4. přednáška

Tato přednáška je rozsáhlejší, věnujte ji prosím více času. Budeme se věnovat první podobě aplikované etiky – bioetice. Nejdříve si řekneme velmi stručně pár slov k historii bioetiky (1), pak se zaměříme na nejznámější bioetické principy (2). Klíčová je navazující část (3), kde si stručně ukážeme, jak se v rámci svědomí dochází k morálně správnému poznání; stejně i závěrečná část (4), kde se seznámíme s tím, jak pracovat v (aplikované) etice s centrálním pojmem „odpovědnost“.

(1) Bioetika je podoba aplikované etiky, která má v širokém smyslu slova a doslova vzato za předmět jednání dotýkající se života (z řec. bios – život). V současné době se výraz „bioetika“ používá ve více významech, v závislosti na významu pojmu „život“:

• život lidský – pak jde o bioetiku s významem lékařská etika, medicínská etika
• život mimolidský – pak jde o bioetiku s významem ekoetika, etika vztahu ke zvířatům, etika životního prostředí

Existuje i pojetí, podle něhož má bioetika své „subdisciplíny“: lékařskou etiku, etiku vztahu ke zvířatům a ekoetiku.

Významové a terminologické diference se tvořily postupně. Na svém počátku (a někdy až doposud) zahrnuje bioetika uvedené (a částečně i další) „subdisciplíny“ a představuje tak první podobu aplikované etiky. Lze to ilustrovat velmi stručným nástinem některých hlavních historických mezníků vzniku a rozvoje bioetiky. Formativní fáze spadá do let 1960–70. Všimněte si, že výraz „bioetika“ se poprvé objevuje až v roce 1970.

1947 Norimberský kodex, jenž mimo jiné definuje jako základní podmínku pro experimentování s lidmi dobrovolný souhlas pokusné osoby; kodex vznikl v závislosti na Norimberském procesu (1945–46) s německými lékaři a dalšími válečnými zločinci, kteří praktikovali smrtelné experimenty v koncentračních táborech a na válečných zajatcích

1960 konference Great Issues of Conscience in Modern Medicine v Hanoveru (USA), jedna z programových vět konference zněla: zkoumat problémy svědomí v otázce lékařského a vědeckého pokroku; ne otázku přežití či zničení lidstva, nýbrž otázku o způsobu přežití, jaká bude budoucnost člověka a přírody? Dále se diskutovaly otázky znečištění vody, vzduchu, chemického znečištění a modifikace plodin a potravin, populačního růstu, genetické manipulace, eugeniky apod.

1962 konference Ciba Foundation v Londýně, zde se diskutovaly otázky spojené s jadernou energií, zaznělo zde mimo jiné tvrzení, že svět není společensky, politicky ani eticky připraven na příchod (využívání) jaderné energie, dalším tématem byl výzkum na člověku

1962 kniha Rachel Carsonové Silent Spring, zabývá se problematikou nebezpečných chemických látek v životním prostředí, konkrétně DDT

1964 byla Světovou lékařskou asociací přijata Helsinská deklarace, která definuje zásady pro lékařský výzkum na člověku (naposled revidována 2013); deklarace vychází (podobně jako už Norimberský kodex) z principu, že do výzkumu nemůže být zařazen nikdo proti své vůli, nebo není-li schopen dát informovaný souhlas; individuální zájem pokusné osoby je nad zájmy společnosti

1969 bylo v New Yorku založeno Hastings Center, jedním ze zakládajících členů byl Hans Jonas, jeden z myslitelů, kteří stáli u zrodu aplikované etiky

1971 vyšla kniha Bioethics: Bridge to the Future sepsaná americkým biochemikem a onkologem R. Potterem, který poprvé použil výraz „bioetika“ ve svém článku Bioethics: The science of survival z roku 1970

1978 Encyklopedia of Bioethics

1979 kniha Principles of Biomedical Ethics, autoři Tom Beauchamp a James Childress

1992 založení International Association of Bioethics

1994 založení Papežské akademie pro život

V současné době působí v mnoha zemích různé instituty, společnosti a hnutí věnující se bioetice a bioetickým problémům; pořádají se bioetické konference, vycházejí odborné časopisy etc. Tyto aktivity ovšem vycházejí ve svém bioetickém hodnocení z různých (meta)etických teorií, zpravidla založených na odlišných antropologických, metafyzických, příp. teologických pozicích.

