Osnova sekce

  • Sbalit Rozbalit

    Úvod

    Sbalit vše Rozbalit vše

    Tento výstup lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International

    (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode).

    1

  • Sbalit Rozbalit

    Úvod

    Vzhledem k tomu, že předmět je zařazen do prvního roku studia, je jeho výuka pojata induktivně ve smyslu metody praktické teologie Vidět-Posoudit-Jednat. Výuka tedy bude probíhat za využití reflexe pastorální situace v Česku a sebereflexe zkušeností studentů, postupovat od konkrétních zkušeností a snadno srozumitelných faktů k abstraktním teoriím.

    Teoretický rámec předmětu bude tvořit pastorální poslání církve ve světě, jak je formulováno v Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes II. vatikánského koncilu. V tomto smyslu bude chápat pastorálně-teologickou epistemologii jako nástroj pro poznání a porozumění problémům dnešního světa a bude směřovat k praxi tzv. mystagogické pastorace, která pracuje se životní zkušeností křesťanů i nekřesťanů, jak popsána zejména v pracích Zulehnera. Vzhledem k charakteru jednotlivých témat ve struktuře předmětu budou příp. zohledněny i ekumenické souvislosti a rozdíly.

     

    Vidět

    1. Pastorální situace v Česku

    2. Epistemologie pastorální teologie

    3. Znamení času jako epistemologický fundament pastorální teologie 

    4. Užití epistemologických nástrojů humanitních a sociálních věd (psychologie náboženství, sociologie náboženství, religionistika, sociální práce) v pastorální teologii

    Posoudit

    5. Vztah církve a světa (GS 40-45)

    6. Znamení času v pastorální teologii

    7. Teorie konstitutivních prvků církve

    8. Aplikace teorie konstitutivních prvků církve

    Jednat

    9. Misie, apoštolát, evangelizace a nová evangelizace

    10. Vybrané metody pastorační práce

    11. Svátost svěcení, její nositelé a další pastorační profese v kontextu pastorálního vztahu církve ke světu

    12. Priority pastorace v českém kontextu

  • Sbalit Rozbalit

    Požadavky pro absolvování předmětu

    Test: Znalosti, které jsou obsahem přednášek, budou ověřeny on-line testem v systému Moodle.


    Ústní zkouška: Ověření znalostí a reflexe literatury zadané k samostudiu.

    - Studenti v PS si nastudují veškerou základní literaturu. 

    - Studenti v KS si nastudují veškerou základní literaturu a z každého okruhu volitelné literatury jednu dle vlastní volby.

    Povinností studenta je prezentovat své porozumění a pohled na nastudované texty: Představí vždy jejich záměr, strukturu, závěry, jejich význam pro pastoraci a své hodnocení - co ho inspirovalo, čemu nerozuměl, s čím nesouhlasí.



  • Sbalit Rozbalit

    Literatura

    Základní literatura k povinnému prostudování - předmětem ústní zkoušky jsou všechny uvedené tituly:

    II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

    Opatrný, M. (2013). Pastorace přítomností v prostředí pohanství a nevíry. In Studia theologica 15, č. 1 [51]: 157-181.

    Schmidt, N. (2019). Už zde nejsou žádné posvátné duby, které bychom mohli jako svatý Bonifác pokácet!: Rozhovor s Eberhardem Tiefenseem o východním Německu a rostoucím počtu nábožensky indiferentních lidí. In Salve: Revue pro teologii a duchovní život, č. 1.

    Šrajer, J. - Kolářová, L. a kol. (2015). Gaudium et spes: Padesát let poté.

    Zulehner, P. M. (1997). Církev: Přístřeší duše.

    Zulehner, P. M. (2005). Rozhovor s Karolom Rahnerom o pastorálnej teológii dnes.


    Prohlubující literatura pro kombinované studium (pastorální teologie) - předmětem ústní zkoušky je jeden titul dle studentovy volby

    Francouzská biskupská konference (2003). Pozvat současnou společnost k životu z víry.

    Opatrný, A. (2017). Pastorální teologie pro laiky.

    Opatrný, M. (2014). Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty teologie pro sociální práci.

    Wanke, J. (2006). Obtíže a šance církve v dnešním světě.


    Prohlubující literatura pro kombinované studium (sociologie náboženství) - předmětem ústní zkoušky je jeden titul dle studentovy volby

    Václavík, D. (2009). Náboženství a moderní česká společnost.

    Váně, J. (2012). Komunita jako nová naděje.


    Doporučená literatura pro zájemce o hlubší porozumění problematice

    Hamplová, D (2013). Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí.

    Pew Research Center, May 10, 2017, “Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe”.




  • Sbalit Rozbalit

    1. Pastorální situace v Česku

    Pastorální situace v Česku je velmi unikátní. V české společnosti již probíhá jedno nebo dvě století proces sekularizace, ve kterém předbíhá jiné země a kultury. Srovnatelně sekulární situaci můžeme najít v bývalém Východním Německu, příp. ve Slovinsku nebo na Novém Zélandu.

    Samotná sekularita společnosti může být vymezena různým způsobem. Může jít např. o sekulární stát se silným vlivem církví, jako jsou např. USA nebo Polsko, nebo silně sekulární společnost ve státě se státní církví, jako ve Velké Británii nebo některé skandinávské země. Situace Česka, příp. bývalého Východního Německa, Slovinska nebo Nového Zélandu je unikátní tím, že kombinuje stát bez oficiální státní církve nebo náboženství se silnou sekularitou společnosti.

    Pro křesťanské církve je tato situace východiskem, kterému musí pastorační praxe porozumět, přijmout ho a zvažovat, jaké z této situace vyplývají úkoly a priority. Katolická církev se navíc musí vyrovnat s paradoxem, že ačkoliv se jedná o největší církev  v Česku, svým rozsahem jde o marginální skupinu ve společnosti.

    Teologickým východiskem pro tuto situaci je inkarnace Boha, která stojí v jádru křesťanské víry: Tak, jako Boží Syn Ježíš Kristus přijal lidství, mají křesťané v rámci svého pastoračního úkolu přijmout svět a společnost, ve které žijí, jako úkol. Toto pastorační poslání církve se týká každého křesťana (viz první část Gaudium et spes, zejména pak čl. 11 a 44).


    Základní literatura k povinnému prostudování:

    II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

    Opatrný, M. (2013). Pastorace přítomností v prostředí pohanství a nevíry. In Studia theologica 15, č. 1 [51]: 157-181.

    Schmidt, N. (2019). Už zde nejsou žádné posvátné duby, které bychom mohli jako svatý Bonifác pokácet!: Rozhovor s Eberhardem Tiefenseem o východním Německu a rostoucím počtu nábožensky indiferentních lidí. In Salve: Revue pro teologii a duchovní život, č. 1.

    Prohlubující literatura:

    Václavík, D. (2009). Náboženství a moderní česká společnost.

    Hamplová, D (2013). Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí.

    Wanke, J. (2006). Obtíže a šance církve v dnešním světě.

  • Sbalit Rozbalit

    2. Epistemologie pastorální teologie

    Epistemologie pastorální teologie se zásadně liší od ostatních teologických disciplín. Zatímco ty postupují zásadně deduktivním způsobem, kdy z obecného usuzují na konkrétní, tzn. např. z výpovědí Písma a nauky Tradice odvozují morální nebo věroučné principy pro aktuální konkrétní situace, pastorální teologie používá vedle toho také induktivní přístup. Při něm usuzuje z konkrétního na obecné. Zde je potřeba upozornit, že při tom nejde o nepřípustné zobecnění partikulární osobní zkušenosti nebo vlastního názoru. 

    Induktivní epistemologie pastorální teologie spočívá:

    a) v použití poznatků dalších humanitních a sociální věd a jejich teologické interpretaci, tzn. např. posouzení dat ze sociologických výzkumů a odvození závěrů, která z nich plynou směrem k pastorační praxi;

    b) v použití metod dalších humanitních a sociálních věd pro vlastní výzkum, který sleduje specifické teologické, resp. pastorálně teologické cíle, tzn. použití např. kvalitativního dotazování praktikujících křesťanů ve věci dodržování některých morálních norem ve všedním životě.


    Základní literatura k povinnému prostudování:

    II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

    Zulehner, P. M. (1997). Církev: Přístřeší duše.

    Zulehner, P. M. (2005). Rozhovor s Karolom Rahnerom o pastorálnej teológii dnes.

    Prohlubující literatura:

    Opatrný, M. (2014). Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty teologie pro sociální práci.

    Doporučená literatura:

    Pew Research Center, May 10, 2017, “Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe”.

  • Sbalit Rozbalit

    3. Znamení času jako teologický fundament pastorální espitemologie

    Teologickým východiskem induktivní epistemologie v pastorální teologii je biblický pojem znamení času, který je užíván spíše ve svém alegorickém výkladu. V pastorální teologii není tento pojem používán v apokalyptickém smyslu. Ani Mt 16, 1-4, odkud pochází, tento pojem míněn apokalypticky - právě naopak:

    1 Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. 2 On však jim odpověděl: „Večer říkáte: ‚Bude krásně, je pěkný západ.‘ 3 A ráno: ‚Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.‘ Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? 4 Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“ Opustil je a odešel.


    V Mt 16, 1-4 tedy Ježíš Kristus vztahuje pojem znamení času na sebe - on je znamením, které v tomto čase (tj. epoše, období) dal Bůh světu, aby se mu zjevil. Alegorický výklad chápe tento výrok Ježíše Krista tak, že se týká i dalších znamení, které Bůh dává - že i skrze stvoření a dějiny lze poznávat Boží vůli. Exegeticky takové chápání ale nelze nijak podložit, takže se proto odkaz na Mt 16, 1-4 nakonec např. ani nedostal do pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě Gaudium et spes. To ale neznamená, že by nebylo legitimní, používat pojem i v alegorickém významu.

    Znameními času proto nejsou myšleny nějaké přelomové historické události nebo emočně silné situace, nýbrž situace, kdy se člověk musí rozhodovat pro Boha nebo proti Bohu, tzn. situace, kdy je ohrožena lidská důstojnost, a kdy lidé o svoji důstojnost musí bojovat. Takové situace jsou znamením času, protože vyzývají křesťanskou víru, aby hledala pro ně hledala plně lidská řešení (Gaudium et spes 4 a 11), tj. řešení chránící a podporující člověka lidskou důstojnost, protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu.

    Příklad: Uprchlická krize v Evropě v r. 2015 nebyla znamením času proto, že se jednalo o novou událost, masovou událost, přelom ve fungování EU a ve vnitřních politikách jejích jednotlivých států, atp. Uprchlická krize v r. 2015 byla znamením času proto, že při ní docházelo k ohrožení lidské důstojnosti, lidé museli o svoji důstojnost bojovat a tato situace vyzývala křesťany, aby na základě své víry pro ni hledali plně lidská řešení.


