Dostáváme se k další a poslední významné podobě aplikované etiky – lékařské etice; někdy nazývané „medicínská etika“, anebo také „bioetika“ mající za předmět jednání dotýkající se lidského života. První a druhé označení mohou vyvolávat dojem, že předmětem etické analýza a hodnocení je jednání lékařů; to je však pravda jen zčásti, protože v případě typických morálních problémů, jako je problém interrupce, (asistované) sebevraždy a eutanazie jsou zpravidla ve hře osoby, které nejsou lékaři a musí se v dané věci rozhodovat ještě před lékařem – v prvním případě je to těhotná žena, v druhém osoba, která zvažuje (asistovanou) sebevraždu a podobně i ve třetím případě. Ačkoli tedy lékaři mají v těchto případech svou nezastupitelnou roli, nemají roli jedinou, ani roli iniciační. Jde o typické morální problémy, které jsou ve společnosti nejvíce diskutované a každého člena společnosti se mohou více či méně dotýkat.

  • (Příklad) Představte si stát, ve kterém jsou sice interrupce legální, ale žádná žena o interrupci nemá zájem. V daném státě jsou rodinný život, výchova, vzdělání, kultura a další oblasti společenského života na takové úrovni, že nikdo fakticky nejedná tak, že by interrupce byly zapotřebí. Všimněte si, že iniciační roli mají ženy a muži, jejichž morální volby jsou rozhodující pro to, zda lékaři jsou postaveni před volbu interrupci provést či nikoli. Velmi málo se také mluví o tom, že klíčovou roli hraje u tohoto typického morálního problému rodinný život, výchova, vzdělání a kultura. Často je etický pohled upřen jen na konečný důsledek, předchozí příčiny však zůstávají v pozadí.

V této přednášce se budeme věnovat morálnímu problému interrupce a hlavním morálním souvislostem. Nejdříve si řekneme stručně pár slov o odpovědném rodičovství a o prenatální diagnostice, pak o strategiích předcházení interrupcím a právním aspektu věci; nakonec zaměříme pozornost na tři pozice, které (analogicky jako u problému embryo-destruktivního výzkumu) odpovídají na otázku, zda lze interrupci morálně ospravedlnit.

Pojem „odpovědné rodičovství“ může mít několik významů, podívejme se na hlavní z nich:

  • Odpovědnost mladých lidí a jejich rodičů za to, jak se mladí učí vést svůj život, aby mohli jednou být dobrými rodiči (patří sem nejen péče o tělo, ale především péče o duši, postupné budování dobrého charakteru a růst ve ctnostech; všimněte si, že první rozhodnutí dospívajících často silně ovlivňují jejich další rozhodnutí, je to zřejmé s ohledem na problém drog, promiskuity, způsobu trávení volného času etc.; klíčový je vliv rodičů a nejbližšího okolí, prostředí, kde mladí tráví nejvíce času)
  • Odpovědnost mladých lidí za volbu partnera, klíčová je doba prvních známostí, nakolik mladý člověk dokáže toto období projít „s čistým štítem“, aby nezranil sebe a druhé; závažnost následků mladý člověk zpravidla pochopí až za nějaký čas, chtěl(a) by to změnit, ale už to není možné  (dosti záleží na přátelích a autoritách, kterým se mladí svěřují se svými problémy a otázkami)
  • Odpovědnost budoucích rodičů za rozhodnutí o počtu dětí a způsob kontroly početí, odpovědnost těhotné matky a otce dítěte za nenarozené, ale již existující dítě (klíčový je fakt, že otec nese min. 50% odpovědnost za své dítě, problém interrupcí bývá často redukován na „problém žen“, to je v rozporu s povahou věci)

Co se týká způsobu kontroly početí, sekulární etikové se otázce morální dovolenost té které metody zpravidla vyhýbají. Kupříkladu někteří katoličtí morální teologové a katoličtí křesťané však nikoli. Z hlediska osobní odpovědnosti proto katoličtí křesťané nejsou v této věci odkázáni jen na své svědomí, ale také na příslušné normativní standardy církevního magisteria. Z pohledu katolické morální teologie nejsou muž a žena „tvůrci“ dítěte, nýbrž těmi, kteří spolupracují při vzniku nového lidského života s Tvůrcem života. Proto je otevřenost životu projevem důvěry v Tvůrce. Uznání existence Tvůrce ovšem není záležitost slepé víry; je zajímavé, že i z čistě sekulárního hlediska nelze pokládat za pravdivé tvrzení: „žena vytváří v sobě své dítě, jde o proces, který podléhá kontrole její vůle“. Z hlediska biologie jde o přirozený proces, který sice dokážeme popsat, ale nedokážeme jej mít zcela pod kontrolou a pochopit do nejmenších detailů, s ohledem na všechny příčiny.

