9. Misie, apoštolát, evangelizace a nová evangelizace

Téma se věnuje několika klíčovým pojmům, kterými je vyjadřováno misijní poslání církve ve světě.

LG 16: "Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. (Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 8, a. 3, ad. 1.) Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. (Srov. list Kongregace sv. oficia arcibiskupu bostonskému: Denz. 3869-72.) Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, (Srov. Eusebius Caesar., Praeparatio Evangelica 1, 1: PG 21, 28AB.) za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život. Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli (srov. Řím 1,21 a 25), anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas meznímu zoufalství. Proto církev stále horlivěji podporuje misijní činnost k slávě Boží a k spáse těchto lidí. Má přitom na paměti příkaz Pána, jenž řekl: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15)."

Pozn.: Zvýraznění a podtržení M. O.

a) Misie

• Missio Dei: Původcem veškeré misie je Bůh, Bůh dává milost víry a povolává člověka k následování Ježíše Krista.

Teologicky misie může být chápána jako úkol církve (viz konstitutivní prvek církve martyria), může být chápána jako pokračování v díle Ježíše Krista - následování Krista k člověku, může být chápana trojičně - jako součást podstaty Boha, který vychází ze sebe, komunikuje se a sděluje.

II. vatikánský koncil, Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, čl. 2: "Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce (LG 2). Tento plán však vyvěrá ze „zdroje lásky“, z lásky Boha Otce. On je Počátek bez počátku, z něhož se rodí Syn a skrze Syna vychází Duch svatý. Ve své nesmírné a milosrdné dobrotivosti nás svobodně tvoří a dokonce milostivě volá k tomu, abychom s ním měli společenství v životě i ve slávě. Svou božskou dobrotu štědře rozdal a nepřestává ji rozdávat, aby on, původce všeho, byl nakonec „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), a tak sobě zjednal slávu a nám blaženost. Bohu se však zalíbilo volat lidi k účasti na svém životě nejen jednotlivě bez jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž vytvořit z nich lid, v němž by se shromáždily rozptýlené Boží děti vjedno (Jan 11,52)."

• Misie ad gentes: tj. misie k "pohanům" - těm, kdo se (zatím) nesetkali s křesťanstvím.
• Plantatio eclesiae: Zakládání a etablování místních církví, tj. diecézních struktur na území, které nebylo křesťanské.
• Misijní činnost (de facto evangelizace): Pomáhá lidem žít a konat jako Boží děti, osvobozuje je od nespravedlností a pomáhá jim ve všestranném rozvoji (viz Papežská misijní díla).

b) Apoštolát

Pojem "apoštolát" začíná být užíván v misijním nebo evangelizačním smyslu na přelomu 19. a 20. století. Jde o reakci na sekularizaci, která zdůrazňuje podporu apoštolské činnosti biskupů nejen ze strany kněží, ale i laiků. (Viz odkaz níže na dějiny kongregace sester apoštolátu sv. Františka). Výraznou součástí takto chápaného apoštolátu laiků byla tzv. Katolická akce. Šlo o ucelenou koncepci a soubor aktivit, které měly podpořit laiky, aby dokázali pod vedením kněží posilovat katolický vliv ve společnosti. Ve 20. stol. se etablovala do mnoha různých laických hnutí, často reformních, která představují různé alternativy ke klerikálnímu a centralistickému pojetí katolické církve. Jednotlivá hnutí působí většinou na národní úrovni. 

V Česku tato katolická akce zanikla v r. 1949, kdy ji komunistický stát zakázal a její název použil pro hnutí kněží, kteří s režimem kolaborovali.

• II. vatikánský koncil, Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, čl. 1: "Naše doba však vyžaduje od laiků nemenší horlivost, přítomné poměry jim dokonce ukládají ještě daleko intenzivnější a širší apoštolát. Neustále rostoucí počet lidí, vědecký a technický pokrok i bližší vzájemné vztahy lidí nejen nesmírně rozšířily prostor pro apoštolát laiků, z velké části přístupný pouze jim, ale vyvolaly i nové problémy, které potřebují být zkušenými laiky sledovány a studovány. Tento apoštolát se stává tím naléhavějším, že autonomie mnoha oborů lidského života – plným právem – velmi vzrostla; někdy je to spojeno s určitým odklonem od mravního a náboženského řádu a s vážným nebezpečím pro křesťanský život. Mimoto v mnoha krajinách, kde je velmi málo kněží nebo kde jsou, jak se někdy stává, zbaveni svobody potřebné k vykonávání služby, byla by přítomnost a aktivita církve stěží možná bez práce laiků. "
• II. vatikánský koncil, Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, čl. 2: Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu (LG 31). Konají skutečný apoštolát, když se snaží evangelizovat a posvěcovat lidi a také pronikat a zdokonalovat časný řád duchem evangelia, takže jejich působení v tomto řádu je zjevným svědectvím Kristu a slouží k spáse lidí. Protože je laickému stavu vlastní žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.
  (Pozn.: Zvýraznění M.O.)
• Cíle apoštolátu laiků podle AA:
  a) Apoštolát evangelizace a posvěcení: "Posláním církve je spása lidí, a té lze dosáhnout vírou v Krista a jeho milostí. Proto apoštolát církve a všech jejích členů směřuje především k tomu, aby slovy a skutky obeznámil svět s Kristovým poselstvím a zprostředkoval mu Kristovu milost (AA 6)."
  b) Křesťanská obnova časného řádu: "Pokud jde o svět, je Božím záměrem, aby lidé svorně budovali řád časných věcí a stále ho zdokonalovali (AA 7)."
  c) Charitativní činnost: "Laici tedy mají vysoce hodnotit a podle svých možností podporovat díla lásky a akce sociální pomoci, a to soukromé a veřejné, i mezinárodními. Jimi se poskytuje účinná pomoc jednotlivcům i celým národům, které se octnou v nouzi. V tom ať spolupracují se všemi lidmi dobré vůle (AA 8)."

