Základní odpovědi na otázku vztahu rozumu a smyslů jsou v podstatě tři:

1.     Racionalismus. Postoj charakteristický pro Platóna a platónsky orientované filosofické směry. Preferuje se rozum, smyslové poznání je podceňováno nebo marginalizováno. U Platóna máme například tezi o člověku jako o duši v těle, rozumí se rozumové duši. Rozum je zde tedy něco prioritního. U R. Descarta vidíme zřetelně, že celé poznání je podle R. Descarta odvoditelné z rozumu. Od sebe-vědomí, které svědčí o našem myšlení (cogito, ergo sum), dospěl přes racionálně založený důkaz Boží existence, k potvrzení objektivity smyslů. Rozum je tedy něco prioritního, co je východisko i pro smysly.

2.     Empirismus. Postoj zastávaný především britskými filosofy v novověku, dnes přijímaný scientisticky a pozitivisticky orientovanými mysliteli (nejen filosofy). Rozumové poznání má v tomto systému pouze úlohu uspořádávatele smyslových vjemů. Jak říká klasik empirismu, David Hume, ideje (myšlenky) jsou kopiemi impresí (smyslových vjemů). Veškeré úkony mysli, které přesahují přímou vazbu na smyslové vjemy, jsou podle tohoto názoru nelegitimní, nesmyslné.

3.     Smyslově-rozumové poznání. Vychází se z toho, že veškeré poznání začíná u smyslů. Není nic v rozumu, co by nebylo dříve ve smyslech (stará středověká zásada). Až potud se tento pohled shoduje s empirismem. Rozdíl nastává až v následujícím bodě. Zatímco empirismus zůstává u kopií impresí, zde se počítá s tím, že rozum je schopen abstrakční činností postoupit za hranice bezprostředních vjemů. Například vjemy jednotlivých lidí rozum zpracovává abstrakcí od individuality jednotlivých lidí a vytváří obecný pojem člověka. Dalšími stupni abstrakce v logice Porfyriova stromu docházíme k obecnějším pojmům, s nimiž jde pracovat. V nejvyšším stupni abstrakce se analyzuje pojem jsoucna a jeho vlastnosti.


Modifié le: dimanche 29 janvier 2023, 18:56