(2) Proto už v roce 1979 navrhli Tom Beauchamp a James Childress v knize Principles of Biomedical Ethics pro bioetické vyhodnocování 4 principy:

• Autonomie
• Neškodit
• Prospívat
• Spravedlnost

Tento koncept tzv. „4 principů středního dosahu“ zdůvodnili hypotézou, že všichni v bioetickém diskursu, nezávisle na různých etických teoriích a světonázorových přesvědčeních, se k těmto principům vztahují. A navrhli, aby tyto principy představovaly společný normativní rámec. Tento rámec byl někdy chápán také jako rámec pro aplikovanou etiku v jakékoli podobě. Beauchamp a Childress dále své úvahy rozvíjeli (knihu několikrát upravili) a dospěli k tomu, že normativní platnost uvedených principů spočívá jednak v tom, že jsou zakořeněny ve sdílených morálních představách, jednak v možnosti kriticky prověřovat jejich platnost.

Proti tomuto konceptu byly nicméně vzneseny námitky, některé z nich lze formulovat těmito otázkami: Jsou tyto principy dostatečně obsahově určené, aby mohli orientovat vyhodnocení v konkrétních případech? Podle jakého kritéria se má určit, jaký princip má přednost (v případě konfliktů mezi uvedenými principy)? Je zdůvodnění, že tyto principy představují vyjádření sdílených morálních představ dostačující k tomu, abychom byli přesvědčeni o jejich (obecné) platnosti? Proč jsou zrovna tyto principy adekvátním vyjádřením sdílené morálky? A co přesně znamená „sdílená morálka“?

Nelze popřít, že tyto principy představují jeden z možných výchozích normativních rámců, nelze ale rovněž popřít, že neexistuje jedna celosvětově sdílení morálka. Kromě toho lze ukázat, že k těmto principům lze přidat další, jak zjistíte ze studijního textu. Doporučuji pročíst alespoň odstavce o principu lidské důstojnosti, principu dvojího činku, principu správného svědomí a informovaného souhlasu; nezapomeňte na závěrečné poznámky a všimněte si, že autor textu místo 4 principů středního dosahu vypočítává 5.

(3) Je zřejmé, že právě úsudek praktického rozumu (svědomí) představuje pro každého člověka primární instanci osobní (tj. individuální) odpovědnosti, a že svědomí s principy pracuje. Proto se seznámíme s tím, jak v rámci svědomí dojít k morálně správnému poznání. Nejen v rámci bioetiky, ale v rámci celé aplikované etiky je metoda (postup) jak dojít k morálně správnému poznání klíčová. Postup lze popsat pomocí „3 kroků“:

(i) „top–down“ (deduktivní krok): obecné etické a morální principy jsou takříkajíc „shora–dolů“ aplikovány na konkrétní situace (někteří autoři v současné odborné literatuře označují tento krok jako „externalistický“, domnívají se, že principy jsou aplikovány „zvenčí“; myslím, že to není adekvátní výraz, nakolik se aplikace „děje ve svědomí“, tudíž jaksi „uvnitř“ člověka; je ale možné, že princip jakožto vnější norma přichází do svědomí „zvnějšku“, v tomto smyslu může být výraz používán; v každém případě ale svědomí není pouhým aplikačním „mechanismem“ pouze vnějších norem či principů):

P1: Je morálně přikázané pomoci těm, kteří si nemohou pomoci sami

P2: Tento bezvědomý si nemůže pomoci

Z1: Je morálně přikázané pomoci tomuto bezvědomému

Deduktivní úsudek vychází z obecné premisy (P1) ke konkrétnímu závěru (Z1). Proti aplikaci pouze deduktivní se namítá, že není vždy zřejmé, jaké principy mají být aplikovány. Na to lze odpovědět, že minimálně jeden výchozí princip je nevyhnutelným „morálním kódem“ svědomí každého normálního člověka: „konej dobro, zlo nekonej“ – a z tohoto principu lze postupně vyvozovat další principy (příkazy/dovolení/zákazy), pokud máme vyjasněnou koncepci o základních dobrech (a zlech); takto lze na námitku odpovědět v rámci klasické teorie přirozeného mravního zákona. Dále se namítá, že deduktivní metoda předpokládá, že člověk má na vyvození správného závěru dostatek času, pro aplikovanou etiku je ale typické, že morálně správné se často hledá pod časovým tlakem. Na to lze odpovědět, že rychlost a jistota morálně správného řešení úzce souvisí s morální zkušeností a s tím, nakolik má daný člověk ctnost rozumnosti. Jestliže ano, pak může dospět k řešení i v krátkém čase. Nakonec se mimo jiné namítá, že deduktivní metoda nevede vždy k správnému řešení, protože aplikace principů musí být adekvátní také vzhledem k okolnostem dané morální situace. Tato námitka je hlavním důvodem pro druhý krok:

(ii) „bottom–up“ (induktivní krok): spočívá v tom, že se vychází z konkrétní situace a srovnáním s podobnými situacemi a jejich morálně správnými řešeními (kazuistika) se dochází ke správnému řešení této konkrétní situace („zdola–nahoru“); někdy se také správné řešení zdůvodňuje morální intuicí, nebo odkazem na common sense apod. (někteří autoři charakterizují tento krok tak, že sama konkrétní praxe utváří normy; proti tomu lze ale namítat, že špatná praxe by utvářela špatné normy; adekvátnější se zdá jiná charakteristika, která říká, že v induktivní metodě nejde o aplikaci, ale o odhalení obecných principů v konkrétním; to více odpovídá skutečnosti, protože srovnání podobných situací vede logicky (i ontologicky) k tomu, že podobné situace mají něco společného; tudíž i kazuistika se neobejde bez obecných principů (bottom–up se mění v top–down):

P3: Je morálně dovolené nepomoci bezvědomému, když není šance, že opět nabyde vědomí

P4: U tohoto bezvědomého není šance, že opět nabyde vědomí

Z2: Je morálně dovolené nepomoci tomuto bezvědomému

Induktivní úsudek vychází z konkrétního (Z2) k obecnému (P3): Je morálně dovolené nepomoci tomuto bezvědomému. Proč? Protože nemá smysl pomáhat k vědomí někomu, u koho není šance, že vědomí opět nabyde. Tedy, platí obecně, že je morálně dovolené nepomáhat k vědomí bezvědomému, u kterého není šance, že opět nabyde vědomí. Rád bych upozornil, že tento příklad je modelový a že vlastnost „není šance, že opět nabyde vědomí“ je sice obecná, ale na rovině zkušenosti vytváří problém jistoty: Jak můžeme s jistotou vědět, že tento konkrétní bezvědomý nenabyde opět vědomí (P4)? Konkrétní rozhodování tak probíhá v rámci pravděpodobností kalkulace. Jak může např. náhodný kolemjdoucí vědět, že bezvědomý člověk ležící na ulici už nenabyde vědomí? Neposkytnout první pomoc je za určitých podmínek trestné (nelegální).

(iii) „top–down“ (deduktivní krok) + „bottom–up“ (induktivní krok): třetí krok spočívá v kombinaci obou předchozích – jde o způsob hledání morálně správného poznání tak, že kombinujeme deduktivní a induktivní usuzování; ukažme si to na úsudcích, kdy nejdříve daná osoba dospívá deduktivně k závěru, který ovšem vzhledem k okolnostem a svému morálnímu postavení vůči dalším zúčastněným osobám musí induktivně přehodnotit – a tak dojít ke správnému poznání (může jít třeba o situaci manžela, který veze do porodnice manželku, u níž se stupňují předporodní kontrakce; manžel však u silnice vidí bezvědomého člověka):

• Dedukce: Musím pomoci těm, kteří si nemohou pomoci sami a mohou být v ohrožení života. Tento bezvědomý si nemůže pomoci a může být v ohrožení života. Tedy, musím tomuto člověku pomoci.
• Indukce: V této situaci nemusím tomuto člověku pomoci. Proč? Protože právě vezu manželku do porodnice. Kdo veze do porodnice svou manželku, ten nemusí pomáhat neznámým lidem, kteří si nemohou pomoci a mohou být v ohrožení života. (Tuto premisu lze zdůvodnit tak, že manžel má za svou manželku a dítě větší odpovědnost než za cizí lidi. A jestliže nelze pomoci blízkým a současně cizím, pak je morálně dovolené dát přednost blízkým.)

 V této souvislosti je nutné dodat, že některé etické teorie (třeba deontologismus nebo etika přirozeného mravního zákona) vychází z existence morálních zákazů, které nelze „vyřadit z platnosti“ za žádných okolností, tj. existují zákazy, které platí bez výjimky. Jinými slovy, jde o předpoklad, že určitá jednání jsou vždy a za všech okolností morálně špatná, zlá (např. mučení, zabití nevinného). Jestliže je tento předpoklad pravdivý, pak určitá jednání nelze ospravedlnit induktivním úsudkem, naopak je třeba postupovat deduktivně (např. Mučení je vždy a za všech okolností morálně zakázané. Tento skutek je mučení. Tedy, tento skutek je vždy a za všech okolností morálně zakázaný.)

(4) Příklad manžela vezoucího manželku do porodnice ilustruje nejen metodu hledání morálně správného poznání, ale také jak pracovat v (aplikované) etice s centrálním pojmem „odpovědnost“. Zde si tento pojem stručně představíme jako pojem relační (vztahový) tak, aby vynikl především klíčový poznatek, že odpovědnost každé osoby musí být z povahy věci nutně omezená, což znamená: ve všech svých relacích jasně vymezená.

