V první přednášce jsme si říkali, že aplikovaná etika má smysl jen tehdy, když je zpochybněn technický imperativ: co je technicky možné uskutečnit, to je morálně dovolené uskutečnit. Pokud bychom se řídili technickým imperativem, nemělo by smysl řešit etické a morální otázky a problémy. Prostě bychom vše, co je technicky uskutečnitelné, jednoduše uskutečňovali a prováděli. V 1. přednášce jsme si říkali, že aplikovaná etika naopak vychází z morální intuice, že ne vše, co technicky umíme, smíme uskutečnit.

V této souvislosti lze velmi pěkně ukázat 3 hlavní hranice jednání, tj. omezení, která jsou nám jakožto lidem uložena:

  • Fyzické hranice: něco neuskutečním proto, neboť to není fyzicky možné; není to proveditelné v rámci fyzikálních zákonů; k tomuto druhu hranic patří i omezení daná přirozeností (člověk kupříkladu nemá křídla, a tak na základě omezení daných přirozeností nemůže přirozeně létat)
  • Technické hranice: něco neuskutečním proto, neboť to není technicky proveditelné (člověk do určité doby nemohl létat, dokud neměl k dispozici (primitivní) prostředky, které mu létání umožnily; s nejvyšší pravděpodobností ale člověk nikdy nepoletí rychleji, než rychlostí světla)
  • Morální hranice: něco neuskutečním proto, neboť to není morálně správné (člověk může v současnosti nejen létat s pomocí letadel apod., ale také může s pomocí letadel kupříkladu rozpoutat globální jadernou válku; právě odmítnutí technického imperativu vysvětluje, proč to člověk dosud neudělal)

Etika techniky jakožto další z hlavních podob aplikované etiky má za předmět svého zkoumání technické jednání člověka (nakolik člověk jedná s pomocí techniky a skrze techniku). Základním předpokladem je zpochybnění technického imperativu, neboli předpoklad, že technické hranice nejsou posledními smysluplnými hranicemi, které omezují/jimiž omezujeme naše jednání.

Klíčový je poznatek, že etika techniky nemá za předmět techniku jako takovou, ani technologii (těmi se zabývají technické vědy). Technika je určitý prostředek, určitý (ná)stroj; technologie je buď určitá metoda, jak něčeho technicky dosáhnout, resp. obecně věda, nauka o technice a technických možnostech. Oba pojmy se však mohou překrývat (pojem technika se někdy používá také k označení nějakého postupu), často se oba pojmy používají nerozlišeně. Z etymologického hlediska má výraz „technika“ ve svém kořeni starořecký výraz „techné“ (který má několik základních významů: řemeslo, umění prostředek, ale třeba také: chytrost, úskok).

Pojmem „etika techniky“ zde rozumíme podobu aplikované etiky, která má za předmět svého zkoumání technické jednání člověka uskutečňující se s pomocí a skrze moderní techniku, přičemž jde především o jednání skrze současné technické (ná)stroje a (bio)technologie. Samozřejmě, i takový obyčejný nůž je nástrojem, při jehož používání si člověk klade morální hranice, o tento a podobné typy techniky se etika techniky dnes nezajímá.

Pokud bychom měli velmi zhruba nastínit hlavní mezníky rozvoje moderní techniky, a tím také dobu geneze příslušných morálních a etických otázek, lze se orientovat podle následujících bodů:

Průmyslová revoluce (první), industrializace (18-19. stol.)

Marxismus, silný utopický náboj, ovládnutí přírody s pomocí techniky má osvobodit člověka, „dosavadní člověk“ prý není ještě plně člověkem

Konec 19. a zač. 20. století, druhá průmyslová revoluce, využití elektřiny, auta etc.

