2. přednáška

Dnes se budeme věnovat rozdílu a souvislostem mezi obecnou a aplikovanou etikou, to je jádro přednášky (1). V druhé části si velmi stručně řekneme něco o aplikaci několika hlavních etických teorií a o centrální úloze svědomí (2), to bude pro mnohé, více či méně, opakování, avšak nezbytné.

(1) V první úvodní přednášce jsme si připomněli základní předpoklady etiky (normativitu poznání, svobodu, odpovědnost a nerelativitu), jež mají klíčový význam nejen v obecné, ale rovněž v aplikované etice. Aplikovaná etika je aplikací obecné etiky. Je tedy zřejmé, že pokud např. v rovině obecné etiky popřeme lidskou svobodu, znemožníme tím úvahy o odpovědnosti nejen na obecné rovině, ale také na rovině aplikace. V čem ale přesně spočívá rozdíl mezi obecnou a aplikovanou etikou?

Na tuto otázku najdete diferencované odpovědi ve studijním textu, pozorně si jej prosím přečtěte. Vycházeje z tohoto textu zde jen zdůrazním, že je potřeba rozlišovat mezi aplikační dimenzí obecné etiky – a aplikovanou etikou jakožto novou podobou praktické filosofie, která se objevila okolo pol. 20. století v USA (applied ethics).

Výstižné definice aplikované etiky:

• Aplikovaná etika představuje pokus skrze prostředky obecné etiky pomoci lidem, aby jednali morálně správně v situacích, v nichž panuje nejasnost a nejistota o tom, jak v těchto situacích jednat morálně správně
• Etika je aplikovaná, když je konkrétní. Aplikovaná a konkrétní je etika tehdy, když se realizuje v určitých konkrétních (a speciálních) oblastech lidského jednání, když zkoumá morální problémy těchto oblastí, a přitom zohledňuje relevantní věcné souvislosti

Aplikovaná etika má smysl jen tehdy, když je zpochybněn tzv. technický imperativ: co je technicky možné uskutečnit, to je morálně dovolené uskutečnit. Aplikovaná etika vychází z morální intuice, že ne vše, co technicky umíme, smíme uskutečnit. Aplikovaná etika jakožto nová podoba praktické filosofie začala vznikat právě v kontextu rozvoje technologií a techniky v 2. pol. 20. století. Právě tehdy se objevily v dějinách člověka dosud nepoznané morální problémy. Nemalou zásluhu na rozvoji aplikované etiky měly hrůzy a následky druhé světové války.

Aplikovaná etika je nutně interdisciplinární (mezioborová) a musí zohledňovat empirické poznatky z toho kterého oboru, resp. z dané oblasti lidského jednání

• (Příklad) Kdo chce dnes zkoumat morální problémy spjaté se začátkem a koncem lidského života, musí mít poznatky z  embryologie a paliativní medicíny. Kdo si klade morální otázky, které vyplývají z využívání jaderné energie, musí mít poznatky z oboru jaderné techniky, jaderného inženýrství apod.

(2) Lze říci, že každý z nás byl/je/bude v určitých situacích svého života aplikovaným etikem. Podle první definice je vlastně aplikovaným etikem každý, kdo hledá morálně správné řešení v situacích, kdy je nejasné a nejisté, co je morálně správné.

• (Příklad) Aplikovaným etikem je politik, který se snaží argumentovat ve prospěch (ne)přijetí určité právní normy (…); žena, která hledá důvody proč (ne)podstoupit interrupci; student, který ví, proč nechce darovat své gamety;  lékař, který argumentuje proti legalizaci eutanazie; neplodný pár, který zkoumá morální problémy vyplývající z asistované reprodukce apod.

Z těchto příkladů je zřejmé, že neexistuje nějaká „jedna aplikovaná etika“, ve skutečnosti různí lidé různým způsobem aplikují různé etické teorie, příp. poznatky a morální pravidla apod. při řešení různých konkrétních morálních otázek a problémů, v nichž není jasné a jisté, jak jednat.

