Základy teologie pro sociální práci (KZTSP - 2019 - ZS)
Schema della sezione
-
Tento výstup lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International
(http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode).
Cílem předmětu je uvést do teologického diskursu s ohledem na principy vztahu sociální práce a teologie.
Student by měl porozumět, co je teologie, jaké má podobory a jak metodologicky pracuje, měl by se základním způsobem orientovat v Bibli a obsahu křesťanské víry jakož i rozumět souvislostem teologie a sociální a charitativní práce
Požadavky na studenta:
Předmět je zakončen zápočtem. Zápočet z předmětu se uděluje na základě aspoň 80-ti procentní účasti na přednáškách a úspěšného absolvování závěrečného kolokvia.
Těžištěm kolokvia bude diskuse nad předem vypracovanou seminární prací studenta. Cílem je, aby studenti prokázali, že zvolenému tématu porozuměli, chápou argumentaci v odborné literatuře a jsou schopni o tématu diskutovat na základě promyšlených argumentů.
Zadání seminární práce:
Zvolte si téma na základě tematických okruhů a doporučené literatury. Nejde o to obsáhnout celý tematický okruh (např. teologii stvoření či christologii), ale vybrat z něj jeden dílčí problém, aspekt, otázku.
Zpracujte ho na základě alespoň dvou odborných zdrojů na jednu až dvě strany A4 s dodržením následující struktury a citační kultury:
1. Cíl sdělení: Jaký je záměr vašeho textu, co od něj čtenář může očekávat?
2. Předporozumění a motivace: Proč jsem si zvolil právě toto téma? Jak jsem mu rozuměl před výukou a studiem literatury?
3. Hlavní myšlenky a jejich reflexe: Co je obsahem vašeho sdělení? Co jste se o tématu na základě pramenů dozvěděl(-a) a co si o tom myslíte?
4. Náměty k diskusi: Jaké jsou zústávající otázky, které byste rád(-a) prodiskutoval(-a) s vyučujícím a ostatními studenty při kolokviu?
5. Zdroje: Odkud jste čerpal(-a)?
Vypracovanou seminární práci zašlete do konce ledna 2020 na adresu simr@tf.jcu.cz.
K zápočtu je třeba také samostudia a aktivní účasti na výuce. Studenti se před každou hodinou seznámí s materiálem doporučeným vyučujícím a zformulují k tématu své postřehy, rozpaky a otázky, které budou sloužit vyučujícímu ke zjištění úrovně porozumění problému a jako základ pro následující výklad.
Termíny výuky a přehled témat:
12.10.2019: Teologie a sociální práce, Trojjediný Bůh, Zjevení - Písmo a tradice
14.12. 2019: Ježíš Kristus, Člověk, Problém zla a utrpení
11.1. 2020: Stvoření, Poslední věci, Církev, Náboženství
Termín závěrečného kolovia bude upřesněn po vzájemné dohodě.
-
Teologie jako víra usilující rozumět. Metody teologického uvažování. Modely vzájemného vztahu teologie a sociální práce
Teologie je – tradičně řečeno – kritická reflexe (svědectví) víry a praxe společenství této víry. Je to víra usilující porozumět (fides quarens intellectum – Anselm z Canterbury). Není to tedy “věda o Bohu”, která by mohla pouhým rozumem Boha poznat, nýbrž “bohosloví” (theos=Bůh, logos=slovo), vycházející z víry. Je to “řeč o Bohu”. Jejím úkolem je o Bohu náležitě mluvit, interpretovat Boží slovo v kontextu konkrétních otázek a přiměřeně situaci a době.
Teologie jako určitá teorie má tedy vztah k víře a k praxi. Víra a praxe ji předchází. Na druhé straně je ovšem třeba se také ptát, proč věříme tak či onak či děláme to či ono a jak věřit a konat je správné. Víra není totiž jen zbožný cit, ale zahrnuje také myšlení. Teorie bez praxe je prázdná, praxe bez teorie je slepá.
Křesťanská teologie jako věda se skládá z řady dílčích disciplin. Především je to biblická teologie, která zkoumá texty Starého a Nového zákona, chápané křesťany jako základní pramen Božího zjevení a svědectví o Božím slově. Historická teologie se zabývá církevními dějinami jako různými podobami žité křesťanské víry v různých dobách a na různých místech. Ústřední disciplinou je teologie systematická (dogmatika), jejímž úkolem je formulovat přiměřené a věrné vyjádření víry. Praktická teologie (v katolickém úzu obvykle nazývána jako pastorální) se pak věnuje reflexi církevní praxe a jejích úkolů (liturgika – nauka o bohoslužbě, homiletika – nauka o kázání, poimenika – nauka o pastýřské službě, diakonika – nauka o charitativní službě). Zvláštní disciplinou je také teologická etika (či morální teologie), která hledá odpovědi na otázky po správném křesťanském jednání.
V teologii se setkáváme s různými metodami. Základní přístupy můžeme dokumentovat na dvou evangelických teolozích 20. stol. Švýcarský teolog Karel Barth ve své dialektické teologii (nebo též teologii krize) akcentuje primární místo Božího slova promlouvajícího do naší situace, především do situace církve, kterým je třeba se stále poměřovat. Určitou alternativu pak představuje korelační metoda Paula Tillicha, která jako základ pro hledání křesťanských odpovědí předpokládá analýzu lidské situace, doby a kultury. Jeho metoda je tedy dialogická, bere vážněji situaci, v níž teologie působí. Barthova teologie je více koncentrovaná na církev, Tillichova na společnost jako celek.
Je zřejmé, že druhý přístup je otevřenější pro interdisciplinární přístup ke skutečnosti. Možné modely teologie a sociální práce naznačuje Alois Křišťan. Teologie může být 1. zdrojem či motivem pro sociální práci: Zejména praktická teologie vede v připomenutí diakonie jako důležitého rozměru křesťanského poslání k vnímání nouze druhých a uvažuje o možnostech odpovědi na ni. Pro sociální práci, která má své kořeny v křesťanské charitě, není bez významu také kultivace chápání člověka a pojetí pomoci a služby v teologické perspektivě. Opačným paradigmatem je 2. chápání teologie jako prostředku sociální práce: Zde sociální práce sleduje své vlastní cíle, v jejich rámci hrají svou roli také duchovní potřeby klentů. V těchto přesně vymezených situacích pak hraje teologie svou roli jako teroretický podklad pro pastorační intervenci. Za 3. pak můžeme vnímat teologii a sociální práci jako discipliny, které si parnersky pomáhají v naplňování svých cílů: Chápeme-li člověka jako bio-psycho-sociálně-spirituální jednotu, pak pohled sociální práce i teologie se musí dotýkat všech těchto dimenzí lidství. Teologie se také zajímá o sociální fungování člověka a sociální práce vnímá význam vztahu člověka k Bohu nebo společenství církve. Teologie a sociální práce na sebe v tomto paradigmatu mají vzájemný vliv.
