1. přednáška
V této úvodní přednášce si nejdříve zopakujeme základní terminologii a rozlišení (1). Pak se budeme věnovat základním předpokladům (aplikované) etiky (2); obě úvodní části jsou pro všechny, kteří mají základní poznatky o etice, více či méně opakováním.
(1) Etika, jinými slovy praktická filosofie (nebo také morální filosofie) je věda, která zkoumá (má za předmět) jednání, skutky (nebo také nejednání, protože i to může být eticky relevantní). Etika není jen disciplínou filosofie; od počátku dějin etického myšlení byli někteří etikové také teologové, proto má etika také teologický, náboženský rozměr, a je dokonce i teologickou disciplínou (pak se nazývá teologická etika, nebo morální teologie).
Předmětem zkoumání je lidské jednání, lidské skutky. Toto zkoumání má v etice dvojí základní podobu: analýzu (rozbor, popis) a hodnocení; v prvním případě jde o metodu deskriptivní, v druhém o metodu normativní. Plnohodnotná etika se nemůže omezit pouze na deskripci, to nám ukazuje náš rozum, který nefunguje pouze deskriptivně, ale rovněž normativně, tj. zavazuje nás (svědomí).
Pro etiku nejsou ovšem relevantní všechny skutky, a proto se jedna z prvních analýz zaměřuje na rozlišení mezi „actus humanus“ a „actus hominis“; první je relevantním předmětem etiky (např. úmyslné zabití pro peníze), druhý nikoli (např. podrbání ve vlasech). Ne všechny lidské skutky jsou tedy pro etiku takříkajíc zajímavé.
V odborné etické literatuře se u skutku rozlišuje jeho „moralita“ a „mravnost“, příp. ještě „legalita“, a také čtvrtý aspekt, který je dán tím, že jednající člověk je věřící, nebo přinejmenším žije i ze své nejhlubší dimenze: spirituality.
- Měřítkem morality je svědomí jednajícího (morálně jedná ten, kdo jedná podle svého svědomí)
- Měřítkem mravnosti je (vnější) norma, relevantní pro jednajícího, který se nachází zpravidla vždy v nějaké společnosti, kde normy vznikají, jsou uznávány a platí (mravně jedná ten, kdo jedná v souladu s (vnější) normou)
- Měřítkem legality je právní norma (legálně jedná ten, kdo jedná v souladu se zákony)
- Měřítkem spirituality je svědomí osvícené vírou
Důležitá terminologická poznámka: adjektiva „(ne)morální“ – „(ne)etický“ – „(ne)mravný“, příp. substantiva „etika“ – „morálka“ – „(ne)mravnost“ se často užívají nerozlišeně, někdy dokonce jako synonyma. Jestliže je ale etika, stručně vyjádřeno, vědou o morálce/morálkách, resp. jestliže etika zkoumá moralitu a mravnost (a vztah mezi nimi), pak je zřejmé, že nemůže rozhodně jít o synonyma a je třeba rozlišovat, a to nejen jazykově, ale také věcně! Pojmy „etika“ – „(ne)etický“ z povahy věci vyjadřují jinou rovinu, než uvedené pojmy ostatní!
Etika analyzuje a hodnotí jednání/skutky, jejich relevantní aspekty. Etika má zpravidla podobu nějaké etické teorie či etického přístupu, který je ve většině případů také normativní, tj. skutky hodnotí, zdůvodňuje své normativní principy, předpoklady, normy, apod. Některé hlavní etické teorie si ve stručnosti představíme níže (4).
Kdykoli etické teorie hlouběji analyzujeme (a třeba také mezi sebou srovnáváme, podle určitých kritérií) dostáváme se do oblasti meta-etiky. Metaetika je vědecká teorie etiky, která zkoumá nejen etické teorie, ale rovněž a především základní principy a předpoklady těchto teorií, neboli (obecně):
- Řeč, jazyk, který etikové používají, příp. jazykové výrazy, výroky nějaké morálky
- Myšlení, tj. pojmy, soudy a úsudky, jak nějaké etické teorie, tak třeba také nějaké morálky
(Výraz „morálka“ zde používám jak ve smyslu nějaké „individuální morálky“ (soubor morálních přesvědčení, úsudků a pravidel nějaké osoby), tak ve smyslu nějaké „morálky společnosti“ (která disponuje analogickým souborem).
- (Příklad) Rozdíl mezi morálkou a etikou je podobný jako rozdíl mezi tím, kdo píše básně („dělá poezii“) a literárním vědcem, který básně zkoumá („dělá vědu“, vytváří teorii poezie). Kdo „dělá metaetiku“ je podobný analytickému literárnímu vědci, který kriticky zkoumá a srovnává různé teorie poezie.
- (Příklad) Kdo jedná podle normy „buď uctivý k seniorům“ jaksi automaticky, nachází se na rovině mravnosti, kdo ví, že má v konkrétním případě jednat podle této normy, nachází se na rovině morality. Kdo však dokáže podat přesvědčivé důvody, proč je úcta k seniorům morálně správná, kdo dokáže uvést přesvědčivé argumenty, nachází se na rovině etiky. Na rovině meta-etiky se pak nachází ten etik, který kriticky analyzuje a srovnává etické teorie, které normu rozdílně zdůvodňují, meta-etik zkoumá význam pojmu „úcta“ apod.