Sekulární etikové také uznají, že žádná metoda kontroly početí nedává 100% jistotu, že k početí nedojde (odhlédneme-li od případů nevratné sterilizace). Statistiky ukazují, že neplatí přímá úměra: čím více a spolehlivější antikoncepce, tím méně interrupcí. V zemích s rozšířením a dostupností antikoncepce se počet interrupcí ustaluje a dále neklesá. Etické jádro problému spočívá v tom, zda je morálně správné, chtít mít vše pod kontrolou, neboli zda je člověk absolutním pánem nad životem (a smrtí). Kupříkladu aplikace hormonální antikoncepce empiricky ukazuje, že naprostá kontrola nad všemi následky a souvislostmi přesahuje schopnosti člověka. I sekulární etikové uznávají, že nezávisle na teologických/náboženských předpokladech implikuje používání hormonální antikoncepce (nejen) morální problémy kvůli ambivalenci svých empirických účinků.

  • (Příklad) V některých řekách dochází k tomu, že se vlivem endokrinních disruptorů snižuje plodnost některých ryb a z některých se stávají hermafrodité (tj. jedinci, kteří mají znaky obou pohlaví). Endokrinní disruptory jsou hormonálně aktivní látky, které se do řeky dostaly kvůli používání hormonální antikoncepce. V potravním řetězci se některé látky, které narušují hormonální rovnováhu, mohou dostat zpět do lidského organismu a způsobit změny v plodnosti. Kromě toho má užívání hormonální antikoncepce zdravotní rizika přímo u uživatelek (tromboembolické příhody etc.)

Co se týká umělé antikoncepce, je nutné zdůraznit, že z morálního hlediska je podstatný rozdíl mezi jednáním, které brání vzniku nového lidského života a jednáním, které lidský život v jeho prvních fázích ničí (jde o podstatný rozdíl mezi antikoncepčními účinky a účinky intercepčními, antigestačními a abortivními). V této souvislosti je také zajímavá morální otázka, nakolik dostupnost metod a přípravků obojího druhu napomáhá rozšiřování nezodpovědného sexuálního jednání.

Ze systematického hlediska lze učinit následující rozlišení: Kontrola početí je součástí odpovědného rodičovství a lze ji rozlišit na přirozenou a umělou (přirozené plánování rodičovství – umělá antikoncepce), umělou antikoncepci lze rozlišit na tu, která zabraňuje početí a tu, která usmrcuje člověka v prvních fázích života.

Podívejme se nyní velmi stručně na prenatální diagnostiku, ta spočívá v souboru metod a postupů, které umožňují diagnostikovat některé choroby a patologie u dosud nenarozených dětí; jedná se o metody a postupy, které jsou buď invazivní (např. odběr plodové vody), anebo neinvazivní (např. vyšetření ultrazvukem). Morálně relevantní jsou všechny situace, kdy se získaná diagnóza stává podnětem k zvažování interrupce či důvodem k interrupci.

I sami lékaři uznávají, že existuje nepoměr mezi tím, co dokáží díky prenatální diagnostice zjistit a tím, co dokáží léčit. Někdy se také stává, že diagnózu nelze se 100% jistotou potvrdit, příp. že patologie s růstem dítěte (z)mizí. Rámcově ale existují diagnózy, které jsou buď neslučitelné s životem (např. anencefalie, dosl. bezmozkovost, dítě umírá zpravidla brzy po porodu), nebo slučitelné s životem (např. Downův syndrom). V druhém případě pak vzniká morální otázka, kdo a proč má právo stanovit hranice, kde začíná „život nehodný žití“ („lebensunwertes Leben“ - termín používaný v rámci nacismu). Má být prenatální diagnostika nástrojem selekce a eugeniky? Mají být některé diagnózy automatickým rozsudkem smrti? Je morálně správné, aby lékař přesvědčoval rodiče o „jediné správné volbě“? To jsou některé klíčové otázky, které v této souvislosti vznikají. Je třeba dodat, že prenatální diagnostika vyžaduje z etického hlediska informovaný souhlas matky, dodržení určitého způsobu sdělení výsledků, zachování soukromí a lékařského tajemství a vyvarování se zneužití výsledků.

