Teologie služby (KTES - 2019 - ZS)
Osnova sekce
-
Tento výstup lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International
(http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode).
-
Osnova tématu (dílčí témata):
1. Služba jako konstitutivní prvek křesťanství
2. Služebník / otrok ve Starém a Novém zákoně
3. Novozákonní pojmy pro službu a jejich význam
4. Kristus jako Diakonos
5. Služba jako osobní postoj a veřejná funkce
Anotace:
Cílem studia v daném tematickém okruhu je uvědomit si význam pojmu služby v kontextu křesťanské víry a její teologické reflexe a učit se rozpoznávat významovou škálu souvisejících pojmů. Klíčové je pochopit dialektiku otroctví a svobody ve Starém i Novém zákoně a smysl sebeoznačení Krista jako Diakona. Na příkladu užití pojmu v novozákonních textech se pak učit rozeznávat službu jako osobní postoj a veřejnou funkci.
Komentář:
Teologií služby se budeme v následujících výkladech zabývat především ve smyslu teologie diakonie jako pomáhání v perspektivě evangelia. Takové pojetí klíčového teologického pojmu je ovšem povážlivě zúžené a jednostranné. Proto se na úvod pokusíme vymezit pojem služby v co největší šíři.
Pojem služby v Novém i Starém zákoně namnoze splývá s pojmem otroctví. Hebrejským pojmem pro otroctví / službu je ebed. Nový zákon rozlišuje důlos (otrok) a diakonos (služebník). Přestože v ekumenickém i kralickém překladu Bible je upřednostněn překlad služebník, je možné (a vlastně přesnější) překládat – jak činí např. Český studijní překlad – mnohde ebed i důlos slovem otrok.
Sloužit Hospodinu, být služebníkem Hospodinovým – to je pro Izraelce základní vyjádření jejich poměru k Bohu a osobního i kolektivního poslání. Služba Hospodinu není otročina, ale nezasloužená výsada, milost. Izraelci byli otroky v Egyptě, domě otroctví, odkud byli Hospodinem vysvobozeni – ne aby byli pány sami sobě, ale aby sloužili Hospodinu. Stejnou logiku najdeme i v Novém zákoně. Byli jsme v Kristu vysvobozeni z otroctví hříchu, ovšem nikoli k autonomii (která je vlastně podstatou hříchu), ale ke službě Bohu a bližnímu: “Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Ga 5,13)”
Dialektika svobody a služby / otroctví tak představuje klíčový motiv života křesťana. Mistrně ji vyjadřuje Luther svou dvoutezí ze spisu O svobodě křesťana: „Křesťan je svobodným pánem nad veškerými věcmi a není nikomu podroben.“ A za druhé: „Křesťan je služebným otrokem veškerých věcí a je každému podroben“. To samé říká jinak apoštol Pavel: “Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech...” (1K 9,19). Křesťan je svobodný ve víře, ve vztahu s Hospodinem, kde je mu vše z milosti darováno. A zároveň je dobrovolně všem otrokem v lásce, která zapomíná na sebe a klade před sebe druhého. Vírou vystupuje k Bohu, láskou sestupuje k bližnímu.
Vedle pojmů diakonia a důleia, ke kterým se ještě vrátíme, existují v Novém zákoně ještě dva další pojmy pro službu: Leitůrgeia a latreia. Oba směřují do oblasti kultu, ovšem rozdílným způsobem, který je pro křesťanské chápání služby Hospodinu charakteristický. Latreia je služba věřícího Bohu ve všedním životě “ve zbožnosti a spravedlnosti” (L 1,74). Vyjadřuje celek vztahu věřícího k Bohu, vyjádřený také skutky. Klasickým místem je Ř 12,1, kde je rozumnou bohoslužbou (logiké latreia) označeno přinášení svého těla jako jako svaté, živé a Bohu milé oběti. Latreia je obětí všedního života, přinášení vlastního života ke službě Bohu.
Leitůrgeia maproti tomu směřuje více do oblasti kultické, “liturgické”, pojmem dnes označujeme křesťanskou bohoslužbu (“svatá liturgie” jako pojem pro bohoslužbu v pravoslaví). Takto je slovo užito ve Sk 13,2. Ovšem i pojem liturgie má v Novém zákoně širší pojetí: především označuje službu Kristovy oběti v epištole Židům, jeho “úřad” (např. Žd 8,6), ale je také jedním z označení pro sbírku, kterou Pavel organizoval pro chudé jeruzalémské bratry (2K 9,12). Křesťanská bohoslužba je tak především Boží službou člověku, na níž odpovídáme svou liturgickou i praktickou službou Bohu a bližním.
Klíčovou skutečností pro křesťanské chápání služby je označení Ježíše Krista jako služebníka. Již starozákonní pojem “ebed Jahve” pro trpícího služebníka z Iz 53 křesťané chápou christologicky. Ježíš sám o sobě mluví v evangeliích jako o služebníku, přičemž se pojmy diakonos a doulos překrývají. Klasickými místy jsou Mk 10,42-45 a paralely: Ježíš nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil – a proto kdo chce být mezi učedníky první, má se stát otrokem druhých. Tato souvislost je vyjádřena symbolicky Ježíšovým mytím nohou učedníkům u J 13: Ježíš koná otrockou službu mytí nohou, které je pro učedníky nejen příkladem, ale i předpokladem jejich služby.
Právě toto pojetí diakonie jako sebe se zříkající a sebepokořující služby se v dějinách církve stalo určujícím výkladem. Doložit to můžeme například na příslušném hesle v Teologickém slovníku k Novému zákonu z roku 1935, kde W. Beyer chápe diakonii právě jako poníženou službu, která je Kristem povýšena a oceněna. Ukazuje se ovšem, že v tomto směru výkladu pojmu velkou roli hrálo jeho dobové chápání a užití – a to konkrétně v podobě hnutí evangelických diakonek, jejichž spiritualita byla nesena právě tímto patosem sebe se zříkající služby. (Vyjadřuje ho jejich vyznání: “Co chci? Sloužit chci. Komu chci sloužit? Pánu v jeho trpících a chudých. A co je mou odměnou? Nesloužím kvůli odměně ani kvůli díku, nýbrž z vděčnosti a lásky; mou odměnou je, že sloužit smím.”)