    Interpretace dat nebo užití metod ostatních humanitních a sociálních věd proto pastorální teologii pomáhají, číst znamení času. Dokáží totiž sesbírat partikulární zkušenosti a názory - ať už od praktikujících křesťanů nebo všech lidí, tak, že je možné výsledky výzkumu chápat jako dostatečně verifikované informace (tzn. nejde jen o partikulární osob ní názory nebo zkušenosti) o konkrétním, ze kterého lze induktivně usuzovat na obecné v teologickém smyslu. 

    Přitom není nijak dotčena základní teologická dedukce, kdy pastorální teologie také stále usuzuje z obecného ke konkrétnímu, tzn. aplikuje ostatní teologické disciplíny do pastorační praxe. Díky zapojení induktivního přístupu to však může konat poučeně - ve smyslu znalosti a zohlednění pastorační situace. Důležitým úkolem pastorální teologie vůči ostatním teologickým disciplínám se proto stává nejen deduktivní aplikace, ale právě také induktivní přístup, díky kterému může ostatním teologickým disciplínám přinášet nové podněty a otázky z praxe.


    Základní literatura k povinnému prostudování:

    II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

    Opatrný, M. (2015). Gaudium et spes - význam dokumentu jako pastorální konstituce: Dokument otevřený a otevírající. In. Šrajer, J. - Kolářová, L. Gaudium et spes: Padesát let poté.

    Prohlubující literatura:

    Opatrný, M. (2014). Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty teologie pro sociální práci.


  • Sbalit Rozbalit

    4. Užití epistemologických nástrojů humanitních a sociálních věd (psychologie náboženství, sociologie náboženství, religionistika, sociální práce) v pastorální teologii

    Pro teologii bylo od počátku standardní deduktivní myšlení, kdy z obecného - tedy z Písma, tradice a magisteria - usuzovala na konkrétní. V tomto pojetí tedy byly pastorální otázky věcí aplikace zejména dogmatiky, resp. systematické a  později i morální teologie. Proto také dlouho neexistovala pastorální teologie jako samostatná teologická disciplína, ale pastorální témata byla vyučována za závěrečné body v dogmatice a morálce, tedy jako jejich aplikace do pastorační praxe.

    Pastorální teologie vzniká v kulturním a společenském prostředí rakouského katolického osvícenství jako obor, ve kterém mají být vzděláváni kandidáti kněžství, aby mohli dobře plnit jako svou roli církevní směrem k věřícím a církvi, tak také a zejména svou roli veřejnou směrem ke společnosti a státu. Když potom II. vatikánský koncil formuloval a zdůraznil pastorační poslání církve v moderním světě (Gaudium et spes 44) jako podporu a doprovázení světa (tj. člověka, společnosti, státu, kultury, ap.), skrze který církev putuje do Božího království, stala se někdejší veřejná role kněží také veřejnou rolí všech křesťanů. Pastorální teologie se tedy stala praktickou teologií - teologií křesťanské praxe ve světě.

    Jako taková musí především sama sledovat, co koncil ukládá směrem ke světu duchovním a teologům, ale také všem křesťanům: 

    "Je věcí celého Božího lidu a zvlášť duchovních pastýřů a teologů s pomocí Ducha svatého poslouchat, chápat a vykládat, co všechno naše doba říká, a ve světle Božího slova to posuzovat, aby se mohla zjevená pravda stále hlouběji chápat, lépe poznávat a přiměřeněji podávat (Gaudium et spes 44)."

    Někdejší přístup, kdy teologie v pastorálních otázkách jen aplikovala dogmatiku a morálku pro praxi, je tedy podmíněn tím, že taková aplikace musí být poučená: Musí znát prostředí a kontext, ve kterém k aplikaci dochází, a toto prostředí a kontext musí být při aplikaci zohledněny. Pastorální teologie proto už nevystačí jen s deduktivním myšlením. Aby mohla tento svůj úkol naplnit, potřebuje také induktivní způsob myšlení, potřebuje tedy usuzovat z konkrétního na obecné, tzn. získat, shrnout a zobecnit různé zkušenosti křesťanů se světem, se životem v rodině, s výchovou dětí, zkušenosti konvertitů a lidí hledajících, zkušenosti lidí nábožensky vlažných, kritických vůči církvím a křesťanství, zkušenosti lidí, kteří věří v jiných náboženstvích, nebo lidí, kteří mají životní praxi, jako křesťané, ale křestané nejsou, atd. atp. Pro pastorální teologii a pro pastoraci je proto mimořádně důležitá (a) orientace v diskurzech humanitních a sociálních věd. Vedle soudobé filosofie se potřebuje orientovat i v psychologii a sociologii - a zejména psychologii a sociologii náboženství, religionistice a sociální práci. Pastorální teologie (b) také potřebuje, umět užívat jejich epistemologické nástroje.


    Ad (a) Orientace v diskurzech humanitních a sociálních věd: Již při studiu teologie je kvůli potřebám pastorační praxe kladen důraz i na znalosti, resp. studium takových oborů, jako jsou sociologie, psychologie nebo sociální práce, aj. Orientací v jejich diskurzu ale není myšleno jen prosté využití jejich poznatků a závěrů pro pastoraci, tzn. fakticky selektivní přístup k jejich diskurzům podle kritéria, že pro teologii je zajímavé jen to, co se hodí v pastoraci. V duchu Gaudium et spes 44 je potřeba studovat a zamýšlet se nad vším, právě i nad tím, co se jeví vůči pastoraci jako irelevantní nebo dokonce protichůdné:

    "Církev s povděkem vidí, že jako celek neméně než prostřednictvím svých jednotlivých synů přijímá různou pomoc od lidí jakéhokoli společenského stupně nebo postavení. Kdokoli tedy podporuje lidské společenství v oblasti rodiny, kultury, hospodářského a společenského života i politiky národní a mezinárodní, poskytuje podle Božího plánu také církevnímu společenství nemalou pomoc ve věcech, v nichž ono závisí na vnějším prostředí. Církev dokonce uznává, že mnoho získala a může získat i z odporu svých protivníků a pronásledovatelů (Gaudium et spes 44)."

    Pro pastorální teologii to znamená, že musí studovat jiné obory, teologicky interpretovat a aplikovat pro pastoraci jejich poznatky a závěry a v neposlední řadě také usilovat o dialog, tedy vstupovat rámci interdisciplinárních a transdisciplinárních témat do jejich diskurzů nikoliv autoritativně, ale jako partner, který nechce ukončit diskusi argumentem, že on má nárok na pravdu, protože při svém uvažování vychází ze zjevené Pravdy.

    Ad (b) Převzetí epistemologie humanitních a sociálních věd: Pastorální teologie může, pokud je dostatečně poučená, používat epistemologické nástroje humanitních a sociálních věd pro vlastní potřebu. Zde jde zejména o převzetí metod sociálního výzkumu, kvantitativního získávání dat nebo kvalitativního dotazování. Tento přístup se liší od přístupu např. sociologie náboženství. Sociologie náboženství sleduje společnost a její fungování, roli, jakou v ní hraje náboženství nebo naopak společenské fenomény, které plní funkci náboženství (ve smyslu lat. religio - síly, která spojuje společnost dohromady). Nesleduje tedy nějakou aplikaci a nenavrhuje postupy pro praxi. Z pohledu sociologie náboženství je využití metod sociálního výzkumu tzv. náboženskou nebo pastorální sociologií, kde má slovo "sociologie" jen analogický význam. To však neznamená, že pastorální teologie nemá nebo dokonce nesmí tyto metody využívat. Naopak se pro ni mohou stát v mnohém užitečnými, chce-li např. porozumět tomu, jak věřící čtou určitou situaci.

    Příklad 1: Metoda kvantitativního zjišťování dat umožňuje, nabídnout věřícím několik interpretací situace založených na biblických textech. Tzn., jak např. vnímají uprchlickou krizi ve světle podobenství o milosrdném Samaritánovi: Jako výzvu pro přijetí uprchlíků v EU? Jako výzvu pro přijetí uprchlíků v ČR? Jako výzvu k pomoci uprchlíkům v zemích původu? Tyto tři otázky je možné kvantifikovat - určit, kolik % věřících se přiklání ke které z interpretací a tak formulovat, jak silně jsou mezi katolíky zastoupeny různé názorové proudy vzhledem k uprchlické krizi. 

    Příklad 2: Metoda kvalitativního dotazování umožňuje klást otázky v rozhovoru, pomocí kterých se zjišťuje, které nebo jaké možné interpretace daného problému existují. Tzn., že se např. můžeme zeptat pracovníků Charity, jak chápou vztah mezi svojí vírou a prací v Charitě. Dostaneme tak pochopitelně tolik různých odpovědí, kolika různých lidí se zeptáme. Při vyšším počtu se začnou ale některé odpovědi podobat nebo dokonce opakovat. Tak poznáme, že jsme vyčerpali pravděpodobně vyčerpali spektrum možných odpovědí a můžeme získané odpovědi rozdělit - vytvořit z nich typologii, jaké existují možné způsoby chápání vztahu víry a charitativní práce, aniž bychom se přitom pokoušeli o kvantifikaci. 

    Převzetí epistemologie humanitních a sociálních věd také předpokládá určitou etiku výzkumu, tzn., že jejich převzetí nebude provázeno účelovým sledováním předem daných závěrů, které si tak chceme jen potvrdit. Naopak je potřeba vzhledem ke Gaudium et spes 44 usilovat o co největší nezávislost výzkumu na cílech, o které pastorace usiluje. Jde totiž také o to, dokázat zjistit, jak a nakolik jsou tyto cíle srozumitelné a přijatelné pro věřící, zda a nakolik je pastorační agenda církve srozumitelná a přijatelná pro nevěřící, a v neposlední řadě, zda a nakolik je vzhledem ke své nepřijatelnosti nebo nesrozumitelnost pastorační agenda modifikovatelná - tzn., zda změnou např. způsobu komunikace můžeme dosáhnout její srozumitelnosti, nebo zda změnou preferencí v agendě můžeme dosáhnout její větší přijatelnosti.

    Základní literatura k povinnému prostudování:

    II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

    Zulehner, P. M. (1997). Církev: Přístřeší duše.

    Zulehner, P. M. (2005). Rozhovor s Karolom Rahnerom o pastorálnej teológii dnes.

    Doporučená literatura pro zájemce o hlubší porozumění problematice

    Hamplová, D (2013). Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí.

    Váně, J. (2012). Komunita jako nová naděje.

    • Ad a) Orientace v diskurzech humanitních a sociálních věd: Příklad výzkumu Rozděleni svobodou URL

      Nastudujte si problematiku výzkumu provedeného předními českými sociology a datovými novináři Českého rozhlasu Rozděleni svobodou.

