V rámci této přednášky se budeme věnovat klíčovým morálním a etickým otázkám, které souvisí s výzkumem na lidských embryích. Reprodukční medicína začala přirozený proces lidského plození zkoumat a následně se jej pokoušet, s pomocí (mikro)techniky, ovlivňovat a manipulovat. Až do 70. let 20. stol. existovala živá lidská embrya pouze „in vivo“ (tj. v (živém) ženském těle) a byla tudíž více či méně chráněna před technickou manipulací. Nástupem „in vitro“ fertilizace (tj. oplodnění ve skle, mimo tělo ženy, zkr. IVF) bylo lidské embryo zbaveno svého přirozeného prostředí a vystaveno výzkumu, manipulaci, příp. usmrcení.

  • (Kontrafaktuální myšlenkový experiment) Představte si, že byste si mohli vybrat, jak vzniknete – buď in vivo, anebo in vitro. Co byste preferovali? A proč? První etická otázka zní, zda vznik in vitro je slučitelný s lidskou důstojností, anebo není, tj. zda vůbec nějakého konkrétního člověka in vitro „vytvořit“ smíme, anebo nikoli.

I zde, jako v ostatních podobách aplikované etiky platí, že hledáme morální hranice v rámci technicky proveditelného a vycházíme přitom z předpokladu, že ne vše, co je v reprodukční medicíně technicky proveditelné, je současně morálně správné. Někdo by mohl říci, že IVF (a další metody asistované reprodukce (zákon 373/2011 §3-11)) jsou morálně správné, neboť pomáhají neplodným párům, které nemohou děti zplodit přirozeným způsobem.

  • Existuje však něco jako (přirozené) právo na vznik dítěte? To je druhá etická otázka a logicky implikuje, že pokud takové právo existuje, pak musí existovat korelující povinnost (odpovědnost) dítě „vytvořit“.

Kdo by ale měl mít korelující odpovědnost, aby dítě vzniklo? Stát? Jaký konkrétní člověk? A odpovědnost vůči komu? A od koho by měl získat příslušné 2 gamety? Může mít někdo povinnost darovat gamety? Tyto a podobné otázky logicky vyvstávají. V jednom článku jsem se pokusil argumentovat ve prospěch teze, že (přirozené) právo na vznik dítěte nemají nejen neplodné, ale ani plodné páry a že je v rozporu s lidskou důstojností, aby vznik jakéhokoliv člověka byl předmětem nějakého nároku či práva.

Tyto širší souvislosti je třeba vnímat a promýšlet dříve, než si položíme otázku, zda je morálně správné, aby se prováděl výzkum na lidských embryích. V ČR je totiž tento výzkum legální na tzv. „nadpočetných embryích“, tj. na těch, která nejsou využita v rámci asistované reprodukce (zákon 227/2006, §3). Je tudíž zřejmý kauzální vztah mezi domnělým právem na vznik dítěte, nadpočetnými embryi a embryo-destruktivním výzkumem, který se na těchto embryích provádí (nutno dodat, že v některých státech, např. v sousedním Německu se v rámci asistované reprodukce nadpočetná embrya vytvářet nesmějí, a tak uvažovaný kauzální vztah neplatí vždy a nutně; i česká legislativa však předpokládá, že embrya je možné dovézt ze zahraničí; pokud tedy Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 18 zakazuje vytváření embryí pouze pro výzkumné účely, pak vyplývá, že pokud se tento zákaz dodržuje, lze získat embrya k výzkumu jen v rámci asistované reprodukce).

V rámci asistované reprodukce se také často objevuje tvrzení, že jde o léčbu neplodnosti, vytváření dětí in vitro je ospravedlňováno jako součást léčby neplodnosti. V této souvislosti je však třeba jasně rozlišovat úkony, které mají za cíl léčbu neplodného člověka (pomocí medikace, chirurgických zákroků etc.), aby neplodný člověk mohl sám zplodit dítě, od úkonů, které přirozený úkon plození nahrazují.

  • Uvažujme: Jsou striktně vzato úkony nahrazující přirozený úkon plození léčbou neplodnosti, anebo nikoli? To je třetí otázka.

Nyní si jednoduše a stručně vysvětlíme, co je embryo-destruktivní výzkum. Jde o výzkum prováděný na lidských embryích, kdy jsou embrya nakonec usmrcena. V ČR jde o embrya, která byla vytvořena v rámci asistované reprodukce (anebo byla dovezena ze zahraničí) a nebyla implantována zpět do těla ženy; podmínky získávání embryí stanoví zákon 373/2011 §9. Embryo-destruktivní výzkum se často provádí z důvodu získání kmenových buněk (jde o buňky, které nejsou ještě diferencované). Kmenové buňky se používají v rámci léčby některých degenerativních nemocí aj. Embryo-destruktivní výzkum proto bývá ospravedlňován tak, že jde o prostředek k léčbě jiných lidí. V ČR je embryo-destruktivní výzkum legální do 7 dnů stáří lidského embrya.

