V minulé přednášce jsme se zabývali (asistovanou) sebevraždou, řekli jsme si, že je třeba ji co do povahy skutku jasně odlišovat od eutanazie: v případě (asistované) sebevraždy se člověk usmrcuje sám (za asistence druhého), v případě eutanazie usmrcuje lékař. V této poslední přednášce se budeme zabývat eutanazií. Začneme etymologickým vyjasněním pojmu „eutanazie“ a definicí; pojem je totiž často používán s různými významy.

Z etymologického hlediska pochází výraz „eutanazie“ z řečtiny: „eu – thanatos“ (dobrá – smrt). To je ale zavádějící, protože z etického hlediska se vedou spory o tom, zda se skutečně jedná o dobrou smrt, tj. o způsob smrti, resp. usmrcení, který je morálně dobrý.

Je to zřejmé již z pohledu na dějiny eutanazie; studijní text nám umožňuje do těchto dějin krátce nahlédnout (s. 94-97). Jako terminus technicus se pojem objevuje poprvé u Francise Bacona (1623), v novějších dějinách pak v dílech, která připravují myšlenkovou půdu pro ideologii nacismu (Právo na smrt (1895), Svoboda k hubení života nehodného žití (1920)). S nástupem nacismu se přešlo postupně od zabíjení postižených dětí k zabíjení postižených dospělých (v rámci tzv. programu T4) až k nelidskému vyvražďování Židů a dalších skupin lidí, jejichž život byl považován za „nehodný žití“ (lebensunwertes Leben). Fakticky se ovšem nejednalo o eutanazii, nýbrž o vraždění.

Pojem „eutanazie“ se i v dnešní době používá s různými významy, což je na škodu věci, dochází totiž k matení; studijní text nám několik těchto hlavních významů prezentuje (s. 93-94). Pozorně si příslušnou pasáž přečtěte a srovnejte s následujícími dvěma současnými definicemi, které jsou správné, tj. vyjasňují skutkovou podstatu eutanazie:

  • „Čin směřující k promyšlenému ukončení života pacienta, a to i na vlastní žádost pacienta, nebo na žádost příbuzných.“ (Světová zdravotnická asociace; tento čin je zároveň označen za „neetický“, přesněji: nemorální)
  • „Eutanázií rozumíme jednání nebo zanedbání, které samo o sobě nebo svým zaměřením způsobuje smrt, aby se tak vyloučila jakákoli bolest. Eutanázie… spočívá v úmyslu a v použitých metodách.“ (Deklarace Bona et iura)

Je zřejmé, že podle těchto správných definic nemohou být eutanázií některé případy (ne)jednání, které autor studijního textu uvádí, mám konkrétně na mysli první případ („pomoc při umírání bez zkrácení života“). U druhého („upuštění od použití prostředků prodlužujících život“) a třetího případu („mírnění bolestí prostředky, které… urychlují proces umírání…) záleží na okolnostech a úmyslu jednajícího lékaře.

  • (Příklad) Lékař nechce tišit bolesti pacienta (samozřejmě za cenu zkracování života pacienta), nýbrž chce uspíšit, urychlit smrt, chce předčasně usmrtit pacienta. Proto mu aplikuje vyšší dávku morfia. Následně zjistí, že dávka u pacienta překvapivě nezpůsobila smrt. Lékař se tedy vrátí a aplikuje ještě další dávku. Pacient zemře. Lékař vykonal eutanazii (otázku souhlasu pacienta ponecháme stranou).

Co se týká druhého případu („upuštění od použití prostředků prodlužujících život“), autor používá v závorce označení „pasivní eutanázie“ (s. 93). Marta Munzarová upozorňuje, že právě při užívání pojmu „pasivní eutanazie“ dochází k největšímu matení, jestliže tento pojem zahrnuje dva morálně zcela odlišné typy nejednání:

a) Za nejednáním je úmysl zabít

b) Za nejednáním není úmysl zabít (jde o případy, kdy léčba není realizována anebo je od ní odstoupeno, protože je pro umírajícího nadměrně zatěžující, nepřináší nemocnému úlevu, ale jen další trápení, léčba je zbytečná a marná, není naděje na trvalejší a podstatné zlepšení zdravotního stavu; běžná péče a tlumení bolestí jsou samozřejmé do posledního dechu pacienta)

Klíčové je rozlišení, co je „objektem hodnocení“: u typu (a) lékař hodnotí život nemocného a/nebo se přizpůsobuje pacientovu hodnocení života, když chce být pacient usmrcen; u typu (b) lékař hodnotí léčbu, zda je/není marná

Jestliže pojem „pasivní eutanázie“ zahrnuje oba typy nejednání (a+b), pak je to konfúze, matení. Nejednání ilustrované druhým typem (b) totiž vůbec žádnou eutanazií není! Jedná se o ustoupení smrti (angl. letting die).