Odpovědnost je minimálně trojmístný pojem, tj. musí být vymezeno:

• Kdo je odpovědný (subjekt odpovědnosti) – zde vycházíme z toho, že subjekty odpovědnosti mohou být pouze ty osoby, které užívají rozum
• Za co je odpovědný (předmět odpovědnosti) – zde vycházíme z toho, že předmětem odpovědnosti je jednání ve smyslu actus humanus, a také následky takového jednání
• Před kým je odpovědný (instance odpovědnosti) – instanci odpovědnosti lze dále rozlišit na
  • Primární instance – svědomí jednající osoby
  • Sekundární instance – osoby, které jsou dotčené jednáním a/nebo následky jednání a mohou volat k odpovědnosti
  • Poslední instance – tento pojem je nutný za určitých předpokladů (viz dále)

• (Příklad) Manžel vezoucí manželku do porodnice (jakožto subjekt odpovědnosti) má odpovědnost jen za určité jednání a jeho následky (předmět odpovědnosti), především tedy za to, že manželku rychle dopraví do porodnice, že pojede bezpečně apod. Je zřejmé, že z povahy věci nemůže být předmět jeho odpovědnosti neomezený, tj. manžel nenese odpovědnost v této situaci za to, aby pomáhal dalším ohroženým osobám. Tyto osoby ho tedy nemohou volat k odpovědnosti (jakožto sekundární instance), byť mohou hypoteticky být „dotčené“ jeho nekonáním; naopak relevantní sekundární instancí je pro manžela v této situaci manželka (která je zároveň dotčeným objektem, spolu s dítětem). Primární instancí je pak svědomí, což může být klíčové pro manžela, pokud by např. manželka po manželovi chtěla, aby zastavil a pomáhal dalším osobám. To ale normální žena před porodem neudělá, protože cítí odpovědnost za své dítě (sekundární instancí je pro manželku v tomto případě manžel, který ji může volat k odpovědnosti, kterou oba mají za společné dítě). Primární instancí je pro manžela i pro manželku jejich svědomí. Poslední instancí je (pro věřící) Bůh.

 S ohledem na mravní „fungování“ společností je nicméně vhodné ke třem uvedeným pojmům přidat ještě dva, přičemž druhý je věcně identický se sekundární instancí (jen se nezdůrazňuje aktivní schopnost volat k odpovědnosti):

• Na základě jakých norem je někdo odpovědný (normativní standard)
• S ohledem na koho/co je někdo odpovědný (objekt odpovědnosti) – jde o osoby, které jsou dotčené jednáním a/nebo následky jednání (ekoetika nicméně zkoumá a zdůvodňuje, zda a nakolik jsou objekty odpovědnosti také zvířata, příp. další (ne)živé části přírody (jako tzv. „moral patients“))

 Co do druhu lze morální odpovědnost rozlišit na

• Individuální (odpovědnost individuálních osob)
• Kolektivní (odpovědnost kolektivních subjektů – firem, korporací, skupin), lze dále rozlišit na
  • Institucionalizovanou (např. firmy, církve)
  • Neinstitucionalizovanou (např. skupina slavící večírek)

Ne každý kolektivní subjekt může být ovšem eticky relevantním kolektivním subjektem! Např. celé (současné) lidstvo nemůže být eticky relevantním kolektivním subjektem, protože nemá vlastnosti analogické k individuálním subjektům. Klíčové je, že primární je individuální odpovědnost. Existuje jen vina individuální, osobní; „kolektivní vina“ je rozporuplný pojem! Každá kolektivní odpovědnost předpokládá aktivní odpovědnost těch individuálních subjektů, které tvoří kolektivní subjekt. Naopak to neplatí!

 Co do uplatnění v čase se morální odpovědnost rozděluje na

• Retrospektivní (aspekt minulosti) – odpovědnost za to, jak subjekt jednal
• Prospektivní (aspekt přítomnosti a budoucnosti) – odpovědnost za to, jak má nyní a v budoucnu subjekt jednat

Retrospektivní a prospektivní dimenze odpovědnosti jsou „dvěma stranami jedné mince“. Prospektivní odpovědnost manžela dovézt manželku do porodnice má smysl jen natolik, nakolik lze retrospektivně vyhodnotit, zda manžel manželku do porodnice skutečně dovezl způsobem přiměřeným okolnostem a manželčině stavu. Naopak případné retrospektivní vyhodnocení, že manžel je vinen, předpokládá, že manžel měl prospektivní odpovědnost nějak jednat, ale takto nejednal (vina opomenutí).

Kontrolní otázky

1. Co je bioetika?
2. Jaké jsou tzv. 4 principy středního dosahu?
3. V čem spočívá třetí krok (iii) při hledání morálně správného poznání?
4. Musí být odpovědnost každé osoby z povahy věci nutně omezená?
5. Minimální trojmístnost odpovědnosti znamená, že musí být jasně vymezeno
6. Předpokládá každá individuální odpovědnost aktivní kolektivní odpovědnost?
7. Existuje souvislost mezi retrospektivní a prospektivní dimenzí odpovědnosti?