Protože věda a výzkum zahrnují velmi široké a komplexní oblasti lidského jednání, představuje etika vědy a výzkumu velmi složitou oblast, ve které se vynořuje velké množství etických otázek a problémů. V této přednášce se proto omezíme na stručný úvod. Začneme tím, že si představíme možné významy klíčových pojmů „věda“ a výzkum“ a jejich etické implikace.

Co je to věda? Srozumitelný úvod do tohoto pojmu obsahuje video s názvem „Věda“ (www. fizami.cz). Zde je rozlišena věda v klasickém a moderním smyslu. V antice, středověku a částečně novověku se věda chápala ve smyslu vědění jakožto kvality subjektu, jako schopnost snadno vyvozovat pravdivé závěry z pravdivých předpokladů. Moderní pojem vědy je naproti tomu chápán jako sdílená aktivita za účelem tvorby teorií, které jsou obvykle empiricky testovány a mají za cíl co nejlépe popsat svět okolo nás.

Pro etiku je klíčová otázka, zda a v jakém smyslu vědění implikuje morální dimenzi. Ve 2. přednášce jsme si na konci říkali: jestliže něco poznáváme jako pravdivé a správné, pak víme, že podle toho máme jednat. Mezi teoretickým a praktickým rozumem tedy panuje provázanost, což odpovídá provázanosti mezi pravdou a dobrem. Poznání pravdy (to, jak se věci mají) vždy implikuje poznání dobra (to, jak by věci měly být, příp. co máme konat, aby věci nějak byly).

V 5. přednášce jsme si nicméně také říkali, že v novověku došlo k určitému posunu: Teorie, věda má přestat být způsobem, jak porozumět skutečnosti a má se stát nástrojem k ovládnutí přírody; jde o anti-teleologické pojetí vědy. Teleologické pojetí vědy nicméně maří bezohledné ovládnutí přírody, protože při poznání pravdy o věci neodhlíží od poznání dobra pro věc. Poznávat znamená odhalovat, co je věc sama o sobě, „co přirozeně chce/kam přirozeně směřuje“. Poznání toho, co nějaká bytost „chce sama sebou“, tzn. podle svých přirozených inklinací, nejen nepodporuje ovládnutí této bytosti, ale patrně omezuje naši tendenci všechno využitkovat.

Když znám pravdu o nějaké věci, pak záleží na tom, zda tuto pravdu o věci beru čistě funkcionalisticky, tj. vím, jak věc „funguje“ – a začnu třeba přemýšlet, jak to využít ve svůj prospěch, anebo pravdu o věci beru komplexně a nehledím jen na svůj prospěch.

  • (Příklad) Když mám nějaké důležité pravdivé informace o nějakém člověku, vím zároveň, že mi tyto informace dávají určitou moc nad tímto člověkem (za určitých okolností). Etické jádro problému je v tom, nakolik pravdivé informace beru jen jako prostředek, jak daným člověkem třeba manipulovat, anebo nikoli. Vědění o věci tedy implikuje vždy nějakou moc nad věcí – za předpokladu, že toto vědění o věci mohu nějak použít k určitému jednání, tj. mám schopnosti a prostředky nějak jednat s ohledem na danou věc. Všimněte si ovšem, že samotné vědění o věci ještě neimplikuje, jak dané vědění použiji – mohu ho použít k dobru věci, anebo ke zlu věci. V procesu rozhodování jak s ohledem na danou věc jednat, když mám pravdivé vědění o věci, však zároveň poznávám co je pro danou věc dobré, anebo zlé v morálním slova smyslu.

V dějinách etiky se často zmiňuje aforismus připisovaný Francisu Baconovi: Vědění je moc (Scientia potestas est), úsloví se nicméně u Bacona objevuje v této podobě: Nam et ipsa scientia potestas est (1597). Mírně pozměněné úsloví Scientia potentia est najdeme v Hobbesově spisu Leviathan; Hobbes byl Baconovým sekretářem a oba sdíleli anti-teleologické pojetí vědy.