  • (Příklad) Lékař se snaží za každou cenu dále udržet pacienta naživu. Tomu odpovídá druhá věta studijního textu: „Lékařské umění je s to čím dál lépe oddalovat okamžik pacientovy smrti, často způsobem, který se zdá být nelidský.“ (s. 93).

Dystanazii bychom mohli definovat jako marné, zbytečné oddalování smrti, prodlužování umírání. Proti dystanazii se vyslovila Charta práv umírajících (přijatá Parlamentem ČR (1999)), a také představenstvo České lékařské komory, které ve svém doporučení č. 1/2010 uvádí: „Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby neznamená omezení pacienta na jeho právech, ale naopak je sledován zájem pacienta tak, aby nedošlo k porušení základních medicínských a etických principů včetně nechtěného nedůstojného prodlužování umírání. Smrt, která je výsledkem přirozeného průběhu onemocnění, nemůže být považována za nepříznivý výsledek zdravotní péče.“ (čl. 4, g).

Doporučení také vyjasňuje, že „nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby nesmí být zaměňováno za eutanázii“ (čl. 2, f). Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby, jak uvedeno výše (typ b), tedy není pasivní eutanazií. Doporučení definuje eutanazii takto:

„Eutanazie – usmrcení člověka ze soucitu jinou osobou než pacientem samým, a to na jeho vlastní žádost. Právní systém České republiky pojem eutanazie nezná. Uvedené jednání by bylo hodnoceno jako trestný čin a je nepřípustné.“ (čl. 3, g)

V několika málo státech současné Evropy je eutanazie legální: v Nizozemí (od 2002 (min. věk 12 let)), v Belgii (od 2002, od 2014 legalizována eutanazie dětí) a Lucembursku (od 2009). Historie eutanazie v Nizozemí potvrzuje argument „kluzkého svahu“ (Slippery Slope Argument/Dammbruchargument), už v roce 1991 bylo zjištěno, že nebyla dodržena tzv. Rotterdamská kritéria a že v roce 1990 byla na 1000 osobách provedena eutanazie bez jejich žádosti. V médiích lze dohledat informace, že v Nizozemí se praktikování eutanazie „dostalo z kolejí“, potvrzují to dokonce zastánci eutanazie. Nechvalné prvenství má také Belgie, s ohledem na eutanazii dětí; někteří belgičtí pediatři v této souvislosti před schválením zákona varovali: děti nemají dostatek poznání a zkušenosti k adekvátnímu posouzení tak závažného a nevratného činu.

V ČR podporuje legalizaci eutanazie kupříkladu Milan Hamerský. V roce 2016 předložila skupina poslanců (ANO, KSČM, Úsvit) návrh zákona „O důstojné smrti“, jenž měl eutanazii legalizovat. Vláda ČR s návrhem nesouhlasila. Zásadní nesouhlas s návrhem vyjádřili také členové Etické komise Ministerstva zdravotnictví; ve vyjádření hned na začátku uvádí, že pojem „důstojná smrt“ je v návrhu redukován na „ukončení života trpícího člověka“ a opomíjí se běžný význam „smrt v kruhu rodinném nebo v nemocnici při zachování kvalitní hygieny, při adekvátním tišení bolestí a jiných příznaků život ukončující choroby, při umožnění kontaktu s blízkými lidmi a při respektu k jedinečnosti umírajícího nemocného.“ Nesouhlas Etické komise je kromě jiného zdůvodněn takto: „Současné české zdravotnictví je podfinancované (srovnáme-li % HDP vynaložené na náklady zdravotní péče v různých státech Evropy), není dost dobře organizované…, s úrovní péče o terminálně nemocné (kromě hospiců) nemůžeme být ještě dostatečně spokojeni. Je zde proto vysoké riziko, že provádění euthanasie bude mravně nepřijatelným způsobem řešit i jiné problémy současného českého zdravotnictví.“

