7. Člověk (antropologie)

Člověk jako obraz Boží, jako hříšník a jako nové stvoření v Kristu.

Biblický pohled na člověka je ambivalentní. Na jedné straně není v celém stvoření nic důstojnějšího a vznešenějšího než člověk (“člověk – to zní hrdě”), na druhou stranu také nic hrůznějšího a děsivějšího. Je-li teologie mluvením o Bohu a antropologie mluvením člověku, pak teologická antropologie je mluvením o člověku a základě biblických vyprávění. Biblické texty svědčí o Bohu, která miluje člověka za všech okolností a zároveň nenávidí zlo. Úkolem teologické antropologie tedy je mluvit o člověku zároveň pravdivě a s láskou (J. Vokoun, viz též: “Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.” Efezským 4,15)

Základním výrazem biblické antropolgie jsou první tři kapitoly Bible (1. kniha Mojžíšova, Genesis). Člověk je stvořen k Božímu obrazu. To je základ nezrušitelné důstojnosti člověka jako osoby bez ohledu na další charakteristiky našeho lidství, ale zároveň je to i úkol podílet na Božím díle stvoření zalidněním a kultivací země. Člověk je stvořením, ale zároveň je povolán, aby pouze on ve stvoření byl partnerem Bohu, aby mu “odpovídal”. To má důsledek I pro mezilidské vztahy: Bůh tvoří člověka jako muže a ženu – partnerem může být člověku v plném smyslu jen člověk (nikoli ostatní stvoření), vzetí ze žebra je výrazem hluboké jednoty, žena je muži před Bohem rovná. Člověk však proti Bohu zhřeší tím, že chce být jako Bůh. Podstatou hříchu je tedy touha člověka obejít se bez Boha, znát dobré i zlé. Důsledkem jeho “pádu” je pak porušení vztahu k druhým lidem a světu.

Biblická antropologie akcentuje lidskou zranitelnost. Můžeme hovořit o antropologické nouzi. Člověk je "prach ze země" (Gn 2,7), "polní kvítí" (Ž 103,15), "pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí" (Jk 4, 14). Lidská existence je konečná, smrtelná, fragmentární. Člověk je odkázán na Boha. Ovšem právě přijetí vlastní zranitelnosti, spojené s důvěrou v Boha, otevírá člověka novým možnostem a síle. Konkrétním vyjádřením této skutečnosti může být zvolání apoštola Pavla: "Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2K 12,10). Přijetí vlastní slabosti a zranitelnosti také člověka činí vnímavým vůči slabosti druhých a může vést k solidárnímu jednání. Nedostatek přirozených schopností pro přežití člověk kompenzuje kulturně řečí, společenstvím a technikou. K dalším charakteristikám člověka patří jeho náboženskost a spojení individuality s možností přežít jen ve společenství s druhými. Člověk jako jediný v tvorstvu se ptá po smyslu svého bytí a počítá se svou smrtí.

Člověk tvoří v pohledu Bible jednotu, kterou je možné nahlížet z různých perspektiv. Starý zákon hovoří o duši (nefeš) jako tom, co oživuje tělo, dále tělo (basar) jako to, co nás spojuje se zvířaty. Tělesnost je ovšem vnímána jednoznačně pozitivně, Bible není dualistická! Člověk nemá duši, ale je duší živou. Podobně nemá tělo, ale je tělem (např. celé lidstvo bývá označováno výrazem “všeliké tělo”). Ruach je duch jako vitalita člověka. Srdce (leb) na rozdíl od dnešního chápání není místem emocí, ale středem člověka, který zahrnuje též rozum a vůli. Dnešnímu psychosomatickému pohledu na člověka je naopak blízké spojení určitých tělesných orgánů s emocemi a psychickými procesy (např. ledviny a játra jako nejhlubší nitro, pohnutí střev související se solidaritou, ruka jako výraz moci nebo oko jako výraz vnitřní pohnutky). V Novém zákoně u apoštola Pavla můžeme rozlišit dva pojmy pro tělo (soma jako označení pro “živé tělo”, celou osobu, a sarx jako “maso” s důrazem na slabost a hříšnost člověka). Podobně pro duši musíme rozlišit pojem psyché (ve smyslu nefeš, označení pro život, sídlo vůle a nálad) a pneuma (duch jako místo vztahu k sobě, bližnímu a Bohu). Protikladem zde není duše a tělo, ale duše a duch. Sídlem myšlení a rozhodování pak je nous (rozum).

Lidský hřích je definitivně přemožen až v Ježíši Kristu jako dokonalém Božím obrazu, neporušeném hříchem. Ježíš je nejen pravý Bůh, ale také pravý člověk. Skrze víru v Krista a spojení s ním ve křtu se člověk stává milostí Boží “novým stvořením”. Jsme osvobozeni od seme sama k novému životu v lásce k Bohu a bližnímu. Nový zákon zároveň klade důraz na to, že naplnění lidského života proběhne až za hranicí smrti.

Jednotlivé křestanské tradice kladou důraz na různé prvky biblické antropologie. Obecně lze říci, že východní křesťanství je vůči člověku optimističtější, západní více akcentuje hříšnost člověka. Oproto římskému katolicismu byli reformační církve tradičně antropologicky pesimističtější, ovšem moderní protestantismus se často proti tomuto trendu obrací a vychází spíše z předpokladů světského humanismu.

Důsledky pro sociální práci jsou zřejmé: Především důraz na hodnotu člověka, danou stvořením k Božímu obrazu, bez ohledu na další charakteristiky jedince. A zároveň vědomí porušenosti člověka a jeho jednání, které se projevuje i v sociální práci: I naše nejlepší úmysly a snahy jsou “infikovány” hříchem, vše dobré, co děláme, může mít také negativní důsledky. A v Písmu najdeme také hluboké vyjádření skutečnosti, kterou dnes nazýváme bio-psycho-socilně-spirituální jednotou člověka.

Biblické texty:

Genesis 1-3

Římanům 5-7

Otázky:

Co znamená, že je člověk stvořen k Božímu obrazu?

Co znamená pojem hřích?

V jakých důrazech se liší antropologie z konfesního hlediska?

Základní literatura:

Migliore, Daniel L. Víra usilující porozumět. Úvod do křesťanské teologie, Jihlava: Mlýn, 2009, s. 141-166

Kam dál:

Müller, Gerhard Ludwig Dogmatika pro studium i pastoraci, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 104 - 155

Příprava na výuku:

Přečtěte si z Bible první tři kapitoly (1. kniha Mojžíšova 1-3) a všimněte si, co se zde říká o člověku.