Otázky k diskusi:
Co je víra v křesťanském slova smyslu?
Základní literatura:
Migliore, Daniel L. Víra usilující porozumět. Úvod do křesťanské teologie, Jihlava: Mlýn, 2009, s. 1-19
Kam dál:
Pokorný, Petr Co je teologie? In: Teologická reflexe 2/1996, s. 35 - 51
Opatrný, Michal Sociální práce a teologie, Praha: Vyšehrad, 2013
-
Zjevení jako Boží sebesdělení. Problém vztahu Písma a tradice. Autorita a interpretace Bible. Struktura Bible a praktická orientace v ní.
Zjevení znamená odkrytí či “odhalení závoje” (ř. apokalypsis). Je to klíčový teologický pojem. Lidským rozumem a zkušeností lze o Bohu něco poznat pouze velmi obecně (Žalm 19,3; Římanům 1, 19-20). Křesťanská víra a její reflexe v podobě teologie se opírá o Boží sebe-zjevení, o skutečnost, že Bůh sám se nám dává poznat. Činí tak skrze své působení v dějinách svého lidu a vrcholným a nepřekonatelným způsobem v osobě Ježíše Krista. Svědectvím o tomto Božím sebezjevení je Bible, Písmo svaté. Cílem Božího zjevení pak není pouhá informace, ale naše proměna a uvidění věcí v novém světle. Obsahem zjevení je Boží soud a milost, přičemž soud v podobě zákona je Božím nevlastním dílem, v němž se Bůh “skrývá”, milost v podobě evangelia jeho dílem vlastním, v němž zjevuje sebe sama.
Autoritativním textem křesťanství, je Bible, Písmo svaté Starého a nového zákona. Otázkou je, jak povahu božské inspirace Písma chápat. Krajními postoji k chápání autoritativnosti Bible jsou na jedné straně biblicismus, spojený s teologickým fundamentalismem (ztotožnění textu Bible s Božím slovem, představa verbální inspirace pisatelů) a na straně druhé chápání Bible jako pouhého literárního či historického pramene. Bibli tak můžeme nejpřiměřeněji chápat jako svědectví o Božím slově, jako slovo Boží v slovu lidském. Slovo Boží je skutečnost, která přesahuje Bibli: v plnosti významu pojmu je to především osoba Ježíše Krista (slovo vtělené). Karl Barth rozlišuje zjevené slovo Boží, zapsané slovo Boží a zvěstované slovo Boží.
Jestliže Duch svatý inspiroval svatopisce a tentýž Duch působí stále v životě církve, pak společenství církve a její tradice a vyznání tvoří základní interpretační rámec Písma. Tímto chápáním je překonáno jako nepřiměřené v poreformační době zdůrazňovaného protikladu reformačního principu pouhého Písma (sola scriptura) a katolického principu Písma a tradice jako dvou nezávislých pramenů zjevení. Bible je plodem židovsko-křesťanské tradice (předávání víry) a zrodilo se z ústního podání a tradice je utvářena Písmem, které působí v dějinách církve. Odlišnost evangelického a římsko-katolického přístupu k autoritě Bible spočívá především v evangelickém přesvědčení, že Písmo má být kritickým měřítkem každé pozdější tradice na jedné straně a existence učitelského úřadu v katolické církvi, který Písmo a tradici autoritativně vykládá.
Zbývá ještě zmínit otázku kánonu, měřítka toho, které spisy do Bible patří a které nikoli. Křesťanská Bible se skládá ze svou hlavních částí. První, nazývanou Starý zákon, sdílí s judaismem. Raná církev ovšem četla řecký překlad Písma, tzv. Septuagintu, která zahrnuje některé knihy (dnes nazývané deuterokanonické), které nebyly přijaty do pozdějšího palestinského kánonu, který se ustálil na sklonku 1. století v prostředí rabínské školy v Jamnii. Palestinský kánon se dělí na tři části: Zákon (5 knih Mojžíšových) – Proroci (knihy Jozue, Soudců, 2 knihy Samuelovy a 2 knihy Královské, Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a 12 tzv. Malých proroků) – Spisy (Žalmy, Job, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Rút, Pláč, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemjáš a dvě knihy Paralipomenon). Katolická vydání Bible tak zahrnují 45 knih, zatímco protestantská obyčejně považují za kánon pouze 39 knih kánonu palestinského, přestože knihy deuterokanonické považují za vhodné ke čtení..
Nový zákon pak zahrnuje 27 knih (4 evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, Skutky apoštolů, listy a Zjevení Janovo). Jde o řecky psané spisy, které vznikaly koncem 1. a počátkem 2. století a jsou obecně přijímány církvemi jako vyjádření křesťanské víry.
Biblické texty:
Genesis 3,14: Boží zjevení Mojžíšovi
Exodus 33, 12-23: Mojžíš chce Hospodina spatřit, smí ale vidět jen Boží “záda”
Jan 1,14: Slovo se stalo tělem
Židům 1, 1-2: Bůh promluvil skrze svého Syna
Skutky 9, 1-19: Kristovo zjevení Saulovi
2. Timoteovi 3, 15-17: Písmo pochází z Božího Ducha
Otázky:
Co můžeme shrnout pojmem zjevení?
Jaké jsou jeho dvě základní podoby v Bibli?
Na jaké části se dělí Starý zákon?
Jaké knihy najdeme v Novém zákoně?
Základní literatura:
Müller, Gerhard Ludwig Dogmatika pro studium i pastoraci, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 52-92
Migliore, Daniel L. Víra usilující porozumět. Úvod do křesťanské teologie, Jihlava: Mlýn, 2009, s. 21-64
Věroučná konstituce 2. vatikánského koncilu o Božím Zjevení
Kam dál:
Vokoun, Jaroslav Číst Bibli zase jako Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2011
Příprava na výuku:
Projděte si Bibli, podívejte se na její strukturu, začtěte se do jednoho textu podle svého výběru.
Přečtěte k tomu přiložený text Jana Hellera.
-
Imanentní a ekonomická Trojice. Odůvodnění víry v trojjediného Boha a její význam pro život jednotlivého člověka a pro život lidské společnosti.
Pro starozákonní Izrael je klíčové vyznání víry v jednoho Boha: “Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.” (Deuteronomium 6,4). Křesťanský pohled monoteistické chápání Boha neruší, ovšem formuluje jeho vnitřní rozlišenost: Bůh je Trojjediný.
