V minulé přednášce jsme si hned na začátku říkali, že předmětem ekoetiky je lidské jednání, které se dotýká přírody. Řekli jsme si také, že pojem „příroda“ zahrnuje obrovskou množinu jsoucen, příp. skupiny, tzv. agregáty jsoucen (např. ekosystémy) a z hlediska etiky je tedy klíčové, aby byl pokud možno jasně vymezen a omezen relevantní objekt, jehož se jednání a/nebo následky jednání dotýká/dotýkají (přičemž jednání a/nebo následky jednání jsou předmětem odpovědnosti).

Z předminulé přednášky víme, že odpovědnost musí být chápána a realizována jako minimálně trojmístný pojem, tj. musí být vymezeno: kdo (subjekt), za co (předmět) a před kým (instance) je odpovědný; zpravidla je nicméně třeba vymezit ještě na základě jakých norem je někdo odpovědný (normativní standard) a s ohledem na koho (objekt odpovědnosti, příp. sekundární instance). V této souvislosti jsme si říkali, že objektem odpovědnosti jsou většinou osoby, které jsou dotčené jednáním a/nebo následky jednání (předmětem odpovědnosti), nicméně – a to je pro dnešní přednášku klíčové – ekoetika zkoumá a zdůvodňuje, zda (vůbec) a nakolik jsou objekty odpovědnosti také zvířata, příp. další (ne)živé části přírody.

  • (Příklad) Představte si, že nějací „bojovníci“ za „práva přírody“ tvrdí, že lidé musí mít morální respekt nejen vůči sobě navzájem a vůči zvířatům, nýbrž také vůči „přírodě“. Co tím mají na mysli? Jaký má pojem „příroda“ rozsah, tj. jaká všechna jsoucna (objekty) zahrnuje? Mají uvedení „bojovníci“ za „práva přírody“ na mysli, že lidé musí mít morální respekt kupříkladu vůči všem stromům, které se vyskytují na naší planetě? Nebo navíc ještě vůči všem řekám? Anebo jen vůči některým stromům a některým řekám apod.? Jaké konkrétní morální závazky by z toho vyplývaly kupříkladu pro nějakého obyvatele města České Budějovice? Zdá se zřejmé, že nějaký obyvatel města České Budějovice má odpovědnost především s ohledem na řeky Malši a Vltavu, které protékají jeho městem, nikoli třeba s ohledem na jihoamerickou Amazonku. Dále by bylo třeba vyjasnit, zda vůbec může mít Malše, Vltava, nebo Amazonka, nějaká „práva“…

 Z minulé přednášky víme, že slabý antropocentrista uznává odstupňované (hierarchické) neinstrumentální hodnoty mimolidských jsoucen, takže třeba i neinstrumentální hodnotu Malše, rozhodně by ale nesouhlasil s tím, že Malše jako taková má nějaká „práva“. Naproti tomu neantropocentrista hlásící se k radikálnímu fyziocentrismu (ekocentrismu) by s tím souhlasit mohl. Zůstává ovšem klíčová otázka, jak to rozumně zdůvodnit, o práva v jakém smyslu se má jednat a co by z toho prakticky vyplývalo…

 Dnes se budeme zabývat třemi klíčovými pojmy, z nichž první je právě uvažované „morální právo“ (1), další pak „morální status“ (2) a „vnitřní hodnota“ (3), což je zhruba synonymum pojmu „neinstrumentální hodnota“ – nakolik a v jakém smyslu těmito pojmy můžeme pravdivě vypovídat o objektech přírody a jaké morální důsledky z toho plynou. Jako vstup do tématu využijeme první odstavec studijního textu:

 „Zdůvodnění normativního vztahu člověka k přírodě a jejím objektům se obvykle opírá o jeden z těchto pojmů: morální právo, morální statu[s] a vnitřní hodnota uvažovaných objektů. Člověk je normativně regulován ve svých aktivitách týkajících se přírody určitými principy, které vyplývají z toho, že objekty jeho jednání v sobě zahrnují jistá morální práva, resp. mají vlastní morální statu[s] nebo jsou nositeli nějaké vnitřní hodnoty. Jaký je rozdíl mezi těmito třemi pojmy?“