      • Stáhněte si PDF brožuru a vyzkoušejte si on-line kalkulačku.
      • Pročtěte si články na webu Českého rozhlasu, např. článek o 18 štěpících liniích v české společnosti (https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/spolecnost-nazory-postoje-tridy_1909240600_pek).
      • V článku o 18 štěpících liniích v české společnosti se zaměřte na otázku po Bohu: Víra v Boha
      • Zkuste najít odpovědi na tyto otázky:

      Proč je ve všech třídách české společnosti u víry v Boha záporná hodnota? Co to v grafu výzkumu znamená?
      Proč je víra v Boha štěpící linií české společnosti? V čem se liší a v čem podobá ostatním štěpícím liniím popisovaným v článku?
      Co víra v Boha jako štěpící linii znamená pro pastorální teologii? Na co by se měla zaměřit, co by měla zkoumat, a proč?
      Co víra v Boha jako štěpící linii znamená pro pastorační praxi? Lze odvodit závěry, jak v pastorační praxi postupovat, a proč?
      Jaké závěry vyplývají pro pastorální teologii a pastorační praxi z ostatních štěpících linií? 


    • Ad (b) Převzetí epistemologie humanitních a sociálních věd: Vyzkoušejte si dotazník prof. Zulehnera z Vídně Úkol

      Na příští hodinu (27. 10. 2020) máte za úkol, zkusmo nebo naostro vyplnit on-line dotazník prof. Zulehnera z Vídně (https://www.zulehner.org/) - slovensky, španělsky nebo v jiném cizím jazyce.

      Na hodině (tj. 27. 10. 2020) poté probereme, jak podle vás může takový dotazník a výsledky jím zjištěné posloužit pro pastorální teologii a pro pastorační praxi: Co jednotlivé otázky sledují? Proč jsou kladeny? Jaké trendy nebo hypotézy testují? Co je možné odvodit z odpovědí na jednotlivé tematické soubory otázek? Co indikují odpovědi na některé otázky nebo jejich soubory? Atp. V případě dotazů mi pište na mail nebo i sem.

  • Sbalit Rozbalit

    5. Vztah církve a světa (GS 40-45)

    Pro toto téma je nutné mít nastudovanou pastorální konstituci II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, zejména její první část a především její 4. kapitolu.

    • Níže je uveden stručný komentář a nejdůležitější citáty ze 4. kapitoly Gaudium et spes, které však nenahrazují její studium. Jde o pomůcku pro její lepší pochopení a pro upozornění na její nejdůležitější části.
    • Každý článek 4. kapitoly konstituce je třeba promyslet do zcela praktických důsledků - viz otázky navazující na komentáře k jednotlivým článkům.
    • Pro správné pochopení 4. kapitoly Gaudium et spes je třeba znát význam pojmů "autonomie pozemských skutečností" a "lidská činnost", jak jsou užívány v této konstituci. Oba pojmy objasňuje 3. kapitola konstituce.


    Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes formuluje čtyři oblasti vztah církve a světa:

    1. Podpora, kterou se církev snaží poskytnout jednotlivcům (GS 41)
    2. Pomoc, kterou se církev snaží poskytnou lidské společnosti (GS 42)
    3. Pomoc, kterou se církev snaží poskytnout lidské činnosti prostřednictvím křesťanů (GS 43)
    4. Pomoc, kterou církev přijímá od dnešního světa (GS 44)

    Vztahu církve a světa se nějakým způsobem týká celá konstituce Gaudium et spes, specificky se jí věnuje její 4. kapitola (GS 40-45), kterou končí první, obecná část konstituce: 

    "Všecko, co jsme řekli o důstojnosti lidské osoby, o lidském společenství a o hlubokém smyslu lidské činnosti, tvoří základ vztahu mezi církví a světem i podklad pro jejich vzájemný dialog. V této kapitole tedy předpokládáme všechno, co již tento sněm prohlásil o tajemství církve; nyní se musíme zabývat církví z hlediska její přítomnosti ve světě, soužití a součinnosti s ním (GS 40´)."

    Církev zároveň je viditelné shromáždění i duchovní společenství (LS 8) 

    Putuje s celým lidstvem dějinami, sdílí s ním pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti

    Lidskou společnost má církev v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu.

    Prolínání pozemské a nebeské obce je postižitelné jen vírou a je v současné době poznamenáno hříchem, který v dějinách působí chaos. Církev má proto člověku nejen zprostředkovat božský život, ale také být odleskem Krista - světla národů (LG 1), tzn.:

    a) ozdravovat důstojnost lidské osoby,

    b) upevňovat soudržnost lidské společnosti a

    c) dodávat  lidskému počínání hlubší smysl a význam.

    "Kromě toho katolická církev ráda a velmi oceňuje to, čím jiné křesťanské církve a církevní společenství přispěly a přispívají společnou prací ke splnění tohoto úkolu. Zároveň je pevně přesvědčena, že ji v připravování cesty evangeliu může rozsáhle a rozmanitě podporovat svět, jednotliví lidé i lidská společnost, svými kvalitami a aktivitou (GS 40)." 


    Ad a) "Člověk bude mít vždycky přinejmenším nejasnou touhu poznat smysl svého života, své činnosti a své smrti. Už sama přítomnost církve vyvolává v jeho mysli tyto problémy. Avšak jedině Bůh, který člověka stvořil k svému obrazu a vykoupil ho z hříchu, dává na tyto otázky vyčerpávající odpověď, a to zjevením, které přišlo v Kristu, jeho Synu, jenž se stal člověkem. Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem (GS 41)."

    • Proto církev musí chránit lidskou důstojnost, aby nepodléhala názorovým náladám. Přitom je to právě evangelium, které chrání lidskou důstojnost více než jakékoliv lidské zákony: "Evangelium totiž zvěstuje a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví, které koneckonců pochází z hříchu, má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné rozhodování, neustále vybízí ke znásobení všech lidských hřiven pro službu Bohu i pro dobro lidí a všechny doporučuje lásce všech (GS 41)."
    • K tomu patří podpora lidských práv, které chce církev naplnit také duchem evangelia, aby byla v souladu s Božím zákonem (= přirozeným mravním zákonem daným stvoření).


    Ad b) "Jednotu lidské rodiny velmi posiluje a doplňuje jednota Božích dětí, založená v Kristu (GS 42)."

    • - Úkol církve, který ji dal Kristus, není ani politický a ani kulturní nebo hospodářský, nýbrž náboženský. Právě i z něho ale vyplývají dílčí úkoly, které slouží k budování lidské společnosti podle Božího zákona.
    • - "Stejně tak, když je to potřebné, církev může, ba musí podle dobových a místních okolností podněcovat akce sloužící všem, zvláště strádajícím, jako například akce dobročinné a podobné (GS 42)."
    • Podporování jednoty lidské společnosti je v souladu s vlastním posláním církve, protože je "v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (LG 1)."

    "Protože se církev svým posláním a svou podstatou neváže na žádnou určitou formu lidské kultury nebo na politický, hospodářský či sociální systém, může být pro tuto svou všeobecnost těsným pojítkem mezi různými lidskými společenstvími a národy (...). Církev tedy nabádá své děti, ale i všechny lidi, aby překonávali všechny neshody mezi národy a rasami v tomto rodinném duchu Božích dětí a aby oprávněným lidským sdružením zajišťovali vnitřní pevnost (GS 42)."


    Ad c) "Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu. Křesťané, jdoucí za příkladem Krista, jenž pracoval jako řemeslník, se mají spíše radovat, že mohou vykonávat všechny své pozemské činnosti a uvádět přitom v jednu živoucí syntézu lidské, domácí, výdělečné, vědecké i technické úsilí s náboženskými hodnotami, pod jejichž nejvyšším vedením se všecko uvádí do souladu k Boží slávě (GS 43)."

    • Úkol podporovat svět skrze lidskou činnost přísluší laiků, ti se mají řídit svým poučeným rozumem a svědomím a nemají očekávat, že kněží pro ně budou mít pohotově řešení na každý problém. Je to především úkol laiků, aby řešili problémy ve světě s vlastní odpovědností, ve světle křesťanské moudrosti a s zřetelem na učení církve.
    • Různí laici mohou přicházet s různými způsoby řešení daných problémů. Neměli by se proto pro sebe dovolávat autority církve, ale hledat společná řešení ve vzájemném dialogu. 
    • Biskupové, kněží, jáhni a zasvěcené osoby se mají neustálým studiem připravovat, aby se mohli účastnit dialogu se světem a s lidmi nejrůznějších názorů.


    Podpora, kterou církev od světa přijímá: "Jako je v zájmu světa uznat církev jako společenskou skutečnost dějin a jejich kvas, tak i církev si je vědoma, že přijala mnoho z dějin a vývoje lidstva (GS 44)."

    • Od samého počátku svých dějin se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů; to proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců. Toto přizpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace (GS 44).
    • K rozvoji takového styku potřebuje církev především v dnešní době s jejími rychlými změnami a s rozrůzněným myšlením zejména pomoc lidí, kteří žijí ve světě, a proto se vyznají v různých institucích a oborech a chápou jejich mentalitu; mohou být věřící nebo i nevěřící (GS 44).
    • Je věcí celého Božího lidu a zvlášť duchovních pastýřů a teologů s pomocí Ducha svatého poslouchat, chápat a vykládat, co všechno naše doba říká, a ve světle Božího slova to posuzovat, aby se mohla zjevená pravda stále hlouběji chápat, lépe poznávat a přiměřeněji podávat (GS 44).
    • Jelikož má církev viditelnou společenskou strukturu, jež je znamením její jednoty v Kristu, může být obohacena a obohacuje se i vývojem společenského života člověka; ne jako by něco chybělo v ústavě, kterou jí dal Kristus, ale tak, že se hlouběji poznává, lépe vyjadřuje a vhodněji přizpůsobuje naší době (GS 44).
    • Církev s povděkem vidí, že jako celek neméně než prostřednictvím svých jednotlivých synů přijímá různou pomoc od lidí jakéhokoli společenského stupně nebo postavení. Kdokoli tedy podporuje lidské společenství v oblasti rodiny, kultury, hospodářského a společenského života i politiky národní a mezinárodní, poskytuje podle Božího plánu také církevnímu společenství nemalou pomoc ve věcech, v nichž ono závisí na vnějším prostředí (GS 44).
    • Církev dokonce uznává, že mnoho získala a může získat i z odporu svých protivníků a pronásledovatelů (GS 44).


    Kapitola Gaudium et spes o vztahu církve a světa vrcholí stejně jako první část konstituce v 45. článku nazvaném Kristus, Alfa a Omega:

    • Ať církev světu pomáhá, nebo od světa pomoc přijímá, jde vždycky jen za jedním: aby přišlo Boží království a uskutečnila se spása celého lidstva (GS 45).
    • Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb (GS 45).