Vyznání Boha jako trojosobového nevychází ze spekulace, nýbrž z toho, jak se Bůh zjevuje v dějinách spásy a jak o tom svědčí Písmo. Bible sice neformuluje žádnou ucelenou trojiční nauku (stejně to platí i o christologii, pneumatologii apod.), ale vydává svědectví o působení Otce, Syna a Ducha svatého. V tomto smyslu hovoříme o tzv. ekonomické (oikonomia = Boží působení) Trojici jako dílu Trojice navenek v dějinách spásy. Skrze ni pak - jakoby v zrcadle - můžeme hovořit také o imanentní Trojici, o vnitřním Božím životě, o vzájemných vztazích jednotlivých osob Trojice.
Trojiční pojetí Boha nepopírá monoteismus, ale v jeho trinitární podobě představuje hlubší a vnitřně rozlišující vhled do tajemství Boha. Bůh není deistickou “nejvyšší bytostí”, absolutním jedincem, ale společenstvím osob a jejich vztahů lásky. Jen tak dává smysl novozákonní výrok “Bůh je láska” (1. Janův 4,16), který platí ještě před stvořením světa a člověka jako objektů Boží lásky. Bůh je láska již sám v sobě. Ekonomická trojice tak předpokládá imanentní.
Formulace učení o Trojici probíhalo postupně v souvislostmi s trinitárními herezemi, které se začaly objevovat. Na koncilech v Niceji (325) a Konstantinopoli (381) bylo zformulovno věroučně závazné vyznání Boha, který je “jedné podstaty, ve třech osobách” (mia ousia, tres hypostases). Tato formulace reaguje na tři klasické trinitární hereze: subordinacionismus (který vychází z různých úrovní božství Otce, Syna a Ducha, přičemž jen Otec má jeho plnost), modalismus (který jména Otec, Syn a Duch chápe jako pouhé masky, kterými se Bůh projevuje navenek) a triteismus (který ruší Boží jednotu a zůstávají mu tři rozdílná božstva).
To, co by se mohlo zdát jako teoretická spekulace, tak má zásadní význam pro život člověka a lidské společenství a jejich vztah k Bohu. Trojiční pohled na Boha zachovává a zároveň překonává napětí mezi Boží imanencí a transcendencí: Bůh se v Kristu skrze Ducha svatého stává člověkem a zároveň zůstává Bohem. Dává se uchopit a přesto zůstává neuchopitelný.
Klíčové místo, kde se již v novém zákoně vyskytuje trojiční vyznání, je křestní formule: “Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého...” (Matouš 28,19). Ve křtu je člověk vtažen do společenství trojjediného Boha, skrze Krista se stává sám Božím synem či dcerou, Bůh je mu Otcem a dostává dar Ducha svatého. Spojení s trojjediným Bohem obemyká celou lidskou existenci: Bůh je jako všemohoucí Otec nad námi, jako Syn přebývá mezi námi a stojí vedle nás, jako Duch přebývá v nás (proto hovoříme o spiritualitě).
Trojiční chápání Boha se ukazuje jako zásadní věc také pro utváření lidských vztahů a společnosti. Striktní monoteismus vede k totalitě moci, trojosobové pojetí Boha k jednotě v rozmanitosti, přijetí odlišnosti, uznání plurality.
Vzájemné odevzdávání osob v Trojici můžeme také chápat jako pravzor empatie, služby, lásky, což má nemalý vliv na pojetí charity, diakonie a sociální práce.
Základní literatura:
Pospíšil, Ctirad Václav Teologie služby, Kostelní Vydří: KNA, 2002, s. 153-174
Kam dál:
Müller, Gerhard Ludwig Dogmatika pro studium i pastoraci, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 420 - 483
Fiorenza, Francis S. - Galvin, John P. Systematická teologie 1, Brno: CDK 1996, s. 167-212
Příprava na výuku:
Poslechněte si 1. a 2. díl z poslechového vzdělávacího cyklu prof. C. V. Pospíšila s názvem Úvod do teologie trojjediného Boha, který je dostupný na www.proglas.cz v audioarchivu.
-
Osoba a působení. Kříž a vzkříšení. Spásný význam Kristovy oběti.
Osoba Ježíše Krista představuje ústřední téma křesťanství. Samo označení křesťanské víry vychází z Ježíšova titulu (Kristus = Mesiáš = Pomazaný). Užíváme-li tedy spojení Ježíš Kristus, jde už o nejzákladnější vyznání víry v to, kým Ježíš je.
Teologická nauka o Kristu (christologie) je úzce spjata s naukou o spáse (soteriologie). Ježíšova osoba, jeho učení a činy a jeho význam (především význam jeho utrpení, smrti a vzkříšení) tvoří nerozlučnou jednotu. On sám je vlastně obsahem své zvěsti o přicházejícím Božím království a činů (uzdravování a vymýtání démonů). Evangelia, vyprávění o Ježíšově působení, je možné číst jako pašije (příběh Ježíšova utrpení a smrti) “s předmluvou”, pojednávající o tom, kým byl tento Ukřižovaný a Vzkříšený, který “nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Marek 10,45)”. Tajemství Kristovy osoby vyjadřují starokřesťanská vyznání vyjádřením víry v to, že Kristus byl pravý Bůh a pravý člověk, jedné podstaty s Otcem a zároveň jedné podstaty s námi lidmi.
Jádrem evangelia, jak ho zvěstuje apoštol Pavel je Kristova zástupná smrt a jeho vzkříšení: “Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem (1. Korintským 15,1-4).” Biblické svědectví přitom pracuje s různorodostí vyjádření zástupného významu Kristovy oběti, které pocházejí z kultické (např. smírčí oběť) i sekulární (např. vykoupení) oblasti. V pozdější soteriologii pak můžeme rozeznat její tři hlavní tradiční typy: 1. klasickou (Kristus jako vítěz nad mocnostmi zla a hříchu), 2. satisfakční, spojenou s Anselmem z Canterbury (Kristus jako pravý Bůh a pravý člověk podává Bohu zadostitučinění za urážku, kterou mu způsobil člověk svým hříchem a kterou nemůže sám odčinit) a 3. teorie příkladu či morálního vlivu (Kristus zachraňuje člověka subjektivně, tím, že ho skrze jeho víru proměňuje). Důležité je, že spása je Božím darem, děje se “mimo nás”, ale zároveň se děje “pro nás” a je důležité její přivlastnění člověkem ve víře.
