Ekoetika se formovala v určitém prolínání s bioetikou (jak vyplývá ze stručného nástinu historie bioetiky) a představuje další z hlavních podob aplikované etiky. Začneme definicí ekoetiky a předpokladem morální odpovědnosti za jednání, které se dotýká přírody (1). Navážeme exkursem o novověkých filosofických předpokladech moderního „(vy)užívání“ a „ovládání“ přírody (2), s jehož pomocí hlouběji nahlédneme do celé problematiky. Za klíčovou považuji třetí část přednášky, protože pro řešení (eko)etických otázek a problémů je naprosto zásadní, zda se vychází z ateismu, teismu či panteismu (3); tato východiska se promítají do východisek současné ekoetiky (4), s nimi se seznámíme na konci přednášky.

(1) Jak jsem již uvedl, používám výraz „ekoetika“, lze se však setkat i s výrazy: „ekologická etika“, „environmentální etika“ (něm. „Naturethik“, „Umwelethik“, angl. „environmental ethics“). Předmětem ekoetiky je lidské jednání, které se dotýká přírody. Pojmem „příroda“ v této souvislosti rozumím vše, co nebylo vytvořeno člověkem, co vzniká, existuje, rozvíjí se a mění nezávisle na člověku (kameny, řeky, hory, stromy, rostliny, zvířata etc.). Takový pojem ovšem zahrnuje obrovskou množinu jsoucen, příp. skupiny, agregáty jsoucen (např. ekosystémy). Z hlediska etiky je tedy klíčové, aby byl pokud možno jasně vymezen a omezen relevantní objekt, jehož se jednání a/nebo následky jednání dotýká/dotýkají (jednání a/nebo následky jednání jsou předmětem odpovědnosti). Právě tyto úkoly jsou ovšem při řešení konkrétních ekoetických problémů nejtěžší.

  • (Příklad) Představme si nějakého člověka, který z pohodlnosti vyveze na černou skládku různé odpady, mezi nimi i toxické látky. Daný člověk sice ví, že jedná nelegálně, ale protože jej nikdo neviděl a nikdo jej nežaloval, věc dále neřeší. Toxické látky ovšem prosákly do půdy a skrze spodní vodu se dostaly do nedaleké studny v chatové oblasti. Ze studny pijí chataři, kontaminovaná voda ale některým způsobuje zdravotní problémy. Je daný člověk morálně odpovědný za zdravotní problémy těchto chatařů? Eticky řečeno: je předmětem jeho odpovědnosti ublížení na zdraví chatařů? Nakolik a v jakém smyslu jsou chataři dotčenými objekty jeho odpovědnosti? (Rovina legality: daný člověk by teoreticky mohl být žalován podle Trestního zákoníku za ublížení na zdraví z nedbalosti.)

Příklad navozuje kromě uvedených otázek rovněž centrální ekoetickou otázku: Jsou lidé morálně odpovědní nejen kupříkladu za zničení zdraví svých spoluobčanů, ale také třeba za poškození zdraví zvířat? Představme si, že u skládky není žádná chatová oblast ani studna, toxickými látkami jsou však otrávena zvířata, která v blízkosti skládky žijí. Ekoetika vychází z centrálního předpokladu, že morální odpovědnost nemá člověk jen za jednání, jímž zasahuje ostatní lidi, ale také za jednání, které zasahuje přírodu, resp. její živé, příp. neživé části.

(2) Ekoetika se rozvíjela a rozvíjí ve spojitosti s problematikou ekologické krize. Zde se nemůžeme podrobně věnovat této problematice. Vyjdeme z předpokladu (který se zdá nanejvýš opodstatněný), že jedním z klíčových faktorů ekologické krize je kvalita morálního vztahu člověka k přírodě (ve výše naznačeném diferencovaném smyslu). Morální vztah člověka k přírodě úzce souvisí s tím, jak je vztah člověka k přírodě pojímán celkově, tj. na základě jakých světonázorových a filosofických principů je chápán a žit. Tento vztah doznal za posledních cca 400 let velkých změn. Protože nám jde především o filosofický a etický rozměr tohoto vztahu, zaměříme se na novověká filosofická východiska, která stojí u počátků proměny uvažovaného vztahu. Hlavní otázka by přitom mohla znít zhruba takto: Jaké jsou centrální filosofické předpoklady moderního „(vy)užívání“ a „ovládání“ přírody?