Co je to výzkum? Obecně lze říci, že výzkum je plánované, metodické a na cíl zaměřené hledání nového poznání, nových poznatků; v tomto smyslu by tedy výzkum byl součástí vědy v moderním smyslu, činností, jak dosáhnout vědění (v klasickém slova smyslu). S vědeckou revolucí v 17. století se výzkum stal synonymem pro vědeckou práci vůbec. Výzkum je od té doby spojen s ideálem exaktní vědy, která, počínaje Galileiho matematickou fyzikou, byla epochální nejen pro vědy o neživé, ale i pro vědy o živé přírodě. Výzkum byl spojen s přesvědčením, že vědecké poznatky odhalují přírodní zákony. Pro výzkum je typický experimentální způsob práce a představa vědeckého pokroku.

Bacon si představoval vědecký pokrok tak, že ovládnutí přírody a poznání přírodních zákonů bude doprovázet i rozvoj člověka, pokrok humanity. Moderní představy dále slibovaly, že vědecko-technický pokrok přinese řešení všech sociálních, politických a hospodářských problémů. Tyto představy se však naplnily jen zčásti. Válečné hrůzy minulého století a nehumánní zločiny totalitních režimů vedou k vystřízlivění; a jak jsme si říkali v minulé přednášce, technokratické paradigma je spíše hrozbou, než nadějí. Výzkum jako součást vědy a celý vědecko-technický pokrok obsahují v každém případě velký potenciál moci, což nás přivádí k etickému jádru problému, k tomu, co jsme v minulé přednášce nazvali etickou přímou úměrou: čím větší moc – tím větší odpovědnost.

Dříve než si stručně představíme 2 hlavní typy odpovědnosti ve vědě a výzkumu, definujme si rámcově etiku vědy a výzkumu: představuje další z aktuálních podob aplikované etiky, která má za předmět jednání/následky jednání nakolik se dějí v rámci vědy a výzkumu (v moderním slova smyslu). Etika výzkumu je součástí etiky vědy a vědění v širokém slova smyslu, přičemž základem moderní vědy je vědění v klasickém slova smyslu, neboť sdílené vědecké aktivity předpokládají „vědoucí individuální subjekty“. V tomto smyslu je tedy i v rámci etiky vědy a výzkumu primární individuální odpovědnost, ačkoli se kvůli kolektivní podobě moderní vědy již neobejde bez kolektivních forem odpovědnosti.

V této souvislosti můžeme spolu s Hansem Lenkem rozlišit 2 hlavní typy odpovědnosti ve vědě a výzkumu: interní (1) a externí odpovědnost (2).

1) Interní odpovědnost se zpravidla řídí normami (normativními standardy), které se týkají pečlivosti vědecké práce a férovosti v rámci vědecké komunity, pro niž by největší hodnotou mělo být hledání objektivní pravdy. Pečlivost a férovost se týká získávání dat, informací a jejich intersubjektivního prověřování, korektního zacházení s prameny, koherentního a logicky správného zdůvodňování. Interní odpovědnost je klíčová pro tzv. étos vědy a výzkumu; podle Roberta King Mertona obsahuje tento étos 4 institucionální imperativy:

i. Universalismus nároků na platnost: vědec má postupovat tak, aby jeho výsledky a závěry mohly být prověřitelné a přínosné v celé (universální) vědecké komunitě, resp. pro všechny, kteří pracují a budou pracovat na stejném či podobném problému

ii. Společné vlastnictví vědeckého poznání: výsledky a závěry nemají být chápány jako „soukromé vlastnictví“ vědce, který k nim dospěl; klíčovou roli hraje publikační činnost vědců, která má úzký vztah i k prvnímu imperativu

iii. Nezištnost výzkumu: neznamená, že vědec nesmí dostávat za svou práci plat; znamená, že vědec se nesmí chtít výzkumem a vědou hlavně obohatit; souvisí to s klíčovou otázkou, k čemu jsou vlastně věda a vědění a zda musí být vždy (finančně, ekonomicky, materiálně) užitečné

iv. Organizovaný skepticismus: neznamená noetický skepticismus (pravdu nelze poznat), ale kritickou snahu odhalovat omyly, chyby, předsudky, ideologie a zkreslení, které mohou ovlivňovat výsledky a závěry vědecké práce