  • V této souvislosti vznikají další etické otázky: Světí účel prostředky? Je morálně správné obětovat nevinné lidské bytosti (kterými bezesporu lidská embrya jsou) ve prospěch léčby jiných lidí? K tomu více studijní text (s. 178).

Často se odpovídá, že jde o embrya, které nebudou implantována do těla ženy, nebude jim nikdy dána šance se narodit, a tak mohou být „užitečná“ aspoň pro jiné lidi. To je ale právě obhajoba čistě utilitaristická, obhajoba instrumentalizace některých (bezbranných) lidí ve prospěch jiných (silnějších) lidí. Všimněte si, jak v tomto morálním problému opět hraje svou roli myšlenka, že vědění je určitou formou moci, která může být zneužita. Dále si všimněte, že kořenem těchto a dalších morálních problémů, které jsou nutně spojené s určitými metodami asistované reprodukce, je domnělé právo na vznik dítěte.

V této souvislosti se také často objevuje tvrzení, že lidská embrya sice jsou příslušníky druhu homo sapiens, tedy lidmi (čím jiným by mohla být?), avšak nejsou osobami, které mají lidskou důstojnost a (přirozené) právo na život. Tím se dostáváme k tomu, co bývá v současné aplikované etice diskutováno jako ontologický a morální status lidského embrya. Ontologický status je označení pro to čím je lidské embryo ve své podstatě, morální status pak znamená to, co normativně vyplývá z toho, čím lidské embryo je, tedy zda má lidskou důstojnost a (přirozené) právo na život (a další související základní lidská práva).

  • Všimněte si, že už na rovině řeči je důležité, co jak nazveme. Když např. chceme někoho ponížit, řekneme „co to tady je!?“ Někoho, kdo je osobou, tedy někým, označíme jako něco. Naopak (v rámci antropomorfizace) můžeme něco označit jako někoho, např. plyšového medvídka (který je bezesporu něčím) nazveme např. „mým nejmilejším kamarádem“ a příp. mu dáme i jméno.

Podobně i s lidskými embryi. Ontologický status lidského embrya může být jazykově vyjadřován buď jako status „něčeho“, anebo „někoho“ (stranou ponecháme zajímavou otázku, zda existuje něco mezi tím, zda kupříkladu psi, aspoň někteří, jsou něčím víc než něčím). I v tom se odráží naše hodnocení, náš (morální) postoj.

V současné aplikované etice existují k otázce ontologického a morální statusu lidského embrya tyto 3 základní hodnotící pozice:

1) Ochrana života: Lidské embryo má od počátku své existence lidskou důstojnost a právo na život

2) Liberalistická: Lidské embryo nemá od počátku své existence lidskou důstojnost a právo na život. Zastánci této pozice váží lidskou důstojnost a právo na život na získání určitých vlastností a/nebo dosažení určitého stupně rozvoje, někteří ze zastánců se však v těchto kritériích různí

3) Gradualistická: Lidská důstojnost a právo na život postupně „gradují“ (1% – 100%), pravděpodobný výklad by mohl být ten, že 1% právo na život získává embryo svým vznikem a 100%, když se narodí

Kritické úvahy:

Ad 3) Gradualistická pozice bývá často prezentována jako „kompromisní“. Z povahy věci však žádný rozumný kompromis existovat nemůže, protože lidskou důstojnost a právo na život je možné buď mít, anebo nemít (tertium non datur). Co by prakticky znamenalo, že 7 dnů staré lidské embryo má např. 3% právo na život? Smíme, anebo nesmíme je „rozebrat na kmenové buňky“?

Ad 2) Liberalistická pozice nemůže rozumně popřít, že lidské embryo je člověkem, tj. příslušníkem druhu homo sapiens. Popírá ovšem, že každý člověk v biologickém smyslu je také člověkem v právním či morálním smyslu. Jinými slovy, snaží se obhajovat tezi, že ne každý člověk je osoba, tj. ne každý člověk má lidskou důstojnost a základní lidská práva. Jaká skupina lidí je oprávněná rozhodovat, jaké vlastnosti musí člověk mít, aby mohl být uznán za osobu? A není už na rovině řeči absurdní, hovořit o lidských právech (což implikuje jejich univerzalitu, tj. platí pro všechny lidi, jinak nejde o lidská práva) a současně některým skupinám lidí tato práva upírat?

