V této přednášce prohloubíme předchozí poznatky o aplikované etice. Velmi stručně a přehledově si ukážeme, jak a proč se aplikovaná etika rozlišuje na subdisciplíny (1). S tím souvisí politický a společenský význam aplikované etiky (2). Nakonec se seznámíme se základními hodnotícími kategoriemi (3), čímž vynikne obecně-etický rozměr aplikované etiky.

(1) Aplikovaná etika jakožto nová podoba praktické filosofie vznikla okolo roku 1950 v USA (applied ethics), a rozvíjela se v 60. a 70. letech 20. století i v dalších zemích. Mezi hlavní příčiny jejího vzniku a rozvoje patří

  • potřeba eticky zkoumat některá rozhodnutí s dopadem na veřejnost (válka ve Vietnamu, rasová diskriminace apod.)
  • potřeba eticky zkoumat morální problémy vznikající v rámci nových technologií, biotechnologií a medicíny (využívání jaderné energie, GMO, umělé oplodnění, eutanazie etc.)

Podle jednotlivých speciálních oblastí praxe postupně vznikaly tzv. subdisciplíny aplikované etiky:

  • bioetika
  • environmentální etika (dále zkráceně „ekoetika“)
  • etika techniky
  • etika vědy a výzkumu, etc.

Tyto subdisciplíny nejsou oddělené; je výstižné chápat je jako různé a provázané podoby (projevy) aplikované etiky. Aplikovaná etika není pouze souhrnem svých subdisciplín; už proto, že není snadné podat vyčerpávající seznam těchto subdisciplín. Rozlišování subdisciplín je oprávněné, ale pokud chceme nějaké jednání a následky jednání analyzovat a vyhodnotit komplexně, nelze se omezit jen na hledisko jedné subdisciplíny!

  • (Příklad) Jízdu autem a její (vzdálenější) následky lze eticky analyzovat a hodnotit nejen z hlediska etiky techniky, ale také z hlediska ekoetiky (nakolik emise poškozují nejen lidské zdraví, ale také přírodu), zároveň však také z hlediska tzv. etiky odpovědnosti za budoucí generace (nakolik zvýšené emise mění klima a měnící klika změní základní životní podmínky budoucích generací, tj. osob, které budou žít třeba za 50 let.

Z tohoto jednoduchého příkladu je zřejmé, že jednou z dalších aktuálních podob aplikované etiky je etika zkoumající odpovědnost nás, současníků, za budoucí generace. Anebo je adekvátnější místo „za“ budoucí generace říci „vůči“ budoucím generacím? Ale jak můžeme být odpovědní vůči někomu, kdo ještě neexistuje – tedy za předpokladu, že pojem „budoucí generace“ označuje lidi, kteří budou žít až třeba za 10 nebo 50 let? Tyto prohlubující otázky jasně ukazují, že aplikovaný etik mnohdy naráží na obtížné problémy, které vyžadují preciznější a komplexnější analýzy.

Klíčové také je, na základě jaké etické teorie se problémy negativních (vzdálenějších) následků naší současné (technické) praxe řeší; k jinému závěru dojde konsekvencialista, který se snaží vyhodnotit celek (budoucích) následků, k jinému závěru dojde etik, který klade důraz především na ctnostné jednání současníků (v rámci ordo amoris) a počítá s tím, že současníci nemohou nést odpovědnost za všechny (budoucí) následky své současné praxe. K otázkám, které souvisejí s problematikou odpovědnosti za budoucí generace, se budeme vracet.

(2) Řekli jsme si, že každý z nás je/bude v určitých situacích svého života aplikovaným etikem. Někteří lidé, zvláště ti, jejichž rozhodnutí ovlivní větší množství dalších lidí, mají ovšem větší odpovědnost, protože mají větší moc. To jsou především politici. A jestliže každý politik má celkově větší odpovědnost, pak má větší odpovědnost i jako aplikovaný etik. Velmi záleží na etické kvalifikaci politiků, na tom, jak kvalitními aplikovanými etiky jsou, tj. jak kvalitně dokáží promyslet, zdůvodnit a realizovat svá politická rozhodnutí. To nazývám politický význam aplikované etiky. Projevuje se především v procesu tvorby a schvalování zákonů.