Toto pojetí se ovšem na sklonku 20. stol. dočkalo výrazné kritiky. Australský katolický teolog John Collins v roce 1990 doložil, že pojem diakonie v dobové literatuře označuje často činnosti vznešené, vykonávané nositeli autority, pro něž je klíčové jednání v něčím pověření a mediační, prostředkující význam (dia-). V tomto smyslu by odpovídajícím předpokladem pojmu diakonia bylo poslání. A Collins skutečně v tomto smyslu navrhuje chápat i klíčové evangelijní texty o Ježíšově sebepochopení jako službeníka. Nejde v nich primárně o jeho poníženost, ale o věrnost poslání. Nepřišel, aby byl druhými obdivován a přijímán, ale aby naplnil své poslání. Ještě výrazněji motiv zprostředkování vystupuje do popředí v epištolách. Diakonem je nazýván ten, kdo vytváří vazby mezi křesťanskými společenstvími pohybuje se mezi různými místy. Již v pastorálních epištolách nacházíme vedle episkopů zmínku o diakonech jako určité funkci a je možné vyslovit domněnku, že jejich primárním úkolem bylo právě vytvářit mosty mezi místní křesťanskou obcí a jejím okolím, což zahrnovalo jak rozměr charitativní, tak rozměr zvěstování evangelia.
Téma diakonie souvisí s vývojem církevního úřadu. Luther pojmem “Amt” překládá právě novozákonní pojem diakonie. Diakonie Kristova tedy tvoří základní strukturu existence církve i jejího poslání. Všechny funkce a úřady v církvi nemají být ničím jiným než diakonií, službou, která zprostředkovává společenství věřících i světu Kristovo evangelium – v podobě slova, svátostí i praktické služby. U Pavla dokonce užití pojmu překračuje hranice církve: Božím služebníkem je také vládce, který “nese meč” (Ř 13, 1-7). Můžeme tedy hovořit nejen o duchovním, ale také o světském rozměru diakonie.
Závěrem můžeme konstatovat, že služba představuje mnohostranný fenomén a zároveň označuje jeden ze zásadních biblických motivů a konstitutivních prvků ve víře Izraele i křesťanů. Pojem diakonie (a pojmy příbuzné) vyjadřují jak existenciální postoj učedníků, který vycházení ze smýšlení Ježíše Krista, tak určité funkce, rodící se v raném křesťanstvu.
Studijní materiály k povinnému prostudování:
Pavel Filipi, Nová paradigmata pro diakonii?, s. 24-27
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 16-25
Hesla “služba”, “služebník” v biblických a teologických slovnících
Kontrolní otázky a úkoly:
Jakou roli hraje pojem služby v křesťanství a jak se vztahuje k dialektice otroctví a svobody?Jaký je význam pojmů diakonia, důleia, latreia a leiturgia v Novém zákoně?
V jakém smyslu můžeme hovořit v kontextu Nového zákona o službě jako existenciálním postoji i určité funkci?
Jak se proměňovalo chápání pojmu diakonia?
-
Osnova tématu (dílčí témata)
sociální problematika ve Starém zákoně
charakteristiky Ježíšovy služby
služba v Ježíšově zvěstování (klíčové texty evangelií)
služba v prvotní církvi (klíčové texty Skutků a epištol)
Anotace
Cílem studia v daném tematickém okruhu je uvědomit si nejprve sociální akcenty a význam relevantních pojmů ve Starém zákoně a dále se seznámit s charakterem Ježíšovy diakonie, motivy služby v jeho zvěstování a pojetím služby v prvotní církvi. Hlubší pozornost je třeba věnovat studiu klíčových novozákonních textů k tématu (podobenství o milosrdném Samařanu, řeč o posledním soudu, Ježíšovo mytí nohou učedníkům, služba slova a u stolů ve Sk 6 atd.).
Komentář
Při ohledávání starozákonních souvislostí diakonie je na místě seznámit se se sociálními akcenty tóry, případně prorocké zvěsti (např. Amos) a s důrazy na ochranu starých, vdov, sirotků nebo cizinců nebo instituce soboty, desátků, zákazu lichvy, propouštění otroků. Ovšem zde bych chtěl vedle právního připomenout spíše rozměr nářku (Frank Crüsemann) jako řečově artikulovaného vyjádření lidské zkušenosti nouze. To je totiž předpoklad, který umožňuje problematiku utrpení uchopit a reagovat na ni. Význam starozákonní řeči nářku zůstává totiž stále platný i v dnešní společnosti, která nemá jinou řeč pro nářek např. v situaci neštěstí, než onu biblickou. V tomto smyslu můžeme hovořit např. o bohoslužbách v politicko diakonické odpovědnosti jako rituálech, kterými křesťané mohou sloužit celé společnosti zvládnout její krizové situace.
Už jsme ukázali, že základem křesťanské služby je postoj Krista jako Diakona jako shrnutí jeho poslání a díla. Tato Ježíšova diakonie má některé charakteristické znaky: propojení příklonu k Bohu a zároveň obrácení se k člověku (vyjádřené v dvojpřikázání lásky), spojení slova a jednání („Bez činů zůstává slovo prázdné, beze slova by činy byly němé.“ - Brandt), charakter Ježíšových činů ve prospěch lidí jakožto eschatologických znamení (nejde jen o snahu o zmírnění bolesti a nouze, nýbrž přímo o zápas s mocí zla a smrti) a s tím související insulárnost uzdravení (uzdravuje pouze někdy a někoho).
Z evangelijních textů, kde se Ježíš dotýká pro diakonii relevantních témat, je třeba se zabývat aspoň 3 nejdůležitějšími:
Dvojpřikázání lásky, které je u L spojeno s podobenstvím o milosrdném Samařanovi (L 10, 25-37) -
Dochází zde ke spojení přikázání lásky k Bohu (zakotveno v šema, zákadním starozákonním vyznání víry) s přikázáním lásky k bližnímu (Lv 19,18b) jakožto vystižení kvintesence Boží vůle. Láska zde neznamená emocionální vazbu, ale poslušnost Boží vůle a spravedlivé jednání vůči druhému. Hebrejské kamoka, určující blíže charakter lásky, může mít dvojí význam - “jako sebe samého” (vztahuje na sloveso milost) nebo “(vždyť on) jako ty” (vztahuje se na slovo bližní). Ačkoli láska k bližnímu je podřízena lásce k Bohu, důležitá je právě jejich podobnost a hluboká spřízněnost – jde vlastně o dvojjedinou lásku.