Obecně platí, že je vždy efektivnější prevence než léčba, to samé platí i s ohledem na interrupce, ačkoli je zde velký podstatný rozdíl: interrupce z povahy věci nikdy nemůže být pokládána za léčbu (na druhé straně postabortivní syndrom léčbu vyžaduje). Prevence interrupcí spočívá ve strategiích, jak interrupcím předcházet. Na začátku jsem naznačil, že klíčová je už výchova v rodině etc. Strategie se nejvíce týkají rizikových skupin osob; jedná se o následující aktivity (výčet je orientační):

Komplexní pomoc „ohroženým“ dívkám a ženám

Anonymní porody

Baby-boxy

Zařízení pro svobodné matky

Ačkoli se ve společnosti lidé většinou neshodují v morálním hodnocení interrupcí (viz dále), shodují se zpravidla v tom, že strategie, jak interrupcím předcházet, jsou celkově lepším řešením, než interrupce samotné – ty jsou totiž většinou společnosti pokládány za připouštěné zlo, za něco nežádoucího, a to i z perspektivy čistě sekulární.

Na rozdíl od přirozeného (spontánního) potratu se pojem „interrupce“ používá k označení umělého potratu – jedná se o (lékařský) zákrok, jehož záměrem je ukončit život konkrétního člověka. Interrupce může být chirurgická, nebo chemická. Někteří také vedle interrupce jakožto umělého přímého potratu hovoří o umělém nepřímém potratu (zpravidla v rámci hysterektomie, kdy je odstraněna děloha a s ní i nenarozené dítě, níže u aplikace principu dvojího účinku si případ hysterektomie rozebereme podrobněji).

V ČR je interrupce legální podle zákona 66/1986 na písemnou žádost ženy a není-li dítě starší 12 týdnů (z genetických důvodů 24 týdnů). Interrupce není na seznamu zákroků hrazených z veřejného zdravotního pojištění, proto si musí žena zákrok zaplatit. V této souvislosti je z hlediska etiky klíčová otázka: Je zákonem dovolené (legální) zároveň morálně dovolené?

Stejně jako u otázky ontologického a morálního statusu lidského embrya, existují v současné aplikované etice tyto 3 základní hodnotící pozice:

1) Ochrana života (pro life): Interrupce (kromě případu hysterektomie) není morálně dovolená, protože porušuje právo na život nenarozeného dítěte. Zastánci pozice pro life vycházejí z tohoto argumentu:

(P1) Každá osoba má právo na život

(P2) Nenarozený člověk je osoba

(Z) Tedy, nenarozený člověk má právo na život

 

2) Liberalistická (pro choice): Interrupce je morálně dovolená, protože nenarozené dítě nemá právo na život a dotyčná žena má právo se rozhodnout, zda dítě chce či nikoli. Zastánci pozice pro choice vycházejí z tohoto argumentu:

(P1) Jen osoba má právo na život

(P2) Nenarozený člověk není osoba

(Z) Tedy, nenarozený člověk nemá právo na život

 

3) Gradualistická: Vychází se z domněnky, že právo na život nenarozeného dítěte postupně „graduje“ (1% – 100%), pokud ale nenarozené dítě získává 100% právo na život teprve narozením a právo matky se rozhodnout je už od počátku těhotenství 100%, vzniká nepoměr (kromě toho jsme si v minulé přednášce ukázali, že právo na život je prakticky možné buď mít, anebo nemít (tertium non datur).

Listina základních práv a svobod (v ČR) uvádí v čl. 6: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením (1). Nikdo nesmí být zbaven života (2).“ Ve 4. odstavci čl. 6 se ale dodává: „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. (4)“ Tím je otevřen legální prostor pro interrupce podle jiného zákona, zároveň však vzniká určitý rozpor: Jestliže žádný člověk nesmí být zbaven života, pak i nenarozený člověk. Pokud ale nenarozený člověk může být podle jiného zákona zbaven života, pak neplatí zákaz z čl. 6. odst. 2.