    Celý vztah církve a světa, vzájemná pomoc a podpora tedy mají jedno zásadní kritérium, kterým je Ježíš Kristus, k setkání s ním směřují lidské dějiny a proto k němu musí směřovat i spolupráce církve a světa.


    Základní literatura k povinnému prostudování:

    II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

    Šrajer, J. - Kolářová, L. a kol. (2015). Gaudium et spes: Padesát let poté.


    Prohlubující literatura:

    Opatrný, M. (2014). Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty teologie pro sociální práci.

  • Sbalit Rozbalit

    6. Znamení času v pastorální teologii

    Znamení času v Písmu

    „Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. On však jim odpověděl: "Večer říkáte: ‚Bude krásně, je pěkný západ.‘ A ráno: ‚Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.‘ Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel (Mt 16,1-4; par. Lk 12,54-57).“

    • Exegetický význam tohoto úryvku je, že znamením času je Ježíš Kristus. 
    • Alegorický výklad spolu se zdroji zjevení (viz konstituce Dei Verbum) zdůrazňuje, že i v dějinách a ve světě lze poznat Boží vůli, že vývoj světa dává znamení, kvůli kterým se musí křesťané rozhodovat, jak mají jednat, aby jejich jednání bylo v souladu s Boží vůlí.
      → Viz věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum (čl. 6): "Posvátný sněm vyznává, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu (srov. Řím 1,20).“ → Řím 1, 19-20: "Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu."


    Znamení času v teologii

    Znamení času jsou v tomto smyslu chápana v teologii několikerým způsobem. Jednotlivé přístupy se vzájemně nevylučují, jsou komplementární a jejich pořadí odpovídá vývoji teologického myšlení ve 20. stol. Můžeme tedy rozlišit:

    • Znamení času jako témata, o kterých lze vést se světem dialog
    • Znamení času jako změny a události ve světě
    • Znamení času jako zpětný vliv světa na církev
    • Znamení času jako situace, kdy se rozhoduje o lidské důstojnosti


    Témata, o kterých lze vést se světem dialog

    První koncilní papež popsal ve své encyklice Pacem in terris znamení času jako znaky, které charakterizují určitou dobu (čl. 39), a jako takové jsou pro církev výzvou a šancí. Pomocí důrazu na znamení času chtěl odklonit církev od jejího negativního vztahu ke světu, resp. od negativního hodnocení moderny. Hospodářský a společenský vzestup dělnické třídy, účast žen ve veřejném životě a úsilí národů osvobodit se z kolonialistického útlaku (čl. 40-42) tak dal Jan XXIII. v r. 1963 do souvislosti s právy a povinnostmi lidí (čl. 8-38) a zhodnotil je následujícími slovy:

    „Utváří-li se občanské zřízení podle práv a povinností, uvědomují si pak lidé návazně také duchovní hodnoty: chápou, co je pravda, co spravedlnost, co láska, co svoboda a nabývají vědomí, že patří k takovému společenství. A to není všechno: neboť takové pohnutky vedou lidi k lepšímu poznávání pravého Boha, člověku nadřazeného a osobního. Proto pak na vztahu k Bohu zakládají svůj život – jak ten, jímž žijí v hloubi svého srdce, tak ten, který sdílejí s ostatními (čl. 45).“

    Jestliže tedy lidé v určité době usilují o spravedlivé uspořádání světa, je to pro církev znamení, že právě spravedlnost je „místem“, kde se s těmito lidmi může setkat; tématem, nad kterým s nimi může vést dialog. Podobně je úsilí lidí o spravedlivé a demokratické uspořádání státní moci znamením, že si lidé jsou vědomi své důstojnosti (čl. 75-79), a úsilí o mír a odmítání tehdy aktuální atomové války je znamením, že lidé chtějí žít raději v lásce než válce (čl. 126-129). Encyklika reaguje právě na tato znamení; papež chce říci, že i křesťanům leží na srdci spravedlnost, demokracie, lidská důstojnost a mír. Doba dává znamení – tzn. Bůh skrze dobu dává znamení, čím se má církev zabývat, o čem má se světem vést dialog.

    Jak je patrné z názvu encykliky, právě strach o zachování míru a úsilí o jeho záchranu bylo pro Jana XXIII. hlavním znamením, o čem vést dialog se světem; tématem, nad kterým se setkává církev a svět: „Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachovávání řádu, který ustanovil Bůh (čl. 1).“ Má-li církev hovořit o Bohu a předávat dál jeho poselství, musí skrze znamení času poznat, skrze jaké – zcela konkrétní a zdánlivě profánní téma – se to má nyní uskutečnit. V době po tzv „kubánské krizi“ (1962) to bylo např. téma míru. Právě díky tomu, že Jan XXIII. zvolil znamení času přímo za základní úhel pohledu encykliky Pacem in terris, bylo také možné, aby i koncil zvolil a svým způsobem vůbec mohl zvolit znamení času za základní úhel pohledu konstituce Gaudium et spes.

    Číst znamení času: Sledovat ve světě témata, která lidem leží na srdci, která jsou pro ně aktuálně důležitá, aby o nich mohla církev vést dialog se světem.


    Změny a události ve světě

    „Kdo říká znamení času, souhlasí s tím, že se sám může od času něčemu naučit. (…) Nejzajímavější na tomto slově je však jeho implicitní záměr. Jedná se o to, správným způsobem rozpoznat historičnosti světa, a samozřejmě také církve, která, ačkoliv je od světa odlišná, je s ním přeci spojená. Změny ve světě musí v církvi najít své echo, minimálně do té míry, že z nich vyplynou otázky. Hotová a dostatečná odpověď nebude vždy po ruce, ale je dobré minimálně vědět, že nestačí stále opakovat staré učení (Yves Congar).“

    „Lidské podnikání, podmaňování si přírody, duchovní rozvoj národů, kultura ducha, mírové hnutí, všeobecná solidarita lidí nejsou nic jiného než příležitosti nebo vnější podmínky života pro milost. Jakkoliv mohou být také dvojznačné, do té míry jsou tato profánní slova také znameními začátku. (...) Tyto "události" jsou znamení času (Maria-Dominique Chénu).“

    U znamení času je třeba odděleně vnímat samotnou událost, která znamením času být může, a její interpretaci, resp. to, zda událost využila nějaká ideologie ke svému prosazení. Touha po větší solidaritě a spravedlivém uspořádání společnosti v 60. letech 20. st. tak podle něj např. znamením času být mohla, i když ji využila či zneužila komunistická ideologie.

    Číst znamení času: Významné události a změny ve světě si žádají, aby na ně církev a křesťané reagovali, jsou znameními, aby se jimi křesťané zabývali a aby předložili výklad jejich smyslu a zaujali k nim postoj.


    Zpětný vliv světa na církev

    Během II. vatikánského koncilu se stalo zřejmým, že poměr mezi dogmatem a praxí musí být pastorální – jak o tom hovořil Jan XXIII. To znamená, že věc (lat. res) dogmatu musí být u toho, kdo ji slyší, účinná; musí být slyšitelná. Teologie znamení času se zabývá právě touto slyšitelností; zabývá se tím, že různí lidé vnímají stejnou věc různým způsobem, což v důsledku působí i zpětně. Právě konstituce Gaudium et spes byla redakčně zpracována v duchu teologie znamení času: Aby jí mohli její adresáti – tedy prakticky všichni lidé – porozumět, byla v konstituci striktně respektována historická podmíněnost křesťanství:

    „Když dáme dohromady rozhodující články 4 a 11 v jejich kontextu a v rámci historie jejich vzniku, pak se zde teologie "znamení času" ukáže ve formě metodického návodu, takříkajíc jako modus procedendi. Třetí, v této souvislosti ještě důležitější pasáž, Gaudium et spes 44, mluví rovnou o lex veškeré evangelizace, "zákonu přizpůsobeného kázání (accommodata praedicatio) zjeveného slova". Církev má úkol (munus) předávat v Kristově duchu jeho dílo dál, což ale může činit jen v procesu výkladu, který zahrnuje jak samo evangelium, tak i situaci nebo místo interpretace (Christoph Theobald)."

    Tuto myšlenku podobně vyjádřil již dříve Pavel VI.: „Působením Ducha svatého evangelium proniká do srdce světa, poněvadž on nás vede při rozpoznávání znamení doby – a jsou to Boží znamení – jež evangelizace objevuje a hodnotí v běhu dějin (Evangelii nuntiandi 75).“ Tím vším se říká, že zpětný vliv situace nebo místa na zvěstování nakonec umožňuje, aby byla zjevená pravda hlouběji pochopena, bylo jí lépe porozuměno a byla přiměřeně předávána dál. Číst znamení času tedy znamená rozpoznat a poučit se z tohoto „zpětného vlivu“, což nakonec vede k naplnění evangelizačního poslání církve. Sama pastorální konstituce přesně takto postupuje, když vlastně bere vážně myšlení „dnešního světa“ tak, aby mohl porozumět jejím slovům. Články 4-11 pastorální konstituce jsou vlastně propracovaným návodem, jak znamení času zkoumat.

    Číst znamení času: Brát vážně situace, kdy svět církvi nerozumí, nechápe ji. Pak je potřeba vrátit se k zjevené pravdě, snažit se ji lépe pochopit a porozumět ji, a hledat nové způsoby, jak by mohla být zvěstována.


    Situace, kdy se rozhoduje o lidské důstojnosti

    "Každá všednodenní událost pro křesťany obsahuje eschatologickou hloubku, nikoliv že by utíkali z časnosti, nýbrž že stojí v konkrétním a aktuálním vztahu k oné absolutní události, kterou je Kristus, Bůh, který vstoupil do dějin (Hans-Joachim Sander).“ 

    V tom je tento pohled podobný druhému - znamení času jako změny a události ve světě. Pokrok ale není to samé, co budování Božího království.  Církev se proto musí rozhodovat, co pravým znamením je a co jím není. Mezi Bohem a časem je třeba vidět rozdíl, ale přitom není možné je od sebe oddělovat. Boží přítomnost a přítomnost dneška jsou spolu nerozděleně a nesmíšeně spojeny. Boží přítomnost je konstitutivní pro to, co se v čase děje, ale není s tím identická. Událost v čase tak není Božím sebesdílením, ale místem, kde přichází přítomnost Boží ke slovu. Bůh na události v dějinách reaguje, ale neidentifikuje se s nimi. Nechává se identifikovat jen skrze to, co je v dějinné události znamením spásy, tedy skrze dějiny spásy, a také skrze to, co může omezit zlo. Znamení času: „… mají časově-empirický pól, tedy historické události. A mají také nadčasově-teologický pól, tedy schopnost umožnit určitý způsob vyjadřování o Bohu. (...) Lidé v čase bojují o uznání své důstojnosti; to jsou znamení času. Tento boj však není Bohem, stejně tak málo jako jejich důstojnost; ale Bůh je mocí, která lidi v tomto boji posiluje (Hans-Joachim Sander).“ Znamení času je v tomto smyslu situace, prostor nebo příležitost, kdy může církev odkázat na jednotu lidí spolu navzájem a s Bohem (viz LG 1).

