Komentář
Osnova tématu
- Počáteční obtíž, k Absolutnu,
nábožensky řečeno k Bohu, vedou 2 cesty
- cesta náboženství
- cesta filosofie
- Ani ve filosofii není spornou otázkou „Existuje Bůh?“, nýbrž otázka „Jak Ho máme chápat?“
- Filosofické "důkazy" Boží existence
- přímou intuicí
- nepřímou intuicí
- apriorním vyvozením
- aposteriorním vyvozením
- Whiteheadův důkaz a Sartreho volba iracionality a absurdity
- Základní filosofické obtíže týkající se Boží existence
- antropomorfizace vs. nepoznatelnost
- monismus/panteismus vs. gnosticismus
- filosofie vs. náboženství
Téma představuje stručný úvod do filosofické teologie. Počáteční obtíž spočívá v tom, že k Absolutnu, nábožensky řečeno k Bohu, existují 2 cesty: cesta náboženství a cesta filosofie. Člověk je však jednota, a tak není snadné v sobě oddělit věřícího od myslitele. Takové oddělování není vlastně ani rozumné, žijeme jen jeden život; nicméně z hlediska filosofie (a o toto hledisko zde jde) je třeba se vyvarovat nebezpečí brát jako prokázané přirozeným rozumem to, co je mimo dosah přirozeného rozumu. Tato obtíž se na obecnější rovině týká vztahu mezi filosofií a teologií.
V této souvislosti dvě poznámky na úvod: Mezi rozumem a vírou není rozpor; už na přirozené rovině potřebujeme věřit, abychom mohli růst v poznání. Bez přirozené víry se nikdo ve svém životě neobejde. Za druhé, náboženská víra je kromě jiného úkonem rozumu, předpokládá rozum. Nevěříme všemu, jen tomu, co je smysluplné. Všimněte si, že stručnou analýzou vztahu filosofie a náboženství, vztahu mezi rozumem a vírou je téma zakončeno. Už filosofické myšlení nás může dovést k základnímu a jistému poznání Boha.
Dějiny filosofie ukazují, že žádný velký filosof o existenci Boží nepochyboval. Spornou otázkou tudíž není, zda Bůh existuje, ale: Jak Ho máme chápat? Na rozdíl od věřícího se filosof zpravidla k problému Boží existence dostává až nakonec; jinak řečeno, ve filosofické teologii filosofické myšlení vrcholí. A každý opravdový filosof se nechce jen spoléhat na autoritu jiných filosofů, nýbrž sám se snaží hledat důvody vedoucí k přijetí Boží existence. Jádrem tématu je stručné představení těchto důvodů. K filosofickému promýšlení dostáváte 2 skupiny odpovědí, přičemž každá má dvě varianty, podle metody „důkazu“ Boží existence.
Intuicionisté mají za to, že Bůh je dán přímo, setkáváme se s ním ve své zkušenosti (to je zjevné u mystiků). Podle nepřímých intuicionistů (např. Jaspers, Scheler) je možné Boha chápat nepřímo, v sobě samém; intuitivním vhledem do konečného jsoucna lze dospět k poznání nekonečného Jsoucna. Apriorní illacionisté vyvozují Boží existenci bez ohledu na zkušenost, takříkajíc z pouhého myšlení, z pouhého pojmu Boha (např. Anselm, Descartes, Spinoza, Hegel). Aposteriorní illacionisté ze zkušenosti, kupříkladu na základě pozorování nahodilosti jsoucen dospívají k poznání prvního nutného Jsoucna (Tomáš Akvinský).
Příkladem aposteriorního vyvození je Whiteheadův důkaz. Promyslete jej a všimněte si jednak charakteristiky filosofického myšlení (filosof uplatňuje rozum beze všech omezení), jednak klíčového předpokladu, že problém Absolutna je možné pochopit a vysvětlit (ve světě vládne rozum, původ světa lze pochopit rozumem). To vede k závěru, že nějaké Absolutno jsme nuceni přijmout vždy (i ten, kdo tvrdí, že svět, kosmos je věčný a má důvod sám v sobě implicitně předpokládá, že je vlastně jakýmsi "absolutnem"). Tomuto závěru se lze vyhnout jen přijetím iracionalismu: svět i my sami jsme cosi nesmyslného, absurdního. Máme spolu se Sartrem volit absurditu, anebo přijmout existenci Boha, i když to přináší určité obtíže?
Jsou to obtíže pro filosofa, pro toho, kdo odhlíží od nadpřirozené víry a náboženství. Pro věřícího je totiž Bůh předmětem lásky a uctívání. Filosof se však snaží jen na rovině přirozeného rozumu a tam jej mohou čekat tyto 3 obtíže: antropomorfizace vs. nepoznatelnost. Tuto obtíž lze překonat cestou analogie (Tomáš Akvinský). Druhá obtíž se týká vztahu Boha a světa, monismus/panteismus vs. gnosticismus (druhý extrém bych nazval gnosticismem: Bůh je zcela mimo svět, zatímco první extrém Boha se světem ztotožňuje). Tuto obtíž lze překonat uznáním specifické imanence a současné Boží transcendence (nekonečně svět přesahuje a současně je „u kořene“ existence každého jsoucna). Třetí obtíž bychom mohli také vyjádřit dvěma extrémy: Bůh filosofů vs. Bůh náboženství. Existuje spojení mezi tím, čeho můžeme dosáhnout ve filosofii a tím, co o Bohu říká teologie? Je Bůh metafyziky jiný než Bůh náboženství?
Tyto klíčové otázky uvádí do závěrečné analýzy vztahu mezi přirozeným rozumem a nadpřirozenou vírou. Náboženství říká o Bohu víc, než filosofie. Z toho však neplyne, že Bůh filosofů nemá s Bohem náboženství nic společného! Vše, co o Bohu můžeme zjistit filosoficky, uzná i člověk náboženský, pouze o něm ví mnohem víc. Filosofická zkoumání často připravují racionální půdu pro teologii a náboženství, resp. pro „odpověď víry“, kterou dává věřící Bohu, jenž se Sám dává člověku poznat (odtud teologický pojem „zjevení“). V oblasti teologie a náboženství je filosofie kritickým nástrojem; člověk má totiž jen jeden rozum. Mezi filosofií a teologií by tedy neměl být rozpor. Zůstane-li filosof věrný své touze rozumět, může ho snaha vysvětlit nahodilost světa dovést k nutnému Absolutnu, k Bohu. V tom spočívá nenahraditelný úkol filosofie, filosofického myšlení – rozumové činnosti uplatňované bez výhrad, bez omezení a s veškerou silou, které jsme schopni, abychom vysvětlili svět.
K dalšímu studiu
Bocheński. J. M., Slovník filosofických pověr, hesla "náboženství", "tajemství", "víra".
Anzenbacher, A. Úvod do filosofie, s. 323-352.
https://www.fizami.cz/video/buh/
Pokud se chcete hlouběji věnovat otázce vztahu katolické víry a rozumu, doporučuji encykliku Fides et ratio (1998).
Pokud máte zájem o něco obsáhlejší, ale velmi čtivý a srozumitelný úvod do filosofické teologie - a navíc se chcete seznámit s jedním nedávným "důkazem" Boží existence, přečtěte si toto.