Někteří, kteří volí interrupci, někdy tvrdí, že interrupce je pro ně menším zlem, uznávají, že jde o zlý skutek, ale domnívají se, že se tak vyhýbají jinému zlu, které pokládají za větší. V této souvislosti je třeba položit 2 klíčové otázky: (1) Jaké je to větší zlo, které interrupcí „odstraníme“? (2) Světí účel prostředky?

Někdo by také mohl argumentovat, že mnoho našich skutků má dobré i špatné následky a že za určitých okolností může být morálně dovolené zvolit interrupci, protože špatný následek (zabití nevinného člověka) je vyrovnán dobrým následkem (třeba tím, že mladá studentka může dále studovat, aniž pečuje o malé dítě, nedostane se do obtížné situace svobodné matky apod.).

K tomu: Některé skutky, které mají dobré i špatné následky jsou morálně dovolené (lze je morálně ospravedlnit), avšak ne všechny, ale jen ty, které splňují následující 4 podmínky (jde o aplikaci principu dvojího účinku):

i. Skutek musí být morálně dobrý, nebo alespoň morálně neutrální (zabití nevinného člověka není morálně dobré ani neutrální, jedná se o skutek zlý; různí etikové se různí v tom, jaké všechny skutky spadají do množiny „vždy, za všech okolností morálně zlé“, většina lidí se však shodne na tom, že zabití nevinného člověka nemůže být morálně dobré ani neutrální; jinak je tomu však v případě hysterektomie, odstranění dělohy, zvláště za situace, kdy by neodstranění nakonec způsobilo smrt matky i nenarozeného dítěte)

ii. Jednající zamýšlí pouze dobrý následek, špatný následek může být předvídán, tolerován a připuštěn, nesmí však být zamýšlen (tak je tomu v případě hysterektomie, kdy lékař zamýšlí odstranit rakovinou zasaženou dělohu, aby zachránil život matce, morálně správně jedná jen tehdy, když smrt dítěte připouští, ale nechce (a pokusí se udělat vše, aby zachránil podle možností i dítě); jinak je tomu v případě interrupce, kdy lékař (matka, příp. další osoby) chtějí, aby dítě bylo usmrceno)

iii. Špatný následek nesmí být prostředkem k dosažení dobrého (dobrý účel nesvětí špatné prostředky! V případě hysterektomie není smrt dítěte prostředkem k záchraně ženy, prostředkem je odstranění rakovinou zasažené dělohy; naopak v případě interrupce, smrt dítěte má být prostředkem k dosažení následku, který je považován za dobrý)

iv. Dobrý následek musí převážit špatný (adekvátní vyhodnocení splnění této podmínky je vázáno na specifika situace, aplikace této podmínky není jednoduchá; v případě hysterektomie je dobrým následkem záchrana života matky, špatným smrt dítěte, pokud má matka ještě další děti, pak se zdá, že její život má větší hodnotu než život dítěte (dítě se nepostará o své sourozence), existují však případy, že žena odstranění rakovinou zasažené dělohy odmítne, aby zachránila život dítěte, a po porodu zemře (v tomto případě jde ale o morálně hrdinné jednání, kterého není schopna každá žena); naopak u interrupce má být dobrý následek třeba ten, že mladá studentka může dále studovat, aniž pečuje o malé dítě a špatný následek zabití nevinného člověka – to je ale skutek, který je sám o sobě morálně zlý)

Ve studijním textu najdete 6 pravidel, která mají usnadnit vyhodnocení splnění čtvrté podmínky (s. 216-218), pravidla jsou ilustrována i příklady. Studijní text Vám celkově nabízí hlubší porozumění aplikaci principu dvojího účinku, včetně pěkných příkladů (s. 210-216).

Kontrolní otázky

  1. Co je předmětem lékařské etiky?
  2. Jaké jsou některé klíčové etické otázky, které vznikají v souvislosti s prenatální diagnostikou?
  3. Z jakého argumentu vycházejí zastánci pozice pro life?
  4. Co říká Listina základních práv a svobod v čl. 6, odst. 1?
  5. Jaké 2 klíčové otázky lze položit těm, kteří tvrdí, že interrupce je pro ně menším zlem, ačkoli uznávají, že jde o zlý skutek?
  6. Lze morálně ospravedlnit všechny skutky, které mají dobré i špatné následky?
  7. Jaké jsou 4 nutné a postačující podmínky, abychom mohli skutek, který má dobré i špatné následky, morálně ospravedlnit?
Last modified: Wednesday, 25 July 2018, 11:22 AM