Sociální práce se skupinou (KSPSS - 2019 - LS)
Osnova sekce
-
Tento výstup lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International
(http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode).
-
Garant a cvičící předmětu
Mgr. Karel Šimr, Ph.D.
kancelář: TF JU, Kněžská 8, dveře 4.50
e-mail: simr@tf.jcu.cz
web: (http://www.tf.jcu.cz/o-fakulte/katedry-a-oddeleni/katedra-etiky-psychologie-a-charitativni-prace/lide-na-katedre)
Cíle předmětu (anotace)Obsahem předmětu jsou teoretické koncepty, modely a etapy práce se skupinou, organizace skupiny, způsoby vedení skupiny, formy a techniky skupinové sociální práce, včetně nácviku praktických dovedností. Součástí semináře je i práce se zkušenostmi studentů z odborných praxí, případně prezentace hostů z praxe.
Student bude znát hlavní teorie a metody sociální práce se skupinou a dovede vhodně aplikovat způsoby práce se skupinou.Předpoklady (očekávaná vstupní úroveň znalostí a dovedností)
Pro absolvování předmětu je potřeba mít splněny podmiňující předměty Teoretická východiska sociální práce a Případová sociální práce.
Počet kreditů: 4
Požadavky na studenta
aktivní účast na konzultacích, docházka alespoň 75%
prostudování studijních materiálů a doporučené literatury a průběžné plnění úkolů ve formě e-learningu
odevzdání písemného úkolu
Organizace studia
Předmět je realizován formou kolektivních konzultací o sobotách určených pro tzv. výuku kombinovaného studia. Konzultace jsou pojaty jako úvod do samostudia, proto se zaměřují především na klíčová témata a obtížnější látku.
Samostudium zadané literatury a studijních pomůcek je integrální součástí studia a nutným předpokladem pro úspěšné získání zápočtu.
Bližší informace o počtu hodin kolektivních konzultací a rozvrhu studia jsou uvedeny v IS/STAG.
Individuální práce studenta (kontrola samostatného studia)
Kontrola samostudia probíhá průběžně prostřednictvím e-learningu a formou závěrečného písemného úkolu.
Požadavky na písemný úkol: Na jednu stranu A4 vytvořte projekt skupiny, která by reagovala na konkrétní potřeby lidí v určité životní situaci. Popište v něm cíle skupiny, její charakter a časový a organizační rámec, způsob vedení a očekávaný přínos pro její členy apod. Práci zašlete na email simr@tf.jcu.cz po poslední konzultaci. Po posouzení vyučujícím vám bude předmět započten.
Způsob zakončení předmětu: zápočet
-
MATOUŠEK, O. a kol.: Encyklopedie sociální práce. Praha, 2013. ISBN 978-80-262-0366-7.
MATOUŠEK, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce. Praha, 2003. ISBN 80-7178-548-2.
HORSKÁ, J. a kol.: Sociální práce se skupinou. 2007.
ŠIK, V.: Metody práce se skupinou pro pomáhající profese, Univerzita J E Purkyně, Ústí n. L, 2008.
MAŠÁT, V.: Vybrané postupy sociální práce se skupinou, Zdeněk Susa, Středokluky, 2012.
KUZNÍKOVÁ, I.: Pokročilé metody sociální práce se skupinami, Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava, 2013.
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Skupina jako jednotka přežití
Pospolitost a společnost
Skupina jako interakce, mezi společností a organizací
Komentář
Praktický teolog Fritz Lienhard navazuje na myšlenky francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana a hovoří o "antropologické nouzi". Situace člověka v přírodě se vyznačuje slabostí a zranitelností. Jako lidé nemáme ani drápy ani ostré zuby ani neumíme rychle běhat. Lienhard doslova píše: "Co člověku chybí od přirozenosti, kompenzuje kulturně řečí, společenstvím a technikou. Biologická slabost tak stojí na počátku stávání se člověkem.“ (LIENHARD, Fritz (2011), Armut und Diakonie im Lichte des Kreuzes, in: Eurich, Johannes. Barth, Florian. Baumann, Klaus. Wegner, Gerhard. Hrsg. (2011). Kirche aktiv gegen Armut und Ausgrenzung. Theologische LIENHARD, Fritz (2011), Armut und Diakonie im Lichte des Kreuzes, in: Eurich, Johannes. Barth, Florian. Baumann, Klaus. Wegner, Gerhard. Hrsg. (2011). Kirche aktiv gegen Armut und Ausgrenzung. Theologische Grundlagen und praktische Ansätze fur Diakonie und Gemeinde. Stuttgart: Kohlhammer, S.198).