    Číst znamení času: Identifkovat ve světě situace, ve kterých je ohrožena a pošlapávána lidská důstojnost. Tyto situace jsou znamením, rozhodnout se pro dobro, ochranu a podporu lidské důstojnosti, které odkazují k Bohu a spáse, kterou člověku nabízí.


    Základní literatura k povinnému:

    II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

    Šrajer, J. - Kolářová, L. a kol. (2015). Gaudium et spes: Padesát let poté.


    Prohlubující literatura

    Francouzská biskupská konference (2003). Pozvat současnou společnost k životu z víry.

    Opatrný, M. (2014). Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty teologie pro sociální práci.

    Wanke, J. (2006). Obtíže a šance církve v dnešním světě.


  • Sbalit Rozbalit

    7. Teorie konstitutivních prvků církve

    Teorie konstitutivních prvků církve bývá nazývána různým způsobem:
    • Teorie konstitutivních prvků
    • Teorie realizačních funkcí
    • Způsob uskutečňování církve
    Je pro ni zásadní otázka: Co má dělat církev, aby byla církví?

    Názvy jednotlivých konstitutivních prvků jsou odvozeny z řečtiny:

    • Být společenstvím – koinonia
    • Sloužit potřebným – diakonia
    • Slavit bohoslužby – liturgie (leitúrgia)
    • Vydávat svědectví Bohu – martyria


    Svůj biblický základ má teorie konstitutivních prvků církve v konci 2. kapitoly Skutků apoštolských (Sk 2, 41-47):

    Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.
    Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.
    Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.
    Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné.
    Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.
    Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.
    Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

    Teorie konstitutivních prvků se v dokumentech magisteria objevila poprvé v r. 2005, v nástupní encyklice Benedikta XVI. Deus caritas est:

    Niterná povaha církve se vyjadřuje v trojím úkolu: zvěstování Božího slova (kérygma – martyria), slavení svátostí (leitúrgia), služba lásky – caritas (diakonia). Jedná se o úkoly, které se vzájemně podmiňují a které od sebe nelze oddělovat.
    Benedikt XVI., Deus caritas est, čl. 25

    Jednotlivé přístupy k teorii a k různému vzájemnému poměru jednotlivých prvků jsou popsány v následujících schématech.
    Schémata se otevřou i s komentářem po kliknutí na link.


    • Teorie konstitutivních prvků církve Soubor

      V základním uchopení teorie konstitutivních prvků církve jde o to, že společenství křesťanů (koinonia) vzniká tam, kde se slaví spása (liturgie), slouží se potřebným (diakonia) a vydává svědectví Bohu.

    • Teorie konstitutivních prvků a realita církve Soubor

      Podle Markuse Lehnera připomíná v praxi teorie konstitutivních prvků církve gotickou katedrálu:

      • Církev se soustředí hlavně na bohoslužby - je vysoká jako gotická katedrála
      • Církev se soustředí hlavně na martyrii (kázání, výuka náboženství) - je dlouhá jako gotická katedrála
      • Církev se málo soustředí na diakonii - je úzká jako gotická katedrála.
        Proto jako gotickou katedrálu doplňuje systém vnějších opěráků, tak i církev doplňují charitativní organizace, které stojí vně jejího vnitřního prostoru - koinonie.

    • Diakonie jako hlavní konstitutivní prvek Soubor

      Protože Ježíš Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil, měla by být hlavním konstitutivním prvkem diakonie. Ostatní prvky by tedy měly mít také služebný charakter. Pak je potřeba se ptát:

      • Jak chápat liturgii, aby bohoslužba byla službou?
      • Jak chápat koinonii, aby společenství církve bylo službou?
      • Jak chápat martyrii, aby svědectví Bohu bylo službou?

    • Teorie konstitutivních prvků církve jako shromažďování církve a její vycházení do světa Soubor

      Církev se má shromažďovat ve společenství křesťanů spolu navzájem a s Kristem, odkud má opět vycházet do světa, aby sloužila potřebným a vydávala svědectví Bohu.

      Jde o starý princip, který můžeme najít již u Řehoře Velikého  v jeho výkladu Gn 28.

    • Svědectví Bohu jako hlavní konstitutivní prvek církve Soubor

      Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (LG 1).

      Hlavním úkolem církve ve světě je ukazovat na Boha, tak jako na něj ukazoval Ježíš Kristus.

      Hlavním konstitutivním prvkem má potom být svědectví Bohu - martyria.

      Je potřeba se ptát, zda:

      • Jsou svědectvím bohoslužby - liturgia?
      • Je svědectvím služba potřebným - diakonia?
      • Je svědectvím společenství křesťanů - koinonia? 


  • Sbalit Rozbalit

    8. Aplikace teorie konstitutivních prvků církve

    Teorie konstitutivních prvků církve formuluje na biblickém základě principy, podle kterých můžeme stanovit, co má dělat církev, aby byla církví - co mají dělat křesťané, aby společně tvořili církev. Tím jsou stanoveny obecné principy nebo cíle pro pastoraci. Není však upřesněno, jak mají být tyto cíle v praxi sledovány. Tím se zabývají metody pastorální teologie, kterým se věnuje toto a následující témata předmětu.


    Metoda Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie:

    1. Kriteriologie – je stanovením kritérií, resp. cílů pro křesťanskou praxi. Tyto cíle vycházejí zejména ze Zjevení, tzn. z Písma, a dále i z tradice a další teologické reflexe. Za základní kritérium, resp. cíl, pro křesťanskou praxi je považována evangelizace.

      Zde je několik důležitých citátů, které evangelizaci vymezují:
      • Evangelizace se podle EG 14 týká:
        a) církve, kdy je evangelizace zákonem pastorace; 
        b) nepraktikujících křesťanů;
        c) těch, kdo neznají Ježíše Krista nebo její odmítají.
      • "V jakékoli formě evangelizace má primát vždycky Bůh, který nás chtěl povolat ke spolupráci s ním a podněcovat nás mocí svého Ducha. Pravou novostí je ta, kterou chce tajemně způsobit sám Bůh, ta kterou vnuká on, kterou vyvolává on, kterou on vede a doprovází tisícero způsoby. V celém životě církve musí být vždy zřejmé, že iniciativa patří Bohu, který „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10), a že jenom „Bůh dává růst“ (srov. 1 Kor 3,7) (EG 12)."
      • "Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna (EN 22)."
      • "Kristovo tajemství (...), toto tzv. kérygma, čili katecheze, zaujímá v evangelizaci tak důležité místo, že se často stává přímo jejím synonymem. I když ve skutečnosti je pouze jednou její složkou (EN 22)."
      • "Proto laici i tehdy, když se zabývají časnými věcmi, mohou a mají vykonávat hodnotnou činnost pro evangelizaci světa (LG 35)."
      • "Církev evangelizuje, když působením pouhé božské síly poselství, které hlásá, přeměňuje osobní a kolektivní vědomí lidí, činnost, které se věnují, i jejich vlastní život a prostředí. Církvi nejde jen o hlásání evangelia ve stále širších zeměpisných oblastech a mezi stále vyšším počtem obyvatelstva. Jde jí o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé soudí, stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž lidé čerpají své podněty a vzory, pokud snad jsou v rozporu s Božím slovem a plánem spásy (EN 18-19)."
      • "Zkušenost minulých století, rozvoj věd, poklady skryté v různých formách lidské kultury, kterými se projevuje stále úplněji přirozenost člověka a otvírají se nové cesty k pravdě, to všechno prospívá také církvi. Od samého počátku svých dějin se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů; to proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců. Toto přizpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace (GS 44)."
      (Pozn.: LG - Lumen gentium, GS - Gaudium et spes, EN - Evangelii nuntiandi, EG - Evangelii gaudium)

      I přes uvedené vymezení je evangelizace je pojem velmi široký, takže je třeba odvodit další dílčí kritéria nebo cíle, které pojem evangelizace specifikují (např.: spravedlnost, mír, osvobození, život, lid Boží). Za kritéria pro křesťanskou praxi pak můžeme považovat i konstitutivní prvky (realizační funkce) církve, které říkají, co má dělat církev, aby byla církví. Tzn., že když je hlavním smyslem, účelem a cílem církve evangelizace, dílčími cíli, které ho naplňují, jsou koinonia, liturgia, martyria a diakonia.

    2. Kairologie – je zkoumáním současná praxe, při kterém se ptáme po znameních času jako heslu - password, které nám umožňuje průchod mezi teologickým myšlením a církevním prostředím na straně jedné a světem, jeho dějinami, lidskou společností a aktuálním společenským diskurzem (veřejnou debatou) na straně druhé. Pro četbu znamení času slouží pastorální teologii epistemické nástroje humanitních a společenských věd. Pastorální teologie se tedy ptá, jaký je současný kairos – řec. příhodný čas nebo příhodná doba. Tzn., k čemu je současný čas, současná doba příhodná.

      2.a Je tedy třeba provést teologický výklad, který objasní, pro jaké ze stanovených kritérií a cílů je zde a nyní příhodný čas. Vztaženo ke konstitutivním prvkům (realizačním funkcím) církve je třeba se ptát, který z nich by měl být momentálně tím hlavním, o který je zde a nyní třeba usilovat. Tzn., že v době vzniku teorie konstitutivních prvků to mohla být koinonia, zatím nyní to může být diakonia nebo martyria.

    3. Praxeologie - je návrhem nové praxe, tzn. praxe, která odpovídá znamením času, praxe která sleduje cíl, pro který je nyní kairos.


    Využití metody Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie je možné zejména v praktické teologii jako vědecké metody. V takovém případě jde o stanovení kritérií, které by mělo předcházet výzkumu. Nemá smysl vymezovat např. úkoly farnosti v právě probíhající epoše, dokud nevím, pro naplnění jakého z kritérií je nyní příhodný čas.

