V této přednášce budeme pokračovat v etice techniky a budeme vycházet z hlavních myšlenek studijního textu. Nejdříve se ale seznámíme s tzv. etickou přímou úměrou; jde o jednu z centrálních myšlenek Hanse Jonase: čím větší technická moc – tím větší odpovědnost. Abychom nahlédli kontext této myšlenky, vrátíme se krátce ještě k předchozímu studijnímu textu:

„Jestliže si tedy nová povaha našeho (technického) jednání žádá novou etiku dalekosáhlé odpovědnosti, jež by byla souměřitelná s dosahem naší (technické) moci, pak ve jménu právě této odpovědnosti žádá též nový druh pokory – pokory nikoli jako dříve kvůli malosti, nýbrž kvůli přílišné velikosti naší moci, u níž naše schopnost jednat neúměrně přesahuje naši schopnost předvídat, hodnotit a posuzovat tuto naší (technickou) moc.“ (s. 48-49).

Všimněte si, že Jonasovi nešlo jen o to, aby odpovědnost byla souměřitelná s technickou mocí, ale také o to, abychom se učili novému druhu pokory, tj. takovému postoji, který se vyvaruje pýchy na technickou moc. Tento nový druh pokory má podle Jonase svůj důvod v tom, že disponujeme velkou technickou mocí, technikou, jejíž (vzdálené) následky neumíme předvídat, a proto musíme být pokorní ve smyslu uměřenosti a obezřelosti. Jonas měl za to, že pokud takoví nebudeme, můžeme nakonec zničit či zdeformovat nejen sami sebe, ale vážně ohrozit i budoucí generace, příp. jim dokonce na Zemi znemožnit život („plíživá apokalypsa“).

V této souvislosti by někdo mohl říci, že technická moc, jestliže v konečných důsledcích ohrožuje člověka více, než když jí člověk nedisponuje, činí člověka nakonec do určité míry bez-mocným. To Jonas zdůrazňoval také, a dokonce měl představu, že technika obsahuje jakousi svébytnou dynamiku, která člověka zotročuje. Jonas proto obhajoval tezi, že moderní technika není eticky neutrální a představuje nový a zvláštní případ pro etickou analýzu a hodnocení; Jonas předložil 5 specifických vlastností moderní techniky, které podle jeho názoru tuto tezi zdůvodňují:

  1. Ambivalence účinků
  2. Nutnost používání
  3. Globální rozsah a dosah techniky
  4. Prolomení antropocentrismu
  5. Vzbuzování metafyzických otázek

Více si o těchto 5 vlastnostech řekneme v přednášce, příp. si můžete najít příslušné pasáže v mé knize Morální odpovědnost (s. 200-205). Zde jen upřesním, že 1. a 3. vlastnost se týká hlavně následků, 2. vlastnost se týká subjektu odpovědnosti, 4. a 5. vlastnost představují rámcové problémy, které souvisí s tím, co jsme si říkali v 5. přednášce. Ve světle dosavadních poznatků o odpovědnosti je nutné říci, že každá realistická odpovědnost musí být nutně omezená. Pokud tedy s růstem technické moci roste odpovědnost – což je naprosto správný etický princip –, je nutné jasně vymezit v konkrétních případech, čí odpovědnost, neboli: kdo je subjektem rostoucí odpovědnosti, za co ještě může nést odpovědnost a za co nikoli (předmět odpovědnosti), před kým/s ohledem na koho (instance odpovědnosti), případně na základě jakých normativních standardů.

Přečtete-li si pozorně závěrečnou část předchozího studijního textu (s. 48-49) zjistíte, že Jonas zdůrazňoval také utopický rys či utopické tendence, které má naše jednání v podmínkách moderní techniky. Z toho důvodu jsem ve svém článku o Jonasově etice techniky doplnil 6. vlastnost: utopické tendence. Na konci třetí části článku najdete podrobněji popsáno, jaké jsou aktuální podněty jonasovské etiky techniky, jaké schopnosti a ctnosti je třeba rozvíjet, když jednáme skrze moderní techniku – zde jen velmi stručný výčet:

