Osnova sekce

  • Osnova tématu (dílčí témata)

    1. empirické podoby organizovaných diakonií a charit v českém kontextu a jejich sebepochopení

    2. problematika vztahu církve a organizované diakonie

    3. rozvíjení křesťanského rázu diakonií a charit v kontextu organizační kultury


    Anotace

    Je třeba se seznámit s hlavními podobami křesťanské organizované sociální práce (Charita ČR, Diakonie ČCE, případně Armáda spásy, ADRA apod.) a jejich sebepochopením, porozumět problematice diferenciace církve a její diakonické práce v kontextu moderní funkcionálně diferencované společnosti a přístupům, které se snaží rozvíjet křesťanský ráz charitativní práce v prostředí organizace (organizační kultura, corporate management apod.).


    Komentář


    Hlavními reprezentantkami organizované diakonické práce církví v ČR jsou Charita ČR a Diakonie Českobratrské církve evangelické. Katolická Charita byla v tehdejším Československu založena v březnu 1922 a po období socialismu obnovila svou činnst v roce 1991, kdy vzniklo Sdružení Česká katolická Charita, později přejmenované na Charita Česká Republika. Diakonie ČCE obnovila svou práci těsně před pádem komunistického režimu v roce 1989 a navázala tak na existenci České diakonie, působící v první polovině 20.století.
    Vedle celostátně působící Diakonie ČCE, případně regionální Slezské diakonie (vycházející z prostředí Slezské církve evangelické augsburského vyznání v ČR), působí v České republice také řada dalších křesťansky orientovaných organizací. Je to například ADRA (Adventist Development and Relief Agency), založená Církví adventistů sedmého dne, která je součástí mezinárodní sítě této organizace. V ČR působí od roku 1992. ADRA ČR se zaměřuje vedle zahraniční humanitární a rozvojové pomoci také v ČR především na pomoc při mimořádných událostech. Další křesťanskou organizací s mezinárodním zakotvením je Armáda spásy. Se svým zřetelně deklarovaným mottem “Srdce Bohu, ruce lidem” představuje pozoruhodný pokus o diakonickou práci s jasným přihlášením se ke spojitosti sociální služby a křesťanské víry.  V našem prostředí zahájila činnost v roce 1919 krátce po vzniku tehdejšího Československa a po zakázání komunisty obnovila svou práci v roce 1990 v souvislosti s pozváním prezidenta Václava Havla. Ryze českou organizací, která vznikla jako jedna z prvních po roce 1989, je Naděje. Vznikla ze spontánní aktivity manželů Vlastimily a Ilji Hradeckých, která začala pomocí uprchlíkům na pražských nádražích, pokračovala pomocí v uprchlických táborech a do povědomí širší veřejnosti vstoupila svými službami pro lidi bez domova (jedno středisko provozuje nedaleko pražského hlavního nádraží).

    Pro organizace je charakteristické, že ve svých strukturách propojují rozdílné společenské systémy (např. náboženství, právo, ekonomiku, politiku apod.). Diakonie a charity jsou “hybridními organizacemi”. Pro vedení i členy církví se tak fungování těchto organizací stává obtížně uchopitelné a odtažité. Související problém pak představuje delegace diakonické odpovědností křesťanských obcí na charitativní organizace, jakýsi “outsourcing blíženecké lásky” (M. Opatrný).

    Organizace podle Niklase Luhmanna fungují na principu rozhodování především o programu a členství. K důležitým strukturálním znakům organizací patří podoby komunikace mezi zúčastněnými. Ve vztahu k organizované diakonické práci prostředí organizace odlehčuje požadavky např. na osobní motivaci pracovníků a staví do popředí úkol utvářet odpovídající organizační kulturu. V tomto smyslu můžeme s Beate Hofmann hovořit o diakonické kultuře, v níž jde o specifický „celek přesvědčení, pravidel a hodnot“, integrující křesťanskou perspektivu do řízení a běžného života organizace. Projevuje se v různých úrovních, například v definici a uplatňování poslání a hodnot, v rituálech a symbolech provázejících všední život, v zacházení s hraničními situacemi jako je smrt a kritickými momenty v životě organizace (například vina, profesní selhání, propouštění apod.) nebo utváření podnikových struktur a podob komunikace. Hlavní odpovědnost za pěstování diakonické kultury leží na vedení organizace.   

    Několikavrstevnou strukturu diakonické kultury Hofmann ilustruje na obrazu leknínu. Hluboko pod hladinou jsou kořeny, symbolizující základní obraz světa a člověka a zakotvení v křesťanské víře. Tento základ diakonické kultury je samozřejmě předpokládaný, ale neviditelný a nevědomý. Střední část tvoří stonek. I ten je skrytý pod hladinou, částečně je již vědomý. V případě diakonie se jedná o základní principy organizace, její poslání a hodnoty, o křesťanskou etiku. Viditelnou částí lilie je květ na vodě. V případě organizace jde o „artefakty“ jako je architektura, oblečení, uspořádání prostoru, rituály, žargon, dějiny nebo používané anekdoty.

    Charitativní práce v oblasti organizací často akcentuje zejména střední rovinu hodnot, poslání a etických principů – a to navíc tak, že tyto hodnoty vztahuje především na práci s uživateli služeb a už méně např. na jednání v kontextu zaměstnaneckých vztahů. Aby se však tento přístup nestal pouhým moralizováním, je třeba komunikovat rovněž základy v podobě obsahů křesťanské víry a zvěsti evangelia. Na druhé straně musí být žitá kultura patrná rovněž viditelná ve všednodenních rituálech, symbolech, utváření prostoru apod.


    Studijní materiály k povinnému prostudování

    Michal Opatrný, Sociální práce a teologie, s. 23-53

    Karel Šimr, Trojí diakonie, s. 116-146


    Kontrolní otázky a úkoly

    1. Jaké jsou hlavní diakonické a charitativní organizace v ČR a jak vymezují své poslání?

    2. Jaké jsou možné přístupy k uchopení vztahu diakonie a církve v moderní společnosti?

    3. Jakými způsoby je možné rozvíjet křesťanský ráz organizované diakonie a charity?