    Využití v pastoraci má své limity, protože stanovení kritérií je do jisté míry značně abstraktní záležitost, na kterou v praxi není vždy čas a prostor. Proto je tato metoda vhodná na diecézní úrovni pro pastorační plánování, synodální procesy, ap., kdy se uvažuje o praxi církve v dlouhodobém rámci, kdy je pro stanovení kritérií čas a prostor k dispozici. Pokud chceme uvažovat o využití této metody v běžné pastorační praxi - farní pastorace a pastorace v životních situacích (kategoriální pastorace), pak je třeba vzhledem k pastorálnímu charakteru a úkolu církve (GS 1, 4, 11 a 44) připomenout, že stanovení kritérií není jen úkolem pastorální teologie, ale i samotné praxe: Pokud totiž pastorační praxe nemá žádné cíle, zpravidla jen udržuje stávající stav. Právě udržování stávajícího stavu, které u nás můžeme pozorovat zejména ve venkovské pastoraci, ale nejen v ní, je projevem bezcílnosti současné pastorace obecně a mnohých příslušníků pastoračních profesí konkrétně. V důsledku pak nedochází k udržování stávajícího stavu, ale k jeho degeneraci a erozi. Proto je použití této metody v praxi možné např. tehdy, když vezmeme jako stanovená kritéria tzv. konstitutivní prvky (resp. realizační funkce) církve (koinonia, diakonia, leiturgia, martyria; resp. společenství, služba, bohoslužba, svědectví). Na základě těchto čtyř kritérií se může každý, kdo vytváří praxi církve ptát, pro naplňování které z těchto čtyř funkce je právě tady a teď příhodný čas. Praxe ovšem také přináší nové a nové otázky, takže je třeba dodat, že stejně je jejím úkolem i kairologie – rozpoznání pro co je právě nyní příhodný čas.


    Postup označovaný jako Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie je metodou pastorální teologie, která odpovídá její kombinaci induktivní a deduktivní epistemologie.

    • Slovo metoda pochází z řeckého methodos a znamená cesta, řízení nebo hledání. V obecném významu způsob, jak dosáhnout jistého předem stanoveného cíle prostřednictvím vědomé a plánovité činnosti. Nejen v pastorální teologii, ale i při pastorační práci je proto třeba chápat tuto metodu jako cestu, po které se pastorace ubírá, nebo jako způsob, jakým se pastorace uskutečňuje.  
    • Hlavní přínos metody Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie spočívá v tom, že klade důraz, resp. vytváří prostor, pro nutné stanovení teologických – biblických kritérií pro křesťanskou praxi
    • Autorem metody Kriteriologie-Kairologie-Praxeologie je rakouský pastorální teolog Paul Michael Zulehner. Jde o jím navrženou alternativu k metodě Vidět-Posoudit-Jednat.

  • Sbalit Rozbalit

    9. Misie, apoštolát, evangelizace a nová evangelizace

    Téma se věnuje několika klíčovým pojmům, kterými je vyjadřováno misijní poslání církve ve světě.


    LG 16: "Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. (Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 8, a. 3, ad. 1.) Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. (Srov. list Kongregace sv. oficia arcibiskupu bostonskému: Denz. 3869-72.) Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, (Srov. Eusebius Caesar., Praeparatio Evangelica 1, 1: PG 21, 28AB.) za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život. Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli (srov. Řím 1,21 a 25), anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas meznímu zoufalství. Proto církev stále horlivěji podporuje misijní činnost k slávě Boží a k spáse těchto lidí. Má přitom na paměti příkaz Pána, jenž řekl: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15)."

    Pozn.: Zvýraznění a podtržení M. O.


    a) Misie

    • Missio Dei: Původcem veškeré misie je Bůh, Bůh dává milost víry a povolává člověka k následování Ježíše Krista.

    Teologicky misie může být chápána jako úkol církve (viz konstitutivní prvek církve martyria), může být chápána jako pokračování v díle Ježíše Krista - následování Krista k člověku, může být chápana trojičně - jako součást podstaty Boha, který vychází ze sebe, komunikuje se a sděluje.

    II. vatikánský koncil, Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, čl. 2: "Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce (LG 2). Tento plán však vyvěrá ze „zdroje lásky“, z lásky Boha Otce. On je Počátek bez počátku, z něhož se rodí Syn a skrze Syna vychází Duch svatý. Ve své nesmírné a milosrdné dobrotivosti nás svobodně tvoří a dokonce milostivě volá k tomu, abychom s ním měli společenství v životě i ve slávě. Svou božskou dobrotu štědře rozdal a nepřestává ji rozdávat, aby on, původce všeho, byl nakonec „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), a tak sobě zjednal slávu a nám blaženost. Bohu se však zalíbilo volat lidi k účasti na svém životě nejen jednotlivě bez jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž vytvořit z nich lid, v němž by se shromáždily rozptýlené Boží děti vjedno (Jan 11,52)."

    • Misie ad gentes: tj. misie k "pohanům" - těm, kdo se (zatím) nesetkali s křesťanstvím.
    • Plantatio eclesiae: Zakládání a etablování místních církví, tj. diecézních struktur na území, které nebylo křesťanské.
    • Misijní činnost (de facto evangelizace): Pomáhá lidem žít a konat jako Boží děti, osvobozuje je od nespravedlností a pomáhá jim ve všestranném rozvoji (viz Papežská misijní díla).


    b) Apoštolát

    Pojem "apoštolát" začíná být užíván v misijním nebo evangelizačním smyslu na přelomu 19. a 20. století. Jde o reakci na sekularizaci, která zdůrazňuje podporu apoštolské činnosti biskupů nejen ze strany kněží, ale i laiků. (Viz odkaz níže na dějiny kongregace sester apoštolátu sv. Františka). Výraznou součástí takto chápaného apoštolátu laiků byla tzv. Katolická akce. Šlo o ucelenou koncepci a soubor aktivit, které měly podpořit laiky, aby dokázali pod vedením kněží posilovat katolický vliv ve společnosti. Ve 20. stol. se etablovala do mnoha různých laických hnutí, často reformních, která představují různé alternativy ke klerikálnímu a centralistickému pojetí katolické církve. Jednotlivá hnutí působí většinou na národní úrovni. 

    V Česku tato katolická akce zanikla v r. 1949, kdy ji komunistický stát zakázal a její název použil pro hnutí kněží, kteří s režimem kolaborovali.


    • II. vatikánský koncil, Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, čl. 1: "Naše doba však vyžaduje od laiků nemenší horlivost, přítomné poměry jim dokonce ukládají ještě daleko intenzivnější a širší apoštolát. Neustále rostoucí počet lidí, vědecký a technický pokrok i bližší vzájemné vztahy lidí nejen nesmírně rozšířily prostor pro apoštolát laiků, z velké části přístupný pouze jim, ale vyvolaly i nové problémy, které potřebují být zkušenými laiky sledovány a studovány. Tento apoštolát se stává tím naléhavějším, že autonomie mnoha oborů lidského života – plným právem – velmi vzrostla; někdy je to spojeno s určitým odklonem od mravního a náboženského řádu a s vážným nebezpečím pro křesťanský život. Mimoto v mnoha krajinách, kde je velmi málo kněží nebo kde jsou, jak se někdy stává, zbaveni svobody potřebné k vykonávání služby, byla by přítomnost a aktivita církve stěží možná bez práce laiků. "
    • II. vatikánský koncil, Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, čl. 2: Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu (LG 31). Konají skutečný apoštolát, když se snaží evangelizovat a posvěcovat lidi a také pronikat a zdokonalovat časný řád duchem evangelia, takže jejich působení v tomto řádu je zjevným svědectvím Kristu a slouží k spáse lidí. Protože je laickému stavu vlastní žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.
      (Pozn.: Zvýraznění M.O.)
    • Cíle apoštolátu laiků podle AA:
      a) Apoštolát evangelizace a posvěcení: "Posláním církve je spása lidí, a té lze dosáhnout vírou v Krista a jeho milostí. Proto apoštolát církve a všech jejích členů směřuje především k tomu, aby slovy a skutky obeznámil svět s Kristovým poselstvím a zprostředkoval mu Kristovu milost (AA 6)."
      b) Křesťanská obnova časného řádu: "Pokud jde o svět, je Božím záměrem, aby lidé svorně budovali řád časných věcí a stále ho zdokonalovali (AA 7)."
      c) Charitativní činnost: "Laici tedy mají vysoce hodnotit a podle svých možností podporovat díla lásky a akce sociální pomoci, a to soukromé a veřejné, i mezinárodními. Jimi se poskytuje účinná pomoc jednotlivcům i celým národům, které se octnou v nouzi. V tom ať spolupracují se všemi lidmi dobré vůle (AA 8)."


    c) Evangelizace

    Viz také téma 8.


    • Evangelizace se podle EG 14 týká:
      a) církve, kdy je evangelizace zákonem pastorace; 
      b) nepraktikujících křesťanů;
      c) těch, kdo neznají Ježíše Krista nebo její odmítají.
    • "V jakékoli formě evangelizace má primát vždycky Bůh, který nás chtěl povolat ke spolupráci s ním a podněcovat nás mocí svého Ducha. Pravou novostí je ta, kterou chce tajemně způsobit sám Bůh, ta kterou vnuká on, kterou vyvolává on, kterou on vede a doprovází tisícero způsoby. V celém životě církve musí být vždy zřejmé, že iniciativa patří Bohu, který „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10), a že jenom „Bůh dává růst“ (srov. 1 Kor 3,7) (EG 12)."
    • "Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna (EN 22)."
    • "Kristovo tajemství (...), toto tzv. kérygma, čili katecheze, zaujímá v evangelizaci tak důležité místo, že se často stává přímo jejím synonymem. I když ve skutečnosti je pouze jednou její složkou (EN 22)."
    • "Proto laici i tehdy, když se zabývají časnými věcmi, mohou a mají vykonávat hodnotnou činnost pro evangelizaci světa (LG 35)."
    • "Církev evangelizuje, když působením pouhé božské síly poselství, které hlásá, přeměňuje osobní a kolektivní vědomí lidí, činnost, které se věnují, i jejich vlastní život a prostředí. Církvi nejde jen o hlásání evangelia ve stále širších zeměpisných oblastech a mezi stále vyšším počtem obyvatelstva. Jde jí o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé soudí, stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž lidé čerpají své podněty a vzory, pokud snad jsou v rozporu s Božím slovem a plánem spásy (EN 18-19)."
    • "Zkušenost minulých století, rozvoj věd, poklady skryté v různých formách lidské kultury, kterými se projevuje stále úplněji přirozenost člověka a otvírají se nové cesty k pravdě, to všechno prospívá také církvi. Od samého počátku svých dějin se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů; to proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců. Toto přizpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace (GS 44)."
    (Pozn.: LG - Lumen gentium, GS - Gaudium et spes, EN - Evangelii nuntiandi, EG - Evangelii gaudium)


    Evangelizace tedy není totožná s christianizací:

    • Mt 28,18-20: Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “
    • Rozpad Christianitas během Třicetileté války stejně jako postupný zánik tzv. křesťanských států, resp. obsahové vyprázdnění pojmu křesťanský stát v zemích, majících dodnes státní církev nebo křesťanství jako státní náboženství (např. Malta, Norsko, Řecko, Velká  Británie), ukázaly, že christianizace světa je v pozemském smyslu utopií. Jde o stav, který odpovídá Božímu království, takže prozatím je nutná evangelizace, která usiluje o to, aby křesťané byli všude tam, kde žijí lidé - geograficky i sociálně, aby křesťané byli ve všech národech, aby křesťané byli kvasem a světlem světa.


    d) Nová evangelizace

    Pojem začal používat Jan Pavel II., vyjadřuje evangelizaci na sekularizovaném území, které již jednou bylo křesťanské. V tomto smyslu jde vlastně o misijní působení na území, které prošlo sekularizací. Od evangelizace s nová evangelizace liší svým důrazem na předávání kérygmatu, resp. jejím cílem je rechristianizace.


    e) Mystagogická misie

    Pojem mystagogická misie používá Paul M. Zulehner jako určitou variantu k pojmům nová evangelizace a misie, která oba tyto pojmy propojuje. Tajemstvím (mysterion) je zde myšlen spásný vztah Boha k člověku, takže i v sekularizovaném prostředí je potřeba ve smyslu missio Dei počítat s božím sebesdílením, komunikací vůči člověku. Misijní působení křesťanů ve smyslu nové evangelizace nebo misijní činnosti (viz výše) tedy musí počítat s tím, že Bůh je s lidi v sekularizovaných kulturách stále, že misionář i zde přichází k člověku až poté, co k němu přišel Bůh. Misie tedy musí být mystagogická (řec. mystérion - tajemství a agein - uvádět): Misie v sekularizované kultuře musí být uváděním do tajemství spásného vztahu Boha k člověku, vtahu, který k tomuto člověku Bůh vždy choval a stále chová. 


