Úvod do teologie služby

Osnova tématu (dílčí témata):

1. Služba jako konstitutivní prvek křesťanství

2. Služebník / otrok ve Starém a Novém zákoně

3. Novozákonní pojmy pro službu a jejich význam

4. Kristus jako Diakonos

5. Služba jako osobní postoj a veřejná funkce

Anotace:

Cílem studia v daném tematickém okruhu je uvědomit si význam pojmu služby v kontextu křesťanské víry a její teologické reflexe a učit se rozpoznávat významovou škálu souvisejících pojmů. Klíčové je pochopit dialektiku otroctví a svobody ve Starém i Novém zákoně a smysl sebeoznačení Krista jako Diakona. Na příkladu užití pojmu v novozákonních textech se pak učit rozeznávat službu jako osobní postoj a veřejnou funkci.

Komentář:

Teologií služby se budeme v následujících výkladech zabývat především ve smyslu teologie diakonie jako pomáhání v perspektivě evangelia. Takové pojetí klíčového teologického pojmu je ovšem povážlivě zúžené a jednostranné. Proto se na úvod pokusíme vymezit pojem služby v co největší šíři.

Pojem služby v Novém i Starém zákoně namnoze splývá s pojmem otroctví. Hebrejským pojmem pro otroctví / službu je ebed. Nový zákon rozlišuje důlos (otrok) a diakonos (služebník). Přestože v ekumenickém i kralickém překladu Bible je upřednostněn překlad služebník, je možné (a vlastně přesnější) překládat – jak činí např. Český studijní překlad – mnohde ebed i důlos slovem otrok.

Sloužit Hospodinu, být služebníkem Hospodinovým – to je pro Izraelce základní vyjádření jejich poměru k Bohu a osobního i kolektivního poslání. Služba Hospodinu není otročina, ale nezasloužená výsada, milost. Izraelci byli otroky v Egyptě, domě otroctví, odkud byli Hospodinem vysvobozeni – ne aby byli pány sami sobě, ale aby sloužili Hospodinu. Stejnou logiku najdeme i v Novém zákoně. Byli jsme v Kristu vysvobozeni z otroctví hříchu, ovšem nikoli k autonomii (která je vlastně podstatou hříchu), ale ke službě Bohu a bližnímu: “Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Ga 5,13)”

Dialektika svobody a služby / otroctví tak představuje klíčový motiv života křesťana. Mistrně ji vyjadřuje Luther svou dvoutezí ze spisu O svobodě křesťana: „Křesťan je svobodným pánem nad veškerými věcmi a není nikomu podroben.“ A za druhé: „Křesťan je služebným otrokem veškerých věcí a je každému podroben“. To samé říká jinak apoštol Pavel: “Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech...” (1K 9,19). Křesťan je svobodný ve víře, ve vztahu s Hospodinem, kde je mu vše z milosti darováno. A zároveň je dobrovolně všem otrokem v lásce, která zapomíná na sebe a klade před sebe druhého. Vírou vystupuje k Bohu, láskou sestupuje k bližnímu.

Vedle pojmů diakonia a důleia, ke kterým se ještě vrátíme, existují v Novém zákoně ještě dva další pojmy pro službu: Leitůrgeia a latreia. Oba směřují do oblasti kultu, ovšem rozdílným způsobem, který je pro křesťanské chápání služby Hospodinu charakteristický. Latreia je služba věřícího Bohu ve všedním životě “ve zbožnosti a spravedlnosti” (L 1,74). Vyjadřuje celek vztahu věřícího k Bohu, vyjádřený také skutky. Klasickým místem je Ř 12,1, kde je rozumnou bohoslužbou (logiké latreia) označeno přinášení svého těla jako jako svaté, živé a Bohu milé oběti. Latreia je obětí všedního života, přinášení vlastního života ke službě Bohu.

Leitůrgeia maproti tomu směřuje více do oblasti kultické, “liturgické”, pojmem dnes označujeme křesťanskou bohoslužbu (“svatá liturgie” jako pojem pro bohoslužbu v pravoslaví). Takto je slovo užito ve Sk 13,2. Ovšem i pojem liturgie má v Novém zákoně širší pojetí: především označuje službu Kristovy oběti v epištole Židům, jeho “úřad” (např. Žd 8,6), ale je také jedním z označení pro sbírku, kterou Pavel organizoval pro chudé jeruzalémské bratry (2K 9,12). Křesťanská bohoslužba je tak především Boží službou člověku, na níž odpovídáme svou liturgickou i praktickou službou Bohu a bližním.