Z odborného hlediska lze nicméně uvést několik hlavních etických teorií/přístupů, které se aplikují, tj. používají, aby se dospělo k řešení daných morálních otázek a problémů (omezím se na stručný výčet těch nejznámějších a nejpoužívanějších):

• etika konsekvencialismu: morální správnost jednání je určena následky (konsekvencemi) jednání; převládající podobou konsekvencialismu je utilitarismus
• etika povinnosti (deontologismus): morálně správné jednání je takové, které je v souladu s povinností, následky jednání nejsou irrelevantní, ale nejsou hlavním kritériem správnosti
• etika smlouvy: morálně správné jednání je takové, které je v souladu se smlouvou (kontraktualismus, kontraktarianismus)
• etika přirozeného mravního zákona: morálně správné jednání je v souladu přirozeným mravním zákonem, jehož příkazy poznává člověk ve svědomí (z prvních příkazů/principů pak v rámci úsudků vyvozuje normativní závěry, jak konkrétně (ne)jednat)
• etika ctnosti: morálně správné jednání rozvíjí a udržuje kvality (habity) rozumu a vůle; lze říci, že teprve etika ctností je integrální etikou, nakolik klade důraz nejen na správné morální poznání, ale rovněž na správné morální jednání

Jakmile si položíme otázky: Jaká etická teorie je ta „správná“? Jak poznám, podle které etické teorie mám hodnotit své jednání? – ihned se ocitáme v oblasti metaetiky. Je zřejmé, že adekvátní aplikace nemůže být „slepou aplikací“, tj. nezdůvodněným, automatickým „použitím“ nějaké etické teorie. Některé etické teorie se nevylučují (třeba deontologismus, etika přirozeného mravního zákona a etika ctností), takže není adekvátní hledat tu „jedinou správnou“ etickou teorii. Na druhou stranu některé etické teorie jsou neslučitelné už podle svého principu, třeba etika konsekvencialismu a etika přirozeného mravního zákona.

Zde vycházím z meta-principu: morálně správné jednání je jednání, které je ve shodě se svědomím jednající osoby (je však třeba počítat s možností mylného svědomí). Svědomí nefunguje pouze jako „nástroj aplikace nějaké etické teorie“! Jako úsudek praktického rozumu je provázán s úsudky teoretického rozumu (máme jen „jeden rozum“!) a tudíž z povahy věci přemýšlíme nejen nad tím, jak nějakou etickou teorii aplikovat, ale také nad tím, zda je to adekvátní, zda jsou nějaké etické teorie kompatibilní, zda a jak se mohou doplňovat, nebo se vylučují apod. V optimálním případě nejen víme, co aplikovat, ale také proč to aplikovat. Ve zdůvodnění ovšem nelze postupovat do nekonečna, a tak vycházíme z určitých meta-principů a předpokladů, které poznáváme jako pravdivé a správné. Jestliže něco poznáváme jako pravdivé a správné, pak víme, že podle toho máme jednat. Také víme, že máme vědět, tj. snažit se poznat pravdu a podle pravdy jednat, tj. jednat dobře. Teoretická a praktická dimenze rozumu jsou provázané.

Kontrolní otázky

1. Je potřeba rozlišovat mezi aplikační dimenzí obecné etiky a aplikovanou etikou jakožto novou podobou praktické filosofie?
2. Co je aplikovaná etika?
3. Z jaké morální intuice vychází aplikovaná etika?
4. Nějaký student může být aplikovaným etikem, když
5. Příklad interdisciplinarity a zohlednění empirických poznatků v aplikované etice:
6. Proč neexistuje „jedna aplikovaná etika“?
7. Když vycházíme z metaprincipu, že morálně správné jednání je jednání, které je ve shodě se svědomím jednající osoby, musíme počítat s tím, že