Návazné podobenství nemá za cíl označit všechny lidi jako bližní (bližním byl v biblickém chápání příbuzný a člen izraelského národa), nýbrž hovoří o blíženecké lásce Samařana, který se bližním stal. Přehlédnout zde nelze christologický význam podobenství, akcentovaný církevními otci. Chceme-li text chápat jako vzor pro naše jednání, měli bychom si všimnout podle F. Lienharda dvou znaků: pragmatičnosti pomoci a přijetí vlastní zranitelnosti (Pointa transpozice užití pojmu bližní z potřebného na pomáhajícího znamená, že pomáhající je ztotožněn se zraněným a slabým, je postaven do jeho situace – stává se sám oním bližním!).
Řeč o posledním soudu (Mt 25) – Původní význam byl partikularistický (nejmenší bratři jsou křesťané v nouzi), dnes převládá univerzalistický (jde o všechny lidi v typických situacích nouze). Jako odůvodnění pro křesťanskou službu je tento text problmatický.
Mytí nohou učeníkům (J 13) – Exemplum („Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat“) a zároveň předpoklad křesťanské služby („Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“)
Pro službu v prvotní církvi představuje klíčový pojem “společenství (koinonia)”. Diakonie je vzájemnou službou údů Kristova těla, v němž každý má jiný dar pro společný růst. Proměňuje vztahy místo zakládání zvláštních institucí. Často diskutovaná je otázka
Diferenciace diakonie na službu slova a stolu (Sk 6) – Text nemůžeme chápat jako odůvodnění oddělení diakonie od liturgické služby a zvěstování, které je problémem moderní diakonie. Eucharistie a agapé nebyly dosud rozděleny a v případě “sedmi” (nikoli ještě diakonů, možná spíše presbyterů se speciálním pověřením pro řeckou část sboru) je zřejmé spojení charitativní služby a služby slova. Zřejmě šlo spíše o problém inkulturace – a to jak ve službě slova, tak stolu.
Studijní materiály k povinnému prostudováníJakub Doležel, Biblické kořeny sociální práce, in: Michael Martinek a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, s. 26-39
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 16-25Kontrolní otázky a úkoly
Jaký význam pro diakonii má starozákonní řeč nářku?
Jaké akcenty najdeme v Ježíšově diakonii a v jeho zvěstování?
-
Jaký charakter měla služba v prvotní církvi?
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Diakonie ve starověku
Diakonie ve středověku
Diakonie v období reformace
Diakonie v novověku
Diakonie v moderní společnosti
Solidární a pomáhající jednání mimo křesťanství
Anotace
Student se zde má seznámit s hlavními sémantickými posuny chápání služby v dějinách církve a proměnami jejích podob (od důrazu na vzájemnost v rámci společenství přes pojetí pomoci jako almužny až po moderní důraz na profesionalitu) včetně konfesních a mezináboženských souvislostí.
Komentář
V obecné rovině můžeme z hlediska vývoje společnosti hovořit o třech základních typech pomoci podle způsobu společenské diferenciace. V archaických segmentárních společnostech fungovala pomoc recipročně a bezprostředně na bázi vzájemnosti jako dar. Ve vyspělých hierarchicky strukturovaných společnostech nabývá pomoc formy morálně odůvodněné almžny. A v moderní funkcionálně diferencované společnosti jakožto profesionální a vědecky odůvodněná pomoc v rámci organizací.
Tyto základní formy pomoci nachází svůj výraz i v dobových podobách křesťanské služby v rámci společnosti. V prvotní církvi ve starověku funguje diakonie na bázi vzájemné pomoci ve společenství: „Milují se navzájem. Vdovy nezanedbávají, sirotky vysvobozují od toho, kdo je zneužívá. Kdo má, dává tomu, kdo nemá. Když spatří cizince, zavedou ho pod střechu a těší se z něj jako z rodného bratra. Neboť se nenazývají bratry podle těla, nýbrž bratry v Duchu a v Bohu (dopis Aristida z Atén císaři Antoniovi Piovi ).“
Od. 6. stol. diakonickou funkci v církvi od místních obcí přebírají zejména vznikající kláštery. Od 12. stol. V souvislosti s rozvojem měst se rozvíjí městské podoby chudoby a pro středověk typickou formou pomoci se stává almužna jako shrnutí skutků milosrdenství. Dobročinnost je spojena s paradigmatem “svaté směny” a záslužnickým charakterem pomoci.
Od 15. stol. dochází k systematizaci péče o chudé v režii světské vrchnosti. Žebrota, která dosud byla vnímána jako součást Božího řádu, je omezována. Hesla dne, pod něž je možné nový přístup k sociální nouzi shrnout, zní: komunalizace, pedagogizace, byrokratizace, moralizace a racionalizace pomoci. Tento trend posílila reformace s učením o ospravedlnění z pouhé milosti a odmítnutím záskužnosti lidských skutků.
Osvícenství přináší na rozumu postavenou humanitu a ovšem také konstruuje ideály jako integrita, krása nebo výkonnost a vyčleňuje ty, kdo jim neodpovídají. Rozvíjí se i křesťanská charita (pietisté, Vincenc z Pauly…). Novou chudobu přináší průmyslová revoluce 19. století, na niž reagují v Německu postavy evangelického probuzeneckého hnutí (Wichern, Fliedner, Löhe, Bodelschwing) a vzniká moderní podoba diakonie.
V druhé polovině 20. stol. je diakonie v německém prostoru začleněna do struktur sociálního státu a je tak posílen trend její profesionalizace a funkcionalizace.