Skupina představuje pro člověka základní jednotku přežití. Člověk je bytost společenská.
V sociologii je známé rozlišení na Gemeinschaft (pospolitost) a Gesellschaft (společnost). Tento dvojí ideální typ zavedl Ferdinand Tönnies a rozvinul Max Weber. Pospolitost je charakteristická pro tradiční společnosti, kde lidé žijí v malých uzavřených skupinách s důrazem na rodinu, sousedství a přátelství. Proměna sociální uspořádání směrem ke společnosti souvisí s růstem měst a zejména s průmyslovou revolucí. Lidé se zde navzájem neznají, sledují vlastní zájmy a veřejný život je třeba regulovat obecnými normami. Reálná společnost je ovšem směsí sociálních vazeb obou typů. Do prvního ideálního sociologického typu se člověk rodí. Společenství existuje před jednotlivcem. Typickým příkladem je rodina nebo tradiční vesnická komunita. Na společnosti se však lidé nepodílejí celou svou existencí, jednotlivci do ní vstupují pouze na základě ohraničených zájmů a účelů.
Sociolog Niklas Luhmann hovoří o interakci (komunikaci na bázi vzájemného vnímání účastníků) jako základním druhu sociálního systému, typické pro archaické segmentárně diferencované společnosti. Význam této základní podoby komunikace nemizí ani v dalších fázích, kdy dominantní podobu diferenciace společnosti představuje stratifikace (hierarchické rozvrstvení) v rozvinutých společnostech a funkcionální diferenciace v moderně, která klade důraz na nový typ systému v podobě organizace. Otázkou je, zda dnes máme v přísně luhmannovském smyslu hovořit jen o organizaci, nebo zda je třeba s vývojem společnosti reflektovat také další systémové typy ve střední rovině mezi organizací a společností. Stefan Kühl hovoří také o hnutích (zde je klíčová komunikace hodnot), skupinách (rozhodující je osobní komunikace) a rodinách (s charakteristikou intimní komunikace). (Stefan KÜHL: Gruppen, Organisationen, Familien und Bewegungen, in: Zeitschrift für Soziologie Sonderheft „Interaktion, Organisation und Gesellschaft“, 2014.)
Důraz na skupinu tedy představuje moderní fenomén, který ovšem čerpá z elementárních způsobů komunikace a pomoci, založených na reciprocitě a vzájemnosti obdarování.
Doporučené studijní materiály
ŠIMR, K., Trojí diakonie: K diferencicaci křesťanského pomáhajícího jednání v moderní společnosti, in: Studia theologica, 2018, 20(4):159-178, dostupné na https://studiatheologica.eu/pdfs/sth/2018/04/08.pdf
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Základní charakteristiky skupin
Dělení skupin dle Browna a Řezníčka
Další možnosti dělení skupin
Komentář
Abychom mohli hovořit o skupině, musí vykazovat určité znaky - interakci, komunikaci a organizaci. Nejde o libovolný shluk lidí (např. při čekání na autobus). Mezi další znaky skupiny patří společný cíl, hodnoty, normy, role, pozice a konformita se skupinou.
Skupiny mohou být malé (2-15 osob), střední (15-40) a velké (nad 40). Dále je možné je dělit podle různých kritérií.
Dělení skupin podle Browna:
1. homogenní – se stejným sociálním postavením či stejným znevýhodněním (svobodné matky s problémy, delikventi, drogy, týrané ženy…)
2. úkolově zaměřené – řeší stejný problém (začlenění do pracovního procesu, lidé po drogové lécbě či po výkonu trestu…)
3. psychoterapeutické – využívají metod psychoterapeutických, nutno speciální výcvik, mnoho
podob – gestalt, transakční analýza, psychoanalýza…)
4. svépomocné – založené na vzájemné pomoci a podpoře, vznik vychází často od lidí, kteří sdílejí podobnou zkušenost
5. encounter skupiny – vznik v 60. letech, zaměřené na rozvoj vztahů a osobní růst a tréninkové T-skupiny (pro výcvik vedoucích pracovníku v efektivním jednání s lidmi)
6. dosažení sociálních cílů – práce s mládeží, práce s minoritou… (integrace do společnosti,
přijetí různých sociálních rolí…)
Dělení dle Cooleyho:
skupiny primární (rodina) a sekundární (zaměstnání)
Dělení dle Wiatra:
malé a velké, formální (třída) a neformální
sporadická – krátkodobá – dlouhodobá - stálá
Dělení podle Řezníčka:
1. rekreační – působí jako prevence, domy dětí a mládeže, střediska volného času…;
2. vzdělávací – cílem rozšířit znalosti, dovednosti (přednášky o životosprávě, škodlivosti kouření
apod. pro nejrůznější skupiny lidí);
3. rozhodovací – zaměřené na rozhodovací proces a řešení problému (skupiny pro odvykání
kouření, pro lidi po výkonu trestu – integrace do společnosti, pro lidi po úrazu s trvalými
následky…);
4. svépomocné;
5. dobrovolnické – založené na bázi dobrovolnictví, vedené dobrovolníky.