Kristův kříž je výrazem jeho nejhlubšího ponížení, v němž se solidarizuje s námi hříšníky. Přemáhá moc zla, hříchu a smrti tím, že je dobrovolně přijímá a nese a tak nás zbavuje jejich prokletí. Hodinou zrození křesťanství je ovšem Kristovo zmrtvýchvstání. Teprve v něm je zjeven jako Kristus, jako vítěz nad smrtí, otevírající nový věk. Setkání učedníků se vzkříšeným Kristem otevírá smysl jeho slov a činů a osvětluje tajemství Božího království, které za svého života zvěstoval a skutky dosvědčoval. Ježíšův příběh, líčený evangelisty, tak už vlastně nese velikonoční rysy.
Otázky:
Ježíš se svých učedníků ptal, za koho ho lidé pokládají. Jak byste odpověděli vy?
Základní literatura:
Skalický, Karel Ježíš Nazaretský: otázka a výzva člověku naší doby, České Budějovice : Jihočeská univerzita, 2008
Kam dál:
Ratzinger, Joseph Ježíš Nazaretský, Brno: Barrister a Principal, 2007 + následující dva díly (Ježíš Nazaretský II a Ježíš Nazaretský - prolog)
Příprava na výuku:
Přečíst knížečku Skalický, Karel Ježíš Nazaretský: otázka a výzva člověku naší doby, České Budějovice : Jihočeská univerzita, 2008
-
Biblické výpovědi o stvoření. Vztah víry a vědy. Člověk a životní prostředí.
Křesťanská víra vyznává Boha jako “Stvořitele nebe a země”. Existence světa není náhodná, je výrazem Boží přejné a láskyplné vůle. Ačkoli stvoření nepředstavuje pro hebrejskou Bibli prvotní téma (tím je spíše povolání a vysvobození Božího lidu z otroctví), svědectví o něm najdeme na prvních stránkách Bible. Jsou zde vedle sebe seřazeny dvě nezávislé zprávy o stvoření. První (Genesis 1,2 – 2,3) je součástí tzv. Kněžského spisu, pochází z období babylonského zajetí. Jeho pojetí stvoření je především protimytologické. Živly a nebeská tělesa nejsou oproti chápání v mýtech okolních národů pojímány jako božstva, ale jako pouhé věci, Boží dílo. Druhá zpráva (Genesis 2, 4-17) je starší. Stvoření světa je pojednáno méně systematicky, důraz je položen na vytvoření člověka z prachu země, kterému Hospodin vdechuje život.
Sloveso, které Bible o stvoření užívá (b-r-a) označuje jedinečnou Boží aktivitu, nesrovnatelnou s lidským tvořením. Bůh tvoří “lehce”, z ničeho, pouhým slovem (řekl...a stalo se). Také toto pojetí stojí v zásadním rozporu s rozmanitými dobovými náboženskými představami, v nichž božstvo vytrhuje stvoření z chaosu nebo které chápu svět jako emanaci božstva jako “zploditele”.
Biblické zprávy o stvoření pracují s dobovými kosmologickými představami, jejich smysl a sdělení mají ovšem náboženskou povahu. Proto nestojí v rozporu evoluce (jako vědecká teorie) a stvoření (jako předmět náoženské víry). Víra a věda představují odlišné perspektivy pohledu na stejnou skutečnost. Zjednodušeně řečeno: věda se ptá “jak vznikl svět a člověk”, víra “proč vznikl svět, kdo a k čemu je v něm člověk”. Odpovídají na různé otázky, proto nemohou být ve sporu.
Stvoření je podle Bible dobré. Není skutečností andělskou ani ďábelskou, není více ani méně než stvoření. Svět není božský (pantheismus). Ale není také ani pouhým nižším, úpadkovým jevem (dualismus ducha a hmoty). Paradoxně právě židovsko-křesťanská tradice tak přispěla k sekularizaci světa, jeho odnáboženštění a zesvětštění. Stvoření také není jen jednorázovým aktem “prvotního hybatele” (deismus), ale projevuje se také ve stálém uchovávání světa.
Výpovědi Bible o dobrém stvoření otevírají otázky po platnosti tohoto tvrzení tváří v tvář utrpení. Zabývá se jimi tradičně teodicea jako snaha ospravedlnit Boha tváří v tvář zlu ve světě. Skutečnost utrpení je vposledku tajemstvím a otázka po jeho vysvětlení zůstává bez odpovědi. Souvisí ovšem se skutečností porušenosti Božího stvoření a zároveň vírou, že v Kristově kříži zlo a smrt byly s konečnou platností, byť dosud skrytě, překonány.
Biblický pohled na svět jako na stvoření je dnes často obviňován z podnícení ekologické krize a vykořisťování životního prostředí člověkem. Připomínán bývá verš Gn 1,28, podle nějž má člověk naplnit zemi množením, podmanit ji a panovat nad vším živým. Nadřazenost člověka ostatnímu stvoření ovšem nelze spojovat s jeho sobeckým drancováním. Člověk není vlastníkem a pánem stvoření. Jan Heller chápe člověka jako “pastýře stvoření”. Jeho úkolem je zemi “obdělávat a střežit”. Člověk, bytostně kulturní, nejen přirozený, má poslání si zemi podmanit, aby na ní mohl žít, zároveň jako hříšník ztratil původní harmonii se stvořením, druhými, sebou i Bohem a mnohé jeho jednání vůči přírodě je hříšné. Podle apoštola Pavla stvoření “lká a sténá” a vyhlíží zjevení slávy synů Božích – také naděje stvoření je tedy spojena s údělem člověka a míří k eschatologickému dovršení světa. Proto existuje teologická souvislost mezi protologií (první Boží slovo ve stvoření) a eschatologií (poslední Boží slovo v dovršení života a světa).
V reflexi pomáhajícího jednání bývá teologie stvoření zdůrazňována v kontextu lidské schopnosti k pomoci jako antropologické konstanty, jako daru Stvořitele všem lidem bez ohledu na jejich vyznání. Toto tvrzení ovšem neplatí absolutně – nejzřetelněji se totiž projevuje v kulturách, které s konceptem Boha jako stvořitele a dárce života počítají, jinde (např. v kastovních systémech) můe být pomoc druhému vnímána jako něco negativního.
Otázky:
Jaký je rozdíl mezi vědeckým a náboženským pohledem na skutečnost?
Literatura:
Vácha, Marek Orko Tančící skály, Cesta, 2012
Kam dál:
Papež František Laudato si´. Buď pochválen. Encyklika o péči o společný domov. Praha: Paulínky, 2015
Salve (4/2017) - číslo věnované ekologické etice
Fiorenza, Francis S. - Galvin, John P. Systematická teologie 1, Brno: CDK 1996, s. 213-268
Příprava na výuku:Přečíst kapitolu "Věda a víra" z knihy Marka O. Váchy Tančící skály". -
Křesťanský pohled na poslední věci člověka a světa. Naděje přes hranice smrti.