(1) Morální právo je právo ve smyslu před-pozitivním, přirozeném. Pojem přirozené právo je součástí tradiční etiky, přirozená práva byla a jsou zpravidla připisována, resp. uznávána jen v případě člověka (lidské osoby). Někteří ekoetičtí autoři se ovšem snaží argumentovat ve prospěch teze, že morální práva nemají jen lidé, ale také (některá) zvířata, příp. i další (ne)živé části přírody; podrobněji se o tom dočtete ve studijním textu. Všimněte si, že autor textu hned ze začátku píše o tom, že „přisoudit morální práva jiným objektům přírody [tj. nejen člověku] by bylo možné rozšířením tradičního pojetí v důsledku nových poznatků o světě a člověku.“ (s. 62). V daném odstavci ale nakonec dospívá k tomu, že (z hlediska antropocentrismu, ale např. i teocentrismu) „objekty přírody nemají vlastní [morální] práva, ale mají vlastní morální status.“ Co je morální status a jak se liší od morálního práva, si řekneme zakrátko, nyní se podívejme stručně na některé hlavní morální implikace pojmu „morální právo“:

  • Jestliže je někdo nositel morálních práv, pak vůči němu má někdo morální povinnosti
    • Silné morální právo implikuje pozitivní povinnost (něco konat ve prospěch nositele práva)
    • Slabé morální právo implikuje negativní povinnost (něco nekonat ve prospěch nositele práva)
  • Zda má někdo silné a/nebo slabé právo vyplývá z toho, v jakém morálně relevantním vztahu je vůči němu jednající subjekt

 Morální právo není přesně vzato něčím, co někdo „připisuje“, ale něčím, co někdo „uznává“! A jestliže někdo morální právo uznává, pak to znamená, že morálně poznává, že někdo má morální právo. V tomto smyslu poznat a uznat, že někdo má morální právo, může jen člověk, který užívá rozum. Klíčová je ovšem otázka jaké vlastnosti musí někdo (něco?) mít, aby (rozumný) člověk poznal, že tento někdo (toto něco) má morální právo? A o tom se vede v ekoetice až do současnosti diskuse. S pomocí studijního textu si můžete udělat základní představu o zhruba třech hlavních pozicích:

a)      morální práva mají pouze lidé

b)      morální práva mají i (některá) zvířata

c)      morální práva mají i další (ne)živé části přírody

Zde se omezíme na velmi stručnou kritickou analýzu druhé pozice (protože většina rozumných lidí si nemyslí, že by např. strom měl nějaká morální práva). A budeme kriticky uvažovat nad otázkou: V jakém smyslu (ne)může mít pes morální práva? Autor studijního textu totiž uvádí, že někteří vyvozují morální právo psa z toho, že má nějaký přirozený nárok a tento nárok zas vyvozují z toho, že pes má nějaký přirozený zájem (s. 62); formálně: jestliže má pes Z (zájem), pak má N (nárok), a jestliže má N, má P (morální právo).

V minulé přednášce jsme uvažovali nad tím, jak teleologie, resp. poznání a uznání přirozených cílů, inklinací (teloi) maří hledisko bezohledného ovládnutí přírody. Přirozené inklinace se projevují přirozenými zájmy; pes má např. přirozený zájem hledat žrádlo a najíst se, když je hladový. Poznat čím je někdo/něco samo o sobě implikuje poznání přirozených zájmů tohoto jsoucna. Tedy, když kupříkladu někdo vlastní psa a ví, co je pes, pak ví (ze zkušenosti), že pes, když je hladový, má přirozený zájem se nažrat. Z etického hlediska je ovšem třeba rozlišovat:

  • konfliktní situace: pes je hladový a chce sežrat např. sousedovu slepici; v této situaci má sice pes zájem sežrat slepici, ale nemá nárok sežrat slepici; tedy neplatí: vždy když Z, pak N
  • nekonfliktní situace – střet nároků: pes je hladový a chce se nažrat ze své misky; v této situaci má pes nárok se nažrat, avšak když to není v rozporu s nějakým jiným nárokem (pokud např. majitel psa musí vykonat něco, co je morálně důležitější); tedy ani v nekonfliktních situacích vždy neplatí: jestliže nějaké N, pak morálně relevantní N (všimněte si, že morální relevanci N posuzuje člověk, ne pes, ten toho není schopen)
  • nekonfliktní situace – žádný střet nároků: pes je hladový, chce se nažrat a není žádný morálně relevantní důvod, aby nažrat nedostal; zdá se tedy, že platí: jestliže morálně relevantní N, pak P; a zdá se, že jde o silné právo, majitel musí dát psovi nažrat (majitel má pozitivní povinnost); všimněte si ale, že pes nemůže mít morální poznání, že jeho majitel má vůči němu pozitivní povinnost; pokud bychom tedy trvali na tom, že pes má morální právo, pak jen v tom smyslu, nakolik existuje korespondující povinnost jeho majitele; pes neví o korespondujících povinnostech, ani si je nemůže vymáhat (pes musí být zastoupen nějakým morálním advokátem)