Doporučené studijní materiály
MATOUŠEK, O.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 2003
MAŠÁT, V.: Vybrané postupy sociální práce se skupinou, Zdeněk Susa, Středokluky 2012
ŠIK, V.: Metody práce se skupinou pro pomáhající profese, Univerzita J E Purkyně, Ústí n. L., 2008
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Význam skupinové práce
Definice skupinové práce
Dějiny skupinové práce
Komentář
Sociální práce se skupinou představuje vedle sociální práce individuální (casework) a komunitní jednu z jejích základních podob. Jestliže případová práce s jednotlivcem se uskutečňuje na mikroúrovni a práce s komunitou na makroúrovni sociální práce, pak práce se skupinou (nebo s rodinou) se odehrává v mezoúrovni. Mezi základní přednosti skupinové práce patří – kromě ušetření času profesionálů a tím finančních prostředků – vznik skupinové dynamiky a důraz na člověka jako bytost sociální.
Definice
Skupinová práce je
- “metoda skupinového vedení, využívaná v sestavování a vedení různých typů skupinových aktivit” (Mezinárodní asociace soc. pracovníků, 1947)
- “… metoda sociální práce, která pomáhá jedincům zlepšit jejich sociální fungování, skrze cílené skupinové zkušenosti a efektivněji zvládat jejich osobní, skupinové nebo komunitní problémy” (Konopka, 1963)
- “místo vzájemné pomoci jednotlivců, kteří v různé míře potřebují jeden druhého pro práci na určitých společných problémech” (Schwarz, 1992)
Podle Middlemana a Goldberga (Enyklopedia of social work, 1987) je třeba rozlišovat 3 podoby sociální práce se skupinou:
skupinová sociální práce – primárně zaměřena na skupinu
skupinová terapie – primárně zaměřena na jednotlivce
sociální práce se skupinami – primárně zaměřena na skupinu i jednotlivce současně
Historie
Do 30. let 20. stol. se vyvíjí spíše v rámci vzdělávání dospělých a volnočasových aktivit, do sociální práce oficiálně začleněna v roce 1935 na Národní konferenci sociálních pracovníků v USA, v roce 1937 vzniká v USA asociace pro studium skupinové práce.
Garvin rozlišuje období vzniku (1861-1927), období “metody” (1928-1945), růstu (1947-1963), sjednocení a zevšeobecnění (od roku 1964 dodnes).
Do 40. let 20. stol můžeme skupinové aktivity pozorovat v settlementech, pomoci chudým a přistěhovalcům. Důraz je kladen na členství. Ve 40.-50. létech vznikají terapeutické skupiny, ale existuje také skauting, YMCA apod. V 50.-60. létech je skupinová práce orientována na řešení problémů, jde spíše o období úpadku skupinové práce, její metody jsou využívány v oblasti komunitního rozvoje. Zlatou éru představují 70 léta: Rogers – encounterové a balintovské skupiny, předchůdcem T-skupiny (tréninkové).
Doporučené studijní materiály
KUZNÍKOVÁ, I.: Pokročilé metody sociální práce se skupinami, Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2013
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Psychologický a týmový přístup
Psychoanalytický, behaviorální a humanisticko-existenciální přístup
Další teoretická východiska
Komentář
Podle Mašáta lze přístupy ke skupinové práci (a dostupnou literaturu k tématu) rozlišit v zásadě do dvou kategorií: psychologicky orientované (psychoterapeutické skupiny, T- skupiny apod.) a týmově orientované (management, týmová spolupráce).