V základech každé etické teorie jsou určité (i mlčky předpokládané, nezdůvodněné, příp. kriticky neprověřené) principy a předpoklady. Proto nemusí být hranice mezi etikou a metaetikou vždy ostrá. Metaetika je však nutná vždy, když má být nějaká etická teorie solidně zdůvodněna.
Uvedená základní terminologie a rozlišení jsou klíčové i pro aplikovanou etiku!
Metaetika bývá někdy zaměňována s analytickou etikou. Nejde ovšem o identické pojmy. V tradici analytické etiky byla totiž etika některými filosofy redukována pouze na deskripci, resp. na pouhou analýzu morálky, morální řeči; podle těchto filosofů nelze totiž morální a etické výroky verifikovat či falsifikovat (tyto výroky nemohou mít pravdivostní hodnotu). Proti tomu lze ovšem namítnout, že samotný hlavní předpoklad, tj. výrok: „vědecké jsou jen ty výroky, které lze verifikovat/falsifikovat“ nelze (empiricky) verifikovat/falsifikovat“, proč tedy tento předpoklad pokládat za pravdivý? Slabina této redukce vyplývá z empirismu, resp. z redukce možností rozumu. Etické přístupy takto redukované jsou zpravidla označovány jako non-kognitivistické, protože morální přesvědčení, výroky etc. pokládají za pouhé pocitové (nonkognitivní) preference, racionálně nezdůvodnitelné.
- Příklad) Vezmeme-li si např. výrok „mučení je zlé“, nonkognitivisté by tvrdili, že nemá pravdivostní hodnotu. Podle Ayerova emotivního nonkognitivismu není tento výrok ničím jiným než vyjádřením pocitů: „mučení je ohavné“. Podle Hareova decisionistického nonkognitivismu je výrok výrazem rozhodnutí: „Rozhoduji se nemučit“.
(2) Zde vycházím z toho, že etické a morální výrazy, výroky (na rovině myšlení: pojmy, soudy, úsudky) lze racionálně (rozumově) uchopovat a zdůvodňovat, neboli z principu, že náš rozum „funguje“ nejen deskriptivně, ale také normativně; zastávám tedy etický kognitivismus.
První základní předpoklad se týká možnosti morálního poznání, jeho pravdivosti a zdůvodnitelnosti. Jde v podstatě o klíčovou otázku, zda můžeme pravdivě poznávat nejen to, jak se věci mají, ale také, jak by věci měly být. Odborně řečeno, jde o možnosti praktického rozumu, o adekvátní, realistické a neredukované možnosti svědomí (svědomí = úsudek praktického rozumu).
Je zřejmé, a morální zkušenost nám to potvrzuje, že je zásadní rozdíl mezi tím, když poznávám, jak musím/smím/nesmím jednat – a tím, jak pak skutečně jednám. Neboli: jedna věc je správné morální poznání, druhá věc je správné morální jednání (odpovídá to rozdílu mezi rozumem a vůlí). Aby měly etické úvahy smysl, je jasné, že pokud by člověk mohl dosáhnout morálně správného poznání, ale neměl svobodnou vůli podle toho jednat, nemělo by smysl jednak samotné morální poznání, jednak přičítání viny či zásluhy, resp. ztratila by se možnost odpovědnosti. Zde a dále, není-li uvedeno jinak, používám pojem „odpovědnost“ ve smyslu „morální odpovědnost“.
Druhý základní předpoklad se týká svobody. To je poměrně složité etické téma. Zde se omezím jen na základní rozlišení svobody (podle Aristotela) ve smyslu dobrovolnosti a ve smyslu záměrného rozhodnutí:
- dobrovolně se mohou rozhodovat i zvířata a už velmi malé děti (např. pes „dobrovolně“ sleduje něčí pachovou stopu; roční dítě dobrovolně natáhne ruku k nabízenému jídlu, apod.)
- záměrnému rozhodnutí předchází naproti tomu rozvaha, volba cíle a prostředků (toho je člověk schopen až od určitého věku)
Striktně vzato si člověk nepřičítá odpovědnost za všechny dobrovolné skutky (např. když dobrovolně, ve smyslu spontánnosti, uhne před letícím kamenem a následkem toho někoho shodí a těžce mu ublíží), přičítá si však odpovědnost za všechna záměrná rozhodnutí.
Předpoklad svobody a odpovědnosti je pro etiku naprosto centrální, neboť bez svobody není odpovědnosti, není vina ani zásluha, nesvobodné jednání nemá smysl hodnotit, resp. nemá smysl jej přičítat; a o to v etice primárně jde, protože hodnocení jednání má smysl jen natolik, nakolik můžeme hodnotit jednání lidí (nehodnotíme přece morálně např. psa, že zakousl kočku, ani roční dítě, že rozbilo talíř – v posledním případě mají odpovědnost rodiče, že tomu nezabránili, nakolik tomu ovšem zabránit mohli, což souvisí s tím, nakolik to mohli předvídat).
