Potřeba komunikace v péči o klienta

Pro pomáhající profese ve zdravotnictví, které poskytují péči klientům, se může zdát zbytečné, zabývat se něčím jako je komunikace. Vždyť přeci „s klienty mluvíme“, „vždy, když u něho něco dělám, tak s ním mluvím“, „to my si toho napovídáme“. Pokud však mluvíme o potřebě komunikace v ošetřovatelské praxi, jedná se o něco víc než mluvit s klienty „aby řeč nestála“. Pojďme se zamyslet na nad několika z nespočetných definic komunikace.

KOMUNIKACE JE???

Rozhrňme oponu, vstupme na jeviště komunikace a pojďme ještě dál do zákulisí zjistit, co skrývá ta komunikace, kterou známe.

„Komunikace znamená mnoho dávat.“ Samozřejmě můžeme dávat věci hmotné a pak záleží, jakou formou je dáváme i jak je podáváme. Podstatné však je, že můžeme dávat i věci nehmotné. Například úsměv, pohlazení, pokývání hlavou, dobré slovo a také samotná přítomnost sestry v blízkosti klienta je způsob dávání. Komunikací tedy můžeme někoho „obohatit“, posílit, povzbudit, potěšit. Pokud „dáváme“, může se stát, že „zdroj bude vyčerpán“. Musíme na tuto možnost myslet a zdroj doplňovat. Jinak jsme ve velkém nebezpečí syndromu vyhoření, který je pozorovatelný kolegyněmi na pracovišti ještě dříve, než si ho sami uvědomíme právě ve změněné komunikaci.

„Když nekomunikujeme – opovrhujeme“. Také byl váš nejhorší trest v dětství za nějakou neplechu, když s vámi rodiče určitou dobu nemluvili? J. Křivohlavý říká, že „NELZE NEKOMUNIKOVAT“. A proto, když chodíme kolem klientů bez povšimnutí, bez očního kontaktu jako by tam nebyly, je to pro ně stejně nepříjemný a ponižující pocit, jaký si pamatujeme z dětství.

Proto se říká, že „Komunikace je umění“. Říci správné slovo ve správnou chvíli a zachovat se správně v pravý moment, abychom si potom nemuseli povzdechnout já jsme měla říci nebo udělat to či ono, nebo jsme měla reagovat jinak, je opravdu umění.

„Komunikace je základní a nezbytná k tomu být lidský“. A to nejen proto, že mezi živočichy máme jako jediní schopnost artikulace.

CO JE KOMUNIKACE?

Můžeme si pod tím přestavit například šetrné a vlídné zacházení, vstřícný – aktivní přístup, vyjadřování zájmu, respektu a důstojnosti k člověku jako lidské bytosti. Jak již bylo mnohokrát napsáno, klient není ani balík, který expedujeme, ani nádoba, do které vpravujeme léky a přístroje nebo si z ní vezmeme kus něčeho, kdykoli potřebujeme.

Konečně Práva klientů vznikla právě z tohoto důvodu : „Já klient, chci být léčen jako jedinec. Nejsem číslo, nejsem kus papíru, nejsem zboží na prodej, nejsem někdo, s kým se smlouvá. Nejsem stroj na získávání náročných informací. Jsem opravu žijící jedinec, obdařený pocity, obavami, tužbami, ale i zábranami. Neznám vás dobře a odmítám vaše úsilí proniknout do mého těla, do mé duševní rovnováhy a do mého soukromí, když jsem nemocen.“(Haškovcová 1999)

„Komunikace umožňuje vytvářet, udržovat a zlepšovat styk s ostatními“. Jak se dovíme v dalších tématech, „komunikace je permanentní proces“ (nelze nekomunikovat), a proto je možné tento styk – vztah stále zlepšovat. Také v kapitole „terapeutická komunikace“ zjistíme, že nejdříve je nutné navázat kontakt, následně tento vtah udržovat, aby komunikace – rozhovor vedl k určenému cíli.

To, že terapeut či sestry udržují konverzaci s klienty během své práce a péče o ně, můžeme nazvat nevědomou komunikací. Znamená to, že příliš neuvažujeme, co a jak máme říci. Z velké většiny jsou to rozhovory, které nadlehčují a uvolňují situaci klientů, kdy rozverně říkáme, to co slina na jazyk právě přinese. Opakem je vědomá komunikace. Při jejím použití jsme si vědomi, co, proč a jak říkáme. Naše vyjadřování má svůj důvod i cíl. Víme to, co máme říci, komu a kdy. Vede nás k tomu zájem o dosažení cíle, kterým je saturace potřeb klienta. Pakliže si uvědomujeme jak komunikujeme, víme že komunikace je nevyhnutná (jde o permanentní proces), nezvratná (to, co jsme řekli a vyjádřili i jiným způsobem, nelze vzít zpět) a neopakovatelná (jde o jedinečnost dané chvíle, o chvíli později už dobře míněná komunikace nemá takový účinek). Proto je komunikace dovedností a je nutné se jí učit, přesto že všichni mluvit umíme.

Komunikace má dvě úrovně. Podle toho jak je použijeme dochází k pochopení nebo k nedorozumění, ponížení nebo k povzbuzení. První úroveň je obsahová - denotativní, znamená to, co říkáme. Druhá úroveň je konotativní a týká se vztahu - jak a jakým způsobem vyjadřujeme obsah. Velmi výrazným způsobem ovlivňuje úroveň první a snadno se může stát, že dochází pod tímto vlivem k opačnému významu. Například: „No ty jsi ale šikovnej“.

Když používáme vědomou komunikaci, stále vnímáme, že nějakým způsobem působíme na své okolí. Neustále děláme nějaký dojem a tak ovlivňujeme. I z právě uvedeného je zřejmé, že komunikace je neustálý proces. Proto se nám velice snadno může stát, že pokud nemáme svoji komunikaci pod kontrolou, můžeme na někoho působit nebo ho ovlivnit nevhodným, pro něho nepříjemným dojmem, aniž bychom chtěli. Dochází tak k neporozumění, které se může rozvinout v konflikt.