Studijní materiály k povinnému prostudování
Z následujících titulů prostudujte a srovneje aspoň dva:
Messina Rosario. Dějiny charitativní činnosti
Jakub Doležel, Nárys dějin charitní služby chudým a trpícím – Historické inspirace sociální práce, in: Michael Martinek a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, s. 40-61
Ctirad Václav Pospíšil, Teologie služby, s. 69-138
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 25-32
Kontrolní otázky a úkoly
Jakou podobu měla diakonie v rané církvi?
Jaký je smysl almužny a jejího chápání ve středověku? Co to je „svatá směna“?
Jaké akcenty v sociální oblasti přinesla reformace?
Jak se vyvíjela moderní diakonie od 19. století po současnost?
Čím jsou charakterizovány hlavní předkřesťanské a mimokřesťanské přístupy k utrpení a solidaritě?
-
Osnova tématu (dílčí témata)
služba v kontextu trinitární teologie
služba v kontextu teologie stvoření
služba v kontextu christologie
služba v kontextu pneumatologie
Anotace
Cílem studijního bloku je učit se propojovat základní systematicko-teologické výpovědi s problematikou pomáhajícího jednání v křesťanské perspektivě. Zvláštní pozornost je třeba věnovat službě v kontextu trojiční teologie, v kontextu teologie stvoření a zvláště christologie (význam Božího lidství, teologie kříže), která tvoří tradiční základ křesťanského odůvodnění pomáhajícího jednání.
Komentář
Podle otce moderní diakonie J.H. Wicherna musí teologická odpověď na otázku diakonie směřovat „zpátky do hlubin Božství, aby pronikla do hlubin lidství, do hlubin jeho nouzí a do hlubin jemu prokázané pomoci“. Na tuto výzvu se ve 20. stol. pokouší Gerhard K. Schäfer odpovědět celostným trinitárním odůvodněním diakonie. C.V. Pospíšil ve svém návrhu teologie služby zdůrazňuje jednotu Otce, Syna a Ducha svatého jako nejhlubší tajemství darující se a zároveň druhého nepohlcující lásky a pravzor empatie. Klíčovým pojmem z trinitární teologie je zde perichoreze jako vzájemné přebývání a ustupování jeden druhému mezi Otcem a Synem. Ovšem pro pochopení problémů diakonie v moderní funkcionálně diferencované společnosti je relevantní též trinititární problematika apropriací (Otec jako Stvořitel, Syn jako Vykupitel, Duch jako Posvětitel), potřeba vnímat v tajemství Trojice též diference a rozlišovat v Božím působení úlohu Otce, Syna a Ducha svatého, aniž bychom přitom ovšem propadli triteismu. Nebo řečeno s C. V. Pospíšilem a odkazem na Augustina: „Boží díla navenek jsou společná jediné a nerozdílné Trojici, ale každá Boží osoba ve zmíněných dílech hraje pro ni typickou a charakteristickou úlohu.“
V tomto smyslu se poté R. Hoburg pokusil k trojičnímu schématu přiřadit různé koncepty systematicko teologického odůvodnění diakonie. Tradiční odůvodnění diakonie je christologické. Místem setkání diakonie a christologie není pouze myšlenka následování Krista – Diakona (imitatio Christi), ale podle F. Lienharda jde zde spojitost přímo soteriologická, nakolik dakonie je zápasem se zlem. Diakonie je podle Lienharda postojem tváří v tvář nouzi a utrpení, který se orientuje na Kristově přemožení zla jeho nesením na kříži.
Primárně k Bohu Otci a dílu stvoření směřují teologii diakonie H. Rüegger a Ch. Sigrist. Fenomén služby a pomoci je podle nich antropologickou konstantou, schopnost pomáhat je darována Bohem všem lidem a setkáváme se s ní v různých kulturách. Christologické odůvodnění podle nich diakonii přetěžuje a snaží se vytvořit dojem její výlučnosti, který neodpovídá skutečnosti.
Třetí skupina přístupu klade důraz na působení Ducha svatého, který v církvi působí rozmanitá charismata ke službě druhým (včetně služby potřebným), ale působí i mimo hranice církve a probouzí vnímavost pro otázky spravedlnosti a solidarity. Z obrazu církve jako těla Kristova, do něhož jsme napojeni Duchem, vychází ve svém konceptu solidární diakonie U. Bach. Solidarita zde stojí proti hierarchickému konceptu sociální strategie, která dělí lidi na slabé a silné, mocné a bezmocné a pomáhání probíhá zhora dolů. V tomto modelu Bach podtrhuje interakci vzájemné pomoci, v němž každý je příjemcem a zároveň dárcem.
Studijní materiály k povinnému prostudování
Benedikt XVI. Deus caritas est. Praha: Paulínky, 2006
Pospíšil, Ctirad Václav. Teologie služby : kniha (nejen) pro ty, kdo se věnují křesťanské charitě a
diakonii, s. 139-202
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 40-55
Kontrolní otázky a úkoly
Jaký význam má pro křesťanské chápání služby trinitární teologie?
Jaký význam má pro službu teologie stvoření?
Jaké perspektivy přináší christologické odůvodnění služby?
Co pro službu vyplývá z důrazů pneumatologie?