V této souvislosti je v rámci interní odpovědnosti klíčová nezaujatost a nestrannost. Někdy totiž dochází k úmyslnému „vyřazení“ některých výsledků a závěrů vědecké práce, které se „nelíbí“ právě panujícím „autoritám“ ve vědeckém diskursu. Někdy může kupříkladu nepublikování dokonce vést k poškození osob mimo vědeckou komunitu, když jde třeba o nežádoucí účinky nějakých léků apod. (to už patří do externí odpovědnosti). Pro vědu a výzkum je proto klíčová zdravá míra svobody a autonomie. Co se týká universalismu a společného vlastnictví, v některých, např. zbrojních, ale i privátních oblastech samozřejmě musí být hlídány informační hranice (omezení informací z důvodů bezpečnosti, autorská práva, patent etc.).

V rámci interní odpovědnosti je samozřejmě třeba odlišovat vědomé a dobrovolné porušení norem a pravidel, od jednání spočívajících na omylu. Do první kategorie patří vědomá neférovost, manipulace s daty, falšování apod. V této souvislosti záleží nejen na tom, jak vědci sami kultivují a vzdělávají své svědomí a zda se to adekvátně odráží v interních mravních normách, ale také na tom, jakou podobu má příslušná legislativa. Soulad s legislativou ovšem na druhou stranu nemůže automaticky zaručovat vědcům „dobré svědomí“, přinejmenším proto, neboť zákony se s ohledem na jednu oblast vědy a výzkumu zpravidla v různých státech liší (a někdy se dokonce výzkum podle toho přesouvá do státu s méně přísnou legislativou).

Stručně lze shrnout, že interní odpovědnost má jak individuální (osobní) rozměr, kde je primární instancí svědomí jednotlivých vědců, tak také kolektivní rozměr, kde kromě toho klíčovou roli hrají interní normy a pravidla. Kolektivní vědecké subjekty nesou odpovědnost sekundárně, v odvozeném smyslu. Stejně jako každá realistická odpovědnost, také interní odpovědnost (ať už osobní či kolektivní) musí být jasně omezena co do subjektu, předmětu, instancí a normativních standardů.

2) Externí odpovědnost se od interní liší hlavně co do předmětu a dotčených objektů, jedná se především o externí následky výzkumného jednání (předmět odpovědnosti) a o externí zasažené bytosti (dotčené objekty), jimiž jsou primárně následky zasažení lidé, zvířata, ale třeba i části živé a neživé přírody. Rozdíl mezi interní a externí odpovědností lze ilustrovat takto:

  • (Příklad) Vědecký tým pracuje na vývoji léku. Jsou zkoumány žádoucí a nežádoucí účinky léku. Vědci mají interní odpovědnost za to, aby v rámci vývoje a odzkoušení léku probíhalo vše podle interních norem; pokud jsou léky zkoušeny na pokusných osobách, mají vědci interní odpovědnost za následky, které se týkají těchto osob. Nicméně, v případě, že se léky začnou vyrábět a prodávat, lze hovořit rovněž o externí odpovědnosti vědců za následky, které užívání léků vyvolá třeba u ryb, k nimž se skrze spodní vody dostanou určité látky obsažené v lécích. Externí odpovědnost zahrnuje tedy vzdálenější následky užívání léku, a také časoprostorově vzdálenější zasažené objekty, jimiž mohou být kromě ryb také lidé, kteří buď ryby snědí, nebo budou pít vodu, do níž se příslušné látky dostanou

Stejně jako interní odpovědnost také externí odpovědnost může mít formu individuální a kolektivní. Vědec, který ví o možných vzdálenějších externích následcích výzkumné praxe, by neměl před nimi zavírat oči. V této souvislosti nás většinou napadne příklad vědce, který ví o možném zneužití předmětu výzkumu. I zde však platí princip, že každá odpovědnost musí být omezená, aby mohla být realisticky nesená. Vědec má sice předvídat, nemůže nicméně nést odpovědnost za každé zneužití předmětu výzkumu. Někdy se vědec ovšem může dostat do dilematických situací, zvláště když předmět výzkumu může být na jedné straně velmi prospěšný např. v boji s nevyléčitelnou nemocí, zároveň však také zneužitelný. Často se uvádí příklad s jadernou energií (na jedné straně její neválečné využití, na druhé válečné), někteří jsou však přesvědčeni, že i neválečné využívání jaderné energie není zodpovědné kvůli problému s uložením jaderného odpadu.

