6. Znamení času v pastorální teologii

Znamení času v Písmu

„Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. On však jim odpověděl: "Večer říkáte: ‚Bude krásně, je pěkný západ.‘ A ráno: ‚Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.‘ Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel (Mt 16,1-4; par. Lk 12,54-57).“

• Exegetický význam tohoto úryvku je, že znamením času je Ježíš Kristus. 
• Alegorický výklad spolu se zdroji zjevení (viz konstituce Dei Verbum) zdůrazňuje, že i v dějinách a ve světě lze poznat Boží vůli, že vývoj světa dává znamení, kvůli kterým se musí křesťané rozhodovat, jak mají jednat, aby jejich jednání bylo v souladu s Boží vůlí.
  → Viz věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum (čl. 6): "Posvátný sněm vyznává, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu (srov. Řím 1,20).“ → Řím 1, 19-20: "Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu."

Znamení času v teologii

Znamení času jsou v tomto smyslu chápana v teologii několikerým způsobem. Jednotlivé přístupy se vzájemně nevylučují, jsou komplementární a jejich pořadí odpovídá vývoji teologického myšlení ve 20. stol. Můžeme tedy rozlišit:

• Znamení času jako témata, o kterých lze vést se světem dialog
• Znamení času jako změny a události ve světě
• Znamení času jako zpětný vliv světa na církev
• Znamení času jako situace, kdy se rozhoduje o lidské důstojnosti

Témata, o kterých lze vést se světem dialog

První koncilní papež popsal ve své encyklice Pacem in terris znamení času jako znaky, které charakterizují určitou dobu (čl. 39), a jako takové jsou pro církev výzvou a šancí. Pomocí důrazu na znamení času chtěl odklonit církev od jejího negativního vztahu ke světu, resp. od negativního hodnocení moderny. Hospodářský a společenský vzestup dělnické třídy, účast žen ve veřejném životě a úsilí národů osvobodit se z kolonialistického útlaku (čl. 40-42) tak dal Jan XXIII. v r. 1963 do souvislosti s právy a povinnostmi lidí (čl. 8-38) a zhodnotil je následujícími slovy:

„Utváří-li se občanské zřízení podle práv a povinností, uvědomují si pak lidé návazně také duchovní hodnoty: chápou, co je pravda, co spravedlnost, co láska, co svoboda a nabývají vědomí, že patří k takovému společenství. A to není všechno: neboť takové pohnutky vedou lidi k lepšímu poznávání pravého Boha, člověku nadřazeného a osobního. Proto pak na vztahu k Bohu zakládají svůj život – jak ten, jímž žijí v hloubi svého srdce, tak ten, který sdílejí s ostatními (čl. 45).“

Jestliže tedy lidé v určité době usilují o spravedlivé uspořádání světa, je to pro církev znamení, že právě spravedlnost je „místem“, kde se s těmito lidmi může setkat; tématem, nad kterým s nimi může vést dialog. Podobně je úsilí lidí o spravedlivé a demokratické uspořádání státní moci znamením, že si lidé jsou vědomi své důstojnosti (čl. 75-79), a úsilí o mír a odmítání tehdy aktuální atomové války je znamením, že lidé chtějí žít raději v lásce než válce (čl. 126-129). Encyklika reaguje právě na tato znamení; papež chce říci, že i křesťanům leží na srdci spravedlnost, demokracie, lidská důstojnost a mír. Doba dává znamení – tzn. Bůh skrze dobu dává znamení, čím se má církev zabývat, o čem má se světem vést dialog.

Jak je patrné z názvu encykliky, právě strach o zachování míru a úsilí o jeho záchranu bylo pro Jana XXIII. hlavním znamením, o čem vést dialog se světem; tématem, nad kterým se setkává církev a svět: „Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachovávání řádu, který ustanovil Bůh (čl. 1).“ Má-li církev hovořit o Bohu a předávat dál jeho poselství, musí skrze znamení času poznat, skrze jaké – zcela konkrétní a zdánlivě profánní téma – se to má nyní uskutečnit. V době po tzv „kubánské krizi“ (1962) to bylo např. téma míru. Právě díky tomu, že Jan XXIII. zvolil znamení času přímo za základní úhel pohledu encykliky Pacem in terris, bylo také možné, aby i koncil zvolil a svým způsobem vůbec mohl zvolit znamení času za základní úhel pohledu konstituce Gaudium et spes.

Číst znamení času: Sledovat ve světě témata, která lidem leží na srdci, která jsou pro ně aktuálně důležitá, aby o nich mohla církev vést dialog se světem.

Změny a události ve světě

„Kdo říká znamení času, souhlasí s tím, že se sám může od času něčemu naučit. (…) Nejzajímavější na tomto slově je však jeho implicitní záměr. Jedná se o to, správným způsobem rozpoznat historičnosti světa, a samozřejmě také církve, která, ačkoliv je od světa odlišná, je s ním přeci spojená. Změny ve světě musí v církvi najít své echo, minimálně do té míry, že z nich vyplynou otázky. Hotová a dostatečná odpověď nebude vždy po ruce, ale je dobré minimálně vědět, že nestačí stále opakovat staré učení (Yves Congar).“

„Lidské podnikání, podmaňování si přírody, duchovní rozvoj národů, kultura ducha, mírové hnutí, všeobecná solidarita lidí nejsou nic jiného než příležitosti nebo vnější podmínky života pro milost. Jakkoliv mohou být také dvojznačné, do té míry jsou tato profánní slova také znameními začátku. (...) Tyto "události" jsou znamení času (Maria-Dominique Chénu).“

U znamení času je třeba odděleně vnímat samotnou událost, která znamením času být může, a její interpretaci, resp. to, zda událost využila nějaká ideologie ke svému prosazení. Touha po větší solidaritě a spravedlivém uspořádání společnosti v 60. letech 20. st. tak podle něj např. znamením času být mohla, i když ji využila či zneužila komunistická ideologie.