-
Osnova tématu (dílčí témata)
Diskusní modely k otázce propria diakonie
Diakonie svobodná, občanská a církevní (Wichern)
Diakonie v individuálním, organizačním a společenském kontextu
Anotace
V rámci daného bloku se má student seznámit se základními diskusními modely v kontextu otázky identity a propria diakonie (Co dělá diakonii diakonií? Co dělá službu křesťanskou?) a rozlišovat různé formy diakonie v moderní společnosti
Komentář
V literatuře existuje nepřeberné množství definic diakonie z různých dob a prostředí, např.:
- Diakonií zde rozumím křesťansky motivovanou službu potřebným jakéhokoli druhu, vždy v nějakém, byťsi minimálním stupni organizovanosti. (Pavel Filipi)
- Diakonie je péče lásky věnovaná chudým. (J.H. Wichern)
- Diakonií se míní pomáhající, solidární jednání v křesťanské perspektivě. (Sigrist, Rűegger)
- Diakonie je sociální práce evangelických církví. (www.diakonie.de)
- ...pomáhání, jehož centrálním subjektem je diakonická církev. (Heinrich Pompey, Paul-Stefan Ross)
- ...pomáhající jednání v rezonančním (ozvučném) prostoru evangelia. (Beate Hofmann)
- Diakonické jednání je křesťanské pomáhající jednání ve prospěch lidí, kteří se nachází v sociální, fyzické nebo psychické nouzi, a jehož motivace, metody a zacílení jsou teologicky odůvodněny a reflektovány (Ulrich H.J. Körtner)
Podle toho, jak se v daném pojetí charitativní práce setkává fenomén sociální práce či pomáhání obecně s náboženským rozměrem v podobě křesťanství, můžeme rozlišit několik přístupů k otázce tzv. propria diakonie, které se liší rozličnými akcenty křesťanské dimenze:
- osobní motivace v křesťanské víře
- důraz na církevní rozměr
- aktivace náboženského kódu, utváření křesťanského rozměru
- není potřeba nic specificky náboženského či křesťanského
Sociolog Niklas Luhmann popisuje historicky se vyvíjející formy pomoci ve vztahu k diferenciaci společnosti: V archaických segmentárně uspořádaných společnostech probíhá pomoc na bázi interakce, vzájemné pomoci v přehledných kmenových společenstvích. Ve vyspělých sociálně rozvrstvených kulturách mizí samozřejmá vzájemnost pomoci a ta musí být morálně vynucována (např. praxe almužny). V moderní vysoce komplexní společnosti již nepostačuje ani morální apel a úkoly, spojené s pomocí, jsou delegovány na zvláštní organizace.
Toto evoluční schéma ovšem nemá tvrdit, že „nižší“ formy pomoci s „vyššími“ zanikají. Vzájemná pomoc na principu vděčnosti, morálně motivované dobré skutky i programy organizací existují vedle sebe. Takto odlišené podoby pomoci najdeme i v křesťanské diakonii. Vedle sebe tak existuje organizovaná práce (např. v podobě Charity ČR nebo Diakonie ČCE), vzájemná sousedská pomoc (spontánní nebo formalizovaná – např. v podobě rozvíjení komunitních programů, farních charit apod.) i institucionalizované vyjádření diakonického poslání církve (např. v podobě církevního diakonátu).
Diakonii tak můžeme reflektovat v makro rovině celospolečenské funkce církve, mikrorovině osobní vzájemnosti i v mezo rovině programů organizací, která se v moderní době mezi ně „vsunuje“. Je třeba ovšem pamatovat, že uvedené roviny se nekryjí s jednotlivými empirickými podobami diakonie, ale prolínají se jimi: např. Organizovaná charitativní práce se nakonec projevuje konkrétními interakcemi a zároveň se v ní také projevuje vztah k celku společnosti i jejím dílčím systémům (např. ekonomice, politice apod.)
Jeden ze zakladatelů moderní diakonie v 19 stol. J. H. Wichern na základě teologického učení o dvou sférách Boží vlády (světské a duchovní) považoval za důležité rozlišovat trojí diakonii: svobodnou, církevní a občanskou. V posledně jmenované jde o “vrchnostenský”, státní systém sociální politiky, do něhož spadá například úprava legislativy nebo sociálního zabezpečení. Diakonii svobodnou tvoří na jedné straně přirozené vazby v podobě rodiny, přátelství či sousedství a na straně druhé zároveň ve Wichernově době se rozvíjející občanský život na spolkové bázi (dnes jde tedy např. o nestátní neziskové organizace či církevní právnické osoby – ovšem s vědomím, že i tyto se v moderním sociálním státě vykonávají do určité míry funkci jeho nástrojů a, nakolik se tak děje, bylo by možné je tedy Wichernovým slovníkem přiřadit i k diakonii občanské).
Studijní materiály k povinnému prostudování
Michal Opatrný, Markus Lehner a kol., Teorie a praxe charitativní práce. Uvedení do problematiky. Praktická reflexe a aplikace, s. 24-27 a 35-46
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 56-59. 92-116
Kontrolní otázky a úkoly
Jaké základní přístupy k otázce propria diakonie můžeme rozlišit?
V čem spočívá Wichernovo dělení diakonie na svobodnou, občanskou a církevní?
Jaké jsou další možnosti diferenciace diakonie ze sociologické perspektivy?
-
Osnova tématu (dílčí témata)
diakonát v Novém zákoně a rané církvi
obnova moderního evangelického a katolického diakonátu
soudobá teologická reflexe diakonátu a jeho možné perspektivy
Anotace
Student se seznámí s biblickými předpoklady a historickým vývojem diakonátu včetně podob jeho novodobé obnovy v evangelickém i katolickém prostředí a teologickou diskuzí k tématu.
Komentář
Počátky institucionalizovaného osobního diakonátu bývají tradičně uváděny do souvislosti s ustavením „Sedmi“ ve Sk 6. Jejich úkolem je na rozdíl apoštolské služby slova (diakonia tou logou) sice dbát na službu u stolu (diakonein trapezais), tedy konkrétně starat se o hmotné potřeby řeckých vdov, ovšem text sám je diakony nenazývá. O jejich charitativní službě se navíc ve Skutcích nedozvídáme nic, naopak jsme zpravováni o jejich službě kazatelské, misionářské a liturgické. Ačkoli dějiny působení tohoto textu v církevním chápání diakonátu jsou bohaté, spojovat tuto zřejmě ad hoc vytvořenou církevní strukturu s pozdějším „úřadem“ diakonů není zcela oprávněné.