    Příklady z praxe:
    • Příklad chápání pojmu "misie" URL

      "Kromě prvotního úkolu hlásání evangelia a křesťanské formace misionáři pracují na poli zdravotnictví, školství i zemědělství a realizují celou řadu takto zaměřených projektů. Provozují zdravotní ambulance, pečují o podvyživené děti a nemocné AIDS, podílí se na preventivních programech, vedou mateřské, základní a střední školy, jednu dokonce s internátem, založili stohektarovou plantáž olejových palem a dalších užitkových plodin, podporují zemědělce a drobné pěstitele, zaměstnávají stovky lidí."

      "Misionáři si vybírají a formují nové bratry z místních obyvatel a postupně jim svěřují úkoly a odpovědnost, aby jim jednou mohli misii zcela předat. Jejich cílem je, aby je místní v budoucnu nepotřebovali."


    • Příklad chápání pojmu "apoštolát" v 1. pol. 20. stol. URL

      "Vznik společenství Sester Apoštolátu byl odpovědí na znamení doby a potřebou, aby zasvěcení žili uprostřed lidí a tam vnášeli Evangelium a sloužili potřebným, chudým a trpícím. Pro tento účel vznikl „Apoštolát“, aby jeho členové (v jeho začátcích to byli sestry, bratři a spolupracovníci), pokornou službou přiváděli lidi k víře a dostali se na periferie společnosti."

    • Příklad chápání pojmu "evangelizace" - ve smyslu úsilí o změnu struktur (podpora dobra a potírání zla) URL

      Dokument o občanském sdružení, které se dlouhodobě věnuje romské komunitě v Dobré Vodě u Toužimi. U jeho vzniku byli Trapisté z Nového Dvora.

    • Příklad chápání pojmů "nová evangelizace" a "mystagogická misie" nebo "evangelizace "- ve smyslu předávání kéerygmatu URL

      Alfa kurz je jednou z forem nové evangelizace, jejímž cílem je představit hledajícím živého Ježíše Krista. Je to nenátlakový, zábavný a společenský program, který nabízí během patnácti setkání zamyšlení nad základními otázkami křesťanské víry.

  • Sbalit Rozbalit

    10. Vybrané metody pastorační práce

    Téma se věnuje pěti různým pastoračním metodám.

    • a) Vidět-Posoudit-Jednat Stránka

      Vidět-Posoudit-Jednat je metoda pastorační práce a metoda pastorální teologie

    • b) Sociální pastorace Stránka

      Metoda sociální pastorace je evropská relektura způsobu, jakým byla metoda Vidět-Posoudit-Jednat pojímána v polovině 20. stol. v Latinské Americe.

    • c) Mystagogická pastorace Stránka

      Metoda se zabývá uváděním do tajemství spásy jako vztahu Boha k člověku. Autorem je Paul M. Zulehner inspirovaný Karlem Rahnerem SJ.

    • d) Teologie umění života Stránka

      Pastorace jako podpora umění křesťanů, vtělit vlastní zkušenost víry do celku svého života.

    • e) Pastorační poradenství Stránka

      Pastorace jako poradenství v obtížných situacích

  • Sbalit Rozbalit

    11. Svátost svěcení, její nositelé a další pastorační profese v kontextu pastorálního vztahu církve ke světu

    Pastorální vztah církve ke světu - pastorální poslání církve

    • Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (Lumen gentium 1).
    • Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu (Gaudium et spes 1).
    • Církev, pocházející z lásky věčného Otce, v čase založená Kristem Vykupitelem a shromážděná v Duchu svatém, má spásný a eschatologický cíl, který je plně dosažitelný jen v budoucím věku. Je však přítomna už zde na zemi a složena z lidí, členů pozemské obce; ti jsou povoláni k tomu, aby už v dějinách lidského pokolení vytvořili rodinu Božích dětí, která má neustále růst až do příchodu Pána. (...) Tak je církev zároveň „viditelné shromáždění i duchovní společenství“ (LG 8), jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti (LG 38), kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu. Toto prolínání pozemské a nebeské obce lze postihnout jen vírou, ba zůstává tajemstvím lidských dějin, které až do úplného zjevení slávy Božích synů budou uváděny v nepořádek hříchem. Když ovšem církev sleduje svůj cíl, to je spásu, nejenže zprostředkuje člověku božský život, nýbrž také nějakým způsobem ozařuje jeho odleskem celý svět; hlavně tím, že ozdravuje důstojnost lidské osoby, upevňuje soudržnost lidské společnosti a dodává každodennímu lidskému počínání hlubší smysl a význam. Církev je přesvědčena, že prostřednictvím svých jednotlivých členů a celé své pospolitosti může takto přispět ke zlidštění lidské rodiny a jejích dějin. Kromě toho katolická církev ráda a velmi oceňuje to, čím jiné křesťanské církve a církevní společenství přispěly a přispívají společnou prací ke splnění tohoto úkolu. Zároveň je pevně přesvědčena, že ji v připravování cesty evangeliu může rozsáhle a rozmanitě podporovat svět, jednotliví lidé i lidská společnost, svými kvalitami a aktivitou. Uvádíme proto některé všeobecné zásady týkající se náležitého rozvoje vzájemné výměny a pomoci ve věcech, které jsou církvi i světu nějak společné (Gaudium et spes 40).

    Co z toho vyplývá pro pastorační profese (kněze, jáhny, katechety a pastorační asistenty)?


    Pastorální moc

    Jak již bylo naznačeno, i pastorační pracovník může disponovat určitou specifickou mocí, resp. může o určitou moc usilovat. Vedle moci, která je vlastní pomáhajícím profesím, se může jednat i o specifickou pastorální moc. Pastorální moc se uskutečňuje jako tzv. individuální moc „pastýře“ (tj. jakéhokoliv pastoračního pracovníka), která činí „člena stádce“ (tj. věřícího, resp. člověka, se kterým „pastýř“ pracuje) na „pastýři“ do určité míry závislým. Tato skutečnost se v pastorační praxi konkrétně odráží tak, že je v osobě pastoračního pracovníka často kumulována role duchovního vůdce jednotlivců a role vůdce společenství (např. farnosti). Při vedení společenství (forum externum) pastorační pracovník zpravidla disponuje také tajnými informacemi, které mu byly svěřeny v roli duchovního vůdce nebo zpovědníka (forum internum). Tato situace tak do značné míry umožňuje manipulaci s lidmi, ke kterým je vyslán. Nebezpečí pastorální moci hrozí i v mimocírkevním prostředí, tedy např. v rámci duchovní služby v armádě nebo posttraumatické intervence u policie, hasičů, v kaplanské službě v nemocnicích, ap. I zde by mohlo pastoračnímu pracovníkovu hrozit, že zneužije informace, které mu byly svěřeny např. v rámci pastoračního rozhovoru. 

    Úkolem každé pastorační profese proto je, aby se nebezpečí uplatňování pastorální moci snažila maximálně vyvarovat. V zásadě jde o to, že lidé – ať už věřící, či ne – nesmí být na pastoračním pracovníkovi závislí.K jádru pastorace patří práce s církevní komunitou, kterou má pastorační pracovník podporovat, (nikoliv ji vytvářet jako svůj fanklub). Podobně, jako se např. v sociální práci realizuje pomoc potřebným v pomoci ke svépomoci, by se měla pastorace uskutečňovat jako uschopnění subjektu (tj. člověka) k uskutečňování vlastního života s Boží podporou - protože je obrazem Boha, resp. uschopnění společenství k tomu, aby bylo církví - protože je povoláno, být znamením jednoty mezi lidmi navzájem a s Bohem (LG 1) Jinak vyjádřeno: Člověk nebo církevní komunita nemají být nějakým objektem (předmětem) pastorace; naopak, se mají stát jejím subjektem. Nositelem takového uschopnění pak nemá být pastorační pracovník, ale daná skupina (např. farnost, obec, sbor, společenství). 

    Tento princip je dobře patrný jak v metodě vidět-posoudit-jednat, tak i v sociální pastoraci. Logicky nám tu však vyvstává otázka, co je potom vlastním úkolem pastoračních pracovníků, jak mají pracovat, aby jako „pastýři“ nevykonávali pastorální moc nad stádem, ale uschopňovali lidi, resp. danou skupinu k tomu, aby se stávali subjekty, které přebírají odpovědnost sami za sebe, za lidi ve svém okolí a za svůj vztah s Bohem? Vhodným příkladem  pro to, jak se nebezpečí pastorální moci vyvarovat, jsou antičtí misionáři. 

    • První misionáři jsou v historii známi z dob počátků křesťanství ve starověku, kdy se nekonaly žádné oficiální misie, ale kdy putující lidé (tuláci, obchodníci, atp.), kteří byli křesťany, nesli Kristovo poselství tam, kam zrovna přišli. Křesťanská víra se tak v římské říši nerozšířila díky nějaké cílené kampani dvanácti apoštolů, ale právě díky těmto obyčejným lidem, kteří byli ve svých slovech a činech ryzí a důvěryhodní.

    Takoví misionář nevlastní oficiální moc, kterou by dostal „ze shora“ (např. od církevních představených), a tak také nevykonává žádnou moc „nad stádem“. Jeho osobnost a jeho slova působí i bez této moci a právě proto, že tuto moc nemá. Takový misionář je rozpoznatelný podle toho, že má svou autoritu a je přesvědčivý skrze jednotu svých slov a svých činů ve své osobnosti. To také znamená, že musí být mistrem v péči o sebe sama, že on sám musí být subjektem. 