  • Schopnost etické (sebe)reflexe
  • Moudrost
  • Znovuobjevení nezištného, tj. primárně ne-manipulativního nazírání na věci a svět
  • Uměřenost, tj. učit se nepodléhat technickému imperativu, konat technicky uměřeně

Nyní se obrátíme ke studijnímu textu pro tuto přednášku; tento text naše jednání v podmínkách moderní techniky označuje varovně jako „technokratické paradigma“:

„…jde o způsob, jakým lidstvo de facto přijalo techniku a její rozvoj spolu s homogenním a jednorozměrným paradigmatem. V tomto (technokratickém) paradigmatu vystupuje do popředí takové pojetí, v němž se subjekt v logicko-racionálním procesu postupně dobírá chápání a tím i vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se rozvíjí tím, že vypracovává vědeckou metodu spojenou s pokusy, která již v sobě zahrnuje techniku vlastnění, nadvlády a transformace. Je to, jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela k dispozici pro jeho manipulování.“ (čl. 106).

Rád bych upozornil, že filosofické kořeny tohoto současného technokratického paradigmatu leží v novověku (viz 5. přednáška): Teorie tehdy měla přestat být způsobem, jak porozumět skutečnosti, měla se stát nástrojem k ovládnutí přírody. Paradigmaticky to zformuloval Thomas Hobbes: poznat nějakou věc znamená představit si, co s ní můžeme udělat, když ji máme (imagine what we can do with it when we have it). Pěkně to ukazuje, jak myšlenky, jak každá filosofie (jakožto teorie, světonázor) mají zásadní vliv na jednání a praxi toho, kdo je přesvědčen o jejich pravdivosti.

Studijní text nám připomíná, že v současnosti je technokratické paradigma velmi dominantní:

„Člověk jde proti současné kultuře, pokud si zvolí životní styl, jehož cíle byť jen zčásti nezávisejí na technice, jejích nákladech a na její globalizující se a odosobňující moci. Technika má totiž tendenci postupovat tak, že nic nezůstane mimo sféru její železné logiky… v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc, o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova. (Člověk) zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života. Tak se redukuje schopnost rozhodovat, ta nejautentičtější svoboda a prostor pro alternativní kreativitu jednotlivců.“ (čl. 108).

Všimněte si určité shody mezi Jonasovým pojetím techniky a pojetím, které částečně obsahuje studijní text: V technice jde o stupňování moci, o vládnutí – a člověk je ohrožen, resp. sám sebe technikou ohrožuje, znesvobodňuje. Některé pasáže textu dokonce obsahují podobnou představu, jakou měl Jonas, představu, že člověk ztrácí svobodu a je technikou zotročován:

„(Lidská) svoboda podléhá nemoci, svěřuje-li se slepým silám nevědomí, bezprostředních potřeb, egoismu a brutálního násilí. V tomto smyslu je bez ochrany vystaven své vlastní moci, která stále roste, aniž by měl nástroje k její kontrole. Má sice k dispozici nějaké povrchní mechanismy, nicméně náležitě solidní etika, kultura a spiritualita, která by mu skutečně kladla meze a udržovala ho v rámci jasnozřivého sebeovládání, mu chybí.“ (čl. 105).

Všimněte si, že tyto pasáže obsahují zároveň řešení problému: lidská svoboda nemusí být „nemocná“, člověk může svobodně omezovat ohrožující technickou moc, může se morálně kultivovat s pomocí solidní etiky, kultury a spirituality; řečeno ve světle předchozího: s pomocí moudrosti, obezřelosti, uměřenosti a pokory. Předcházející pasáže nicméně upozorňují, že „moderní člověk není vychován ke správnému užívání moci, protože obrovský rozmach techniky nešel ruku v ruce s rozvojem člověka v jeho odpovědnosti, vědomí hodnot a ve svědomí.“ V tom spočívá jádro problému:

„Lidé každé doby mají sklon k tomu, že si dostatečně neuvědomují své meze. Z tohoto důvodu je možné, že lidstvo dnes nepozoruje vážnost výzev, před nimiž stojí, a stále roste nebezpečí, že člověk užije moci nesprávně… Nikdy nemělo lidstvo samo nad sebou takovou moc a nic nezaručuje, že ji použije dobře, zejména vezmeme-li v úvahu způsob, jak s ní až dosud nakládá. Stačí připomenout atomové bomby shozené v půli 20. století, jakož i velký rozvoj technologie, jímž se chlubil nacismus, komunismus a jiné totalitní režimy při likvidaci milionů lidí. Nezapomínejme též, že válka má dnes k dispozici dokonalejší vražedné nástroje. V jakých rukou je a do jakých může přijít tato moc?“ (čl. 105, 104).