c) Evangelizace

Viz také téma 8.

• Evangelizace se podle EG 14 týká:
  a) církve, kdy je evangelizace zákonem pastorace; 
  b) nepraktikujících křesťanů;
  c) těch, kdo neznají Ježíše Krista nebo její odmítají.
• "V jakékoli formě evangelizace má primát vždycky Bůh, který nás chtěl povolat ke spolupráci s ním a podněcovat nás mocí svého Ducha. Pravou novostí je ta, kterou chce tajemně způsobit sám Bůh, ta kterou vnuká on, kterou vyvolává on, kterou on vede a doprovází tisícero způsoby. V celém životě církve musí být vždy zřejmé, že iniciativa patří Bohu, který „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10), a že jenom „Bůh dává růst“ (srov. 1 Kor 3,7) (EG 12)."
• "Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna (EN 22)."
• "Kristovo tajemství (...), toto tzv. kérygma, čili katecheze, zaujímá v evangelizaci tak důležité místo, že se často stává přímo jejím synonymem. I když ve skutečnosti je pouze jednou její složkou (EN 22)."
• "Proto laici i tehdy, když se zabývají časnými věcmi, mohou a mají vykonávat hodnotnou činnost pro evangelizaci světa (LG 35)."
• "Církev evangelizuje, když působením pouhé božské síly poselství, které hlásá, přeměňuje osobní a kolektivní vědomí lidí, činnost, které se věnují, i jejich vlastní život a prostředí. Církvi nejde jen o hlásání evangelia ve stále širších zeměpisných oblastech a mezi stále vyšším počtem obyvatelstva. Jde jí o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé soudí, stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž lidé čerpají své podněty a vzory, pokud snad jsou v rozporu s Božím slovem a plánem spásy (EN 18-19)."
• "Zkušenost minulých století, rozvoj věd, poklady skryté v různých formách lidské kultury, kterými se projevuje stále úplněji přirozenost člověka a otvírají se nové cesty k pravdě, to všechno prospívá také církvi. Od samého počátku svých dějin se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů; to proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců. Toto přizpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace (GS 44)."

Evangelizace tedy není totožná s christianizací:

• Mt 28,18-20: Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “
• Rozpad Christianitas během Třicetileté války stejně jako postupný zánik tzv. křesťanských států, resp. obsahové vyprázdnění pojmu křesťanský stát v zemích, majících dodnes státní církev nebo křesťanství jako státní náboženství (např. Malta, Norsko, Řecko, Velká  Británie), ukázaly, že christianizace světa je v pozemském smyslu utopií. Jde o stav, který odpovídá Božímu království, takže prozatím je nutná evangelizace, která usiluje o to, aby křesťané byli všude tam, kde žijí lidé - geograficky i sociálně, aby křesťané byli ve všech národech, aby křesťané byli kvasem a světlem světa.
  

d) Nová evangelizace

Pojem začal používat Jan Pavel II., vyjadřuje evangelizaci na sekularizovaném území, které již jednou bylo křesťanské. V tomto smyslu jde vlastně o misijní působení na území, které prošlo sekularizací. Od evangelizace s nová evangelizace liší svým důrazem na předávání kérygmatu, resp. jejím cílem je rechristianizace.

e) Mystagogická misie

Pojem mystagogická misie používá Paul M. Zulehner jako určitou variantu k pojmům nová evangelizace a misie, která oba tyto pojmy propojuje. Tajemstvím (mysterion) je zde myšlen spásný vztah Boha k člověku, takže i v sekularizovaném prostředí je potřeba ve smyslu missio Dei počítat s božím sebesdílením, komunikací vůči člověku. Misijní působení křesťanů ve smyslu nové evangelizace nebo misijní činnosti (viz výše) tedy musí počítat s tím, že Bůh je s lidi v sekularizovaných kulturách stále, že misionář i zde přichází k člověku až poté, co k němu přišel Bůh. Misie tedy musí být mystagogická (řec. mystérion - tajemství a agein - uvádět): Misie v sekularizované kultuře musí být uváděním do tajemství spásného vztahu Boha k člověku, vtahu, který k tomuto člověku Bůh vždy choval a stále chová. 

Příklady z praxe: