Představy o „problémovém či obtížném“ pacientovi nebo klientovi jsou v těchto třech oblastech velmi podobné.

"Problémový“ klient v oblasti péče o fyzické zdraví

Ve zdravotnické péči jsou „problémový“ pacienti často označováni také jako „protivní“, nebo „frustrující“. (Jackson & Kroenke, 1999) 
Již v 70. letech 20. století vznikaly různé typologie „obtížných“ pacientů. Groves (1978), který mluví o „nenáviděných“ pacientech (hateful patiens), rozlišuje čtyři typy takových pacientů:
  • Závislí (dependent clingers)
  • Vymahači (entitled demanders)
  • Manipulátoři, kteří zavrhují pomoc (manipulative help-rejecters)
  • Sebedestruktivní, odmítající (self-destructive deniers)

Kromě teoretických pojednání bylo „problémovému“ pacientovi v oblasti péče o lidské zdraví věnováno mnoho výzkumných studií. Zpočátku se zabývaly převážně pečlivým popisem „obtížných“ pacientů, lékaři v dotaznících hodnotili na škálách stupeň obtížnosti různých vlastností pacientů. (Steinmetz & Tabenkin, 2001) Cílem mnoha výzkumných studií bylo pomocí standardizovaných postupů identifikovat, kteří pacienti jsou lékaři vnímáni jako obtížní, cílem bylo tedy popsat charakteristiky „obtížných“ pacientů. (Hahn, 2001) Stručně zde přiblížím výsledky dvou kvantitativních studií.

Jackson a Kroenke (1999) zjistili, že lékaři považují za obtížné 15% svých setkání s pacienty. Pacienti v těchto „obtížných“ setkáních většinou mají nějakou duševní poruchu, mají hodně somatických symptomů (více než 5) a více jejich symptomů je závažných.
V jiném výzkumu bylo zjištěno, že lékaři vnímaná obtížnost vztahu je asociována se třemi charakteristikami: 1. pacientovou psychopatologií, 2. neomaleným interpersonálním stylem nebo poruchou osobnosti a 3. mnohonásobnými fyzickými (většinou somatoformními) symptomy. (Hahn et al., 1994, cit. dle Hahn, 2001) 

Kromě kvantitativních studií byly tématu věnovány také kvalitativní studie. Výsledky těchto výzkumů ukázaly, že „obtížné“ klienty lze rozdělit do tří skupin: 

1. Nejobtížnější jsou pro většinu lékařů pacienti se širokým spektrem „behaviorálních problémů“, například pacienti násilní, agresivní, verbálně hrubí, manipulativní, pacienti, kteří lžou, kteří vyžadují péči, překračují hranice nebo využívají lékaře k nějakému vedlejšímu zisku. 

2. Druhá skupina „obtížných“ pacientů jsou pacienti, kteří mají opakující se potíže, většinou bez jasného klinického významu, a různé neobvyklé neřešitelné potíže. Patří sem také pacienti, kteří navštěvují lékaře s mnoha různými potížemi (se „seznamem“ potíží), a pacienti, které všechno bolí. Návštěvy těchto pacientů trvají delší dobu, než je obvyklé, a lékaři po nich bývají velmi vyčerpaní. 

3. Třetí skupina jsou pacienti s nějakou psychiatrickou poruchou, často psychosomatizující. Tito pacienti jsou velmi úzkostní, k lékaři se opakovaně vrací, při vyšetřeních jsou ale nálezy negativní a řešení, která jim mohou lékaři nabídnout, jsou tedy omezená.
Zajímavým zjištěním je, že lékaři si uvědomují, že k tomu, že vnímají nějaké setkání jako obtížné nebo některého pacienta jako obtížného, mohou přispívat také sami, svými osobnostními vlastnostmi. Mezi vlastnosti, které ztěžují setkání s pacientem řadí lékaři osobní úzkosti, tendence vyvíjet na pacienty nátlak, přílišnou kritičnost a tendenci odsuzovat pacienty, příliš silnou potřebu být neustále pacienty milován nebo to, že jsou lékaři příliš milí. (Steinmetz & Tabenkin, 2001)

Zatímco původní výzkumy byly zaměřeny na popis „obtížných“ pacientů, později se pozornost částečně přesunula na vztah mezi lékařem a pacientem. Kromě již zmíněných vlastností lékaře mohou obtíže ve vztahu plynout z lékařova stylu práce, z jeho hodnotového systému, z kulturních rozdílů mezi lékařem a pacientem nebo z vnějších podmínek, které setkání ovlivňují. (např. Smith, 1995, cit. dle Steinmetz & Tabenkin, 2001)