  • (Příklad) V rámci asistované reprodukce v ČR se využívají také darované gamety (pohlavní buňky). Dárcovství gamet je v ČR anonymní. Nedávno skupina poslanců navrhla, aby anonymita byla zrušena, protože je v rozporu s (přirozeným) právem dítěte znát oba biologické rodiče. Poslanci, kteří navrhovali změnu příslušného zákona, museli argumentovat eticky, byli v tomto případě aplikovanými etiky, kteří mají odpovědnost za to, jak kvalitně a pravdivě budou argumentovat. Na druhé straně poslanci, kteří hlasovali proti zmíněnému návrhu, museli rovněž uvažovat a argumentovat eticky, byli tedy také aplikovanými etiky.

Tento příklad pěkně ilustruje provázanost některých subdisciplín aplikované etiky – a také to, co zde nazývám společenský význam aplikované etiky. Je zřejmé, že co zákony přikazují, dovolují a zakazují, ovlivňuje (lze vyjádřit i silněji: formuje) mravnost společnosti, tj. po mravní stránce ty osoby, které daným zákonům podléhají. Ne sice všichni lidé, ale mnozí mohou podléhat dojmu, že zákonem dovolené je i mravně dovolené. Společenská dimenze aplikované etiky pak spočívá v tom, že lidé alespoň přemýšlejí o tom, zda to co je zákonem dovolené (legální) je zároveň i mravně dovolené, resp. morálně dovolené.

  • (Příklad) Dárcovství gamet je v ČR legální a anonymní. Někteří lidé si mohou pod vlivem některých (zpravidla v médiích a na webových stránkách center asistované reprodukce uváděných) informací myslet, že darovat vlastní gamety může být projevem altruismu, a proto morálně dovolené či dokonce žádoucí (často se v této souvislosti používá heslo „daruj život“). Některé potenciální dárce může ovlivnit rovněž informace, že dárci dostávají finanční náhradu za „vynaložené výdaje spojené s darováním“. Společenský význam aplikované etiky spočívá v tom, aby se nejen potenciální dárci s ohledem na legalizaci dárcovství vypořádali s nelehkým etickým úkolem udělat si v dané věci jasno i z morálního hlediska.

Společenský význam aplikované etiky nespočívá jen v tom, že běžní lidé mají (s ohledem na momentální platnou legislativu) za úkol eticky vyjasňovat otázky a problémy v rámci svých osobních rozhodnutí. Spočívá také v tom, že někteří členové společnosti na základě své společenské funkce, svých speciálních odborných kvalifikací a znalostí poskytují etickou orientaci dalším členům společnosti – a tím jsou zároveň určitými etickými, příp. morálními autoritami, jejichž etické závěry jsou více slyšet a ostatní členové společnosti jim mohou přikládat větší váhu (aniž by samozřejmě byli zbaveni odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a jednání). Takovými autoritami s poradní funkcí jsou třeba etické komise.

  • (Příklad) V rámci ČR je to pro etiku klinické praxe Etická komise Ministerstva zdravotnictví, pro etiku výzkumu Bioetická komise Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace.

(3) Řekli jsme si, že etika se nemůže omezit pouze na deskripci, ale musí postupovat rovněž normativně, tj. hodnotit; odpovídá to běžnému etickému předporozumění: lidé fakticky hodnotí jednání své i jednání druhých (nikdo se nespokojí pouze s popisem, navíc, i popis může mít (a často i má) hodnotící význam. A nehodnotíme pouze jednání, ale také intence (úmysly), charakter či životní styl.