K víře patří spolu s láskou také naděje. Naděje, která překračuje horizont našeho světa a času, a která právě proto může projevovat svou sílu také teď a tady. Nauka o posledních věcech není dodatkem ke křesťanskému poselství. Eschatologický rozměr je v evangeliu přítomný od prvního okamžiku. Příchod Božího království, o nějž křesťané prosí v modlitbě Páně (Přijď království tvé...), ohlašoval Kristus od svého veřejného vystoupení: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1,15). Ježíš vystupuje jako apokalyptický prorok konce času, v jehož působení se naplňují starozákonní zaslíbení. Pro raně křesťanské společenství bylo klíčové blízké očekávání parusie (Kristova druhého příchodu), které v dalších generacích ustoupilo do pozadí, ale v dějinách církve se vždy znovu vracelo v podobě apokalyptických hnutí.
Boží království (přesněji: vláda), která do tohoto světa vstoupilo v osobě Ježíše Krista, především v jeho vzkříšení, již započala a reálně působí, avšak není ještě dovršena a jeho povaha zůstává skrytá. Proto se mluví o tzv. rozdvojené eschatologii” (už – a ještě ne). V Novém zákoně se můžeme setkat s eschatologií prézentní (nejvíce u Jana, eschaton v nás jako něco přítomného), futurální (nejvíce u Lukáše, eschaton před námi jako něco budoucího) i “transcendentální” (eschaton nad námi jako mimosvětská skutečnost).
Křesťanská naděje nachází v biblických textech základní výrazy v zaslíbení Kristova druhého příchodu (parusie), posledního soudu, vzkříšení těla a věčného života, příp. zavržení. Biblické texty o Kristově příchodu na konci časů patří k tzv. apokalyptické literatuře (apokalypsis = odhalení), která se pokouší odhrnout závoj posledních věcí. V Bibli jde o tzv. malou apokalypsu v evangeliích, např. Marek 13, či epištolách, např. 1. Tesalonickým, nejstarším spisu Nového zákona. Nejvýraznějším apokalyptickým textem Nového zákona je Zjevení Janovo, které přes barvité a často hrůzné obrazy je třeba číst především jako útěšnou knihu, hovořící do situace pronásledování křesťanů, příp. uvádějící křesťanskou bohoslužbu do vztahu k nebeské liturgii. Božímu soudu jde ale každý člověk vstříc individuálně ve své smrti, kterou Bible chápe jako trest za hřích, ale v perspektivě víry v Krista zároveň jako vykoupení. Smrt je událostí jednorázovou a jednosměrnou. Známou řeč o posledním soudu, která má vztah též k pomáhajícímu jednání, je možné najít v 25. kapitole Matoušova evangelia. Víra v “těla z mrtvých vzkříšení” existuje v křesťanském vyznání v souladu s vírou v nesmrtelnost duše. Ta ovšem není chápána platónsky jako božská substance v člověku v protikladu k jeho tělesné exisenci. Člověk duši “nemá”, nýbrž duší “je”, je to označení pro jeho “já”, které není ani smrtí vyňato ze vztahu s Bohem jako soudcem a zachráncem. Vykoupení člověka se netýká jen jeho duše, ale i jeho těla. Pojem věčný život se ovšem v Novém zákoně nevztahuje pouze na posmrtnou existenci člověka, nýbrž představuje novou kvalitu života ve společenství s Bohem skrze Krista ve víře již v časném životě.
Praktický význam křesťanské naděje spočívá v ochraně před utopiemi, které chtějí vytvořit “království boží na zemi” (např. marxismus). Křesťanská naděje připomíná limity lidského úsilí o proměnu světa. Není v lidských silách nastolit vládu spravedlnosti, vyřešit všechny problémy a uzdravit všechna zranění. Pro sociální práci je důležitý rozměr naděje v konečné přemožení zla a utrpení. I zdařilý lidský život zůstává na tomto světě fragmentem, nedopovězeným příběhem, odkázaným na naplnění a dovršení, v němž poslední slovo bude mít Bůh. Klíčovým motivem eschatologie a biblické apokyptiky je myšlenka spravedlnosti, která je klíčovou ideou také sociální práce: spravedlnost, která není uskutečněna teď a tady (dobrým se často daří špatně a naopak), bude naplněna “na konci časů”. Tento motiv je důležitý pro křesťanskou motivaci k sociální práci. Petr Pokorný to vyjadřuje myšlenkou, že člověk se nejvíce dokáže nasadit pro to, co má naději i bez něj.
Otázky:
Jak byste popsali křesťanský postoj ke smrti?Co znamenají pojmy eschatologie, apokalypsa, parusie?
Základní literatura:
Migliore, Daniel L. Víra usilující porozumět. Úvod do křesťanské teologie, Jihlava: Mlýn, 2009, s. 313-332
Fiorenza, Francis S. - Galvin, John P. Systematická teologie 3, Brno: CDK 2000, s. 165 – 188.
Kam dál:
Ratzinger, Joseph Eschatologie. Smrt a věčný život, Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2008
Příprava na výuku
Přečtěte si z Bible (Nový zákon) 15. kapitolu 1. listu Korintským.
-
Člověk jako obraz Boží, jako hříšník a jako nové stvoření v Kristu.
Biblický pohled na člověka je ambivalentní. Na jedné straně není v celém stvoření nic důstojnějšího a vznešenějšího než člověk (“člověk – to zní hrdě”), na druhou stranu také nic hrůznějšího a děsivějšího. Je-li teologie mluvením o Bohu a antropologie mluvením člověku, pak teologická antropologie je mluvením o člověku a základě biblických vyprávění. Biblické texty svědčí o Bohu, která miluje člověka za všech okolností a zároveň nenávidí zlo. Úkolem teologické antropologie tedy je mluvit o člověku zároveň pravdivě a s láskou (J. Vokoun, viz též: “Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.” Efezským 4,15)
Základním výrazem biblické antropolgie jsou první tři kapitoly Bible (1. kniha Mojžíšova, Genesis). Člověk je stvořen k Božímu obrazu. To je základ nezrušitelné důstojnosti člověka jako osoby bez ohledu na další charakteristiky našeho lidství, ale zároveň je to i úkol podílet na Božím díle stvoření zalidněním a kultivací země. Člověk je stvořením, ale zároveň je povolán, aby pouze on ve stvoření byl partnerem Bohu, aby mu “odpovídal”. To má důsledek I pro mezilidské vztahy: Bůh tvoří člověka jako muže a ženu – partnerem může být člověku v plném smyslu jen člověk (nikoli ostatní stvoření), vzetí ze žebra je výrazem hluboké jednoty, žena je muži před Bohem rovná. Člověk však proti Bohu zhřeší tím, že chce být jako Bůh. Podstatou hříchu je tedy touha člověka obejít se bez Boha, znát dobré i zlé. Důsledkem jeho “pádu” je pak porušení vztahu k druhým lidem a světu.