Klíčový poznatek: Jestliže existuje morální právo, pak trvale, bez výjimky existují korespondující morální povinnosti, např. lidské morální právo na život implikuje trvalé korespondující morální povinnosti. V případě psa ovšem s ohledem na jeho život neexistují trvalé korespondující morální povinnosti (tj. někdy je morálně dovolené buď psa usmrtit (aktivně), nebo mu nepodat potravu (pasivně)). Tedy pes nemá morální právo na život. A nemá ani morální právo v tom smyslu, že by musel vždy bez výjimky potravu dostat. Některý biocentrista by s tím nesouhlasil (podle některých biocentriků mají morální práva všechna živá jsoucna (biocentrikové je pokládají za tzv. subjekty života; to je ale kontroverzní).

(2) Ptáme-li se na morální status nějakého jsoucna, ptáme se, zda vůbec, v jakém smyslu a nakolik jsme tomuto jsoucnu zavázáni morálním ohledem. Každé jsoucno, které má morální právo, má rovněž morální status, opačně to však neplatí: ne každé jsoucno, které má morální status, má zároveň morální právo.

V této souvislosti můžeme dále rozlišit,

  • zda morální ohled, kterým jsme nějakému jsoucnu zavázáni vyplývá z morálního statusu, který má toto jsoucno samo (např. toulavý pes),
  • anebo zda morální ohled, kterým jsme jsoucnu zavázáni vyplývá z morálního statusu, který má jiné jsoucno, pro nějž je první jsoucno nějak morálně významné (např. pes nevidomého, který je na svého psa odkázán, aby mohl naplnit některá svá základní morální práva)

Poznání a uznání morálního statusu znamená, že dané jsoucno patří do tzv. morálního společenství. Klíčový je poznatek, že ne všechna jsoucna, která mají morální status a patří tak do morálního společenství, zaslouží stejný morální ohled. Z běžné morální zkušenosti vyplývá, že jsme sice zavázáni mnoha jsoucnům morálním ohledem, ne však stejným morálním ohledem.

  • (Příklad) Pokud nás požádá nevidomý soused, abychom mu pomohli nakrmit a vyvenčit psa, protože má právě vysokou horečku a sotva stojí na nohou, víme, že jednání s ohledem na sousedova psa má jinou morální relevanci, než jednání s ohledem na hladového toulavého psa. Je zřejmé, že pes nevidomého souseda má objektivně vyšší morální status, než hladový toulavý pes. Hladový toulavý pes má však objektivně vyšší morální status než třeba mravenec, ačkoli oba, toulavý pes i mravenec právě běhají po naší zahradě. A mravenci mají objektivně vyšší morální status než bakterie, které se právě množí v krku souseda a působí angínu.

Příklad pěkně ukazuje odstupňování morálního statusu jednotlivých jsoucen v rámci morálního společenství, ačkoli žádný rozumný člověk by nesouhlasil s tvrzením, že bakterie způsobující angínu patří do morálního společenství, tedy, že jsme baktériím zavázáni morálním ohledem. V této souvislosti se v ekoetickém diskursu hovoří o tzv. kritériích zahrnutí do morálního společenství – tato kritéria se liší podle typů ekoetiky, jak jsme si je představili v minulé přednášce. Kritéria zahrnutí úzce souvisí se zdůvodněním morálního statusu, zdůvodnění vychází z toho, jaký má dané jsoucno:

  • Ontologický status
  • Vnitřní hodnotu
  • Schopnosti
  • Vlastnosti
  • Zájmy

Všimněte si, že z určitého stupně morálního statusu v rámci morálního společenství ještě neplyne, jak (konkrétně) se morální ohled má projevit. Konkretizace morálního ohledu je dána úsudkem jednající osoby, která je v nějakém konkrétním morálním postavení k danému jsoucnu.

V ekoetice se zdůrazňuje klíčový poznatek, že v morálním společenství nejsou jen tzv. morálně jednající (angl. moral agents), nýbrž také morálně snášející (angl. moral patients), toto terminologické rozlišení se používá hlavně v anglicky mluvícím prostředí:

  • Morálně jednající je osoba, která má schopnost rozlišovat dobré od zlého a je odpovědná za své jednání (malé děti a dospělí s určitým mentálním postižením mají malou či žádnou schopnost být morálně jednajícími; dospělí bez mentálního postižení mohou nebýt morálně jednajícími jen v extrémních situacích, jako např. když jsou rukojmí apod.)
  • Morálně snášející jsou ta (živá) jsoucna, vůči kterým a/nebo s ohledem na které mohou mít morálně jednající morální odpovědnost (podle této definice jsou všichni morálně jednající také morálně snášející, ale ne všichni morálně snášející jsou morálně jednající).