1. a 2. světová válka, moderní technika ve službách ničení, sestrojení jaderné zbraně

1945 Hirošima, Nagasaki, použití jaderné zbraně (názory vědců se lišily, někteří si uvědomovali odpovědnost (iniciativa spojená s vydáváním Bulletinu atomových vědců), jiní měli opačné názory: „role vědce spočívá v plnění zadaných úkolů“ – Jacob Robert Oppenheimer, jeden ze spolutvůrců jaderné zbraně))

Socialistické státy: marxismus-leninismus – utopie „dokonalého komunismu“, utopie ovládnutí přírody pomocí vědy a techniky („poručíme větru dešti“)

Kapitalistické státy: zvyšování blahobytu – utopie „neustálého růstu“

Od 50. let. 20. století digitální revoluce (třetí průmyslová revoluce)

Od 70. až 80. let zvyšování ekologické zátěže související s prudkou industrializací a technologizací, hlavní příčiny: důraz na materiální rozvoj a hospodářský růst, zvyšování životní úrovně etc.

1978 první „dítě ze zkumavky“ (IVF), biotechnologie

1990-2003 projekt „přečtení“ lidského genomu

2016 první dítě „vyrobené“ z genetické informace tří rozdílných lidí

Jedna z klíčových knih pro etiku techniky vyšla 1979 a nese název Princip odpovědnosti: Pokus o etiku pro technologickou civilizaci; první věty této knihy: „Definitivně odpoutaný Prométheus, jehož věda obdarovává dosud nikdy nepoznanou silou a jemuž dodává stálé podněty hospodářství, volá po etice, která dobrovolným omezením zastaví jeho moc, aby se nestala pro člověka zkázou. Výchozí myšlenka této knihy spočívá v tom, že se příslib moderní techniky obrátil v hrozbu či se s ní nerozlučně spojil.“ Jonas jako jeden z prvních přišel s myšlenkou, že nejen válečná technika, nýbrž také a právě neválečná technika může představovat hrozbu, jestliže člověk rozumně neomezí její používání (Jonas v této souvislosti dokonce používal výraz „plíživá apokalypsa“).

Díky studijnímu textu si můžete udělat představu, jak Jonas koncipoval východiska své etiky techniky. V následujícím se pokusím na základě některých Jonasových klíčových myšlenek z daného textu předložit a vysvětlit některé hlavní morální problémy zkoumané v rámci etiky techniky (1-4):

(1) homo sapiens (člověk moudrý) vs. homo faber (člověk tvůrce): technika je ze své podstaty prostředek, jak dosáhnout určitých cílů. Zvolit cíle je úkolem homo sapiens, najít prostředky k dosažení zvoleného cíle je úkolem homo faber. Jonas poukazuje na fakt, že moderní technika může vést k záměně prostředků za cíle, neboli: homo faber triumfuje nad homo sapiens

  • (Příklad) Rozumný člověk používá počítače jako prostředku. Jakmile se práce, vzdělání či zábava s pomocí počítače stane výlučným cílem života, vznikají (nejen) morální problémy. Jonas píše, že i úspěch dosahovaný s pomocí techniky hrozí deformovat člověka. Je úkolem praktického rozumu rozpoznat správné hranice při používání počítače a následně úkolem pevné vůle tyto hranice nepřekračovat (hranice mohou být nejen časové, ale i kvalitativní a obsahové (k jaké činnosti, s jakým obsahem je rozumné počítač využít). Exemplárními (nejen) morálními problémy jsou děti závislé na počítačových hrách, sociálně zdeformované osoby, které žijí jen z virtuálních vztahů apod.

(2) subjekt technického jednání: Jonas píše o „kolektivním činu“, klade důraz na kolektivní rozměr technického jednání (s. 32). Realistické pojetí odpovědnosti ovšem vychází z toho, že to není ani samotná personifikovaná technika, ani nerozlišené kolektivy lidí, kteří jsou nositelé odpovědnosti, nýbrž právě technicky jednající individuální osoby. Ve 4. přednášce jsme si říkali, že individuální odpovědnost je primární, a že teprve aktivní individuální odpovědnost umožňuje kolektivní formy odpovědnosti (naopak to neplatí!). To je klíčové i pro etiku techniky. Analýza technického jednání ukazuje, že negativní (dlouhodobé) následky technického jednání vznikají agregací a kumulací individuálních činů.