Podívejme se nyní na nejčastější argumenty pro a proti legalizaci eutanazie:

1) S tím, čeho jsem výhradním pánem, mohu nezávisle disponovat a rozhodovat o tom. Můj život je něco, čeho jsem výhradním pánem. Tedy, se svým životem mohu nezávisle disponovat a rozhodovat o něm. Nebo jinak: Rozhodnutí o ukončení mého života spadá pouze do oblasti mého nezávislého disponování a rozhodování. Tedy, mohu svůj život nechat lékařem ukončit.

Ad 1) Je zřejmé, že předpoklad výhradního práva vychází z absolutizace principu sebeurčení.  Proti tomu jsme již namítali v souvislosti se sebevraždou (princip sebeurčení nemůže platit za absolutní, vždy je třeba zohlednit i princip neškodit). A opravdu je člověk výhradním pánem sebe sama? Absolutním vládcem nad svou existencí? Vždyť samotný fakt, že existujeme, jsme nemohli nijak ovlivnit! Už tento základní fakt zpochybňuje onu absolutizaci. Jistě, někdo by mohl namítnout: Život jsem si sice nedal a nemohl jsem ani rozhodnout, zda existovat chci či nechci, ale v případě smrti si to určím sám. Je evidentní, že takovému člověku nikdo nemůže zabránit, aby spáchal sebevraždu či se nechal zabít. Je však také evidentní, že i když dotyčný chce takto „absolutně autonomně“ rozhodnout ohledně svého konce, nemůže se nijak zbavit „oslabení autonomie“ s ohledem na počátek své existence a celý průběh svého života. A také: eutanazie vtahuje do hry další osoby a jejich pozitivní povinnost zabít druhého je velmi sporná.

2) Morálně špatný je pouze čin, kterým škodím ostatním. Ukončením svého života (pokud jsem nevyléčitelně nemocný, starý a bez přátel i příbuzných) ostatním neškodím. Tedy, ukončením svého života nečiním nic morálně špatného.

Ad 2) Skutečnost „škodit druhým“ je zde redukována na nepůsobení druhým přímou materiální či fyzickou škodu. Celá skutečnost takového případu má ovšem širší rozměr. Předpoklad, že ukončením svého života nemohu nijak uškodit ostatním, je mylný. Zásada neškodit by totiž byla naplněna pouze tehdy, pokud by daný jedinec byl zcela izolován od ostatních. Kdyby na ně jeho čin neměl vůbec žádný vliv ani dopad. A to není pravda. Eutanazie má naopak silný vliv a dopad na mezilidské vztahy ve společnosti. Deformuje morální přesvědčení, že také člověk nevyléčitelně nemocný, starý a bez přátel i příbuzných má nějaké vazby, vztahy a závazky k ostatní společnosti, a naopak – a že je nelze redukovat na rozměr materiálního či fyzického neškození. Proto nelze tvrdit, že eutanazie není morálně špatná.

3) Eutanazii považují za morálně nedovolenou ti, kteří vycházejí z náboženského předpokladu, že po smrti jejich život bude pokračovat (a budou skládat za tento čin účty Bohu). O pravdivosti tohoto předpokladu se však nemohu dopředu přesvědčit, a tudíž ho nesdílím. Tedy, nemohu považovat eutanazii za morálně nedovolenou.

Ad 3) Je sice pravda, že dotyčný nemůže dopředu zjistit, jak to bude po smrti (dokud sám nezemře), ale současně není pravda, že z nemožnosti přesvědčit se o něčem vyplývá, že to neexistuje. Dotyčný mylně vyvozuje z nemožnosti neexistenci. Principiálně se má však věc takto: Buď život po smrti pokračuje anebo ne (tertium non datur). Dotyčný na neexistenci života po smrti pouze „věří“ – nemohl se totiž o ní přesvědčit! Smysluplně lze proto tvrdit, že máme pouze a jen tyto dvě možnosti: Život po smrti pokračuje anebo život po smrti nepokračuje. Současně je však třeba vzít vážně možné riziko, které je v tomto případě velmi vysoké. Kdo zná příklad Pascalovy sázky, ten ví, o co jde: Když vsadím na to, že život po smrti nepokračuje a zmýlím se, mohu ztratit velmi mnoho, když vsadím na to, že život po smrti pokračuje a zmýlím se, ztratím mnohem, mnohem míň. Kdo tedy tvrdí, že nemůže považovat eutanazii za morálně nedovolenou, protože stojí na náboženském předpokladu, měl by minimálně uznat, že z nemožnosti přesvědčit se o něčem, že to existuje, nevyplývá, že to neexistuje – a také, že riskuje v klíčové věci!