Předpoklad, že my lidé jsme svobodní, nicméně neznamená, že jsme absolutně svobodní (to bychom byli, kdybychom např. mohli způsobit svou anihilaci, nebo způsobit, aby se Země přestala otáčet kolem své osy apod.). Svoboda konkrétních osob je omezená, více či méně, podle fyziologických, psychologických, socio-kulturních determinací. Přesto ale celá etika a morálka doslova „stojí a padá“ s předpokladem svobody – a odpovědnosti. I přes mnohá vnější i vnitřní omezení svobody předpokládáme, že my sami a ostatní jsme v jádru svobodné bytosti, které se mohou svobodně rozhodovat (a dokonce svobodně volit mezi různými hodnotovými žebříčky). Normální člověk dokonce vnímá svou „svobodu nad svobodou“, tj. že se pro něco může svobodně rozhodnout a zároveň tuto svobodnou volbu může negovat (jen z čistého „potěšení“, že je „svobodný i od své svobody“).
Vycházíme tedy z předpokladu, že nejsme zcela determinováni ani našimi geny, ani okolím etc. To ale neznamená, že okolní rámcové podmínky nijak naši svobodu neovlivňují. Pro aplikovanou etiku je v této souvislosti velmi zajímavý tzv. Milgramův experiment, který ukazuje, jak normální lidé na základě určitých rámcových podmínek jsou ochotni poslouchat autoritu a poškodit, příp. dokonce usmrtit lidi, které neznají (více viz 9. přednáška). Tím nejen pro etiku vzniká centrální otázka: Proč jsou lidé náchylní činit zlo? Tato otázka spadá ovšem primárně do oblasti jiných filosofických a teologických disciplín. Zde postačí ji formulovat a počítat s tím, že takový sklon ke zlu existuje. Pokud by to ovšem implikovalo naprosté zrušení svobody, opět ztrácí etika smysl. Právě morální poznání zla a (mnohdy slabá) snaha vůle, zlu nepodlehnout, jsou dokladem naší svobody.
Třetí základní předpoklad souvisí s onou centrální otázkou. Nikdo rozumně nepopře, že lidé někdy činí zlo a ví, že mají činit dobro. Lidé se však liší v tom, co považují za zlé a dobré. Na tomto faktu se pak někteří etikové snaží vybudovat etický relativismus. Etický relativista tvrdí: Neexistuje žádné univerzální a objektivní kritérium, na základě kterého můžeme jednání označit za dobré či zlé. Jinými slovy: neexistuje zlé/dobré naprosto, ale vždy jen z určitého hlediska a pro někoho. Ještě jinak: predikáty „zlé/dobré“ (jimiž vypovídáme o morální kvalitě jednání) jsou pravdivé jen relativně, podle času, kultury etc.
Proti etickému relativismu lze však smysluplně namítat:
- Jestliže neexistuje zlé/dobré naprosto, proč pak etický relativista zastává etický relativismus? Je dobré naprosto, být etickým relativistou? Jestliže ano, pak existuje něco dobrého naprosto. Jestliže ne, pak je etický relativismus dobrý jen pro etické relativisty (a nikdo jiný jej nemusí přijímat)
- Zlaté pravidlo – „Co nechceš, aby ti ostatní dělali, nedělej ani ty jim“ – „Jak chceš, aby ostatní jednali s tebou, tak jednej s nimi“ – jsou etické výroky, které jsou pokládány za pravdivé univerzálně, napříč kulturami a časem. Fakticky tedy existuje něco, co téměř všichni pokládají za nerelativní. Stejně i morální výrok „Je dobré, když se rodiče starají o děti“ etc.
Důkladnější vyvrácení etického relativismu předpokládá hlubší a komplexnější obhajobu neměnnosti lidské přirozenosti, přirozeného mravního zákona a svědomí, které může morálně poznávat s jistotou, objektivně a nerelativisticky. Následně se nelze vyhnout tématům: morální sankce, garance spravedlnosti, osobní nesmrtelnosti apod. (tato centrální témata spadají do obecné etiky). Zde vycházím z etického nerelativismu, tj. z předpokladu, že predikáty „zlé/dobré“ (jimiž vypovídáme o morální kvalitě jednání) mohou být pravdivé nerelativně, univerzálně a objektivně. To samé předpokládám pro predikáty morálně „přikázané/dovolené/zakázané“.
Kontrolní otázky
- Může se plnohodnotná etika omezit jen na deskriptivní metodu?
- Co je měřítkem spirituality, tj. spirituálního aspektu jednání?
- Jaký je rozdíl mezi etikou a morálkou?
- Co je metaetika?
- Co je etický kognitivismus?
- Platí vždy, že každý, kdo správně morálně poznává, zároveň správně morálně jedná?
- Co musí někdo tvrdit, abychom jej mohli označit za etického relativistu?