  • (Příklad) Jestliže se neznámý kolemjdoucí pokouší zachránit tonoucího nehledě na vlastní nebezpečí, hodnotíme zachránce většinou jako člověka dobrého úmyslu i charakteru („je statečný“) – nehledě na to, zda se záchrana podaří či nikoli (všimněte si: i když pouze pravdivě popisujeme situaci (deskripce), je zřejmý hodnotící význam: „být statečný“ = „jednat dobře“).

V aplikované etice se užívají stejné hodnotící kategorie jako v obecné etice, resp. hodnocení obecná („vražda pro peníze je zlá“) a hodnocení konkrétní (“Tento Petrův skutek vraždy pro peníze je zlý skutek“) se vyjadřují stejnými hodnotícími kategoriemi; tyto kategorie jsou dány tou kterou etickou teorií – „dobrý/zlý“, „(ne)užitečný“, „ctnostný/neřestný“ etc. (všimněte si, že i kategorie „vina/zásluha“ mají hodnotící význam). Uvedené (a některé další) hodnotící kategorie jsou bipolární, jiné vyjadřují více než dva protikladné póly. V současné aplikované etice se více než dvoustupňové hodnotící kategorie objevují v rámci deontologických přístupů:

  • Přikázané
  • Dovolené
    • Žádoucí
      • Morálně hrdinné
      • Prostě žádoucí
    • Neutrální
    • Nežádoucí
  • Zakázané

Toto až sedmistupňové rozlišení je ovšem samo o sobě formální. Obsahovou argumentaci (tj. zdůvodnění, proč je něco přikázané, žádoucí, morálně hrdinné etc.) každá normativní etická teorie rozvíjí podle svých normativních principů (všimněte si, že svědomí také „pracuje“ minimálně podle tří hlavních kategorií (přikázané, dovolené, zakázané)).

  • (Příklad) Jestliže je neznámý kolemjdoucí normální, pak se vrhá do vody jen tehdy, když umí plavat a ve svědomí dochází k závěru, že záchrana tohoto konkrétního tonoucího je pro něj nyní přikázaná, příp. žádoucí. Pokud je pro něj situace velmi riziková, poznává, že smí – ale nemusí! – jednat morálně hrdinně.

S pomocí hodnotících kategorií hodnotíme

  • Retrospektivně (jednání, které se uskutečnilo; retrospektivní svědomí může morálně „vychovávat“)
  • Prospektivně (jednání, které se má uskutečnit; prospektivní svědomí zavazuje (i když je mylné, pak ovšem jen natolik, nakolik je považováno za správné))

Všimněte si, že (retrospektivní i prospektivní) hodnocení intence na jedné straně a vnějšího jednání na druhé straně se mohou lišit; např. vyslovení nepravdy kvůli záchraně života. Intence (úmysly) jsou pro morální kvalitu skutků zásadní. Jestliže totiž někdo udělá navenek něco dobrého, ale se zlým úmyslem, není jeho skutek dobrý. Přečtěte si pozorně studijní text, kde je pěkně vysvětleno, jak jsou remotní (finální) intence klíčové pro morální kvalitu skutků.

Kontrolní otázky

  1. Kdy a kde vznikla aplikovaná etika jakožto nová podoba praktické filosofie?
  2. Co jsou (obecně řečeno) subdisciplíny aplikované etiky?
  3. Pokud chceme nějaké jednání a následky jednání analyzovat a vyhodnotit komplexně, omezíme se na hledisko jen jedné subdisciplíny aplikované etiky?
  4. V čem spočívá, kromě jiného, společenský význam aplikované etiky?
  5. Jaké jsou základní trojstupňové hodnotící kategorie používané v aplikované etice?
  6. Jak, co do času, s pomocí hodnotících kategorií hodnotíme?
  7. Jsou hodnocení intence na jedné straně a hodnocení vnějšího jednání na druhé straně vždy identické?
Ultime modifiche: mercoledì, 4 marzo 2020, 10:18