Číst znamení času: Významné události a změny ve světě si žádají, aby na ně církev a křesťané reagovali, jsou znameními, aby se jimi křesťané zabývali a aby předložili výklad jejich smyslu a zaujali k nim postoj.

Zpětný vliv světa na církev

Během II. vatikánského koncilu se stalo zřejmým, že poměr mezi dogmatem a praxí musí být pastorální – jak o tom hovořil Jan XXIII. To znamená, že věc (lat. res) dogmatu musí být u toho, kdo ji slyší, účinná; musí být slyšitelná. Teologie znamení času se zabývá právě touto slyšitelností; zabývá se tím, že různí lidé vnímají stejnou věc různým způsobem, což v důsledku působí i zpětně. Právě konstituce Gaudium et spes byla redakčně zpracována v duchu teologie znamení času: Aby jí mohli její adresáti – tedy prakticky všichni lidé – porozumět, byla v konstituci striktně respektována historická podmíněnost křesťanství:

„Když dáme dohromady rozhodující články 4 a 11 v jejich kontextu a v rámci historie jejich vzniku, pak se zde teologie "znamení času" ukáže ve formě metodického návodu, takříkajíc jako modus procedendi. Třetí, v této souvislosti ještě důležitější pasáž, Gaudium et spes 44, mluví rovnou o lex veškeré evangelizace, "zákonu přizpůsobeného kázání (accommodata praedicatio) zjeveného slova". Církev má úkol (munus) předávat v Kristově duchu jeho dílo dál, což ale může činit jen v procesu výkladu, který zahrnuje jak samo evangelium, tak i situaci nebo místo interpretace (Christoph Theobald)."

Tuto myšlenku podobně vyjádřil již dříve Pavel VI.: „Působením Ducha svatého evangelium proniká do srdce světa, poněvadž on nás vede při rozpoznávání znamení doby – a jsou to Boží znamení – jež evangelizace objevuje a hodnotí v běhu dějin (Evangelii nuntiandi 75).“ Tím vším se říká, že zpětný vliv situace nebo místa na zvěstování nakonec umožňuje, aby byla zjevená pravda hlouběji pochopena, bylo jí lépe porozuměno a byla přiměřeně předávána dál. Číst znamení času tedy znamená rozpoznat a poučit se z tohoto „zpětného vlivu“, což nakonec vede k naplnění evangelizačního poslání církve. Sama pastorální konstituce přesně takto postupuje, když vlastně bere vážně myšlení „dnešního světa“ tak, aby mohl porozumět jejím slovům. Články 4-11 pastorální konstituce jsou vlastně propracovaným návodem, jak znamení času zkoumat.

Číst znamení času: Brát vážně situace, kdy svět církvi nerozumí, nechápe ji. Pak je potřeba vrátit se k zjevené pravdě, snažit se ji lépe pochopit a porozumět ji, a hledat nové způsoby, jak by mohla být zvěstována.

Situace, kdy se rozhoduje o lidské důstojnosti

"Každá všednodenní událost pro křesťany obsahuje eschatologickou hloubku, nikoliv že by utíkali z časnosti, nýbrž že stojí v konkrétním a aktuálním vztahu k oné absolutní události, kterou je Kristus, Bůh, který vstoupil do dějin (Hans-Joachim Sander).“ 

V tom je tento pohled podobný druhému - znamení času jako změny a události ve světě. Pokrok ale není to samé, co budování Božího království.  Církev se proto musí rozhodovat, co pravým znamením je a co jím není. Mezi Bohem a časem je třeba vidět rozdíl, ale přitom není možné je od sebe oddělovat. Boží přítomnost a přítomnost dneška jsou spolu nerozděleně a nesmíšeně spojeny. Boží přítomnost je konstitutivní pro to, co se v čase děje, ale není s tím identická. Událost v čase tak není Božím sebesdílením, ale místem, kde přichází přítomnost Boží ke slovu. Bůh na události v dějinách reaguje, ale neidentifikuje se s nimi. Nechává se identifikovat jen skrze to, co je v dějinné události znamením spásy, tedy skrze dějiny spásy, a také skrze to, co může omezit zlo. Znamení času: „… mají časově-empirický pól, tedy historické události. A mají také nadčasově-teologický pól, tedy schopnost umožnit určitý způsob vyjadřování o Bohu. (...) Lidé v čase bojují o uznání své důstojnosti; to jsou znamení času. Tento boj však není Bohem, stejně tak málo jako jejich důstojnost; ale Bůh je mocí, která lidi v tomto boji posiluje (Hans-Joachim Sander).“ Znamení času je v tomto smyslu situace, prostor nebo příležitost, kdy může církev odkázat na jednotu lidí spolu navzájem a s Bohem (viz LG 1).

Číst znamení času: Identifkovat ve světě situace, ve kterých je ohrožena a pošlapávána lidská důstojnost. Tyto situace jsou znamením, rozhodnout se pro dobro, ochranu a podporu lidské důstojnosti, které odkazují k Bohu a spáse, kterou člověku nabízí.

Základní literatura k povinnému:

II. vatikánský koncil (1965). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

Šrajer, J. - Kolářová, L. a kol. (2015). Gaudium et spes: Padesát let poté.

Prohlubující literatura

Francouzská biskupská konference (2003). Pozvat současnou společnost k životu z víry.

Opatrný, M. (2014). Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty teologie pro sociální práci.

Wanke, J. (2006). Obtíže a šance církve v dnešním světě.