První pozice naproti tomu brání tezi „každý člověk je osoba“, neboli: každý člověk má od počátku své existence lidskou důstojnost a základní lidská práva. V současné aplikované etice se tato obhajoba provádí pomocí argumentační strategie SKIP, která zahrnuje 4 provázané argumenty:

Species argument (S)

(1) Každý člen druhu homo sapiens má důstojnost a právo na život

(2) Kdo má důstojnost a právo na život je osoba

(3) Tedy, každý člen druhu homo sapiens je osoba

Argument kontinuity (K)

(1) Ontogeneze každého člověka probíhá kontinuálně

(2) Co probíhá kontinuálně, neobsahuje cézuru

(3) Ontogeneze každého člověka neobsahuje cézuru

(4) Kde není biologická cézura, tam není důvod pro morálně relevantní cézuru

(5) Tedy, v ontogenezi každého člověka není důvod pro morálně relevantní cézuru

Argument identity (I)

(1) Každý člověk ve všech fázích ontogeneze je identický sám se sebou (např. strukturou DNA)

(2) Kdo je identický sám se sebou, je identický i co do morálního statusu

(3) Každý člověk ve všech fázích ontogeneze je identický i co do morálního statusu

(4) Jestliže je někdo ve všech fázích ontogeneze identický i co do morálního statusu, pak v žádné fázi ontogeneze neztrácí důstojnost ani právo na život (a je tudíž osobou)

(5) Tedy, každý člověk ve všech fázích ontogeneze neztrácí důstojnost ani právo na život (a je tudíž osobou)

Argument potenciality (P)

(1) Člověk spící nebo dočasně bez vědomí prozatím neuskutečňuje nějaké potence

(2) Kdo prozatím neuskutečňuje nějaké potence, neztrácí důstojnost ani právo na život

(3) Člověk spící nebo dočasně bez vědomí neztrácí důstojnost ani právo na život

(4) Člověk nenarozený/těžce mentálně postižený ještě neuskutečňuje/nikdy neuskuteční nějaké potence

(5) Jestliže platí, že mezi tím, kdo prozatím neuskutečňuje nějaké potence a tím, kdo ještě nebo nikdy neuskuteční nějaké potence, by co do důstojnosti a práva na život neměl být činěn podstatný rozdíl, pak (z 2 a 4)

(6) Člověk nenarozený/těžce mentálně postižený neztrácí důstojnost ani právo na život, a je tudíž osobou

SKIP-argumenty spolu co do platnosti úzce souvisí: (K) „stojí a padá“ s (I), nakolik identita osoby představuje základ kontinuálního rozvoje osoby. Pokud chápeme kontinuitu ve smyslu kontinua numerické (tělesné a časoprostorové) identity, pak (K) téměř spadá vjedno s (I). Pojem potence je v posledku smysluplný jen v případě, pokud to, co má potence, je napříč časem numericky identické jako postupně se rozvíjející; (P) tedy souvisí velmi úzce s (I), nebo s (K), nakolik (K) předpokládá pojem numerické identity. (P) představuje jednu z možností zdůvodnění (S) a lze jej chápat také jako explikaci (S).

Navzdory SKIP-argumentům, existují lidé, kteří nejsou přesvědčeni o tom, že každý člověk je osoba mající lidskou důstojnost a právo na život. Ve společnosti fakticky existuje neshoda, kupříkladu právě v morálním hodnocení některých postupů asistované reprodukce a embryo-destruktivního výzkumu.

Meta-argument tutiorismu (lat. tutior – jistější) vychází z této faktické neshody na teoreticko-kognitivní rovině a navrhuje z etického hlediska normativní řešení pro prakticko-volitivní rovinu, tj. pro oblast osobního rozhodování, osobních morálních voleb, ale rovněž pro oblast tvorby a schvalování právních norem (zákonů):

(1) Je morálně správné (protože jistější) nezvolit takové jednání, proti kterému existují vážné argumenty a které dává v sázku lidskou důstojnost/právo na život

(2) Embryo-destruktivní výzkum a některé postupy asistované reprodukce dávají v sázku lidskou důstojnost/právo na život a existují proti nim vážné argumenty (SKIP)

(3) Tedy, je morálně správné nezvolit embryo-destruktivní výzkum a některé postupy asistované reprodukce

Stručně a pozitivně vyjádřeno: V situacích, kdy je možné, že hazardujeme s lidskou důstojností a základními lidskými právy, je morálně správné s těmito právy a lidskou důstojností nehazardovat, protože možné morální škody jsou větší než možné morální zisky (lat. in dubio pro embryone).

Pokud přijmeme tento morální závěr, pak vzniká celá řada dalších otázek pro politiky, vědce a techniky, a pro ty, kteří utvářejí kulturu ve společnosti. Studijní text obsahuje některé hlavní odpovědi na tyto otázky, a prezentuje 3 návrhy: politický, technologický a kulturní.

Kontrolní otázky

  1. S ohledem na asistovanou reprodukci se v aplikované etice kladou tyto a podobné otázky:
  2. Co je embryo-destruktivní výzkum?
  3. Ptáme-li se na morální status lidského embrya, ptáme se
  4. Vůči gradualistické pozici lze kriticky namítat:
  5. Pozice „ochrana života“ brání tezi
  6. V současné aplikované etice zahrnuje argumentační strategie SKIP tyto argumenty:
  7. Meta-argument tutiorismu lze stručně a pozitivně vyjádřit takto:
Last modified: Thursday, 2 May 2019, 2:18 PM