1. Základní pojmy

Osnova tématu (dílčí témata)

           1)         Religiozita

           2)         Spiritualita

           3)         Spirituální posouzení

           4)         Objektivismus a konstruktivismus

Komentář

Sociologie náboženství nebo religionistika důsledně rozlišují mezi pojmy spiritualita a religiozita.

Pojem religiozita vychází z latinského religio, což je v obecném významu náboženství, ale v překladu doslovném jde o sílu, která drží společnost pospolu. Pojem tedy zároveň vyjadřuje jeden z podstatných prvků náboženství – pospolitost. Religiozita je proto v současném diskurzu chápána jako společný nebo kolektivní fenomén – příslušnost k danému náboženství a určité skupině (např. církvi) v rámci daného náboženství.

Pojem spiritualita pochází z latinského spiritualis a jedná se o křesťanský novotvar. Původně vyjadřoval vše, co je přiměřené duchu, resp. co se týká lidského ducha, duše a Ducha svatého. Spiritualita v teologickém významu proto znamená určitý specifický způsob prožívání křesťanské víry: např. můžeme rozlišovat mezi katolickou a protestantskou spiritualitou, v rámci katolické církve existují různé řeholní řády a kongregace, které mají svou vlastní spiritualitu – dominikánskou, jezuitskou, františkánskou, apod.

Sociologický a religionistický význam pojmu spiritualita vychází z jeho původního křesťanského významu, jeho význam je však mnohem širší. Spiritualita je tak definována zejména jako jakékoliv hledání smyslu světa nebo života mimo smyslový svět, jako antropologická konstanta – tedy jako vlastní každému člověku, jako vysoce individuální fenomén – individuální a originální prožívání víry, posvátna, smyslu, hodnot a životních vizí. To se může dít jak ve vazbě nebo v rámci nějakého náboženství, tak i mimo konkrétní náboženství. Spiritualita, která se neváže na konkrétní náboženství, může být různými náboženstvími inspirována, může se projevovat zájem o okultní témata nebo může být také zcela nevědomá a nereflektovaná.

Spirituální posouzení probíhá v sociální práci v rámci posouzení životní situace klienta. Sociální pracovník se snaží posoudit, jak individuální a originální prožívání víry, posvátna, smyslu, hodnot a životních vizí u klienta ovlivňuje jeho životní situaci, její řešení a motivaci k jejímu řešení. Sociální pracovník musí především posoudit, zda spiritualita klienta může při řešení životní situace posloužit jako opora nebo bude naopak řešení ohrožovat.

V postmoderním společenském kontextu, kdy jsou pojmy chápány jako sociální konstrukty, je velmi důležité, aby sociální pracovník uměl i v otázkách spirituality a religiozity s klientem komunikovat a dokázal klientovi porozumět a navrhnout řešení životní situace klienta způsobem, kterému bude klient rozumět.

Studijní materiály k povinnému prostudování

KAŇÁK, J. Postavení diskursu spirituality v sociální práci. In: Sociální práce/Sociálna práca 4/2015: 30-46.

NAVRÁTIL, P. – JANEBOVÁ, R. et all. Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010.

NEŠPOR, Z. R. Příliš slábi ve víře: Česká ne/religiozita v evropském kontextu, Praha, Kalich, 2010.

Kontrolní otázky a úkoly

           1)         Operacionalizujte pojem spiritualita.

           2)         Operacionalizujte pojem religiozita.

           3)         Operacionalizujte pojem spirituální posouzení v sociální práci.

           4)         Operacionalizujte pojem objektivismus.

           5)         Operacionalizujte pojem konstruktivismus.