Biblická antropologie akcentuje lidskou zranitelnost. Můžeme hovořit o antropologické nouzi. Člověk je "prach ze země" (Gn 2,7), "polní kvítí" (Ž 103,15), "pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí" (Jk 4, 14). Lidská existence je konečná, smrtelná, fragmentární. Člověk je odkázán na Boha. Ovšem právě přijetí vlastní zranitelnosti, spojené s důvěrou v Boha, otevírá člověka novým možnostem a síle. Konkrétním vyjádřením této skutečnosti může být zvolání apoštola Pavla: "Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2K 12,10). Přijetí vlastní slabosti a zranitelnosti také člověka činí vnímavým vůči slabosti druhých a může vést k solidárnímu jednání. Nedostatek přirozených schopností pro přežití člověk kompenzuje kulturně řečí, společenstvím a technikou. K dalším charakteristikám člověka patří jeho náboženskost a spojení individuality s možností přežít jen ve společenství s druhými. Člověk jako jediný v tvorstvu se ptá po smyslu svého bytí a počítá se svou smrtí.
Člověk tvoří v pohledu Bible jednotu, kterou je možné nahlížet z různých perspektiv. Starý zákon hovoří o duši (nefeš) jako tom, co oživuje tělo, dále tělo (basar) jako to, co nás spojuje se zvířaty. Tělesnost je ovšem vnímána jednoznačně pozitivně, Bible není dualistická! Člověk nemá duši, ale je duší živou. Podobně nemá tělo, ale je tělem (např. celé lidstvo bývá označováno výrazem “všeliké tělo”). Ruach je duch jako vitalita člověka. Srdce (leb) na rozdíl od dnešního chápání není místem emocí, ale středem člověka, který zahrnuje též rozum a vůli. Dnešnímu psychosomatickému pohledu na člověka je naopak blízké spojení určitých tělesných orgánů s emocemi a psychickými procesy (např. ledviny a játra jako nejhlubší nitro, pohnutí střev související se solidaritou, ruka jako výraz moci nebo oko jako výraz vnitřní pohnutky). V Novém zákoně u apoštola Pavla můžeme rozlišit dva pojmy pro tělo (soma jako označení pro “živé tělo”, celou osobu, a sarx jako “maso” s důrazem na slabost a hříšnost člověka). Podobně pro duši musíme rozlišit pojem psyché (ve smyslu nefeš, označení pro život, sídlo vůle a nálad) a pneuma (duch jako místo vztahu k sobě, bližnímu a Bohu). Protikladem zde není duše a tělo, ale duše a duch. Sídlem myšlení a rozhodování pak je nous (rozum).
Lidský hřích je definitivně přemožen až v Ježíši Kristu jako dokonalém Božím obrazu, neporušeném hříchem. Ježíš je nejen pravý Bůh, ale také pravý člověk. Skrze víru v Krista a spojení s ním ve křtu se člověk stává milostí Boží “novým stvořením”. Jsme osvobozeni od seme sama k novému životu v lásce k Bohu a bližnímu. Nový zákon zároveň klade důraz na to, že naplnění lidského života proběhne až za hranicí smrti.
Jednotlivé křestanské tradice kladou důraz na různé prvky biblické antropologie. Obecně lze říci, že východní křesťanství je vůči člověku optimističtější, západní více akcentuje hříšnost člověka. Oproto římskému katolicismu byli reformační církve tradičně antropologicky pesimističtější, ovšem moderní protestantismus se často proti tomuto trendu obrací a vychází spíše z předpokladů světského humanismu.
Důsledky pro sociální práci jsou zřejmé: Především důraz na hodnotu člověka, danou stvořením k Božímu obrazu, bez ohledu na další charakteristiky jedince. A zároveň vědomí porušenosti člověka a jeho jednání, které se projevuje i v sociální práci: I naše nejlepší úmysly a snahy jsou “infikovány” hříchem, vše dobré, co děláme, může mít také negativní důsledky. A v Písmu najdeme také hluboké vyjádření skutečnosti, kterou dnes nazýváme bio-psycho-socilně-spirituální jednotou člověka.
Biblické texty:
Genesis 1-3
Římanům 5-7
Otázky:
Co znamená, že je člověk stvořen k Božímu obrazu?
Co znamená pojem hřích?
V jakých důrazech se liší antropologie z konfesního hlediska?
Základní literatura:
Migliore, Daniel L. Víra usilující porozumět. Úvod do křesťanské teologie, Jihlava: Mlýn, 2009, s. 141-166
Kam dál:
Müller, Gerhard Ludwig Dogmatika pro studium i pastoraci, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 104 - 155
Příprava na výuku:
Přečtěte si z Bible první tři kapitoly (1. kniha Mojžíšova 1-3) a všimněte si, co se zde říká o člověku.
-
Biblické chápání církve. Dějiný vývoj církve. Zvěstování, svátosti a úřad. Křesťanské církve. Ekumenismus.
Křesťané ve vyznání víry v rámci třetího, svatodušního, článku vyznávají svatou církev obecnou, svatých obcování (Apoštolské vyznání víry), jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev (Nicejsko cařihradské vyznání víry). Slovo církev je odvozeno z řeckého kyriaké, což znamená Pánova. Navazuje ovšem především na novozákonní pojem ekklésia (shromáždění). Označuje společenství věřících v Krista, založené vylitím Ducha svatého.
Nový zákon vyjadřuje skutečnost církve různými obrazy. Některé popisují církev jako živý organismus spojený s Kristem (tělo Kristovo, vinný kmen a ratolesti, nevěsta Kristova), jiné zdůrazňují chápání církve jako Božího lidu (lid náležející Bohu, královské kněžstvo), jako služebníků (spolupracovníci v Božím díle, vyslanci, svědci, rybáři lidí) nebo jako společenství Ducha jako společenství těch, kdo dostali dary Ducha ke vzájemné službě a službě světu. Zvěstování evangelia, vysluhování svátostí a služba jednotě církve je smyslem úřadu v církvi, který tradičně existuje v trojí podobě diakonů, kněží a biskupů s různými odchylkami a odlišnostmi pojetí v jednotlivých církvích.