Text dokládá, že v současnosti stojíme na jakési pomyslné „křižovatce“. Nejde o to démonizovat techniku. Je správné radovat se z pozitivních výsledků techniky; věda a technika jsou z křesťanského hlediska výsledky lidské inteligence a kreativity, které jsou darem od Stvořitele. Technika sama může dokonce představovat nový druh krásy (srov. čl. 103). Jádro problému však z etického hlediska spočívá v tom, jak a k čemu člověk techniku používá – a zda dokáže dát svému technickému jednání správné morální hranice.

"Lidská svoboda je schopna stanovit technice meze, usměrnit ji a zapojit ji do služeb jiného typu pokroku – zdravějšího, lidštějšího, sociálně vstřícnějšího a integrálnějšího. Někde už opravdu dochází k osvobození od vládnoucího technokratického paradigmatu. Je tomu tak například tehdy, když si společenství malých výrobců zvolí méně znečišťující výrobní technologie a podpoří tak nekonzumní způsob života, blaha a soužití. Nebo tehdy, když se technika zaměří primárně na řešení konkrétních problémů druhých ve snaze pomoci jim žít důstojněji a ulevit jejich utrpení. (…) Nikdo se nechce vrátit do jeskyní, ale je nezbytné zařadit nižší rychlost a podívat se na realitu jiným způsobem, osvojit si pozitivní a udržitelné podoby rozvoje a zároveň se vrátit k hodnotám a velkým cílům, které byly zničeny nespoutanou megalomanií.“ (čl. 112, 114).

Na základě jakých motivací se o to máme snažit? Na základě jakých filosofických a teologických/náboženských argumentů? A jestliže víme (rovina poznání), jak konkrétně technicky nejednat, jak získáme vnitřní sílu, abychom tak skutečně nejednali (rovina praxe)? Stačí nám pouze přirozené kardinální ctnosti (moudrost, statečnost, spravedlnost, uměřenost)?

Z hlediska etiky je při tom klíčová také otázka sankcí, která úzce souvisí s otázkou spravedlnosti. V současnosti se hodně hovoří o změnách klimatu, o ohroženích, která ze změny klimatu mohou vyplývat – především pro další budoucí generace.  V jednom článku jsem se pokusil s pomocí myšlenkového experimentu ukázat, že právě ve věci klimatických změn může reálně nastat situace, kdy současníci způsobí (vzdálenějším) budoucím generacím těžkou újmu. Abychom ovšem mohli smysluplně hovořit o mezigenerační spravedlnosti, je nutné vyřešit otázku sankcí a další související otázky: otázku možnosti osobní nesmrtelnosti jednajících subjektů, a otázku poslední instance, která má takové vlastnosti, že může spravedlivě a objektivně vyhodnotit, kdo, v jaké míře a za co přesně je/není odpovědný. Koho tyto otázky více zajímají, může si přečíst můj další článek (klíčová je jeho třetí část, s. 160-162.

Kontrolní otázky

  1. Jak zní etická přímá úměra?
  2. Hans Jonas obhajoval tezi:
  3. Mezi 5 specifických vlastností moderní techniky (které analyzoval Hans Jonas) patří
  4. Ctností, kterou je třeba rozvíjet, když jednáme skrze moderní techniku, je např.
  5. Technokratické paradigma se projevuje
  6. Podle encykliky Laudato si´ není moderní člověk vychován ke správnému užívání technické moci, protože
  7. Abychom mohli smysluplně hovořit o mezigenerační spravedlnosti, je nutné vyřešit
Ultime modifiche: giovedì, 11 aprile 2019, 16:18