Můžeme rozlišit tři základní teoretické přístupy ke skupinové práci:
- psychoanalytický: zkoumání minulosti, práce s nevědomím
- behaviorální: domácí úkoly, důraz na chování
- humanisticko existenciální: hraní rolí, naslouchání
(Corey a kol., Techniky a přístupy ve skupinové psychoterapii, Portál, Praha 2006)
V 60. letech se rozvíjí tato teoretická východiska (dle Pappela a Rothmanna):
- sociálně cílený model: cílem socializace, změna sociálních norem a struktury (skauting…)
- léčebný / nápravný model: jde v něm o změnu, u klientů s problémovým chováním, aktivní intervence, behaviorální přístup
- vzájemný / interakční model: humanistická orientace, vedoucí jako facilitátor, vzájemná pomoc, společný kontrakt
- integrační model: souhra skupiny, členů, pracovníka
Doporučené studijní materiály
KUZNÍKOVÁ, I.: Pokročilé metody sociální práce se skupinami, Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2013
MAŠÁT, V.: Vybrané postupy sociální práce se skupinou, Zdeněk Susa, Středokluky 2012
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Terapeutické faktory dle Yaloma
Význam skupiny pro jednotlivce
Komentář
Jak skupina pomáhá jednotlivci? Tato otázka otevírá téma “terapeutických faktorů“ skupiny. Klasicky je popisuje I. Yalom:
1. dodávání naděje: rozhodující pro jakoukoli společnou práci, pro změnu
2. univerzalita: osvobozující zjištění, že druzí to mají také tak, nejsem jediný se svou zkušeností či problémem
3. předávání informací: didaktické instrukce, přímé rady
4. altruismus: členové dostávají tím, že sami dávají, vzájemná pomoc, „pomáhání pomáhá“
5. korektivní rekapitulace primární rodiny: skupina evokuje rodinu (např. vedoucí skupiny jako „otec“)
6. rozvoj socializace (komunikace): rozvoj soc. dovedností
7. napodobující chování: nacházení vzorů
8. interpersonální učení: rozličné reakce ve skupině, pohled očima druhých
9. skupinová soudržnost: význam přijetí, sdílené identity, sebeúcta
10. katarze: vnitřní očista, uvolnění zábran, sebepoznání
11. existenciální faktory: člověk hledající smysl, existenciální osamělost
Doporučené studijní materiály
MAŠÁT, V.: Vybrané postupy sociální práce se skupinou, Zdeněk Susa, Středokluky 2012
YALOM, I.D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie, Konfrontace, Hradec Králové 1999
YALOM, I.D. / LESZCZ, M., Teorie a praxe skupinové psychoterapie, Portál, Praha 2007
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Příprava skupiny
Skupinová kultura a normy
Fáze vývoje skupiny
Komentář
Ve vývoji skupiny můžeme o rozlišit: fázi přípravnou, úvodní, pracovní a závěrečnou (příp. tranzitní).
V přípravné fázi je třeba skupinu plánovat. Jedná se zejména o rozhodnutí o:
- typu skupiny
- cíli skupiny
- formě skupiny (např. otevřená či uzavřená)
- výběru a skladbě členů
- počtu členů
- způsobu oslovení potenciálních členů
- časovém faktoru (jak často a jak dlouho se scházet)
- organizačním kontextu (místo, uspořádání, pomůcky)
- způsobu vedení skupiny
Při vytváření umělých skupin je třeba zvolit vhodný počet jejích členů podle jejího účelu. Pro aktivní zapojení všech je optimální počet 8 až 12 členů, v případ větších skupin je možné pracovat s průběžným dělením do menších skupin. Dále je třeba stanovit častost scházení skupiny, vhodné místo a uspořádání prostoru (zpravidla v kruhu) a délku trvání jednotlivých setkání (obvykle 90 minut).
V úvodní fázi je třeba pamatovat na představení vedoucího, představení členů a vyjasnění cílů a formy společné práce. Na začátku práce skupiny dochází k budování společné kultury. Stanovují se implicitní i explicitně formulované normy.
Existující skupina pak obvykle prochází určitými vývojovými fázemi.