Postupnou funkcionalizaci diakonátu sledujeme v pavlovských epištolách. V autentických apoštolových listech najdeme výroky, které chápou pojem diakon nejen ve smyslu určité charakteristiky činnosti (apoštol tento pojem užívá i sám o sobě – např. 1K 3,4n; 2K 3,5n; 2K 6,3n), ale také jako označení do určité míry institucionalizované funkce v rámci raněkřesťanského sboru. Řeč je o Timoteovi, „Božím služebníku (diakonovi) v evangeliu Kristově“ (1Te 3,2 – nejstarší novozákonní užití pojmu) a o Foibé, „diakonce církve v Kenchrejích“ (Ř 16,1). V epištole Filipským (Fp 1,1) pak poprvé nacházíme náznak dyadické podoby církevního úřadu – biskupů a diakonů. Toto institucionalizované pojetí diakonátu pak (ovšem vedle obecnějšího pojetí, v němž autor mluví jako o diakonech o Pavlovi či Tychikovi – Ef 3,7 a Ef 6,21, par. Ko 1,23 a Ko 4,7n) najdeme rozvinuté v 1 Tm, kde jsou ve 3. kapitole vyjmenovávány ideální předpoklady a vlastnosti episkopů a diakonů. Triadické pojetí úřadu s biskupem, presbytery a diakony se objevuje rozvinuté ve spisech Ignáce z Antiochie z poč. 2. stol. Diakon v kontextu rozvíjejícího se monoepiskopátu vystupuje jako pomocník a pověřenec biskupa jako jeho „oko a ucho“ pro potřeby v okolí křesťanského společenství a spojuje ve své osobě liturgickou a charitativní funkci. Ve 4. stol. dochází k hierarchizaci pojetí úřadu, v jejímž důsledku je služba diakonů postupně odsouvána na okraj a její význam v dalších stoletích postupně upadá. Diakonát se stává na Západě nadlouho (v římskokatolické tradici až do Druhého vatikánského koncilu) pouhým předstupněm kněžství a charitativní úkoly církve přebírají zejména kláštery.
Ke snahám o novodobé obnovení diakonátu dochází nejprve v reformačním prostředí. Ačkoli Luther se pro zavedení církevního diakonátu několikrát přejně vyslovil, rozvinout se ho však nepodařilo v důsledku delegace sociální odpovědnosti na světskou vrchnost. V reformované tradici se zejména Kalvín a Bucer pokusili o obnovu diakonátu v rámci čtverého úřadu (pastýřů, učitelů, starších a diakonů) – ovšem i zde bez většího vlivu na další vývoj kalvinistických církví.
K dalšímu pokusu o obnovu diakonátu na starocírkevním základě dochází v 19. stol. zejména v osobách J.H. Wicherna a T. Fliednera. Wichern, který na základě křesťanské motivace reaguje na nouzi, způsobenou průmyslovou revolucí, zakládá nejprve v Hamburku institut (Rauhes Haus) pro děti z chudinských čtvrtí a zároveň se snaží získat a připravit jejich vychovatele. Ty se sice zdráhá titulovat diakony a nazývá je „bratry“ (zřejmě proto, že jeho iniciativy vznikají na spolkovém základě mimo instituci církve), ovšem obnovu diakonátu považoval za důležitou. I zde ovšem musíme konstatovat, že vize Wicherna a dalších se v následujícím období neprosadila.
Daleko většího ohlasu se dostalo iniciativě Theodora Fliednera, který v reakci na neutěšený stav péče o nemocné v roce 1836 zakládá „mateřinec“ diakonek – žen, které se vzdaly vlastní rodiny a věnují se z křesťanského přesvědčení obětavě profesionální ošetřovatelské službě. Počet diakonek brzy přesáhl počet mužských diakonů a mateřince vznikaly i v dalších zemích.1 K jejich rozšíření přispěla i skutečnost, že ženám z chudších poměrů nabízely nejen společensky uznávané postavení, ale i určité sociální zajištění. Myšlenka našla odezvu také v českých zemích a na principu služby diakonek vykonávala v první polovině 20. stol. svou činnost Česká diakonie až do svého zrušení komunistickým režimem v roce 1950.
Mezník a výzvu nejen pro církev římskokatolickou představuje bezpochyby zavedení, resp. obnovení institutu trvalých jáhnů na Druhém vatikánském koncilu. To ovšem teprve otevřelo dosud trvající diskusi o chápání diakonátu, která řeší vztah diakonátu a kněžství, otázku akcentace spíše pomocné pastorační funkce v důsledku nedostatku kněží nebo jeho vlastní jedinečné identity a propria jeho poslání, případně aktuálně otázku možnosti diakonátu žen. Stefan Sanders shrnuje modely pojetí diakonátu v katolické diskusi do tří typů: Prvním je sacerdotální zúžení, v němž diakon vystupuje jako pouhý pomocník kněze. Druhým je komplementární model, podle nějž diakon jedná „in persona Christi servi“ (na rozdíl od kněze, který jedná „in persona Christi capitis“). A třetí je model bipolární, jemuž autor straní, kde je kněz jako ten, kdo duchovně vede společenství církve, a diakon jakožto zástupce chudých, který diakonickou zkušenost vnáší do shromáždění – a oba se tak rovnocenně doplňují. Sanders dokonce řekne, že v každém sboru musí být podle tohoto pojetí presbyter i diakon.
Studijní materiály k povinnému prostudování
Jakub Doležel, Nárys dějin charitní služby chudým a trpícím – Historické inspirace sociální práce, in: Michael Martinek a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, s. 40-42
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 165-186
Kontrolní otázky a úkoly
S jakou podobou diakonátu se setkáváme v Novém zákoně a v rané církvi?
V jakých souvislostech došlo ke snahám o obnovu diakonátu v reformaci, v kontextu zrodu moderní diakonie v 19. stol. a na 2. vatikánském koncilu?
Jaké jsou současné hlavní teologické diskusní linie k tématu?
-
Osnova tématu (dílčí témata)
vzájemná pomoc v kontextu rané církve
koncept diakonické církve
moderní podoby na společenství a komunitu orientované diakonie
Anotace
K zvládnutí tematického okruhu je třeba se seznámit s diakoniií v rámci rané církve, s teologickým konceptem diakonické církve / diakonického sboru a se základními podobami církevní sociální práce orientované na společenství (sborová diakonie, komunitní přístupy) a tvorbu sítí (networking).