Externí odpovědnost se ovšem netýká jen vzdálenějších následků a dotčených bytostí v rámci výzkumu hmotných věcí – týká se i nehmotných věcí, třeba šíření ideologií. V tomto smyslu se často hovoří o externí odpovědnosti za následky, které má šíření myšlenek s ideologickým nebo jinak ohrožujícím obsahem. Má autor knihy s ideologickým obsahem odpovědnost i za (v časoprostoru) vzdálené účinky, které jeho kniha způsobí? Jak předejít možné škodě a zároveň ponechat autorovi zdravou míru svobody myšlení a projevu? A má mít vůbec člověk, který šíří ideologii stejná práva jako člověk, který se snaží na ideologičnost některých myšlenek poukazovat?

V etice výzkumu jsou morálně nejcitlivější oblastí pokusy na lidských osobách. Pro tuto oblast je základní normativní standard (u nás v ČR součást Sbírky mezinárodních smluv) tzv. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001). Vybrané části Úmluvy včetně úvodu, komentáře a shrnutí máte v této přednášce jako studijní text. Z hlediska etiky výzkumu na pokusných osobách jsou zásadní tyto čl.:

Čl. 2: Zájmy a blaho lidské bytosti [tj. jednotlivce] jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy

Čl. 5: Jakýkoli zákrok… je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.

Ochrana osob zapojených do vědeckého výzkumu je garantována splněním podmínek v čl. 16. Úmluva stanovuje také podmínky pro ochranu osob neschopných dát souhlas k výzkumu. Morálně sporný je výzkum na embryích in vitro, k tomu se Úmluva vyjadřuje v čl. 18. Etický problém výzkumu na embryích in vitro je aktuální, v další přednášce se budeme věnovat klíčovým morálním otázkám, které s takovým výzkumem souvisí.

V etice výzkumu na pokusných osobách se často zmiňuje Milgramův experiment (poprvé proběhl v roce 1961). Stanley Milgram provedl tento experiment, aby zjistil, jak daleko jsou lidé ve slepé poslušnosti k autoritě schopni zajít v působení bolesti jiným lidem, když jim to autorita přikazuje. Seznamte se s tím, jak experiment probíhal. Kdo chce tento experiment eticky vyhodnotit, pomohou mu tyto a podobné otázky: Je morálně správné klamat účastníky experimentu? Je morálně správné vystavit účastníky experimentu velkému stresu? Je morálně správné chtít po účastnících experimentu, aby jednali proti svému svědomí? Je morálně správné nutit účastníky experimentu, aby pokračovali v experimentu, i když nechtějí?

Kontrolní otázky

  1. Co je předmětem etiky vědy a výzkumu?
  2. Jaké 2 hlavní typy odpovědnosti ve vědě a výzkumu rozlišuje Hans Lenk?
  3. Mezi 4 institucionální imperativy étosu vědy a výzkumu patří podle Roberta King Mertona:
  4. Organizovaný skepticismus znamená noetický skepticismus (pravdu nelze poznat)
  5. Externí odpovědnost se od interní liší hlavně co do
  6. Platí v rámci externí odpovědnosti princip – každá odpovědnost musí být omezená, aby mohla být realisticky nesená?
  7. Podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (čl. 2) jsou zájmy a blaho společnosti nebo vědy nadřazeny zájmům jednotlivců
  8. Stanley Milgram provedl (1961) experiment, aby zjistil
Naposledy změněno: středa, 25. července 2018, 09.50