Po 2. vatikánském koncilu (1962 – 1965) došla všeobecného ekumenického rozšíření pastorálně teologická teorie tří prvků, jimiž se církev uskutečňuje: martyrie (svědectví), liturgie (bohoslužba) a diakonie (služba potřebným). Zejména v prostředí evangelické teologie převládá v současnosti popis úkolu církve jako “komunikace evangelia”. Klíčovou úlohu v tomto poslání a základu existence církve hraje zvěstování evangelia a vysluhování svátostí (klasicky definovaných Augustinem jako “viditelná znamení neviditelné Boží milosti”). Řádné vysluhování svátostí souvisí s pojetím církevního úřadu (svěcení, pověření ke službě), které patří patří mezi nejproblematičtější body ekumenického dialogu. Zatímco protestantské církve obyčejně uznávají jen dvě základní svátosti (křest a večeře Páně), pravoslavné a římskokatolická sedm (kromě dvou zmíněných ještě biřmování, pokání, pomazání nemocných, svěcení a manželství).
Jednota církve vždy existovala v rozmanitosti místních tradic. Přesto o prvním tisíciletí můžeme hovořit jako o období nerozdělené církve, její žejednota byla manifestována zejména společnými koncily. V 11. století dochází k rozštěpení círke na východní a západní a ve století 16. k rozdělení západní církve, po němž vedle církve římskokatolické vznikají církve reformační především lutherské a reformované (kalvinistické) orientace. Tak vzniká moderní denominacionalismus, související s pokračujícím štěpením na straně z reformace vzešlých církví (ale také znovuspojováním – viz např. Největší česká prostestantská církev Českobratrská církev evangelická, ustavená v roce 1918 spojením luterské a reformované církve s přihlášením se k tradicím české reformace).
Hnutí, které usiluje o obnovu viditelné jednoty církve, se nazývá ekumenismus. Jeho počátek se datuje ke světové misijní konferenci v Edinburghu v roce 1910. V jeho důsledku vznikla například Světová rada církví. Společná modlitba i praktická spolupráce církví je v ekumenismu spojena s teologickým dialogem usilujícím o překonání historických důvodů rozdělení. Problém současného ekumenismu spočívá často v rozdílných představách o tom, co je k jednotě nezbytné.
Otázky:
Co je církev?
Co jsou svátosti?
Co znamená pojem ekumenismus?
Základní literatura:
Migliore, Daniel L. Víra usilující porozumět. Úvod do křesťanské teologie, Jihlava: Mlýn, 2009, s. 227 - 282
Müller, Gerhard Ludwig Dogmatika pro studium i pastoraci, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 580 - 639
Kam dál:
Konstituce 2. vatikánského koncilu Lumen Gentium
Filipi, Pavel Církev a církve. Kapitoly z ekumenické eklesiologie, Brno: CDK, 2000Filipi, Pavel Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno, CDK, 1996
Příprava na výuku:
Přečíst kapitolu “Církev” (9-23) z knihy Filipi, Pavel Církev a církve. Kapitoly z ekumenické eklesiologie, Brno: CDK, 2000.
-
Pojem náboženství. Teologické modely pohledu na náboženství. Mezináboženský dialog.
Náboženstvím označujeme kultivovaný vztah ke kontingenci bytí, k otázkám, které nemůžeme řešit v teorii ani praxi (Lübe, Wenz). S pojmem v dnešním chápání se setkáváme až v novověku, konkrétně po Třicetileté válce ve snaze kompenzovat následky konfesního napětí postulováním obecného pojmu, zastřešujícího jednotlivá náboženství. Každé náboženství obvykle zahrnuje základní složky kultu, učení a etiky (Heller, Mrázek) a patří k němu soustavnost, artikulovanost a společenskost (Sokol).
Pojmem, který s nábooženstvím souvisí (a zároveň s ním dnes stojí v určitém napětí) je spiritualita. Slovo pochází z latinského “spiritualis”, které je překladem novozákonního (a tedy řeckého) pojmu “pneumatikos”, tedy duchovní, označujícího utváření života v moci Ducha svatého. Dnes se můžeme setkat s dvěma liniemi chápání spirituality. První, užší, pochází z francouzské katolické řádové teologie a označuje podoby žité víry. Druhá, širší, vychází z anglosaského prostředí a chápe spiritualitu obecněji jako vztah člověka k vyššímu celku, k transcendenci, spjatosti se svatým. V tomto druhém významu se spiritualita stala na sklonku 20. století důležitou součástí vývoje v oblasti zdravotnictví (WHO chápána jako důležitý faktor kvality života v kontextu zdraví) a dochází k rozvoji spirituálně zaměřené péče o lidi, původně zejména v kontextu hospicového hnutí (tzv. spiritual care). Problém tohoto určení spiritualita spočívá v jejím nejasném vymezení a předmětu (spiritualitou je nakonec to, co za ni každý považuje).
Pojem spirituality na jedné straně akcentuje místo společenského individuální rozměr vztahu k transcendenci (i v rámci jednoho náboženství existují různé spirituality, každý člověk má také svou jedinečnou spiritualitu), na druhou stranu oproti tradičnímu pojmu zbožnost akcentuje právě celostnost člověka se zahrnutím jeho tělesnosti, angažovanosti apod.
Ovšem i v běžné západní společnosti můžeme od 2. poloviny 20. stol. pozorovat spirituální obrat, který nespočívá v příklonu k tradičním náboženstvím, ale v rozvoji duchovního “hledačství”, které se volně inspiruje prvky různých náboženských tradic (náboženství a la carte, patchwork). Spíše než o sekularizaci můžeme tedy ve vztahu k současnoti hovořit o privatizaci či individualizaci náboženství.
Náboženství představuje velmi bohatý a složitý fenomén. Existuje řada typologií náboženství. Můžeme je dělit např. na teistická a neteistická, monoteistická a polyteistická (a v nejranější fázi animistická), mystická a prorocká apod. Na základě společných kořenů můžeme hovořit o tzv. abrahamovských náboženstvích (judaismus, křesťanství, islám) nebo karmanových systémech (indický hinduismus, buddhismus, džinismus a čínský konfucionismus a taoismus). Zásadní rozdíl najdeme především mezi teistickými náboženstvími, vyznávajícími osobního Boha, a karmánovými systémy (karmán = zákon), hledajícími řád a spravedlnost v představě všezahrnujícího bytí a jeho zákona. Z těchto odlišností pak vyplývá vyplývá velmi odlišný pohled na člověka (a tudíž i na pojetí pomoci a na principy, které utvářely dnešní pojetí sociální práce): jedinečným přínosem křesťanství je zejména důraz na lidskou personalitu (člověk jak osoba – obraz osobního Boha), jedinečnost a důstojnost.