    Základní "pracovní nástroj" pastoračních profesí

    Pastorální moc je tedy překonatelná tím, že i dnešní pastorační pracovníci budou pracovat jako tito starověcí misionáři: nebudou se spoléhat na moc, která vyplývá z jejich úřadu (církevní pověření), nýbrž budou subjekty, jejichž slova a činy si vzájemně neodporují. Pastorační pracovník potom nebude „pastýřem vládnoucím nad stádcem,“ ale především zprostředkovatelem, tzn. např. průvodcem ve smutku, poradcem v konfliktech, průvodcem zájmové nebo svépomocné skupiny, atp. 

    Takto chápaná „pastorální moc“ už není agresivní, ale jemná. Pastorační pracovník pak není „big boss“, a pastorace není „one man show“. Základním pracovním nástrojem pastoračních profesí je tedy jejich důvěryhodnost. Pokud je rozpor mezi tím, čemu věří a jak žije, mezi tím, co říká a co dělá, nemůže si získat důvěru těch, ke kterým byl poslán.


    Pastorální principy

    • Empowerment (zmocnění) jako pastorální paradigma: Bůh povolává a zmocňuje člověka, aby převzal odpovědnost za vztah k sobě, Bohu, druhým lidem a celému stvoření. Pastorační profese mají toto božské zmocnění podporovat.
    • Subjektem pastorace je člověk a církevní komunita: Pastorace není vykonávaná na věřících nebo pro věřící, ale praktikující věřící a jejich komunita (např. farnost) jsou subjektem pastorace - uskutečňují pastorální vztah církve ke světu. Pastorační profese mají tento pastorální vztah křesťanů ke světu podporovat.
    • Pastorace je opce (volba) pro svět: Pastorace praktikujících věřících nespočívá v jejich uzavření se do církevního prostoru jako bezpečného ghetta stejně smýšlejících nebo skanzenu dřívějších forem prožívání křesťanské víry. Pastorace praktikujících věřících se děje při tom, když přebírají svou odpovědnost za vztah k sobě, Bohu, druhým lidem a stvoření, a když přijímají za vlastní pastorální vztah ke světu - stávají se subjektem pastorace. Pastorační profese nesou za tento proces v církvi zvláštní odpovědnost.


    Nositelé svátosti svěcení a pastorační profese vykonávané laiky

    V pastoraci byla dlouho považována za rozhodující teologie potestas (lat. moc, která plyne ze svátosti svěcení). Otázka pak byla, co "může"  v pastoraci konat biskup, kněz nebo jáhen. Ve skutečnosti takový přístup redukuje pastoraci na liturgický ritualismus - jakoby se pastorace odehrávala jen při správně provedených liturgických obřadech. Ve smyslu LG 1 (Ježíš Kristus jako prasvátost, církev jako základní svátost a svátost jednoty) je i u sedmi svátostí rozhodující jejich symbolická rovina - tzn., čeho jsou znamením: Církev je jako svátost znamením jednoty celého lidstva navzájem a s Bohem, jednotlivé svátosti pak v tomto smyslu symbolizují některé důležité vazby mezi člověkem a Bohem, resp. mezi lidmi navzájem. 

    • Pro pastorační profese - nositele svátosti svěcení to znamená, že ve svém pastoračním působení mají symbolizovat to, co odpovídá jejich stupni svěcení. Tzn., jáhnové nesou odpovědnost za diakonický charakter církve a její službu, kněží nesou odpovědnost za smíření a jednotu uvnitř církve i její aktivní roli ve smíření a sjednocování lidí ve světě. To má i svůj protiklad v liturgii, kdy jáhne čte evangelium, kněz předsedá slavní eucharistie a svátosti smíření - svátostem jednoty. 
    • Pro pastorační profese vykonávané laiky to znamená, že ve svém pastoračním působení mají symbolizovat to, co odpovídá jejich laickému stavu (královské kněžstvo, všeobecná diakonie) a svátostem, které přijali (iniciační svátosti, svátost manželství). Tzn., že jsou tzv. "odborníky na svět", přinášejí do církevního prostoru porozumění světu, pochopení pro způsob a dynamiku světského života věřících i nevěřících, a jsou důležitým žitým/praktickým příkladem křesťanského převzetí odpovědnosti za vztah k sobě, Bohu, druhým lidem a celému stvoření v církvi. To se vzhledem ke svátosti manželství týká i trvalých jáhnů.




  • Sbalit Rozbalit

    12. Priority pastorace v českém kontextu

    Oto Mádr a Modus moriendi církve

    • Esej vznikla v době pronásledování v 50. letech 20. stol. v úkrytu, krátce před zatčením
    • Esej poprvé vyšla německy v tehdy rakouském časopise Diakonia v r. 1977
    • Esej se zabývá zanikáním církve, navazuje tak na Kšaft umírající matky Jednoty bratrské Jana Ámose Komenského; (teologie umírající církve je svého druhu česká eklesiologie)

    V závěru Mádr uvádí čtyři body, které shrnují, co to znamená, umírání církve:

    "Co očekává Bůh od těch, kdo mu patří, ve stadiu umírající církve? V podstatě totéž, co v každém stadiu: službu naplno. Snažme se objevit, co je zde specifické. 

    1. Přijmout smrt! Prakticky jde např. o situaci kněze ve farnosti, která dožívá. Chápat i tuto situaci jako úkol a hledat hodnoty s tím spojené. Dívat se budoucnosti mužně vstříc. Neklamat sebe ani druhé falešným utěšováním. Nehledat únik v náhradních potěšeních. Absolutně odmítat jenom jeden způsob smrti církve: vlastní zradu. Odcházet důstojně, bez paniky a bez hysterie. „Když žijeme, žijeme pro Pána, a také když umíráme, je to pro Pána.“ (Řím 14, 8) 
    2. Intenzívně žít! Soustředit duchovní energii z okrajů do jádra. Nemít smutek z chudoby periferie a z nedostatku vnějších známek života, spíše je využít jako výhody. Alfa a omega je osobní živá víra a živé (živá) společenství. Dozrávat k největší ryzosti služby bez vyhlídek, bez osobních cílů. Věrnost v nejpravější podobě, jen pro Boha, podle vzoru vydanosti Kristovy. Opuštěnost jako příležitost stávat se „dokonalou a stálou obětí“. Neuzavírat se do sebe, ale chtít se vnořit do koloběhu mystického Těla. Modlit se a přinášet oběti pro spásu světa. Nežít mezi lidmi jako smutný svátý, ale naopak obdarovávat všechny světlem a teplem své přítomnosti. Na vlastních hlubokých základech stavět silný a odolný duchovní život: „Milovat Boha... skrze zánik Tróje a Kartága a bez útěchy... Kdo miluje Boha skrze zlo (a skrze bolest), u toho je to opravdu Bůh, koho miluje.“ (Simone Weilová) 
    3. Vydat ze sebe všechno nejlepší! Velké myšlenky a činy dlouho přežívají své původce. Jednota bratrská existovala sotva dvě století a nikdy nezískala víc než deset procent obyvatelstva, a přesto mnoho z jejího duchovního odkazu v českém národě dosud žije. Stimulující otázky: Co po nás zůstane pro ty, kdo stojí mimo, jakou příchuť bude mít pro ně slovo „křesťanský“ a „katolický“? Na jaké dědictví budou moci navázat ti, kdo budou třeba po dlouhé době opět zakládat církev v tomto prostoru? Je-li „čas krátký“, pak je zapotřebí vzchopit se k maximu pro dějiny i pro věčnost. 
    4. Neumřít! To znamená nechtít nechat církev zemřít. Kdo umírá, ještě žije! I zcela slabý plamének života se může znovu rozhořet. Nic nás neopravňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali smrti. Pasivní sebevražda není mučednictví. Čím tenčí je nitka, tím větší je její odpovědnost, aby přenesla život do budoucna. 

    „Přijmout smrt“ a „Neumřít“ - jak to jde dohromady? Jako odpověď slyšme slova známé přítelkyně umírajících: „Mnozí pacienti, kteří byli schopni překonat úzkost před smrtí a kteří přijali svou vlastní konečnost, byli potom s to zmobilizovat všechny vnitřní síly a zdroje, a zápasit o své uzdravení a návrat.“ (Elisabeth Kiiblerová-Rossová)"

    Modus moriendi církve jako pastorální paradigma

    1. Přijmout smrt! Je potřeba přijmout smrt a nechat zemřít balast dějin a kultury, který se nabalil na církev, její strukturu a formy pastorace. Tj. relikty austokatolicismu a lidové církve, autoritářské pakty s mocnými - aliance mezi "trůnem" a "oltářem", společenské výhody a výsady církve, systém církevní správy z doby vlády Josefa II., atp. "Carnevale finito," řekl prý po svém zvolení papež František, když mu chtěli obléci odznaky papežské moci před tím, než poprvé vystoupil na balkon svatopetrské baziliky. 
    2. Intenzívně žít! Je potřeba, soustředit se na to podstatné, tj. na Krista: "Věrnost v nejpravější podobě, jen pro Boha, podle vzoru vydanosti Kristovy (Mádr)."
    3. Vydat ze sebe všechno nejlepší!  Když se osvobodíme od pomíjivého balastu dějin a kultury, a když se budeme soustředit na Krista, osvobodí nás to ke službě pro druhé: "Je-li „čas krátký“, pak je zapotřebí vzchopit se k maximu pro dějiny i pro věčnost (Mádr)." Osvobodí nás to k hledání odpovědí na otázky:
      Co po nás zůstane pro ty, kdo stojí mimo, jakou příchuť bude mít pro ně slovo „křesťanský“ a „katolický“ (Mádr)?
    4. Neumřít! Když dokážeme opustit a nechat zemřít to nepodstatné, soustředit se na to podstatné - Krista, který pro nás bude zdrojem služby pro druhé, nemusíme zemřít a máme co předat: "Nic nás neopravňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali smrti. Pasivní sebevražda není mučednictví (Mádr)." 


    Priority pastorace v českém kontextu

    - Tam, kde žijí lidé: Inovace pastorálních struktur.

    - Pastorace jak zmocnění: "Křesťan budoucnosti buď bude mystik, nebo nebude vůbec (K. Rahner)".

    - Katecheze, vzdělávání a diskuse: Křesťané orientovaní ve tématech víry a morálky, připravení na dialog se světem.

    - Komunitní pojetí společenství: Společenství jako subjekt pastorace, který nezávisí na identifikaci s představeným (kněz, jáhen)

    - Najít cesty k charitativní i kulturní diakonii: Nejvyšší stupeň spirituality, najít ve službě realizaci křesťanské víry

  • Sbalit Rozbalit

    Test

    Test obsahuje 10 otázek, 7 musí být zodpovězeno správně. Každá otázka má 4 možnosti odpovědi, jen jedna je správná.

    Čas na test: 10 minut.