Prvním krokem k odpovědi je srovnání klasického (středověkého) pojetí přírody

  • „spolubytí“ (symbiotická souvislost) přírodních jsoucen, zvířat na jedné straně a člověka na druhé
  • vláda člověka nad přírodou byla srovnatelná s feudální strukturou, vládce a zároveň obhájce poskytuje každému, i sobě samému, co mu náleží, a sám je přitom začleněn do systému vlády - člověk je částí teleologicky strukturované přírody

a novověkého pojetí přírody, které je

  • absolutistické a despotické
  • vládce může uniformním poddaným vydávat libovolné zákony
  • příroda se stává pouhým materiálem pro lidské projekty, na pozadí zájmu o sebezachování a o zvýšení moci má být příroda učiněna co nejpřístupnější pro libovolné účely

a) karteziánské (dualistické) pojetí: člověk (díky vědomí – res cogitans) stojí „nad“ přírodou, která je pouze res extensa (věc rozprostraněná); klíčové je, že jedině člověk disponuje účely, cíly (teloi), jimiž si podrobuje přírodu

b) hobessovské (materialistické) pojetí: člověk je částí neteleologické přírody; vědomí je vysvětlováno hmotou (epifenomenalismus, behaviorismus)

Druhým krokem je pochopení, že hlavní rozdíl spočívá v odmítnutí přirozených cílů (teloi) v přírodě. Popření přirozených cílů vyplývá z nominalismu: Lidskému pojmu „cíl“ neodpovídá v přírodě nic reálného. Takzvané „přirozené směřování věcí“ je pouze realizování jejich specifické formy, ale ne ve smyslu realizování cíle (telos), nýbrž ve smyslu „být takový, a ne jiný“. Se zmizením cílové příčiny (causa finalis) se materiální, formální a účinná příčina stávají totožné. Někteří filosofové 17. století navrhli, aby pojmy „přirozenost“, „příroda“ (ve smyslu lat. „natura“) byly odstraněny. V přírodě prý neexistuje žádný sklon k něčemu („inclinatio“). Vůdčím principem novověkého pojetí přírody byla redukce všech pohybů (v aristotelském smyslu), tj. všech změn, na mechanický pohyb z místa na místo. Jedinými přípustnými možnostmi vzájemného působení těles jsou pro Descarta tlak a náraz. Lékařsko-biologická iatrofyzika vycházející z Descarta, chápe organismy jako složité stroje, jako automaty bez vnitřního aspektu. Zvířata nevnímají, nemají žádné pocity, žádnou bolest, mechanicky a beze strachu se zvířata vyhýbají všemu, co je hrozí zničit (Malebranche). Doba iatrofyziky je dobou velmi krutých vivisekcí a týrání zvířat, vstřikování horkého olova a vosku do tepen a srdečních komor živých zvířat. To jsou některé morální důsledky novověkého pojetí přírody.

Novověké odmítnutí přirozených cílů (teloi) v přírodě je paradoxní, neboť neodmítá cíle v člověku (který je přece také součástí přírody). Cíle se mají přesunout výlučně do člověka. Teorie má přestat být způsobem, jak porozumět skutečnosti a stát se nástrojem k ovládnutí přírody. Paradigmaticky to zformuloval Thomas Hobbes:

  • poznat nějakou věc znamená představit si, co s ní můžeme udělat, když ji máme (imagine what we can do with it when we have it). Toto anti-teleologické pojetí poznání je protikladné
  • teleologickému pojetí poznání: poznávat znamená odhalovat, co je věc sama o sobě, „co přirozeně chce/kam přirozeně směřuje“. Teleologie maří hledisko bezohledného ovládnutí přírody. Poznání toho, co nějaká bytost „chce sama sebou“, tzn. podle svých přirozených inklinací, nejen nepodporuje ovládnutí této bytosti, ale patrně omezuje naši tendenci všechno využitkovat.