Krajní polohy vztahu křesťanství k nekřesťanským náboženstvím tvoří na jedné straně fundamentalimus, považující všechny ostatní náboženství za dílo ďáblovo (aby jejich stoupenci mohli být spaseni, je třeba je obrátit na křesťanskou víru), a liberalismus, přijímající všechny náboženství jako sobě rovná. Dokladem střední pozice je např. dokument 2. vatikánského koncilu Nostra aetate, který vybízí katolické křesťany k tomu, aby neodmítali to, co je v jiných náboženstvích “pravdivé a svaté”, rozvíjeli se stoupenci jiných náboženství vztah dialogu a spolupráce, zároveň si ovšemi zůstali vědomi vlastní víry a úkolu o ní druhým svědčit.
Jde tedy o diferencovaný postoj k náboženstvím. Ve vztahu ke každému náboženství (včetně křesťanství) můžeme rozlišovat jeho božskou (danou Božím zjevením a Boží starostí o každého člověka ve stvoření), lidskou (danou s lidským hledáním Boha a zároveň lidským hříchem) a démonskou (související se svedením a zaslepeností člověka).
Synkretismus nakonec popírá to, co je jedinečné v každé náboženské tradici. Náboženství nelze převést na společného jmenovatele, rozdíly jsou často zásadní (např. v představě ne-osobního Boha, představě spásy apod.). Z křesťanského pohledu je možné a správné uznat možnost spásy příslušníků jiných náboženství – i mimo církev a křesťanské vyznání, ovšem nikoli mimo Krista: i nekřesťan může být podle křesťanského vyznání spasen pouze skrze Krista.
Otázky:
Co mají náboženství společného a v čem se liší?
Jaký je rozdíl mezi pojmy náboženství a spiritualita?
Jaké jsou modely vztahu křesťanství k jiným náboženstvím?
Základní literatura:
Deklarace 2. vatikánského koncilu Nostra aetate
Kam dál:
Küng, Hans Křesťanství a … (řada publikací o vztahu křesťanství a světových náboženství, vyšlo postupně ve vydavatelství Vyšehrad)
Příprava na výuku:
Přečíst Deklaraci 2. vatikánského koncilu Nostra aetate.
-
Přehled modelů zvládání problému v Písmu, v teologii a ve filosofii. Otázka “Proč se zlé věci dějí dobrým lidem?”. Teodicea.
Teologický problém teodiceje (tj. ospravedlnění Boha tváří v tvář skutečnosti zla a utrpení) je v základních obrysech formulován již u pohanského filosofa Epikura: “Bůh zlo buď chce odstranit, ale nemůže; nebo může, ale nechce; nebo ani nechce, ani nemůže; anebo chce a může.”
Základní odpovědi na otázku můžeme shrnout do tří okruhů.
1. Bůh za zlo nemůže, protože zlo je nějak nutné (zlo jako spíše kosmologický problém): Sem patří plotinovsko augustinovská koncepce zla jako nedostatku dobra (privatio boni) i moderní teodicea Leibnizova. Leibniz dělí zlo na metafyzické (konečnost), morální (hřích) a fyzické (utrpení). Zlo má podle něj své místo ve světě, který Bůh stvořil jako nejlepší možný, je výrazem nedokonalosti světa (Bůh nemohl stvořit svět dokonalý, neboť by tak stvořil druhého Boha). Zlo tak patří k dobrému světu a má v něm svůj pozitivní smysl. Lidově řečeno: “Všechno zlé je k něčemu dobré”.
2. Bůh za zlo nemůže, může za ně člověk (redukce zla na vinu, zlo jako antropologický problém): K tomuto přístupu patří koncepce, které se snaží “vyvinit” Boha odkazem na lidský hřích. Tradiční odpověď: “Války přece nerozpoutal Bůh, ale člověk.” Zlo je moralizováno a individualizováno (“může si za to sám”). Zástupcem daného uvažování je např. Immanuel Kant. Uvedená odpověď ovšem odpovídá skutečnosti pouze v omezené míře (například vůbec nevysvětluje zlo, které není způsobené člověkem – přírodní katastrofy apod.)
3. Bůh za zlo může (zlo jako teologický problém): Teprve zde je otázka položena skutečně teologicky. V moderní době rozpor, do něhož nás vede uvažování o Bohu tváří v tvář zlu, formuloval židovský myslitel Hans Jonas. Jonas hovoří o třech Božích možných Božích atributech – dobrotě, všemohoucnosti a pochopitelnosti. Zachovat lze podle něj vždy jen dva. Zastávané koncepty je tak možné rozlišit na ty, které
a, omezují Boží dobrotu – Bůh koná vše, tedy také půdobí zlo např. člověka trestá (nejradikálněji Kalvín).
b, omezují Boží srozumitelnost – zdůrazňují Boží nepochopitelnost, Boží dobrotu a zkušenost zla nelze rozumem sjednotit, klasickou odpovědí je Lutherův dvojí pojem Boha – skrytého (skrývajícího svou pravou laskavou tváří, když působí nebo dopouští zlo) a zjevného (zjevující člověku svou milost v Kristově evangeliu).
c, omezují Boží všemohoucnost – Tímto směrem jde “teologie po Osvětimi”, která se nespokojí s racionalistickými odpověďmi středověku v jeho teocentrickém zaměření nebo novověkým optimismem. Již zmíněný Hans Jonas se raději loučí s Boží všemohoucností, než by opustil jeho dobrotu a srozumitelnost. Bůh spolutrpí svou bezmocí s člověkem. V podobném duchu odpovídá i řada křesťanských teologií 20. stol. (Sölle, Moltmann).
Jednoduchá odpověď na otázku zla a utrpení neexistuje. Boží jednání zůstává do určité míry tajemstvím. Křesťanský pohled akcentuje skutečnost, že Bůh není pouze ten, kdo utrpení dopouští nebo působí, ale kdo je v Ježíši Kristu nese s člověkem a člověka v utrpení neopouští. Biblická perspektiva svědčí o tom, že je dobré i (právě) uprostřed zla na Boha spoléhat a doufat v jeho konečné vítězství nad zlem, hříchem a smrtí, které se v předjímce uskutečnilo již v Kristově vzkříšení.
Literatura:
Walter Gross – Karl-Josef Kuschel, Bůh a zlo, Praha: Vyšehrad, 1995
Petr Gallus, Bůh a zlo, in: Teologická reflexe 2/2017, s. 107 – 126
Příprava na výuku:
Přečíst kapitolu “Jak se na to Bůh může dívat” (s. 116-120) z knihy Marka Orko Váchy “Tančící skály” (Brno: Cesta, 2003) nebo kapitolu “Proč spravedliví trpí” z knihy Harolda S. Kushnera “Když se zlé věci stávají dobrým lidem” (Praha: Portál, 1996)