Podle terminologie, kterou jsem doposud používal lze také jinými slovy říci:

  • morálně snášející (moral patients) jsou objekty odpovědnosti, jichž se jednání nějak dotýká, když jsou jednáním nějak „zasaženi“
  • morálně jednající (moral agents ) jsou subjekty odpovědnosti; podle okolností jsou také morálními objekty

(3) Řekneme-li, že jsoucno má vnitřní hodnotu, pak to znamená, že nemá pouze instrumentální hodnotu, tj. jeho hodnota není dána jen tím, pro koho/co je hodnotné, ale tím, že je hodnotné samo o sobě.

„Pojem ,vnitřní hodnota‘ (intrinsic value) je pro řadu autorů zabývajících se ekoetickou teorií východiskem k [uznání] morálního statusu přírodních objektů. Vyjadřuje, že tyto objekty nejsou určeny jen k tomu, aby byly používány člověkem (…). Nemají proto jen instrumentální hodnotu, která označuje jejich užitkovou [hodnotu]. Jejich vnitřní hodnota není závislá na člověku a jeho hodnocení, ale je zakotvena v nich samých, v tom, že jsou členy ekosystému, že zasluhují morální [ohled] (moral consideration), že mají estetickou hodnotu apod.“ Ve studijním textu se dále dočtete, jak vnitřní hodnotu chápou a zdůvodňují někteří ekoetičtí autoři (s. 63-66).

Už víme, že každé jsoucno, které má morální právo, má rovněž morální status. Opačně to však neplatí: ne každé jsoucno, které má morální status, má zároveň morální právo. Zde můžeme doplnit: každé jsoucno, které má morální status, má vnitřní hodnotu, avšak ne každé jsoucno, které má vnitřní hodnotu má morální status.

Na základě běžné morální zkušenosti víme, že vše má nějakou vnitřní hodnotu a že tedy (analogicky jako existuje v morálním společenství odstupňovaný morální status) existuje odstupňovaná vnitřní hodnota všech jsoucen. Podle toho pak také používáme jsoucna/jednáme se jsoucny; intuitivně víme, proč např. zacházíme s neživou věcí jinak než se živou bytostí, ačkoli platí, že už zacházení s neživými věcmi vypovídá o charakteru osoby (šetrnost a skromnost je považována za základní formu morálně správného jednání).

Proč nemá každé jsoucno, které má vnitřní hodnotu, morální status? Zde to pouze stručně naznačím s pomocí rozlišení, které provádí někteří ekoetičtí autoři. Rozlišení vychází ze základního teleologického předpokladu: všechna jsoucna (živá i neživá) přirozeně někam směřují (kámen padá k zemi, rostlina se obrací ke světlu, hraboš si dělá zásoby na zimu, člověk touží po poznání) – formálně: X (nějaké jsoucno) má Z (nějaký přirozený zájem).

Avšak z faktu X má Z neplyne vůči X je třeba mít (stejný/nějaký) morální ohled jen za předpokladu, že existují morálně relevantní odstupňované ontologické kvality X a Z. Jinými slovy, záleží na tom, co vyjadřuje věta „X má Z“ (lze rozlišit zhruba tři ontologicky podstatně odlišné významy):

  • „X1 má uvážený/svobodný zájem o Z1“ (člověk)
  • „X2 má instinktivní/pudový zájem o Z2“ (zvíře)
  • „X3 má vegetativní/fyziologický zájem o Z3“ (rostlina)
  • „Z4 je v zájmu X4“ (vir)

Je morálně zřejmé, že morální povinnost, morální ohled, příp. absence morálního ohledu vyplývá jednak z toho, o jaký význam se jedná, jednak ze situace, v níž se subjekt vůči objektu nachází.

Kontrolní otázky

  1. Co ekoetika především zkoumá a zdůvodňuje?
  2. O jaké tři pojmy se obvykle opírá zdůvodnění normativního vztahu člověka k přírodě a jejím objektům?
  3. Co implikuje silné morální právo?
  4. Má každé jsoucno, které má morální status, zároveň morální právo?
  5. Patří do morálního společenství jen morálně jednající (angl. moral agents)?
  6. Uveďte příklad, kdo/co může být morálně snášející (angl. moral patients)
  7. Co znamená, když řekneme, že nějaké jsoucno má vnitřní hodnotu?
Modifié le: mardi 24 juillet 2018, 09:46