Filosofičtí „otcové“ novověkého pojetí přírody:

  • Francis Bacon (1561-1626): obrat od teoretického výkladu k praktickému experimentu (Non disputando adversarium, sed opere naturam vincere.)
  • René Descartes (1596-1650): obrat k subjektu, dualismus těla/přírody a ducha (res extensa vs. res cogitans)
  • Thomas Hobbes (1588-1679): materialistický a mechanistický obraz přírody

Důsledky de-ontologizace a anti-teleologismu: matematizace – geometrizace – mechanicismus. „Odpadními produkty“ novověkého filosofického dualismu jsou materialismus a idealismus, obojí je slepá ulička (Jonas). V německém myšlenkovém prostředí se změna pojetí přírody počínající v novověku, pokračující s rozvojem přírodních věd a s plnou silou se projevující v současnosti vyjadřuje pomocí tří po sobě následujících sousloví: Naturbetrachtung – Naturforschung - Naturbeherschung (kontemplace přírody – zkoumání přírody – ovládání přírody). Poslední sousloví je nicméně nutné chápat jako určitou nadsázku, člověk nikdy nemůže ovládat přírodu tak, že by se stal naprosto jejím „pánem a majitelem“ (jak o tom hovořil Descartes). Na druhou stranu kupříkladu současné pokusy ovlivňovat, příp. uměle řídit už počáteční fáze lidského života v rámci asistované reprodukce ukazují, že snahy některých současníků ovládnout, resp. moci co nejvíce podle vlastní vůle řídit přirozené pochody by možná překvapily i samotného Descarta.

(3) Mohlo by se zdát, že z filosofického hlediska jsou pro ekoetiku konstitutivní pouze východiska daná tím kterým pojetím přírody a pojetím člověka – a z toho vyplývajícím pojetím vztahu člověka k přírodě. Toto zdání klame, protože už z čistě filosofického hlediska je naprosto oprávněná otázka: Existuje nějaká poslední instance (Stvořitel), s kterou je třeba počítat, když uvažujeme nad morálním vztahem člověka k přírodě? Existuje Stvořitel přírody a člověka? Existuje Stvořitelem ustanovený přirozený mravní řád, který člověk může poznat a podle něho hodnotit morální správnost svého jednání – i s ohledem na přírodu? V návaznosti na tyto fundamentální otázky lze zhruba vymezit tyto tři klíčové pozice, které zároveň implikují rozdílné odpovědi na položené otázky:

  • Ateismus popírá existenci Stvořitele
  • Teismus počítá se Stvořitelem
  • Panteismus ztotožňuje Stvořitele se stvořením

Pro řešení (eko)etických otázek a problémů je naprosto zásadní (fundamentální), zda vychází z ateismu, teismu či panteismu. Všimněte si, že není vyloučeno, že se kupříkladu mohou ateista a teista (částečně) shodovat v tom, co považují za morálně správné či nesprávné (např. třídit odpad, omezit zbytečnou jízdu autem, nezamořovat přírodu toxickými látkami). Možná se budou shodovat i ve výchozích etických principech (Čiň dobro, nečiň zlo!) Nebudou se však shodovat v základních východiscích („fundamentech“), a proto ani v odpovědích na centrální otázky: Co je posledním měřítkem dobra a zla? Proč má člověk sklon jednat zle (odkud se vůbec bere zlo)? Kde má člověk brát sílu, aby jednal dobře? A proč se vlastně snažit (když tady na světě mnohdy člověk nedojde spravedlnosti)? Jsou za morální provinění a zásluhy nějaké sankce a odměny? V minulé přednášce jsme si řekli, že pojem „poslední instance“ je nutný za určitých předpokladů. Nyní už asi tušíte, za jakých předpokladů…

(4) V nedávné a současné ekoetice byly vytvořeny různé variace typologie, která se používá právě k tomu, aby vyjádřila určitá základní ekoetická východiska. Rád bych upozornil, že níže uvedená typologie je mým pokusem udělat si více jasno v různých variacích a vnést do nich systematičnost; v současné odborné literatuře se variace typologie terminologicky i definičně (mírně) liší. Dále je třeba vědět, že zaujetí té které pozice/typu (antropocentrismus, neantropocentrismus etc.) vyplývá z té které předchozí, základnější pozice (tj. ateismu, teismu, panteismu). Kdo kupříkladu důsledně vychází z teismu, nebude moci zastávat antropocentrismus v pravém slova smyslu, ale bude nutně vycházet z nějaké formy teocentrismu. Kdo vychází z panteismu, nebude antropocentristou v tom smyslu, jako ateista, etc. Výraz „hodnota“ užívám ve smyslu „morálně relevantní hodnota“.

