Podstatná či přídavná jména 3. deklinace s -nt- před pádovou koncovkou jsou participia prézentu aktiva odvozená od slovesa, tj. označení toho, kdo vykonává příslušnou činnost. 

Příklad: 

Laudanti = chválícímu 

Podstatná či přídavná jména 3. deklinace s -ior- před pádovou koncovkou jsou komparativy, tj. druhé stupně od přídavných jmen a vyjadřují srovnání. 

Příklad: 

Sapientiorem = moudřejšího 

Slova končící na -ius mohou být:

  1. podstatná či přídavná jména 2. deklinace (obyčejné slovo, lze najít ve slovníku)
    Příklad: industrius = přičinlivý, pilný 
  2. druhý stupeň příslovce, tj. srovnání 
    Příklad: sapientius = moudřeji 
  3. přídavné jméno ve druhém stupni ve středním rodě
    Příklad: sapientius = moudřejší (střední rod) 

Podstatná či přídavná jména 1. a 2. deklinace, která mají před pádovou koncovkou -issim- nebo výjimečně -errim- či -illim-, jsou superlativy přídavných jmen.  

Příklad: 

Sapientissimis = nejmoudřejším; nesmírně moudrým ...  
Acerrimae = nejostřejší, nesmírně ostré ... 

Slovesa s -ba- jsou imperfekta, tj. vyjadřují minulý opakovaný, neukončený děj a překládáme je nedokonavým slovesem v minulém čase. 

Příklad: 

Laudabat = chválil 

Slovesa s -b- a nějakou samohláskou (kromě a) před osobní koncovkou jsou futura, tj. vyjadřují budoucnost. 

Příklad: 

Laudabit = bude chválit 

Slovesa v prézentním kmeni mající před osobní koncovkou

- samohlásku -a- : patří-li do 1. konjugace, je to oznamovací způsob přítomného času (indikativ prézentu), jinak je to konjunktiv přítomného času (prézentu). 

Příklady: 
Laudat = chválí
Moneat, legat, audiat = ať napomíná, ať čte, ať slyší 

- samohlásku -e- : patří-li do 1. konjugace, je to konjunktiv prézentu; patří-li do 2. konjugace, je to oznamovací způsob přítomného času (indikativ prézentu); jinak je to budoucí čas (indikativ futura). 

Příklady: 
Laudet = ať chválí
Monet = napomíná 
leget, audiet = bude číst, bude slyšet  

- samohlásku -i- nebo -u- : je to oznamovací způsob přítomného času (indikativ prézentu). 

Příklady: 
Legit, audit = čte, slyší 

Úplně první věc, kterou musíme u slovesa vnímat, je kmen, od kterého je tvar odvozený. Až potom vnímáme a určujeme koncovky, protože jejich význam závisí na kmeni, ke kterému je připojen. 

Slovesa odvozená od perfektního kmene s koncovkou začínající na -era- (např. -eram, erant, eritis apod.) jsou plusquamperfekta.

Slovesa odvozená od perfektního kmene s koncovkou začínající na -er-, která nepokračuje -a- (viz pravidlo výše) a s výjimkou -erunt, -ere jsou futurum II. nebo konjunktivy perfekta. Konjunktiv perfekta a futurum II. mají de facto stejné tvary (až na jednu výjimku!), proto je rozdíl mezi nimi nutno určit z kontextu. Zaměnit je však je obtížné.  

Příklady: 
Laudaveratis = byli jste pochválili 
Laudaverimus = (až) pochválíme; kéž jsme pochválili 

Slova s koncovkou -(i)sse jsou infinitivy perfekta. Mají-li potom ještě osobní koncovku (např. -issem, -issetis apod.), jsou to konjunktivy plusquamperfekta. Nejčastěji překládáme kondicionálem ("byl bych dělal", "byl bych řekl" apod.) 

Příklady: 
Laudavisse, laudasse = minulý infinitiv od slovesa laudare (pochválit) 
Laudavissemus = byli bychom pochválili 

Slovesa odvozená od perfektního kmene s koncovkou, která neodpovídá ani jednomu z výše zmíněných pravidel, jsou perfekta (aktiva). 

Příklady: 
Laudavi = pochválil jsem

Každé podstatné nebo přídavní jméno 1. a 2. deklinace může být participiem perfekta pasiva, tj. tvarem odvozeným od slovesa. Na to je třeba myslet, hledáme-li toto slovo ve slovníku. 

Jakýkoli jmenný přísudek se sponou, tj. jakékoli přídavné jméno 1. a 2. deklinace v pozici jmenného přísudku, může být odvozený od slovesa. V tom případě se nejedná o "obyčejné" přídavné jméno, nýbrž o trpný minulý čas. 

Příklady: 
Sententia ista iusta non est = Tento rozsudek není spravedlivý. (iusta je "obyčejné" přídavné jméno) 
Sententia ista scripta non est = Tento rozsudek nebyl zapsán. (scripta je participium perfekta) 

Podstatná a přídavná jména 1. a 2. deklinace končící na -ur- a pádovou koncovku jsou participia futura. Překládáme jako "hodlající něco udělat". V pozici přísudku se jedná de facto o variantu budoucího času. 

Příklady: 
missurus = hodlající poslat 
lecturi sumus = hodláme číst, tj. budeme číst 

Naposledy změněno: pondělí, 6. března 2017, 07.19