4) Zdravotnický systém prostředky na mou další péči snižuje prostředky na péči o mladé a zdravé. Čin, který zastaví snižování prostředků na péči o mladé a zdravé je prospěšný a altruistický. Má eutanazie zastaví toto snižování. Tedy, má eutanazie je prospěšná a altruistická.

Ad 4) Tento argument mylně vychází z představy, že zdravotnický systém funguje jako uzavřený. Je sice pravda, že celkové prostředky státu omezené jsou (a je třeba uvážit riziko zadlužování státu), ale není pravda, že to tak platí naprosto nutně ve zdravotnictví. Zdravotnický systém proto může být nejen solidněji podpořen ze strany státu, ale také může a měl by – z pohledu etiky – učinit interní opatření ke snížení nákladů (např. v problematické oblasti asistované reprodukce) tak, aby spravedlivě zajistil důstojnou péči všem seniorům, aniž by musel praktikovat nehumánní a nemorální praxi eutanazie. Je totiž paradoxní, že se vynakládají poměrně velké prostředky např. v oblasti asistované reprodukce (tj. „vytváří se“ lidský život tam, kde by přirozeně nevznikl), a současně, v oblasti terminální péče, by se lidský život měl „zkracovat“ tam, kde by o něj mělo být pečováno až do konce. V tomto kontextu nelze smysluplně tvrdit, že by eutanazie byla prospěšná a altruistická.

5) Eutanazie mi umožňuje, zbavit se velké a permanentní psychické a fyzické bolesti na konci života. Velká a permanentní psychická a fyzická bolest je pro mě největší zlo. Tedy, eutanazie mi umožňuje, zbavit se pro mě největšího zla.

Ad 5) Je pravda, že velká a permanentní psychická a fyzická bolest je sama o sobě zlem, kterému se všichni snažíme podle svých možností vyhnout. Je však také pravda, že bolest jednak k životu jako takovému nutně patří, a také představuje určitý prostředek k dosahování zralosti a životní moudrosti (viz princip „růstu skrze utrpení“). Tvrzení, že bolest je největším zlem proto nelze přijmout. Že bolest „bolí“ je evidentní. Že je však třeba se bolesti vždy vyhnout, nevede, jak víme ze zkušenosti, vždy k dobrým výsledkům (oddalování návštěvy zubaře).  Dále je třeba připomenout, že v současné době medicína dokáže solidně bolesti tlumit. Proto mám za to, že argument ve prospěch eutanazie, který je založen na vyhnutí se bolesti jakožto největšímu zlu, je slabý. 

  • Etický kodex České lékařské komory, §2, odst. 7: „Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné.“

Kontrolní otázky

  1. Jedna ze současných definic eutanazie, která správně vyjasňuje její skutkovou podstatu, zní:
  2. Dvěma morálně zcela odlišnými typy nejednání, které se mnohdy konfuzně označují pojmem „pasivní eutanazie“, jsou
  3. Co je dystanazie?
  4. S českým návrhem zákona „O důstojné smrti“ (2016) nesouhlasila
  5. Jeden z argumentů pro legalizaci eutanazie vychází z toho, že eutanazii považují za morálně nedovolenou ti, kteří vycházejí z náboženského předpokladu posmrtné existence a odpovědnosti před Bohem. Jak to vyvrací příslušný protiargument?
  6. Jeden z argumentů pro legalizaci eutanazie dochází k závěru, že eutanazie umožňuje zbavit se největšího zla, tj. velké a permanentní fyzické/psychické bolesti. Jak to vyvrací příslušný protiargument?
  7. Dovoluje Etický kodex České lékařské komory eutanazii?
Last modified: Tuesday, 18 February 2020, 3:57 PM