Etiketizační teorie 


Na základě interakce a pozorování si pracovník v pomáhající profesi utváří obraz o klientovi. 
Toto vnímání není přesnou kopii skutečnosti, vnímání je omezeno a podléhá řadě zkreslení. 
Pracovník si vytváří postoj ke klientům, má k nim určitá očekávání a zároveň usuzuje na příčiny jejich chování. 

Neméně důležité v práci s klientem v oblasti pomáhajících profesí je uvědomění si možností negativní etiketizace, která může ovlivnit komunikaci s klientem.

Etiketizační (labelling theory) teorie, je založena na tvrzení, že jedinec se může zařadit do problematické skupiny vlivem náhodné události či na základě mínění většinové společnosti (statusová charakteristika). Získá tak určité označení – etiketu/nálepku a pod tlakem tuto vnucenou roli přijme. Opakující se proces nálepkování může podnítit rozvoj deviantní kariéry. 

Hodnota této teorie spočívá v tom, že podněcuje k zamyšlení nad tendencí lidí ke značkování druhých a jejich stigmatizaci (Becker, 1963). 

V rámci přípravy je nezbytné zaměřit se na uvědomění si vlivů, které mohou negativně ovlivnit chování a komunikaci pracovníka s klientem.

Teorie nálepkování není ucelenou teorií, spíše souborem spolu souvisejících myšlenek, je pochopitelné, že přístupy osobností, které se jejím průzkumem zabývali, se liší.

Z nálepkových teoretiků je nejznámější Lemert, který jako první formuluje tuto teorii ve svém díle A Systematic Approach to the Theory of Sociopathic Behavior vydaném v roce 1951. Howard Beckertuto teorii rozšířil, a tak je to právě jeho teorie, která se stala všeobecně uznávanou. 

Lemert – americký sociolog, který přichází s teorií sekundární a primární deviace. Pokud dojde k porušení společenské normy, má daný člověk dvě možnosti – buď bude své následující činy normalizovat, nebo bude jeho osoba stigmatizována. Na tom, jak bude reagovat, závisí i reakce prostředí, ve kterém se nachází. Čím více je jeho prostředí stigmatizováno, tím je pravděpodobnější, že se zmíněný člověk uchýlí k dalšímu deviantnímu jednání. Tento jev Lemert označuje jako sekundární deviaci.

Howard S. Becker – v roce 1950 napsal spis s názvem Outsiders. Objevil, že vlastnosti, které se lišily od norem, byly nálepkováni těmi, kteří drželi více sociální moci, ať už byli profesionální autoritou či „moral entrepreneurs“ (morální podnikatelé), což jsou jak jedinci, tak organizace či sociální hnutí, které dává nebo odebírá nálepku, která byla udělena, a mají za nálepkování zodpovědnost (například policie). Také tvrdil, že nálepky jsou sestaveny, aby dávaly do kategorií jednotlivce, kteří nenásledují základní pravidla chování. Ti pak nejen, že přijmou jim přiřazené nálepky, ale postupem času začínají ukazovat chování spojené s těmito nálepkami

Podle Beckera jsou některé nálepky v jistých skupinách pěstované dobrovolně, pro společenské přijetí. Zkoumal totiž muzikanty, kteří si pěstovali neobvyklé chování, aby jim byla přiřazena nálepka jako excentrickým. 

Scheff – nálepkování je jistá degradace, kdy dochází k výměně osobnosti za jinou, kterou jedinci přiřadila společnost.

V 60. a 70. letech dvacátého století, kdy byl labeling považován za dominantní sociologickou teorii kriminality, se stal také objektem četné kritiky. Této teorii byla vytýkána především omezená aplikovatelnost v rámci preferencí oficiálního nálepkování oproti neoficiálním reakcím na deviaci. Nálepkování také nebylo plně prokázáno empirickými výzkumy a nedostatečně zahrnuje psychologické aspekty nebo se hlouběji nezabývá sekundární deviací (tzn. chováním, které je zapříčiněno společenskou reakcí na deviaci člověka).