Komentář
Společenství a vzájemnost pedstavují základní charakteristiky pomoci v rané církvi, jak o o tom svědčí Nový zákon. Klíčovým pojmem je koinonia - tedy společenství ve smyslu participace, účasti věřících na Kristu a skrze něho na sobě navzájem. Diakonie ne jako činnost navenek, ale jako poznávací znamení křesťanského sboru, je neodmyslitelně spjatá s počátky církve. Byla to právě vzájemná pomoc v rámci prvokřesťanských obcí, která měla v antické společnosti značnou rezonanci: „Hleďte, jak se navzájem milují.“Tyto novozákonní důrazy ve 20. stol. připomněla myšlenka diakonického sboru jako jakási „nebezpečná vzpomínka“ na počátky církve, jako výzva k tvorbě „kontrastní společnosti“, křesťanské alternativě k převládajícím trendům, založeným na delegaci a službách, v sociální oblasti. Rozměr života církve jako společenství vzájemné pomoci ustoupil do pozadí už ve středověké církvi, v níž převládalo spojení trůnu a oltáře, i v novověké státní církvi, v níž stále ještě křesťanská a občanská obec vpodstatě tvořily jednotu. Určitý posun na evangelické straně představuje v Německu vznik Evangelického Pomocného díla po 2. světové válce. To zakládá sama Evangelická církev Německa vedle již existující na spolkovém principu fungující Vnitřní misie právě jako výraz skutečnosti, že diakonie představuje neodmyslitelnou součást poslání církve, není možné ji delegovat na vnější nositele ani používat jako prostředek misie. První ředitel Evangelického Pomocného díla Eugen Gerstenmaier diakonii chápe jako „církev v akci“. Chce tak aktivizovat diakonii samotných sborů, chápaných jako „bratrství v akci“. Další vývoj diakonie v Německu ovšem tomuto směru uvažování v důsledku začlenění církevní diakonické práce do struktur sociálního státu nepřál.
Na počátku 90. let minulého století konstatuje Hermann Steinkamp, že program diakonického sboru sice došel širokého souhlasu, ovšem bez výraznějších změn v praxi farností a sborů. Touhu po diakonizaci církve je ovšem třeba, jak jsme viděli, chápat minimálně ve dvou podobách. Na jedné straně je to myšlenka „církve pro druhé“ (Bonhoeffer, Lange), tedy výzva k diakonické angažovanosti církve navenek. A na straně druhé myšlenka diakonického sboru, který primárně diakonii nedělá, ale diakonický je uvnitř sebe sama. Diakonickou angažovanost církve můžeme chápat jako most ke společnosti, kterému by ovšem bez diakonického rozměru samotného sboru chyběly nosné sloupy. Jak shrnuje Schäfer, myšlence „sboru pro druhé“ hrozí, že vyčerpá své síly v bezbřehém aktivismu a křesťanskou víru převede na pouhou etiku.
Podle Steinkampa se v Německu od 60. let rozvíjí na komunitu orientovaná diakonie (Gemeinwesendiakonie) jako nová metoda sborové práce. Podobně hovoří z evangelické perspektivy Hans-Jürgen Benedict, který tvrdí, že „tradiční sborová diakonie se vyvinula ve spolupráci s nadsborovou Diakonií a sociálními komunitními programy rozvoje do diakonie, orientované na komunitu v rámci čtvrti“. Pro takto pojatou sborovou diakonii je důležitá její otevřenost pro spolupráci s ostatními aktéry v komunitě – jak s institucionální Diakonií, tak se samosprávou a občanskými aktivitami. Tento přístup vznikl v Německu jako specifické rozvinutí komunitní práce (community work, Gemeinwesenarbeit) jakožto jedné z metod sociální práce, jejímž cílem je pomoc k svépomoci. Theodor Strohm v roce 1998 navrhl pro toto chápání diakonie užívat pojem Wichern III. Zatímco působení samotného Wicherna v 19 stol. usilovalo především o bezprostřední záchranu a pomoc, spojenou se snahou o rechristianizaci společnosti a rediakonizaci církve, Wichern II se stal označením pro rozvoj diakonie po 2. světové válce v duchu jejího začlenění do celku společnosti a Wichern III vyjadřuje orientaci na komunitu, participaci a neformální sítě.
Sborové a na komunitu orientované podoby diakonie v současnosti korespondují se socilogickým popisem společnosti jako sítě (např. Castells). Rostoucí význam sítí souvisí se „silou slabých vazeb“. Z hlediska sociální psychologie tvoří silné vazby především rodinné a přátelské vztahy, na rozdíl od slabých vazeb mezi známými, kolegy nebo lidmi, kteří se potkávají například v rámci spolků – nebo právě farností a sborů. Nové „síťové“ paradigma v oblasti rozvoje sborů tak v sobě nese zřetelný diakonický akcent. Bez významu není schopnost sítí překračovat hranice různých prostorů, vrstev a milieu, charakteristická pro původní význam pojmu diakonie.
Z této perspektivy křesťanská služba se společenskými proměnami neztrácí na významu, ba právě naopak. Pouze se ukazuje jako nedostatečné uvažovat o ní jako o organizaci, spíše je přiměřené ji vnímat jako síť (Netz) a v tomto smyslu ji také aktivně lidskými silami rozvíjet (Netz-Werk). Takto chápaná sborová diakonie významným způsobem předchází organizované aktivity institucionalizovaných sociálních služeb a zároveň je doplňuje. V daném typu křesťanského pomáhání místo jasně definovaného členství jde spíše o vytváření „uzlů“, případně „jádrových skupin“. Silou sborové diakonie bude místo rozhodování o dlouhodobých pevných programech, charakteristickém pro organizace, adaptabilita a flexibilita, umožňující reagovat ad hoc na vznikající potřeby.
Je zřejmé, že požadovaný „networking“ nepředstavuje žádný křesťansky výlučný fenomén. Právě naopak umožňuje situačně propojovat prostředí církve s okolní společností. Co je však podle Heinricha Bedford-Strohma významným a charakteristickým příspěvkem sborů pro tvorbu občanské společnosti, je právě skutečnost, že představují prostředí kultivace slabých vazeb.Studijní materiály k povinnému prostudování
Michal Opatrný, Sociální práce a teologie, s. 67-83
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 147-164
Kontrolní otázky a úkoly
Jaké jsou teologické předpoklady vzájemné pomoci v církvi?
Co akcentuje teologický koncept diakonického sboru?
