Section outline

  • Osnova tématu (dílčí témata)

    1. Skupina jako jednotka přežití

    2. Pospolitost a společnost

    3. Skupina jako interakce, mezi společností a organizací

    Komentář

    Praktický teolog Fritz Lienhard navazuje na myšlenky francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana a hovoří o "antropologické nouzi". Situace člověka v přírodě se vyznačuje slabostí a zranitelností. Jako lidé nemáme ani drápy ani ostré zuby ani neumíme rychle běhat. Lienhard doslova píše: "Co člověku chybí od přirozenosti, kompenzuje kulturně řečí, společenstvím a technikou. Biologická slabost tak stojí na počátku stávání se člověkem.“ (LIENHARD, Fritz (2011), Armut und Diakonie im Lichte des Kreuzes, in: Eurich, Johannes. Barth, Florian. Baumann, Klaus. Wegner, Gerhard. Hrsg. (2011). Kirche aktiv gegen Armut und Ausgrenzung. Theologische LIENHARD, Fritz (2011), Armut und Diakonie im Lichte des Kreuzes, in: Eurich, Johannes. Barth, Florian. Baumann, Klaus. Wegner, Gerhard. Hrsg. (2011). Kirche aktiv gegen Armut und Ausgrenzung. Theologische Grundlagen und praktische Ansätze fur Diakonie und Gemeinde. Stuttgart: Kohlhammer, S.198).

    Skupina představuje pro člověka základní jednotku přežití. Člověk je bytost společenská.

    V sociologii je známé rozlišení na Gemeinschaft (pospolitost) a Gesellschaft (společnost). Tento dvojí ideální typ zavedl Ferdinand Tönnies a rozvinul Max Weber. Pospolitost je charakteristická pro tradiční společnosti, kde lidé žijí v malých uzavřených skupinách s důrazem na rodinu, sousedství a přátelství. Proměna sociální uspořádání směrem ke společnosti souvisí s růstem měst a zejména s průmyslovou revolucí. Lidé se zde navzájem neznají, sledují vlastní zájmy a veřejný život je třeba regulovat obecnými normami. Reálná společnost je ovšem směsí sociálních vazeb obou typů. Do prvního ideálního sociologického typu se člověk rodí. Společenství existuje před jednotlivcem. Typickým příkladem je rodina nebo tradiční vesnická komunita. Na společnosti se však lidé nepodílejí celou svou existencí, jednotlivci do ní vstupují pouze na základě ohraničených zájmů a účelů.

    Sociolog Niklas Luhmann hovoří o interakci (komunikaci na bázi vzájemného vnímání účastníků) jako základním druhu sociálního systému, typické pro archaické segmentárně diferencované společnosti. Význam této základní podoby komunikace nemizí ani v dalších fázích, kdy dominantní podobu diferenciace společnosti představuje stratifikace (hierarchické rozvrstvení) v rozvinutých společnostech a funkcionální diferenciace v moderně, která klade důraz na nový typ systému v podobě organizace. Otázkou je, zda dnes máme v přísně luhmannovském smyslu hovořit jen o organizaci, nebo zda je třeba s vývojem společnosti reflektovat také další systémové typy ve střední rovině mezi organizací a společností. Stefan Kühl hovoří také o hnutích (zde je klíčová komunikace hodnot), skupinách (rozhodující je osobní komunikace) a rodinách (s charakteristikou intimní komunikace). (Stefan KÜHL: Gruppen, Organisationen, Familien und Bewegungen, in: Zeitschrift für Soziologie Sonderheft „Interaktion, Organisation und Gesellschaft“, 2014.)

    Důraz na skupinu tedy představuje moderní fenomén, který ovšem čerpá z elementárních způsobů komunikace a pomoci, založených na reciprocitě a vzájemnosti obdarování.


    Doporučené studijní materiály

    • ŠIMR, K., Trojí diakonie: K diferencicaci křesťanského pomáhajícího jednání v moderní společnosti, in: Studia theologica, 2018, 20(4):159-178, dostupné na https://studiatheologica.eu/pdfs/sth/2018/04/08.pdf