
poznání, které hledá pravdu. Jde-li o poznání v oblasti toho, jak věci
mají být, jde o praktické poznání, které hledá správnost. Někteří autoři
(David Hume - zapamatuj pro etiku, neboť v etice se probírá tzv. Humův
zákon a jeho emotivismus) připisují rozumu pouze teoretickou činnost,
zatímco praktickou činnost omezují na emoce (případně na vůli).