  • (Příklad) Výfukovými emisemi zamořený vzduch v nějakém městě je bezesporu po všech stránkách negativní následek. Kdo má však za tento následek odpovědnost? Sám jednotlivec, kupříkladu pan Novák jedoucí do práce autem? Zdá se, že nikoli. Zamoření ovzduší nastává až od určitého stupně agregace emisí z jednotlivých aut. Avšak, i když pan Novák nepojede autem, ale třeba na kole, stupeň znečištění prakticky téměř neovlivní. Znamená to tedy, že za zamoření ovzduší je odpovědný kolektiv řidičů? V jakém smyslu však může nést kolektiv řidičů příslušnou odpovědnost, když nedisponuje příslušnými vlastnostmi (kolektiv nemá svědomí, nemá svobodnou vůli, a nelze jej jakožto kolektiv (morálně) sankcionovat). Někteří považují tuto a podobné situace za dilematické. Klíčem k řešení je nicméně osobní odpovědnost jednotlivých řidičů. Když nepřináší výsledek morální apel, je nutné provést restrikce zákonem (např. zavedením tzv. nízko-emisních zón)

(3) následky technického jednání: Jonas se domníval, že moderní technické jednání mění podstatu samotného lidského jednání jako takového. Ať už tuto jeho tezi přijmeme či nikoli, není sporu o tom, že tento typ jednání má intenzivnější a dlouhodobější následky, jimiž můžeme zasáhnout i vzdálenější budoucnost, budoucí generace lidí. Jonas v tomto smyslu klade velký důraz na prospektivní odpovědnost, odpovědnost za budoucí následky našeho současného technického jednání. V této souvislosti je ovšem třeba připomenout (víme to už od 4. přednášky), že každá realistická odpovědnost musí být omezená, tj. musí být jasně vymezeno kdo, za co a před kým nese odpovědnost. Následky jsou oním „za co“ (předmět odpovědnosti). Proto je vždy i v rámci etiky techniky třeba pokusit se rozpoznat za jaké následky technického jednání nese a může technicky jednající nést odpovědnost, přičemž nám může pomoci klíčové rozlišení následků na:

  • intendované (záměrné)
  • neintendované (nezáměrné)
    • předvídatelné
    • nepředvídatelné

Jednající osoba zpravidla nese odpovědnost za záměrně způsobené následky, a také za nezáměrné následky, které mohla předvídat; v morálně vážných případech existuje dokonce povinnost předvídat a případně se vyvarovat vážných negativních následků, které jsme sice nechtěli záměrně způsobit, ale mohli jsme je předvídat (princip předběžné opatrnosti). Všimněte si ovšem, že jakmile jde o otázku předvídání, vstupuje do kalkulace následků pravděpodobnost, tj. ne vždy víme (a můžeme vědět), jaké následky, zvláště, jde-li o vzdálenější následky, nastanou. K tomu přistupuje fakt, že na účinnost a podobu námi způsobených následků mají vliv další příčiny (ať už další (budoucí) jednající lidé, či (budoucí) mimolidské faktory).

  • (Příklad) Nějaký stát provozuje jaderné elektrárny a produkuje tak jaderný odpad. Větší část jaderných odpadů je životně nebezpečná pro člověka i životní prostředí – a to minimálně po dobu několika desítek tisíc let! Odpovědné osoby jednající ve jménu státu mají (nejen) morální povinnost nakládat s jaderným odpadem tak, aby nedošlo k fatálnímu ohrožení osob a životního prostředí – a to i s ohledem na budoucí generace a budoucí stav životního prostředí. Vznikají ovšem otázky, za jak vzdálené budoucí následky lze v tomto případě nést odpovědnost, co lze předvídat a co nikoli a nakolik mohou odpovědné osoby za to nést odpovědnost.  Existují případy, kdy vybudovaná dlouhodobá úložiště jaderného odpadu byla vlivem mimolidských příčin (proniknutí podzemních vod) porušena a došlo k průsaku radioaktivní vody do podzemních vod. Zrovna v případě jaderné energetiky, v případě produkce a ukládání jaderného dopadu se jedná nejen o obtížný etický a morální problém, ale také o problém právní a politický. Jde o kolektivní politickou a odbornou odpovědnost, kdy klíčovou úlohu hrají jednotliví političtí zástupci, techničtí odborníci a další (v ČR je klíčovou institucí SÚRAO).

