Verbální komunikace

Verbální neboli slovní  komunikace ve zdravotnictví představuje to, co si zdravotník a klient navzájem oznamují slovy. Prostřednictvím slov zdravotník vypráví, vysvětluje, získává, přesvědčuje, motivuje, povzbuzuje a informuje nemocného o potřebnosti a účelnosti odborných postupů pro udržení, podporu a obnovu zdraví. Slova musí volit uváženě, uvědoměle a cíleně.

Verbální komunikace v práci zdravotníka neznamená pouze hovořit s klientem, ale také předávat a získávat informace, na kterých často závisí zdravotní stav klienta. Požadavky kladené na řečový projev zdravotníka proto jsou jasnost a srozumitelnost. Zdravotník by měl vždy brát ohled na pocity klienta, dát mu prostor pro vyjádření a nezapomenout na to, zda klient sdělovanou informaci přijal a správně pochopil.  

Obecně při verbální komunikaci rozlišujeme monolog neboli souvislou řeč jedné osoby k ostatním osobám, dále dialog, to znamená například  rozhovor mezi sestrou a pacientem, který může vést k nalezení společného stanoviska. Dále konverzaci, což je rozhovor společenského rázu a konzultaci, kdy sestra poskytuje informace, pomoc, rady či doporučení.

Požadavky na řečový projev zdravotníka jsou jednoduchost, přehlednost, výstižnost, podnětnost, načasovanost, závažnost, důvěryhodnost, přizpůsobivost a oboustrannost.

Řeč má funkci informační, instruktážní, pervazivní (ovlivňující a přesvědčující) a posilovací.

Paralingvistická (mimoslovní) komunikace je termín představující akustiku mluveného slova, řeči (volba tónu, intonace, zabarvení řeči a plynulost). Volba přízvuku, intonace mohou vyjadřovat trému, zdůraznit význam, radost, úzkost, smutek a nerozhodnost. Hlasitost hněv, jistotu, nejistotu, nepříjemné informace, snahu přesvědčit, apatii, výsměch. Mlčení a pomlky v řeči mohou znamenat nadechování se, výčitky, neochotu pokračovat, důležité rozhodnutí, strach, respekt a rozpaky. Volbu rychlosti řeči ovlivňuje jistota, nejistota, napětí, strach, vážnost, respekt, hledání slov, nudu, veselost, hněv, smutek, únava nebo pláč. Tón hlasu je dán překvapením, radostí, štěstím, uspokojením, hněvem, pláčem, smutkem nebo únavou. Plynulost řeči poukazuje na jistotu, nejistotu, rozpaky a trému. Skákání do řeči (intruze) může být vyjádřením vnitřního napětí, neúcty, úsilí o dominanci, převahu a ovládnutí. V řeči vnímáme i tzv. floskuly (slova pro doplnění prázdných míst v řečovém projevu), slangová slova (slovní deformace), řečové defekty (neartikulované zvuky, opakování stejných slov, zajíkání se, vynechávání slov, nedokončení věty) a vzdechy (vyjadřují vnitřní napětí, bolest, pláč, neočekávané informace).

Pláč patří do skupiny paralingvistických projevů. Má funkci katarzní (úlevovou) a signální (očekávání pomoci, útěchy a spoluúčasti). Rozlišujeme pláč hysterický (snaha o upoutání pozornosti), tichý (projev smutku), zlostný (reakce na situaci, se kterou je těžké se vyrovnat), hluboký (provázený hlubokými vzdechy a třesem celého těla), slzy štěstí (zaskočení příjemnou zprávou).