Klíčovou skutečností pro křesťanské chápání služby je označení Ježíše Krista jako služebníka. Již starozákonní pojem “ebed Jahve” pro trpícího služebníka z Iz 53 křesťané chápou christologicky. Ježíš sám o sobě mluví v evangeliích jako o služebníku, přičemž se pojmy diakonos a doulos překrývají. Klasickými místy jsou Mk 10,42-45 a paralely: Ježíš nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil – a proto kdo chce být mezi učedníky první, má se stát otrokem druhých. Tato souvislost je vyjádřena symbolicky Ježíšovým mytím nohou učedníkům u J 13: Ježíš koná otrockou službu mytí nohou, které je pro učedníky nejen příkladem, ale i předpokladem jejich služby.

Právě toto pojetí diakonie jako sebe se zříkající a sebepokořující služby se v dějinách církve stalo určujícím výkladem. Doložit to můžeme například na příslušném hesle v Teologickém slovníku k Novému zákonu z roku 1935, kde W. Beyer chápe diakonii právě jako poníženou službu, která je Kristem povýšena a oceněna. Ukazuje se ovšem, že v tomto směru výkladu pojmu velkou roli hrálo jeho dobové chápání a užití – a to konkrétně v podobě hnutí evangelických diakonek, jejichž spiritualita byla nesena právě tímto patosem sebe se zříkající služby. (Vyjadřuje ho jejich vyznání: “Co chci? Sloužit chci. Komu chci sloužit? Pánu v jeho trpících a chudých. A co je mou odměnou? Nesloužím kvůli odměně ani kvůli díku, nýbrž z vděčnosti a lásky; mou odměnou je, že sloužit smím.”)

Toto pojetí se ovšem na sklonku 20. stol. dočkalo výrazné kritiky. Australský katolický teolog John Collins v roce 1990 doložil, že pojem diakonie v dobové literatuře označuje často činnosti vznešené, vykonávané nositeli autority, pro něž je klíčové jednání v něčím pověření a mediační, prostředkující význam (dia-). V tomto smyslu by odpovídajícím předpokladem pojmu diakonia bylo poslání. A Collins skutečně v tomto smyslu navrhuje chápat i klíčové evangelijní texty o Ježíšově sebepochopení jako službeníka. Nejde v nich primárně o jeho poníženost, ale o věrnost poslání. Nepřišel, aby byl druhými obdivován a přijímán, ale aby naplnil své poslání. Ještě výrazněji motiv zprostředkování vystupuje do popředí v epištolách. Diakonem je nazýván ten, kdo vytváří vazby mezi křesťanskými společenstvími pohybuje se mezi různými místy. Již v pastorálních epištolách nacházíme vedle episkopů zmínku o diakonech jako určité funkci a je možné vyslovit domněnku, že jejich primárním úkolem bylo právě vytvářit mosty mezi místní křesťanskou obcí a jejím okolím, což zahrnovalo jak rozměr charitativní, tak rozměr zvěstování evangelia.

Téma diakonie souvisí s vývojem církevního úřadu. Luther pojmem “Amt” překládá právě novozákonní pojem diakonie. Diakonie Kristova tedy tvoří základní strukturu existence církve i jejího poslání. Všechny funkce a úřady v církvi nemají být ničím jiným než diakonií, službou, která zprostředkovává společenství věřících i světu Kristovo evangelium – v podobě slova, svátostí i praktické služby. U Pavla dokonce užití pojmu překračuje hranice církve: Božím služebníkem je také vládce, který “nese meč” (Ř 13, 1-7). Můžeme tedy hovořit nejen o duchovním, ale také o světském rozměru diakonie.

Závěrem můžeme konstatovat, že služba představuje mnohostranný fenomén a zároveň označuje jeden ze zásadních biblických motivů a konstitutivních prvků ve víře Izraele i křesťanů. Pojem diakonie (a pojmy příbuzné) vyjadřují jak existenciální postoj učedníků, který vycházení ze smýšlení Ježíše Krista, tak určité funkce, rodící se v raném křesťanstvu.

Studijní materiály k povinnému prostudování:

Pavel Filipi, Nová paradigmata pro diakonii?, s. 24-27

Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 16-25

Hesla “služba”, “služebník” v biblických a teologických slovnících

Kontrolní otázky a úkoly:

Jaký je význam pojmů diakonia, důleia, latreia a leiturgia v Novém zákoně?

V jakém smyslu můžeme hovořit v kontextu Nového zákona o službě jako existenciálním postoji i určité funkci?

Jak se proměňovalo chápání pojmu diakonia?