Jaké empirické podoby má na společenství a vzájemnost orientovaná pomoc v křesťanském kontextu v současnosti?
Jaký je význam církevních společenství pro pomoc na bázi tvorby sítí?
-
Osnova tématu (dílčí témata)
empirické podoby organizovaných diakonií a charit v českém kontextu a jejich sebepochopení
problematika vztahu církve a organizované diakonie
rozvíjení křesťanského rázu diakonií a charit v kontextu organizační kultury
Anotace
Je třeba se seznámit s hlavními podobami křesťanské organizované sociální práce (Charita ČR, Diakonie ČCE, případně Armáda spásy, ADRA apod.) a jejich sebepochopením, porozumět problematice diferenciace církve a její diakonické práce v kontextu moderní funkcionálně diferencované společnosti a přístupům, které se snaží rozvíjet křesťanský ráz charitativní práce v prostředí organizace (organizační kultura, corporate management apod.).
Komentář
Hlavními reprezentantkami organizované diakonické práce církví v ČR jsou Charita ČR a Diakonie Českobratrské církve evangelické. Katolická Charita byla v tehdejším Československu založena v březnu 1922 a po období socialismu obnovila svou činnst v roce 1991, kdy vzniklo Sdružení Česká katolická Charita, později přejmenované na Charita Česká Republika. Diakonie ČCE obnovila svou práci těsně před pádem komunistického režimu v roce 1989 a navázala tak na existenci České diakonie, působící v první polovině 20.století.
Vedle celostátně působící Diakonie ČCE, případně regionální Slezské diakonie (vycházející z prostředí Slezské církve evangelické augsburského vyznání v ČR), působí v České republice také řada dalších křesťansky orientovaných organizací. Je to například ADRA (Adventist Development and Relief Agency), založená Církví adventistů sedmého dne, která je součástí mezinárodní sítě této organizace. V ČR působí od roku 1992. ADRA ČR se zaměřuje vedle zahraniční humanitární a rozvojové pomoci také v ČR především na pomoc při mimořádných událostech. Další křesťanskou organizací s mezinárodním zakotvením je Armáda spásy. Se svým zřetelně deklarovaným mottem “Srdce Bohu, ruce lidem” představuje pozoruhodný pokus o diakonickou práci s jasným přihlášením se ke spojitosti sociální služby a křesťanské víry. V našem prostředí zahájila činnost v roce 1919 krátce po vzniku tehdejšího Československa a po zakázání komunisty obnovila svou práci v roce 1990 v souvislosti s pozváním prezidenta Václava Havla. Ryze českou organizací, která vznikla jako jedna z prvních po roce 1989, je Naděje. Vznikla ze spontánní aktivity manželů Vlastimily a Ilji Hradeckých, která začala pomocí uprchlíkům na pražských nádražích, pokračovala pomocí v uprchlických táborech a do povědomí širší veřejnosti vstoupila svými službami pro lidi bez domova (jedno středisko provozuje nedaleko pražského hlavního nádraží).Pro organizace je charakteristické, že ve svých strukturách propojují rozdílné společenské systémy (např. náboženství, právo, ekonomiku, politiku apod.). Diakonie a charity jsou “hybridními organizacemi”. Pro vedení i členy církví se tak fungování těchto organizací stává obtížně uchopitelné a odtažité. Související problém pak představuje delegace diakonické odpovědností křesťanských obcí na charitativní organizace, jakýsi “outsourcing blíženecké lásky” (M. Opatrný).
Organizace podle Niklase Luhmanna fungují na principu rozhodování především o programu a členství. K důležitým strukturálním znakům organizací patří podoby komunikace mezi zúčastněnými. Ve vztahu k organizované diakonické práci prostředí organizace odlehčuje požadavky např. na osobní motivaci pracovníků a staví do popředí úkol utvářet odpovídající organizační kulturu. V tomto smyslu můžeme s Beate Hofmann hovořit o diakonické kultuře, v níž jde o specifický „celek přesvědčení, pravidel a hodnot“, integrující křesťanskou perspektivu do řízení a běžného života organizace. Projevuje se v různých úrovních, například v definici a uplatňování poslání a hodnot, v rituálech a symbolech provázejících všední život, v zacházení s hraničními situacemi jako je smrt a kritickými momenty v životě organizace (například vina, profesní selhání, propouštění apod.) nebo utváření podnikových struktur a podob komunikace. Hlavní odpovědnost za pěstování diakonické kultury leží na vedení organizace.
Několikavrstevnou strukturu diakonické kultury Hofmann ilustruje na obrazu leknínu. Hluboko pod hladinou jsou kořeny, symbolizující základní obraz světa a člověka a zakotvení v křesťanské víře. Tento základ diakonické kultury je samozřejmě předpokládaný, ale neviditelný a nevědomý. Střední část tvoří stonek. I ten je skrytý pod hladinou, částečně je již vědomý. V případě diakonie se jedná o základní principy organizace, její poslání a hodnoty, o křesťanskou etiku. Viditelnou částí lilie je květ na vodě. V případě organizace jde o „artefakty“ jako je architektura, oblečení, uspořádání prostoru, rituály, žargon, dějiny nebo používané anekdoty.
Charitativní práce v oblasti organizací často akcentuje zejména střední rovinu hodnot, poslání a etických principů – a to navíc tak, že tyto hodnoty vztahuje především na práci s uživateli služeb a už méně např. na jednání v kontextu zaměstnaneckých vztahů. Aby se však tento přístup nestal pouhým moralizováním, je třeba komunikovat rovněž základy v podobě obsahů křesťanské víry a zvěsti evangelia. Na druhé straně musí být žitá kultura patrná rovněž viditelná ve všednodenních rituálech, symbolech, utváření prostoru apod.
Studijní materiály k povinnému prostudování
Michal Opatrný, Sociální práce a teologie, s. 23-53
Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 116-146
Kontrolní otázky a úkoly
Jaké jsou hlavní diakonické a charitativní organizace v ČR a jak vymezují své poslání?
Jaké jsou možné přístupy k uchopení vztahu diakonie a církve v moderní společnosti?
Jakými způsoby je možné rozvíjet křesťanský ráz organizované diakonie a charity?