B.W. Tuckmann rozlišuje tyto:
1. forming (ustavování, představení, nadšení)
2. storming („bouření se“, krize, odpor, otázka, zda sem patřím – v této fázi je ze strany skupinového vedoucího zachovat klid, uznat rozdílnost a přenášet odpovědnost na členy)
3. norming (vytvoření soudržnosti společného „my“, odstupovat z vedení, vnímat jako vedoucí spíše proces než obsah)
4. performing (uskutečnění, práce na stanovených cílech)
5. zakončení
I. Yalom popisuje tyto fáze:
1. fáze orientace a závislosti
2. fáze konfliktu a protestu
3. fáze koheze a kooperace
4. fáze cílevědomé činnosti
Doporučené studijní materiály
YALOM, I.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie, Konfrontace, Hradec Králové 1999
ŠIK, V.: Metody práce se skupinou pro pomáhající profese, Univerzita J E Purkyně, Ústí n. L., 2008
NEDĚLNÍKOVÁ, D.: Úvod dos sociální práce se skupinou, Kofoedova škola, Ostrava 2004
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Skupinová dynamika
Skupinová koheze a tenze
Interakční vzorce
Komentář
Skupinovou dynamikou nazýváme vpodstatě vše, co se ve skupině děje. Jde o působení sil, které jsou výsledkem skupinové interakce mezi členy skupiny. Mezi její základní složky patří koheze a tenze, komunikační a interakční vzorce, sociální kontrola a skupinová kultura
Kohezí nazýváme soudržnost skupiny, vědomí společného „my“, souhrn všech sil, které působí na členy skupiny, aby v ní zůstali. Podporuje ji vysoká míra otevřené interakce, společné dosahování cílů, nesoutěživé vnitřní vztahy (a naopak soutěživé vnější vztahy vůči jiným skupinám, identifikaci a participace členů na skupině.
Tenze, napětí ve skupině, tvoří důležitý doplněk koheze. Může ji způsobovat vzájemná rivalita členů skupiny, rozdíly mezi jedinci, autorita vedoucího, nestrukturovanost, nutnost podrobit se pravidlům apod.
Oba faktory tvoří důležitou součást skupinové dynamiky. Pokud je tenze příliš vysoká, přestává skupina fungovat, její členové ji začínají vnímat jako nepřátelskou. Pokud je naopak tenze příliš nízká, skupina zpohodlní, přestává se posouvat vpřed. Významný moment v jejím vývoji představuje také okamžik, kdy se skupina obrací proti vedoucímu – a ten se tak z toho, kdo vede, má stát tím, kdo doprovází proces skupiny.
Podle Kratochvíla je tenze užitečná, protože:
- je hybnou silou, která podněcuje úsilí o změnu.
- orientuje diskusi na verbalizaci negativních pocitů
- podporuje projevení maladaptivních stereotypů v chování
Úkolem vedoucího udržovat hladinu tenze na a koheze na úrovni, která odpovídá cílům skupiny. Ty budou jiné ve skupině podpůrné či rekreační nebo psychoterapeutické.
Interakční vzorce představují komunikační schémata ve skupině, např. dle Toseland, Rivas (1995):
- uspořádání typu májka (vedoucí je centrální postavou, komunikace vychází od něj ke členům a zpět)
- uspořádání typu kruh (projevy členů kolují, všichni se vyjadřují podle zasedacího pořádku)
- uspořádání typu horké křeslo (velký časový úsek s věnuje jednomu členu)
- volné plynutí (svobodná interakce, do níž se všichni volně zapojují)
Doporučené studijní materiály
MATOUŠEK, O.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 2003
NEDĚLNÍKOVÁ, D.: Úvod dos sociální práce se skupinou, Kofoedova škola, Ostrava 2004
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Definice role
Typy rolí
Příklady typologií rolí
Komentář
Pojem role v sociální psychologii označuje očekávání, které na jedince klade jeho sociální okolí. Mezi chováním, které skupina od jedince vzhledem k jeho roli očekává, a jeho vlastním přáním může existovat napětí.
Role mohou být vrozené / získané, krátkodobé či dlouhodobé, přijaté / odmítnuté, vynucené / dobrovolné, formální / neformální, dvoupólové, konfliktní apod.
Měřením vztahů ve skupině se zabývá sociometrie.
Příklady možných pozic ve skupině:
- hvězda, outsider, zavržený, izolát, ambivalentní pozice, šedá eminence
- moralista, oponent, fackovací panák
- alfa (vůdce), beta (pobočník), gama (řadová), delta (opoziční), omega („hromosvod“)
Doporučené studijní materiály
ŠIK, V.: Metody práce se skupinou pro pomáhající profese, Univerzita J E Purkyně, Ústí n. L., 2008
HAYES, N.: Psychologie týmové práce, Portál, Praha 2005
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Vůdcovství a styly vedení
Facilitace
Týmová spolupráce
Komentář
Vůdce (leader) je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, podstatně přispívá k její soudružnosti, reprezentuje skupinu navenek, jinými slovy hraje ve skupině významnou dominantní roli spjatou s činností skupiny a jejími cíli.