(4) objekty zasažitelné technickým jednáním: ve studijním textu nám Jonas líčí, jak se díky moderní technice smazává rozdíl mezi umělým a přirozeným, mezi přírodou a lidskými artefakty. Jonas považoval zánik celku (živého) světa za reálnou možnost, globální město může zaniknout, a tak může být ohroženo přežití lidského rodu. Pro Jonase jsou tak objekty zasažitelné technickým jednáním nejen současné ekosystémy, rostliny, zvířata a současní lidé, ale také budoucí lidé. Z toho důvodu Jonas formuloval (v kontrastu ke Kantovu kategorickému imperativu) nový imperativ mající čtyři varianty, z nichž zde (v lehce upravené formě) citujme druhou: Jednej tak, aby účinky tvého jednání nezničily budoucí možnost skutečně lidského života na Zemi (s. 35).

V minulé přednášce jsme si říkali, že morálně snášející (moral patients) jakožto objekty odpovědnosti jsou ta (živá) jsoucna, vůči kterým a/nebo s ohledem na které mohou mít morálně jednající (moral agents) morální odpovědnost. V souvislosti s Jonasovým imperativem vzniká otázka, zda a nakolik máme my technicky jednající současníci jakožto subjekty odpovědnosti vůči budoucím a/nebo s ohledem na budoucí generace morální odpovědnost. Všimněte si, že tato otázka je vlastně druhým aspektem otázky odpovědnosti za budoucí následky technického jednání. A tak, jako musí být nutně omezena odpovědnost za (budoucí) následky jednání, tak musí být nutně omezena i množina (budoucích) objektů zasažitelných současným jednáním.

  • (Příklad) Jestliže někdo jezdí autem po městě a mohl by dané záležitosti vyřídit bez auta (třeba s pomocí MHD nebo na kole – samozřejmě ne všechny záležitosti lze takto vyřídit, některé ale určitě), pak škodí emisemi ostatním lidem. V každém případě je ale nutné omezit množinu zasažených objektů (v tomto případě na prvním místě lidí). Aby mohl reálně nést příslušnou odpovědnost, nemůže být odpovědný např. s ohledem na budoucí generace, které budou žít ve městě až za 10 let. Do jisté míry ale nese odpovědnost kupříkladu za již existující, ale ještě nenarozené osoby, nakolik poškozením zdraví těhotných žen v ulicích města škodí nepřímo i jejich nenarozeným dětem.

Tento příklad ukazuje, že pojem „budoucí generace“ je třeba rozlišovat co do rozsahu, tj. o jakou množinu lidí se jedná (analogicky lze takto ovšem rozlišit i další relevantní skupiny moral patients):

a) Budoucí generace jakožto žijící současníci, jde hlavně o malé děti, o nichž platí slogan: they are the future

b) Budoucí generace jakožto již existující, ale ještě nenarození současníci

c) Budoucí generace jakožto ještě nevzniknuvší osoby (lze dále rozlišovat na následující a vzdálenější generace)

Všimněte si, že existují ojedinělé typy následků, které mohou zasáhnout i vzdálenější budoucí generace, kupříkladu následky způsobené v souvislosti s ukládáním jaderného odpadu.

Kontrolní otázky

  1. Co je etika techniky?
  2. Jak zní technický imperativ?
  3. Když si kladu/jsou mi uloženy morální hranice, pak to znamená, že
  4. Při analýze a hodnocení následků (technického) jednání rozlišujeme
  5. Mezi objekty odpovědnosti zasažitelné současným technickým jednáním patří
  6. Je třeba pojem „budoucí generace“ v aplikované etice rozlišovat?
  7. Příklad technického jednání, jehož následky mohou zasáhnout budoucí generace ve smyslu ještě nevzniknuvších osob:
Última modificación: martes, 24 de julio de 2018, 11:38