  • Teocentrismus: všechny hodnoty mají svůj původ ve Stvořiteli, všechny hodnoty jsou stvořené a existuje mezi nimi hierarchie (analogicky jako mezi základními ontologickými stupni: hmota – život – duch)
  • Antropocentrismus: pouze člověk má (nejvyšší) neinstrumentální hodnotu, pouze člověk zaslouží morální respekt kvůli sobě samému

Z hlediska původu hodnot:

  • Antropogenetismus: hodnoty „přicházejí do přírody“ až s člověkem, zdrojem všech výpovědí o hodnotách je pouze člověk
  • Neantropogenetismus: negace předchozího

Další možné rozlišení antropocentrismu

  • Morální: do morálního společenství patří pouze lidé
  • Epistemický: člověk vnímá, uvažuje a hodnotí přírodu „lidskýma očima“, lidským rozumem

V 80. letech 20. století rozdělil antropocentrismus Bryan Norton na

  • Silný: každá hodnota je určena mírou, v níž uspokojuje preference, jak je lidé pociťují (např. Pociťuji chuť k jídlu, tak se hned najím)
  • Slabý: každá hodnota je určena mírou, v níž uspokojuje preference, jak je lidé rozumně uvážili (např. Teď je rozumnější nejíst)

Pozn: Slabý antropocentrismus je slučitelný s hierarchickým uznáním neinstrumentálních hodnot mimolidských jsoucen. Všimněte si, že antropocentrismus nutně neimplikuje antropogenetismus a naopak!

  • Ne-antropocentrismus (fyziocentrismus): nejen člověk má neinstrumentální hodnotu
    • Patocentrismus: všechny bytosti schopné cítit (bolest a příjemnost) zaslouží morální respekt kvůli sobě samým, neboli: mají neinstrumentální hodnotu
    • Biocentrismus: všechno živé zaslouží morální respekt kvůli sobě samému, neboli: má neinstrumentální hodnotu
      • Silný (egalitářský): teoreticky stírá hodnotový rozdíl mezi člověkem a mimolidskými živými bytostmi
      • Slabý (hierarchický): uznává, že člověk má vyšší hodnotu než např. kůň
      • Radikální fyziocentrismus (ekocentrismus): je třeba morálně respektovat větší celky (třeba ekosystémy) kvůli jejich neinstrumentální hodnotě (holistická varianta pokládá za celek „celou přírodu“), individualistická varianta zdůrazňuje neinstrumentální hodnotu všech jednotlivin v přírodě
      • Hlubinná ekologie (deep ecology): vytvořena jako protiklad k tzv. shallow ekology; deep ecology je spíše hnutím, než racionálně podloženou hodnotovou pozicí

Pozn.: Panteismus je neslučitelný s ateismem a teismem, slučitelný s určitou formou antropocentrismu, projevem panteismu může být deep ecology

Pomoc s pochopením typologie vám umožní studijní text. Text názorně představuje, jak diferencovaně uchopit skrze výše načrtnutou typologii ekoetickou pozici Hanse Jonase. Doporučuji pročíst alespoň Jonasova vlastní vyjádření a související závěrečnou reflexi (s. 65-68).

Kontrolní otázky

  1. Co je ekoetika?
  2. Proč je novověké odmítnutí přirozených cílů (teloi) v přírodě paradoxní?
  3. Jaké tři klíčové pozice jsou naprosto zásadní pro řešení ekoetických otázek?
  4. Co říká teocentrismus o hodnotách?
  5. Co říká antropocentrismus o hodnotách?
  6. Co říká slabý antropocentrismus (podle Bryana Nortona) o hodnotách?
  7. Co zdůrazňuje individualistická varianta radikálního fyziocentrismu (ekocentrismu)?
Ultime modifiche: giovedì, 12 luglio 2018, 15:17