Faktory vůdcovství podle A. W. Halpina a B. J. Winera:
o uznání potřeb clenu skupiny a jejich porozumění,
o iniciativa, organizační schopnosti a osobní účast na životě skupiny,
o výkonnost v motivování členů skupiny
o sociální vnímavost vůči dění ve skupině, spojená se starostlivostí o členy skupiny.
Vůdcovství může mít různé podoby, např. formální / neformální, zaměřené na úkoly / na lidi.
Styly vedení:
- autokratický
- demokratický
- laissez-faire
Facilitace znamená usnadňování. V kontextu pomáhajících profesí to znamená usnadňovat skupině plnění jejích cílů, nejčastěji v podobě setkání týmu či porady. Facilitátor podporuje skupinové procesy a skupinovou strukturu a napomáhá skupině a jejím členům stanovovat cíle, sdílet je a dosahovat jich, dosahovat souhlasu nebo porozumění nesouhlasu. Prakticky to znamená například dodržovat čas a pravidla, začlenění všech účastníků, dokumentovat (zápis) apod.
Tým (z angl. team, původní význam „spřežení“) je skupina lidí, kterou spojuje společný úkol a cíl. Týmový model spolupráce klade oproti hierarchickému větší důraz na jednání, dohodu a spolupráci všech zúčastněných.
Role v tvořivém týmu:
- novátor
- vyhledávač
- koordinátor
- formovač
- vyhodnocovatel
- týmový pracovníka
- realizátor
- dokončovatel
- specialista
Alternativně: koordinátor, usměrňovač, inovátor, kritik, realizátor, týmový hráč, vyhledávač zdrojů, dotahovač
Doporučené studijní materiály
ŠIK, V.: Metody práce se skupinou, Univerzita J E Purkyně, Ústí n. L., 2008
HAYES, N.: Psychologie týmové práce: strategie efektivního vedení týmu. Praha: Portál, 2005
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Funkce a význam svépomocných skupin
Svépomoc a vzájemná pomoc
Příklady svépomocných skupin
Komentář
„Svépomocná skupina je podpůrná, vzdělávací, obvykle na změnu orientovaná skupina vzájemné pomoci, která se zaměřuje na problémy všedního života nebo na podmínky, které sdílejí všichni členové.“ (Kurtz, 1997)
Svépomocné skupiny představují specifickou formu pomoci v náročných životních situacích na bázi setkávání lidí se stejnou zkušeností. Fungují na principu solidarity, oslabení izolace, vzájemné emocionální podpory a zvládání vlastních těžkostí pomocí druhým. Kladou důraz na vnitřní odbornost (odborníkem na danou problematiku, např. závislost nebo zkušenost smrti dítěte, je člověk se zkušeností), přičemž zkušenější pomáhají nově příchozím. Svépomocné skupiny mohou sdružovat lidi s určitou stigmatizací, příslušníky menšin nebo mohou působit také na kvazipolitické linii.
Cílem svépomocných skupin může osobní změna, společenská změna nebo obojí. Orientují se
1. dovnitř (na osobní změnu)
2. ven (na změnu společenských podmínek – např. v destigmaizaci, změnu norem apod.)
Svépomoc a vzájemná pomoc představují základní podoby zvládání náročných situací. Lidé si pomáhali odnepaměti – dávno před vznikem institucionalizovaných forem pomoci. Jsou postaveny na reciprocitě a zdůrazňují sociální rozměr překonávání těžkostí (ve společenství, nikoli pouze jako jednotlivec) a tak významným způsobem rozšiřují a „normalizují“ převládající individualistické zúžení sociální práce.
Mezi nejznámější svépomocné skupiny patří celosvětově rozšíření Anonymní alkoholici, v českém kontextu pak například Dlouhá cesta (sdružení rodičů, kterým zemřelo dítě), České sdružení obětí dopravních nehod, Sympathea (sdružení příbuzných duševně nemocných), Děti úplňku (sdružení rodičů dětí s autismem) nebo svépomocné skupiny těch, kdo doma pečují o své blízké.
Doporučené studijní materiály
ŠIK, V.: Metody práce se skupinou, Univerzita J E Purkyně, Ústí n. L., 2008
NEDĚLNÍKOVÁ, D.: Úvod dos sociální práce se skupinou, Kofoedova škola, Ostrava 2004